Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Viktor Veverka (* 1923  †︎ 2021)

• narodil se 14. října 1923 v Líšné u Zbirohu

• po základní škole se učil strojním zámečníkem

• v roce 1943 se zapojil do protinacistického odboje

• v lednu 1944 ho zatklo gestapo

• za rozšiřování jednoho letáku dostal tři roky vězení

• po svém zatčení prošel věznicemi v Plzni, na Pankráci, v Drážďanech, Ebrachu a Bamberku

• po osvobození Bamberku americkou armádou pomáhal měsíc ve strážní službě v Chebu

• v roce 2017 žil ve Zbirohu

• zemřel v září roku 2021

Mnohokrát kroužila kolem Viktora Veverky smrt poté, co ho 21. ledna 1944 zatkli protektorátní četníci a předali ho nacistům. Mladíkovi ze Zbirohu v západních Čechách zapojeného do odboje proti německým okupantům zachránila život nejdříve dívka Zita, tlumočnice na plzeňském gestapu. „Tlumočnice Zita, sudetská Němka, mi řekla, jak vypovídal můj kamarád Franta Nepeřený,“ řekl pamětník. „Věděl jsem díky ní, že se přiznal jen k jednomu protinacistickému letáku, tak jsem se přiznal taky k jednomu. Dostal jsem tři roky vězení. Franta provaz. Soudce mu ale později změnil trest na třináct let vězení.“

Viktor Veverka se narodil 14. října 1923 ve Zbirohu a už jako školák se spřátelil s Františkem Nepeřeným a Václavem Matouškem, s nimiž se zhruba ve dvaceti letech zapojil do protinacistického odboje. „Ve Zbirohu jsme spolu hráli fotbal a chodili do Sokola. Cvičil nás tam Jarda Šmíd, když byl ještě na svobodě. Za války ho Němci zatkli a popravili,“ dodal pamětník.

Zbraně naštěstí nedostali. Jinak by je popravili

Dodnes si pamatuje 15. březen 1938, kdy okleštěné Československo obsadila německá armáda. „Stáli jsme na náměstí a byla velká plískanice. Zastavili u nás němečtí vojáci a ptali se na cestu – dělali jsme, že nerozumíme,“ uvedl Viktor Veverka. V prvních dnech po okupaci rozdávali Němci jídlo, ale Zbirožáci si pro něj nechodili. S výjimkou jedné divné rodiny. Dávala ho prasatům.“

Do odboje se studenti Viktor Veverka a Václav Matoušek dostali přes Františka Nepeřeného v roce 1943. Dostali za úkol rozšiřovat protinacistické letáky a shánět peníze pro rodiny uvězněných odbojářů. „Dozvěděli jsme se, že dostaneme zbraně a budeme provádět sabotáže,“ poznamenal pamětník. „K tomu už nedošlo. Naštěstí, protože by nás všechny tři popravili.“

Protektorátní četníci si přišli pro Viktora Veverku 21. ledna 1944 v noci na příkaz gestapa a strčili ho do šatlavy k tulákům. „Pan Přibík z restaurace na radnici mi tam poslal jídlo, dělal ve Zbirohu ve výboru fotbalového oddílu a já fotbal hrál,“ dodal pamětník. Četníci ho předali gestapu, s nímž spolupracoval nechvalně proslulý český kriminalista Sedláček. Viktoru Veverkovi radil, ať prozradí, co ví. Hrál na jeho fotbalovou strunu.

Řekni, co máš, a Němci tě pustí domů

Sedláček Viktora Veverku přemlouval: „‚Říkal mi pan Přibík, že jsi dobrý fotbalista. Oni tě tady potřebují. Řekni, co máš, a Němci tě pustí domů.‘“ Zbirožský student ale nikoho „neshodil“.

Pamětník patřil do velké skupiny zatčených odbojářů ze Zbiroha a okolí, kteří doplatili na dopadení Arnošta Šmída mladšího. Bratr Jaroslava Šmída, bývalého důstojníka Československé armády popraveného v roce 1943, se skrýval před nacisty. Arnošt Šmíd mladší patřil mezi významné představitele odboje v západních a středních Čechách, v utajení si ale podle dochovaných svědectví počínal krajně neopatrně. Opouštěl svůj úkryt, toulal se po nocích a zpátky přijížděl na kole až k ránu. Ohrožoval rodiny, u nichž tajně žil. Jeho posledním útočištěm se stal mlýn rodiny Němcových.

Na konci října se gestapácký kruh kolem Arnošta Šmída stahoval. Ve druhé polovině října 1943 dorazil mezi odbojáře s naléhavým varováním Josef Košťálek, člen 3. ilegálního ústředního výboru KSČ. Žádal je, ať vyřídí Arnoštu Šmídovi mladšímu, aby okamžitě zmizel z Němcova mlýna.

Lehkomyslný odbojář nakonec prozradil desítky lidí

Server Vlaštovka.org při popisu odboje na Zbirožsku uvádí, že Arnošt Šmíd mladší „přijal vzkaz ledabyle, mluvil něco velmi nejasně o nějakém spolehlivém Kleinovi (parašutistovi vysazeném ze Sovětského svazu), prostě naše varování, vzkaz, či dokonce rozkaz nebral na vědomí.“

Tragický den pro odboj na Zbirožsku, ale nejen tam, nastal 27. října 1944. Oddíly SS a gestapo obklíčily časně ráno Němcův mlýn, kde se Arnošt Šmíd mladší nacházel. Němci ho vystrnadili z úkrytu a vzápětí ho začali brutálně mlátit a mučit. Výsledek byl fatální. Arnošt Šmíd mladší nevydržel a nacistům vyzradil přes padesát odbojářů. Podle serveru Vlaštovka.org udal mnoho lidí, o nichž gestapo vůbec nevědělo, a kdyby o nich Arnošt Šmíd mladší mlčel, nedostalo by se k nim.

V německé cele skončil také František Racesberger, který získal do odboje Františka Nepeřeného, Viktora Veverku a Václava Matouška. Při nelidském týrání je Racesberger pravděpodobně jmenoval jako své spolupracovníky. „Anebo se také mohli dostat k nějakým jeho zápiskům,“ zastal se pamětník kamaráda Františka Racesbergera. „Ne všichni zatčení vydrželi výslechy a začali mluvit. Po válce je někteří lidé odsuzovali, ale nevěděli, co s nimi gestapáci dělali.“ Františka Racesbergra nacisté během války popravili.

Čím víc gestapáci četníka Cibulu bili, tím víc mlčel

Viktor Veverka připomněl statečné odbojáře, s nimiž ani nejkrutější gestapáci nic nesvedli. O četnickém strážmistrovi Cibulovi jeden z vyslýchajících gestapáků prohlásil, že takového člověka, takového hrdinu, ještě nikdy nezažil. „Čím víc ho Němci bili, tím víc mlčel,“ řekl pamětník. „Nebo učitel Rott ze Zbiroha bral při výslechu všechno na sebe.“ Při převozu z četnické stanice ve Zbirohu na gestapo v Plzni se Němci ptali kriminalisty Sedláčka, jestli mu Viktor Veverka něco prozradil. Když se dozvěděli o jeho mlčení, řekli Sedláčkovi, ať pamětníka ujistí, že „začne zpívat“.

Na plzeňském gestapu „chytil“ Viktor Veverka na uvítanou facku od českého přisluhovače nacistů Burdy. Otočil totiž hlavu od stěny, kam ho postavili. Pak od Burdy uslyšel: „Čum do zdi, blbečku, nebo chytíš ještě jednu!“ Pamětníka vyslýchal gestapák Pittermann. Tlumočnice Zita, sudetská Němka, si však odskočila nakoupit, a tak musel Viktor Veverka čekat. Pittermann ho praštil důtkami přes ruce, když se opřel o stůl. Pak mu vrazil hlavou do stěny.

Za jeden leták dostal tři roky vězení

Když se Zita vrátila, vynadal jí Pittermann do k…v a sviní a na chvíli odešel. Viktor Veverka Zitu politoval. „Ten je na vás ale zlý,“ řekl tlumočnici. Ona si utřela slzy a odpověděla: „Vy jste komplic Nepeřeného, viďte?“ Pak Zita přečetla pamětníkovi podstatnou část výpovědi Františka Nepeřeného. Viktoru Veverkovi prozradila, že se jeho kamarád přiznal jen k jednomu letáku, tak ať udělá to samé. Poslechl ji. „Zachránila mi život,“ uvedl pamětník. „Při výslechu jsem tvrdil, že jsem leták ani pořádně nečetl.“

Od soudu vyvázl Viktor Veverka s třemi lety žaláře. František Nepeřený dostal trest smrti, přimluvili se za něj nicméně vlivní zbirožští Němci – okresní soudce, správce pily nebo nadlesní. František Nepeřený se díky nim mohl radovat ze změny rozsudku na třináct let vězení. V Plzni umístili Viktora Veverku nejdříve do cely s Oldřichem Fremrem. „S bratrem vedli velkou odbojovou skupinu v Chrástu. Němci z ní popravili nejméně deset lidí,“ dodal Viktor Veverka. „Olda ležel v cele na břiše, záda měl rozšvihaná důtkami. Dával jsem mu na ně obvazy.“

Truhláře uchránila před popravou jeho šikovnost

Na plzeňském gestapu se pamětník setkal také se zbirožským truhlářem Svobodou. Také jeho Němci uvěznili kvůli odboji. Jeho profese ho zachránila před popravou. „Gestapáci zjistili, že je šikovný, a opravoval jim a dělal nábytek až do konce války,“ konstatoval Viktor Veverka.

V plzeňské věznici se dostal na celu s Václavem Šachem, učitelem a velkým sokolem z Rokycan. Vyrobili si z lepenky šachy. Viktor Veverka se ocitl rovněž v cele s Arnoštem Šmídem mladším, spolupracujícím po svém zatčení a krutém mučení s gestapem. „Arnošt se mě vyptával, co ve Zbirohu. Už jsme věděli, že vyzvídá a udává,“ upozornil pamětník. „Odpověděl jsem mu, že se říká, že moc mluví.“

Arnošt Šmíd mladší se pak začal před Viktorem Veverkou obhajovat. Vysvětloval mu, že je leden 1944 a v dubnu bude po válce. „Čím víc lidí do odboje zapletu, tím déle Němcům potrvá, než všechno vyšetří,“ tvrdil pamětníkovi Arnošt Šmíd mladší. „Do konce války to nestihnou a všichni budeme zachránění.“ Arnoštu Šmídovi však spolupráce s gestapem nepomohla. Popravili ho.

Ve vězení potkal budoucího Gottwaldova lékaře i plzeňského fotbalistu 

Na jeho bratra Jaroslava Šmída naopak Viktor Veverka vzpomínal rád. „V sokolovně nás po okupaci učil tajně střílet ze vzduchovky,“ dodal. Jaroslav Šmíd stihl po vpádu wehrmachtu odvézt nějaké zbraně z berounských kasáren, kde sloužil jako poručík Československé armády. V nepromokavém obalu je zakopal do hráze rybníka. Jaroslava Šmída zatklo gestapo kvůli odboji již v roce 1940 a Němci ho popravili v květnu 1943.

Viktor Veverka putoval v létě 1944 z plzeňské věznice na Pankrác a odtud strastiplnou cestou přes Terezín do Drážďan. Při cestě jím otřásl hrůzný skutek esesáka, který kopal do břicha jugoslávskou vězeňkyni v pátém měsíci těhotenství. Dovolila si ho požádat, jestli by nemohla jít na záchod. Pamětník se raději celých dvanáct hodin nešel vyčůrat a zakoušel velkou bolest.

V saské věznici poznal například doktora Vladimíra Haškovce, skvělého českého neurologa. Po roce 1948 patřil mezi osobní lékaře komunistického prezidenta Klementa Gottwalda a v procesu s Rudolfem Slánským ho soudce potrestal třinácti lety vězení. Prý špatně léčil nemocemi a psychickými problémy prolezlého Gottwalda. Viktor Veverka se během svého věznění seznámil i s významným sociálnědemokratickým politikem Blažejem Vilímem. Poznal známého plzeňského hypnotizéra Šandu, jemuž nacisté zakázali v káznici využívat jeho nadpřirozené schopnosti. Kdyby k nim sáhl, propadl by hrdlem.

Viktor Veverka se při cestě vězeňským vozem z Pankráce do Drážďan setkal také s plzeňským ligovým fotbalistou Josefem Bedrníčkem. Jeden z německých dozorců si vzpomněl, že proti němu hrál v dresu FC Drážďany jeho bratr. S Josefem se při transportu podělil o chleba a celou cestu se bavili o fotbale.

Lízinka a Drsňák

V Drážďanech narazil na německé dozorce nejrůznějšího ražení. Někteří vězně tloukli, jiní pouze nadávali a několik dozorců se jim snažilo ulehčit těžký život. „Jednomu jsme pro jeho měkkou povahu říkali Lízinka, druhému Drsňák,“ prohlásil Václav Veverka. „Strašně nadával, ale vězňům nikdy neublížil. Při únorovém plošném náletu spojeneckých letadel na Drážďany dostala plný zásah také věznice. Většina kluků, s nimiž jsem tam byl, zahynula. ‚Drsňák‘ jim prý při bombardování otevíral cely, aby mohli utéci ven.“

Václav Veverka ovšem smrti unikl, v Drážďanech už nebyl. Nejprve ho poslali do věznice v Ebrachu a potom do Bamberku, tedy do dvou měst v Bavorsku. Mezitím strávil nějaký čas také v káznici v Budyšíně (Bautzen), kde nacisté drželi vůdce německých komunistů Ernesta Thälmanna. Na svých „štacích“ po německých žalářích se seznámil s Josefem Čadou, mistrem světa v gymnastice a uznávaným členem Sokola. „Čada dělal v Bamberku v továrně Bosch na automatu. Já na brusce,“ poznamenal Viktor Veverka. „Jeden německý mistr, Hans, nám pomáhal, druhý zase vězně fackoval.“

Mistr vysypal zmetky, jinak by Viktora oběsili

Hans zachránil Viktoru Veverkovi život. Mladík vyráběl součástky do letadel, ale bruska už nejela, jak měla. Část odvedené práce byly zmetky vinou měkkých brusných kamenů. „Ujely mně rozměrově dva průměry. Vysvětlil jsem Hansovi, co se stalo,“ vzpomněl si Viktor Veverka. „Řekl mi: ‚Člověče, kdyby věděli, co jsi udělal, oběsili by tě!‘ Pak Hans špatné součástky vzal a vysypal je tam, kam na ně nikdo neviděl. A dodal: ‚Kdyby se tě ptali, co s nimi je, řekni, že jsi je už poslal.‘“

Další německý zaměstnanec v továrně Bosch, taky jménem Hans, nosil pamětníkovi dva měsíce chleba se sádlem. A někdy taky pivo, což bylo zakázané. „Varoval jsem ho, že je to nebezpečné,“ uvedl Viktor Veverka. „Odpověděl mi, ať se na to vykašlu. Stalo se mi taky, že cestou přes město mě v průjezdu zastavila jedna německá paní. Dala mi polévku a dávala pozor, aby mě nikdo neviděl.“

Ale ani jeden kriminál, kde si pamětník odpykával trest, nešlo označit za fešácký. „K obědu dostávali polévku a deset deka chleba. V Bamberku jsme chodili do továrny v zimě ve strašných mrazech. Nohy jsme si omotávali novinami, aby nám neumrzly,“ řekl Viktor Veverka. „Jednou jsem omdlel a esesák mě odvedl do věznice. Tam mi naměřili teplotu čtyřicet stupňů. O tom, jestli je někdo nemocný, tam rozhodoval bývalý krejčí. Řekl, že mi nic není. Naštěstí se do něj pustil jeden dozorce a zůstal jsem alespoň tři dny na marodce.“

Řízek ze lva a Hitler v Bamberku

V Bamberku zažil Viktor Veverka pozoruhodnou věc. Němci postříleli zvířata z cirkusu. „My jsme pak jedli na Vánoce řízky ze lva. Ale byly tuhé, ukousnout se nedaly,“ upozornil pamětník. „Ve věznici s námi byl také bývalý konzul z Budapešti nebo předseda Československého červeného kříže. Jednou jsme se sešli a nevím, co mě to napadlo, dal jsem si hřeben pod nos a předváděl jsem Hitlera. Smáli se i němečtí sociální demokrati, co s námi byli zavření. Láďa mi říkal, ať neblbnu, že mě někdo udá. Ale neudal. V Bamberku s námi seděl i Zábrodský, krajský náčelník Sokola v Ústí nad Orlicí. Napsal o mně po válce článek ‚Hitler v Bamberku‘.“

V Bamberku přišel Viktor Veverka o iluze o Rusech. Potkal Ukrajinku Šuru a ta mu řekla, že je hlupák, pokud si myslí, že ve Stalinově Rusku žijí dobří lidé. Po další Ukrajince Janě poslal domů tajně dopis. Děvčatům na oplátku soustružil prstýnky s iniciály. V Bamberku se pamětník dozvěděl, jaké štěstí ho potkalo, když ho tam přesunuli z Ebrachu. Při bombardování zasáhla továrnu puma a usmrtila celé komando, kde předtím Viktor Veverka byl, a také dozorce přezdívaného Šedý vlk.

„V Bamberku bouchla bomba padesát metrů od nás,“ konstatoval Viktor Veverka. „Viděli jsme ve vzduchu padesát letadel. Jedno zničilo kulometné hnízdo na věži. Kulomet i s kulometčíkem letěli dolů. Bomba trefila taky větrací otvor do fabriky. Ale byla naštěstí sobota, kdy se nedělalo, a tak nikdo nezahynul. V podzemní továrně se už ale dělat nemohlo.“ Po bombardování vedli dozorci vězně na práci městem do hlavní továrny. Spatřili bezvládně ležící mrtvé německé vojáky nebo tělo bez hlavy.

Američané bamberské vězně důkladně prověřovali

Osvobození se Viktor Veverka dočkal 13. dubna 1945. Ještě předtím měl znovu velké štěstí. Původně ho Němci zařadili i s Václavem Matouškem mezi 800 vězňů, které poslali transportem do nitra Německa. Na poslední chvíli ale oba mladíky nechali ve věznici. Při transportu pak zahynulo velmi mnoho jejich spoluvězňů. 

Americká armáda po osvobození vězně držela několik dní v káznici, poněvadž je jednoho po druhém prověřovala. Nechtěli pustit na svobodu klasické kriminálníky, těžké zločince. „Němečtí dozorci na nás už byli hodní, ale vadilo nám, že nemůžeme do města,“ tvrdil Viktor Veverka. Jednou ovšem s partou kamarádů proklouzli ven a podařilo se jim objevit nacistický sklad s botami, bundami, šaty, konzervami nebo vínem. Něco si nabrali a odnesli do věznice, při druhé výpravě už ale viděli ve skladu spojenecké vojáky. „Nakonec všechno odvezli za město a spálili,“ dodal pamětník.

Strážní služba v sudetském Chebu

Zažil také situaci, kdy společně s Američany objevili sklad kořalky v bývalém pivovaru. Šlo o vodku, whisky nebo likér Klášterní tajemství. Viktor Veverka si vzal tři lahve a po něm se vypravila pro lahve další skupina bývalých vězňů.

„Koncem dubna za námi přišel americký kapitán, Čechoameričan, a krásnou češtinou se zeptal, kdo je ze západních Čech. Přihlásili jsme se a přidělili nás k brigádě vytvořené asi ze tří stovek vojáků. Odjeli jsme do Chebu, kde jsme od třicátého dubna 1945 drželi strážní službu a dohlíželi tam na pořádek. Podařilo se mi tam odhalit nacistu, který pálil v jednom domě důležité dokumenty. Ukázalo se, že šlo o prokurátora a pálil důkazy o svých zločinech.“

V Chebu zůstali bývalí vězňové ve stráži asi měsíc. „Pak nás vystřídali příslušníci Revoluční gardy,“ podotkl Viktor Veverka. „Sotva přijeli, už se dohadovali, kterou německou motorku a které německé auto kdo zabaví, a rozdělovali si, co kde seberou.“ Do Zbirohu se pamětník vrátil 30. května 1945 i s kamarádem Václavem Matouškem. Na náměstí na ně čekali rozradostnění kamarádi a hlavně šťastní rodiče.