Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jarmila Veverová-Králová (* 1930)

• narozena 7. března 1930 v Praze

• otec Vojtěch Král byl legionář

• roku 1933 se jako tříletá stala členkou Sokola Braník

• v letech 1944–1945 byla totálně nasazená v továrně v Modřanech

• v květnu 1945 pomáhala na barikádách a v osvobozeném Terezíně

• v letech 1951–1958 pracovala na zubním oddělení

• vystudovala stomatologii

• roku 1959 dostala umístěnku do západočeského pohraničí

• žila v Kraslicích u Sokolova

• od roku 2004 žije v Praze

• účastnila se řady sokolských sletů

• roku 2020 obdržela medaili a diplom za péči o válečné veterány

Tzv. Masarykovy děti

Zvláštní shodou náhod se obě děti v rodině Králových – Jarmila i Miloš – narodily ve stejný den a měsíc, 7. března (Jarmila v roce 1930), stejně jako tehdejší československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jelikož jejich tatínek byl navíc ruským legionářem, směla branická obec legionářská podat žádost, aby si jeho děti mohly přidat ke svým jménům čestná jména „Tomáška“ a „Tomáš“. Jarmila Králová Tomáška se tak podepisovala až do své maturity v roce 1948. Být tzv. Masarykovými dětmi znamenalo, že Jarmila a Miloš, jako děti legionářů, mohli každoročně jít popřát panu prezidentovi k narozeninám. „Toho dne 7. března se chodívalo do Lán, stály tam dlouhé fronty rodičů s dětmi. Seděli jsme pak okolo stolečků. Pan prezident vyšel ven do obory,“ vypráví Jarmila, která si pamatuje dvě nebo tři takové slavnosti s čajem a pohoštěním na zahradě.

Tatínek ruským legionářem

Otec pamětnice Vojtěch Král pocházel z Velenky v tehdejším okrese Český Brod. Od mládí nadšený sokol narukoval do dvouleté vojenské služby v Mladé Boleslavi v roce 1912. Pluk byl přidělen do Brunecku v Jižních Tyrolích. Tam trávil dvouroční vojenskou službu do roku 1914. Z Brunecku je s vypuknutím bojů první světové války odveleli na východní frontu. Po krátké době padl do zajetí, a když se formovaly legie, přihlásil se. Část anabáze prožili legionáři v rodinách mezi prostými ruskými lidmi.

Do vlasti jeli vlakem, tzv. těpluškou, směr Bajkal a přes Sibiř Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku, a když vlak zastavil, legionáři někdy bojovali, někdy učili místní obyvatelstvo sokolským cvikům. Ve Vladivostoku se nalodili na poslední vypravenou loď Generál Grant a plavili se přes moře k Číně až do Terstu. Byla to dlouhá cesta, domů dorazili v roce 1921. „Celý život o tom tatínek vyprávěl, celý náš život byl spojen s legiemi,“ říká Jarmila. Měl štěstí, při anabázi se sešel s bratrem Václavem, oba bojovali v legiích a oba přežili. Hezký vztah k Rusku a k ruštině předával tatínek i svým dětem, učil je odmalička rusky.

Maminka Máša

Marie, rozená Novotná, pocházela z jiného, česko-německého prostředí. Její tatínek se narodil v sudetském pohraničí, v Petersdorfu na Jesenicku, maminka byla z Plzně z učitelské rodiny Krsových. Marie, které se odjakživa říkalo Máša, dokončila obecnou školu na Žižkově a pak absolvovala dvouletou obchodní školu na Vinohradech. Byla, stejně jako Vojtěch nadšenou sokolkou, členkou Sokola Žižkov. Máša vždycky milovala divadlo. Hrála v ochotnických souborech, studovala hereckou konzervatoř.

Když dostala roli v Sofoklově Elektře, přísní vyučující na konzervatoři zjistili, že jako studentka porušila nařízení, a musela ze školy odejít. Pracovala potom na finančním ředitelství na Malé Straně, ale svojí žižkovské intonace se nezbavila. Když přijela navštívit dceru do Kraslic a zavolala na ni ‚Jarmilko‘, už z toho jediného slova se poznalo, odkud je. „Žižkov má svoji patinu, být ze Žižkova znamená, že jste patřila k něčemu. Je to nezapomenutelný místo,“ říká Jarmila.

Formativní roky

Vilu, ve které Jarmilina rodina dodnes bydlí, postavil její tatínek v roce 1928. Tehdy v celé ulici stály jen tři domy, a když se chtěla Jarmila dostat do centra Prahy, musela jít pěšky k restauraci Na Křížku, přes kopec dolů do Braníka a teprve tam nastoupit na tramvaj. Sokolská tradice byla vedle legionářského odkazu hlavní hodnotou v rodině. Od svých tří let cvičila Jarmila v branickém Sokole. Od té doby (s výjimkou období protektorátu) až do roku 1949, kdy byl po Únoru Sokol zakázán, je jeho členkou. Jarmila začala chodit do obecné školy v Braníku u kostela. Byla to tzv. stará škola.

Dětí rychle přibývalo a bratr Miloš už chodil do nově přistavěných dřevěných pavilonů. Jarmila se hlásila na dvě gymnázia, nakonec zůstala v měšťance v Braníku. To už byla válka. Její poslední školní rok byl také posledním rokem válečným. V té době udělala zkoušku do rodinné školy a odtud byla totálně nasazena na práci do Modřan, do továrny SKOL na pletené zboží. Jarmila se tu naučila různé dovednosti, například navazovat nitě. Práce začínala už v půl šesté ráno. Jarmila s kamarádkou chodily do továrny pěšky. V posledním roce války docházelo k četným náletům. Dívky, když uslyšely houkat sirény, utíkaly do protilehlých kopců, kde se už ukrývali dělníci z modřanské zbrojovky. „Věděly jsme, že se nesmíme nechat nalákat partou dělníků,“ dodává Jarmila, které tenkrát bylo 15 roků, a byla to slušně vychovaná dívka.

Nájemníci ve vile

Po dobu okupace tatínek Král v domě poskytl azyl dvěma rodinám: dole bydlela od roku 1939 sokolská rodina Skrbkových, odsunutá z Velkých Hamrů z Jizerských hor po zabrání pohraničí, nahoře rodina zapojená do komunistického odboje. Jmenovali se Týnkovi. „Byli zaměřeni na Rusko. To nám ale nevadilo,“ dodává Jarmila. Syn Jiří byl studentem gymnázia, Libuše a Jiřina byly taky v odboji, Voloďa a Věra byli z nich nejmladší. Němci podnikali časté razie do vily a automaticky šli nejdřív do horního patra. Jiří poslouchal zakázané vysílání rozhlasu z Londýna, nacisté ho při jedné razii zatkli a Jiřinu, studentku vysoké školy, sebrali v Dejvicích na vysokoškolských kolejích.

V patnácti na barikádě

Ráno 5. května 1945 Jarmila zjistila, že je doma sama. „Všichni zmizeli na barikády.“ Maminka, dobrovolná sestra Československého červeného kříže, odešla, aby pomáhala na barikádě u rozhlasu ošetřovat raněné, bratr Miloš byl velitelem barikády ve Vršovicích a tatínek jel za svým nemocným otcem do Českého Brodu. Jarmila se vydala pěšky do Podolí k sokolovně. Tramvaje nejezdily, jenom nákladní auta. Jarmila pokračuje ve vyprávění: „Tam už udělali barikádu. Chvilku jsem byla na barikádě. Já nemám odtamtud žádný potvrzení, to nikdo přece nedával. Tam byli všichni lidi nadšený. Řekli: ‚Vyndávejte kostky.‘ Muži je vypichovali, ženy je nosily. Tak jsem chvilku nosila.“ Na noc ji ti starší z barikády poslali domů. Přece jen jí bylo pouze patnáct let. Doma s paní Týnkovou a Skrbkovou šily donekonečna rudé vlaječky. Na výzvu souseda „Všechno, kdo co máte zbytečného, doneste na barikádu“ Jarmila darovala ze zahrady na hlavní křižovatku velký dřevěný altán. „Samaritánství máme v genech,“ dodává dcera pamětnice.

Rusové jedou

„No, to jsem nemohla vidět jenom tak. Otrhala jsem bez, který v tý době tady všude kvetl. Všechny zahrady měly bezy. S tou kyticí jsem šla směrem dolů po zahradě, po louce až po tu hlavní a k tomu prvnímu Rusovi, kterého jsem viděla na těch vozejčkách,“ vzpomíná pamětnice. Vojáci seděli na perských kobercích na malých vozíčkách tažených koněm, Jarmila přemýšlela, kde vzali tolik perských koberců. Ve všeobecném nadšení pozvala vojáky domů. Přišlo jich hodně, seděli v obývacím pokoji a Jarmila s nimi mluvila rusky. Tatínek se během svojí legionářské zkušenosti naučil rusky a svoje děti podporoval ve výuce cizích jazyků. Pamětnice vypráví: „Protože tu ruštinu, tu jsme měli zažitou. Ruština mi byla milá. Bratr chodil ještě v tom třicátým sedmým do ruskýho gymnázia do Michle. Můj tatínek říkal, že všecky řeči jsou důležitý, a protože je tady nejblíž ruské gymnázium, tak půjde do něj.“ 6. května pršelo. Praha byla v obležení Schörnerovy armády. Za tři dny revoluce skončila. Bylo pondělí a rodina zjistila, že se maminka nevrátila z barikády domů. 

Dobrovolnicí v Terezíně

Jarmila se rozhodla zajít do Lékařského domu na dnešním náměstí I. P. Pavlova, předpokládala, že tam získá o matce informace. Od souseda taxikáře se dozvěděla, že všechno osazenstvo barikády u rozhlasu po skončení bojů odjelo do Terezína. Maminka odjela s nimi. Jarmila vyšla po schodech do pátého patra a přítomné komisi oznámila, že chce jet do Terezína pomáhat. „Bylo mi už 16 a mluvím rusky,“ prohlásila. Argument to byl dostačující, komise jí dala svolení. Zdravotní situace v osvobozeném Terezíně byla tristní. Ti z bývalých vězňů, kteří onemocněli tyfem, byli soustředěni na čtvrtém nádvoří, Jarmilina maminka jako ošetřovatelka s nimi. Hned po příjezdu byli noví pomocníci očkováni proti tyfu mezi lopatky. „Měli jsme pocit, že teď se nám nemůže nic stát.“

Jarmilu přidělili k Evě Steinitzové. Měla převážet vždy pět lidí na voze taženém koníkem z Terezína do Bohušovic nad Ohří, odkud dál pokračovali vlakem do Prahy. Do Terezína přijelo pomoct mnoho lidí, i ze zahraničí, lidská solidarita byla nekonečná. Jarmila za maminkou nesměla, riziko nákazy tyfem bylo velké. Mnohé zdravotnice se skutečně nakazily a zemřely. V té době už v Terezíně působily odborně vycvičené zdravotní sestry ze školy v nemocnici na Bulovce.

Jarmilina matka Marie Králová, dobrovolná sestra Československého červeného kříže, se přihlásila jako dobrovolnice s obrovskou vůlí pomáhat druhým. Jarmila zůstala v Terezíně deset dnů. „Maminku jsem tam viděla snad dvakrát, to už si vůbec nepamatuju. Měla samý úkoly.“ Mezi dobrovolnými sestrami, které přijely do Terezína pomáhat už 9. května, stejně jako Máša, byla i známá filmová herečka Nataša Gollová. Sama se na čtvrtém dvoře nakazila skvrnitým tyfem. Jarmila o ní říká: „Byla to opravdová vlastenka a výborná sestra.“ Matka zůstala v Terezíně do konce srpna, potom s dalšími zdravotnicemi odjela ošetřovat bývalé vězně do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Přežila.

Po válce

V květnu 1946 se konaly první poválečné volby. Jarmila nakrátko vstoupila do Svazu mládeže při Československé straně národně socialistické, bratr Miloš vyvěsil na domě plakátek s číslem čtyři na znamení podpory této strany, jedné ze čtyř, které se voleb mohly účastnit. Volby vyhráli s velkou převahou komunisté. Miloš začal studovat na technice, Jarmila odmaturovala na gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně. V době probíhajícího převratu 25. února 1948 šel Miloš v průvodu vysokoškolských studentů na Pražský hrad, aby vyjádřil podporu prezidentu Edvardu Benešovi. V ohybu silnice v Nerudově ulici byly postaveny zátarasy, aby se zamezilo zástupu pokračovat v pochodu. Některé studenty pochytali členové Sboru národní bezpečnosti (SNB) okamžitě, jiné dočasně nechali odejít.

Pro Miloše si nakonec policisté přišli zhruba za rok. Ve čtyřech, v civilu, posadili se do jídelny a čekali, až se Miloš vrátí domů. Ulice byla uzavřená, Jarmile nedovolili se vzdálit z pokoje, nesměla odejít ani na toaletu. Bratr se vrátil domů za tmy spolu s tatínkem. Věděl, co ho čeká, tímto způsobem sbírala komunistická SNB studenty z průvodu – po bytech a na ulicích. Ještě v noci Miloše odvezli do rodinného domku ve Velence. Všechno prohledali, žádný usvědčující materiál nenašli. Ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici strávil osm měsíců, od února do října 1949. Jednou za dva týdny mu mohla rodina doručit dvoukilový balíček. Tatínek posílal do Bartolomějské s balíčkem Jarmilu. Setkala se tam s podobně postiženými rodinami („Váš bratr byl taky na pochodě?“), navzájem si radili, co do balíčku dát („Hlavně aby to bylo něco, co by poznal, co by věděl.“). Po propuštění bez soudu byl Miloš, stejně jako ostatní vyloučen ze studií. „Pracoval dva roky na náklaďáku v Rybárpole na Slovensku, potom v továrně v Modřanech a tam ho Jitka, jeho láska, přiměla, aby dálkově studoval na technice,“ říká Jarmila. Ing. Miloš Král promoval na Českém vysokém učení technickém v roce 1958.

Chtěla být lékařkou

Jarmila chtěla studovat všeobecnou medicínu, ovšem jak se dostat na vysokou školu s jejím rodinným zázemím? „Podle toho, co jste chtěla dělat, byste se stejně na vysokou nedostala,“ vysvětluje Jarmila. Její kmotr, zubní lékař v Ústavu národního zdraví na Žižkově, jí navrhl, aby u něj pracovala jako zubní sestra. Praxe byla jedna z cest, jak tehdy získat razítko a doporučení z pracoviště, a být přijat na vysokou školu. Jarmila se bránila, chtěla pracovat na interně, ne na zubním oddělení, ale Josef Vevera, kterého si později vzala, i ostatní medici, jeho spolužáci z medicíny, ji přesvědčili. Tehdy bylo málo zubařů, nikdo tu práci nechtěl dělat, a kdo mohl, ze studia stomatologie odešel na všeobecné lékařství. Za Josefa se provdala v roce 1953, promovala o pět let později. Umístěnku dostala do Řeže u Prahy, byla však vdaná a její muž byl umístěn na Karlovarsko. Místo u Prahy odmítla, odjela s mužem.

Pohraničí

„Karlovy Vary v roce 1958, to byla nádhera!“ vzpomíná Jarmila na svoje první působiště na lůžkovém oddělení. Léčila časté úrazy, třeba po kopnutí koně. Následně byla přeřazena do obvodní zubní ordinace. Její muž skládal první atestaci, bydleli v jedné místnosti, kde se jim v témže roce narodilo první dítě, dcera Jarmila. Po třech měsících mateřské dovolené se musela vrátit do práce. Oba rodiče i tchyně přijížděli z Prahy, aby se mohli o vnučku postarat.

Po atestaci dostal Josef umístěnku do Kraslic na Sokolovsku, pět kilometrů od hranic s tehdejší Německou demokratickou republikou. Tehdy se Jarmila odmítla z Karlových Varů stěhovat do pohraničí, kam nikdo dobrovolně nechtěl. Půl roku Josef za prací dojížděl, pokoušel se proti rozhodnutí odvolat, ale neuspěl. Když v letech 1958/1959 přišli Veverovi do Kraslic, zlatokopové už byli pryč. Místní společnost byla pestrá: Slováci z Rumunska a z východu, Maďaři, Moravané – všichni noví osídlenci si s sebou přinesli kus svojí kultury a v pohraničí si museli najít vztah k novému domovu. Veverovi nakonec v Kraslicích strávili celý svůj profesní život – 29 let.

V roce 1961 se jim narodil syn Michal. V té době v Kraslicích žilo stále poměrně mnoho původních německých obyvatel. „Prvním Čechům, kteří v roce 1945 přijeli do Kraslic, se říkalo nebeští jezdci. Přijeli na koních, byli to vcelku nevzdělaní lidé, ale mohli dělat všechno, co chtěli. Měli třeba pouze základní vzdělání,“ mluví o sociálně-kulturní výměně obyvatel pohraničí Jarmila. V roce 1950 měly Kraslice 6 000 obyvatel, z toho více než tisíc byli Němci nezahrnutí do poválečného odsunu. Byli to odborníci z továrny na výrobu hudebních nástrojů (pozdější Amati Kraslice), ale také z továrny na výrobu krajek a vyšívání. Pohraničí procházelo rychlou změnou, původní hrázděné domky se zbouraly, postavila se účelová architektura 50. let – paneláky. Za ministra Čepičky bylo vytvořeno vojenské pásmo podél zrušené železnice spojující Karlovy Vary s Klingenthalem.

Když Jarmila nastoupila na stomatologické oddělení, bylo to v podstatě proti její vůli: „Byla jsem vzteklá, že jsem na tom oboru,“ vzpomíná pamětnice. Později se úspěšně specializovala, zabývala se stomatologií dětského věku a ortodontií. V místním okresním ústavu národního zdraví (OÚNZ), její sestry v zubní ordinaci byly Němky. „Vycházela jsem s nimi dobře. Všichni jsme tam žili přátelsky, na stejné vlně,“ říká Jarmila. Sestry v OÚNZ byly bilingvní, německy mluvily místním dialektem, ale s Čechy i mezi sebou měly zákaz mluvit německy. Manžel Jarmily, absolvent nejlepšího pražského gymnázia T. G. Masaryka v Křemencově ulici, jak říká Jarmila, uměl perfektně německy, však sestry prohlašovaly, že „uznávají pouze jeho němčinu“. Po uvolněných 60. letech, v roce 1969, dostaly německé rodiny povolení k vystěhování do Německa, některé ze sester se vystěhovaly do Norimberku, jiné až k Severnímu moři, další ke hranicím se Švýcarskem.

Z Kraslic do Prahy

Po listopadu 1989 pomáhala Jarmila při vzkříšení skautingu a ustanovení skautského hnutí v Kraslicích. Skauting v Sudetech existoval, ale pouze v omezené míře. Například v roce 1927 žilo v Kraslicích (Graslitz) 150 Čechů, z nichž ani jeden nebyl členem skautského hnutí. Dnešní situace je popsána v knize Skauting v Kraslicích místním učitelem, kronikářem, zakladatelem skautingu a historikem Václavem Kotěšovcem takto: „Také středisko v Kraslicích v činnosti ustávalo a veřejnost už je nebrala na vědomí. Nakonec zůstaly jen dvě družiny, evidované jako junácké kroužky Domu dětí a mládeže. V roce 2000 i tato činnost byla ukončena. A tak po 55 letech od vzniku skautingu v Kraslicích došlo k jeho ukončení. Tentokrát nikdo junáky nezakázal ani násilně nerozpustil. Děti by chtěly být v Junáku, ale nebyl zde nikdo, aby je vedl a věnoval jim svůj volný čas. Doba se změnila a lidé s ní.“

Po smrti manžela se roku 2004 Jarmila vrátila do Prahy. „V Praze byl Sokol, moje děti a chtěla jsem dohnat, co jsem zameškala,“ vypráví. Aktivně se zapojila do práce Zpravodajské brigády, stala se mimo jiné zapisovatelkou ve výboru. Jednalo se o nástupnickou organizaci navazující na stejnojmennou odbojovou skupinu z let druhé světové války (původně nesla jméno Zbojník). Patřil k nim i bratr pamětnice Miloš Král. Část z nich bojovala v květnové revoluci 1945 u rozhlasu, jiní u Masarykova nádraží, kde je dodnes pamětní deska. Bratr Miloš byl prý mezi zpravodajci nejmladší. Když v roce 2007 zemřel, Jarmila pokračovala v jeho práci. V roce 2018 byla činnost Zpravodajské brigády vzhledem k pokročilému věku členů „zmražena“.

Sokol a vyznamenání

„Nácvik na každý slet trvá minimálně tři roky,“ říká Jarmila. Být sokolem neznamená pouze být fyzicky v dobré kondici, ale také se chovat podle jistých morálních zásad. Jarmila se zúčastnila svého prvního sletu jako čtyřleté dítě v roce 1934, dále nezapomenutelného sletu v roce 1948 jako dorostenka. Po sametové revoluci na sletu vystupovala poprvé v roce 2006 ve skladbě na hudbu Karla Hašlera Ta naše písnička česká, v roce 2012 ve dvou skladbách Kontrasty a Jen pro ten dnešní den a v roce 2018, ve věku 88 let, ve skladbě Princezna republika. Zúčastnila se i mezinárodních vystoupení v Lausanne v roce 2011, vzpomíná na rok 2009, kdy vystupovala mezi 102 cvičenci z České republiky na XXII. sletě Americké obce sokolské ve Fort Worth v Texasu. Bylo jí 79 let. V roce 2015, jako 85letá, cvičila na Mezinárodním sletu v Helsinkách.

18. června 2020 byla Jarmila Veverová Králová vyznamenána bronzovou pamětní medailí za aktivní pomoc veteránům druhé světové války, za účast v květnovém povstání a práci ve Zpravodajské brigádě. Medaili jí udělil armádní generál v. v. Emil Boček, příslušník československého letectva, poslední žijící stíhač RAF.