Zdenka Vévodová

„Přišly jsme k mostu a v tom okamžiku přiletěla letadla, byla to letadla rumunská. Chtěla zasáhnout samozřejmě německou vojenskou kolonu, ale zasáhla most, na který jsme přišly. Před mostem jsme se setkaly s Mařenčinou maminkou paní Trčkovou, a sotva jsme přišly na jeho okraj, začalo bombardování. Zasáhli most, na kterém bylo více lidí, také vůz tažený kravami. Toho dne 12. dubna zemřelo při bombardování dvanáct lidí. Paní Trčková mě částečně přikryla svým tělem. Dívala jsem se z boku, jak stříká voda z Olšavy, protože bomby padaly do vody. Za pár minut nastalo ticho. Potom se ozval pláč a křik. Paní Trčková se zvedla, měla zranění na spánku, a řekla: ‚Mařenko, pojď!‘ Ale Mařenka zůstala na tom mostě mrtvá. Držely jsme se za ruce. Byla to moje velká kamarádka.“

„To byly tak hrozné momenty. Můj bratr, chlapec jedenáctiletý, pořád chtěl za maminkou. A představte si, že my jsme ji nepoznali. To není nadsázka. My jsme ji opravdu nepoznali. Řekla jsem dozorkyni, že to není naše maminka, že jsme přišli za paní Stehlíčkovou. Ona řekla: ‚Však to je Stehlíčková.‘ Za osm měsíců vězení byla změněna k nepoznání. Pusu měla zkřivenou, zhubla asi třicet kilo. A stalo se, že asi do čtrnácti dnů nebo do měsíce se maminka objevila doma. Najednou ji propustili. Báli se, že jim tam může zemřít, protože šla tak rapidně dolů s váhou a měla také problém s obrnou v obličeji. Nařídili jí, že má přijet domů večer, aby ji nikdo neviděl. Hned ráno měla nastoupit do nemocnice v Uherském Hradišti.“

„Ten den byl hrozný. Otce přivezli jako nějakého vraha v zamřížovaném autě. Připravili to pro obyvatele Bojkovic jako nějakou atrakci. Působilo to na mě hrozně. Maminka byla obviněna, že svému muži pomáhala tím, že mu ve svém domě umožnila provozovat zakázanou činnost. To bylo její hlavní obvinění. Uvedli také, že mu pomáhala tím, že někdy přijímala objednávky, což si nemyslím, protože ona tomu ani moc nerozuměla. To dělal výlučně otec. Ale museli na ni něco najít, cokoliv si vymyslet, aby ji mohli obvinit, odsoudit a potrestat. Dlouho jsme nechápali proč. Když zazněl rozsudek, bylo to něco hrozného! Dodnes to těžce prožívám. Otec byl odsouzen k pěti rokům nepodmíněně a ztrátě veškerého majetku. Maminka byla odsouzena na dva a půl roku a ztrátě majetku. Říkala jsem si, že to snad není možné. Kriminál, dva a půl roku, ale za co? Došlo mi to až později, že cílem bojkovických komunistických funkcionářů bylo za každou cenu získat dům pro potřeby Komunálních služeb. Když zjistili, že vlastníkem je maminka, byla odsouzena a trestána.“