Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Vik (* 1931  †︎ 2023)

• narodil se 10. ledna roku 1931 v Pardubicích

• vyučil se kožešníkem

• na začátku 50. let byl v Třebechovicích pod Orebem členem skupiny mladíků, která si říkala Sněmovna lordů

• v roce 1952 nastoupil povinnou vojenskou službu k ženistům

• věnoval se ochotnickému divadlu v Třebechovicích pod Orebem

• v roce 1958 se oženil

• s manželkou vychovali dvě děti

• v letech 1980 a 1985 byl pracovně vyslán do Anglie

• zemřel v červnu 2023

Tatínek Jiřího Vika byl přesvědčením masarykovec, není tedy divu, že své děti vychovával ve stejném duchu. „Byl jsem tak vedený a mám to v sobě dodnes,“ objasnil pamětník. Být věrný prvorepublikovému prezidentovi bylo však po únoru 1948 těžší než kdy jindy. Tatínek Jiřího Vika neunesl tíhu všudypřítomné totality, strach a nátlak na vstup do komunistické strany a svůj život ukončil sebevraždou.

Jiří Vik se proti nastávajícímu režimu rozhodl vzdorovat po svém. V Třebechovicích pod Orebem patřil na začátku padesátých let do skupiny mladíků, kteří si říkali Parta lordů. Chodili elegantně a provokativně oblečení, milovali swing a na zábavách na sebe upozorňovali tím, že tancovali rokenrolem ovlivněný jive. „Bavili jsme se a nesnášeli jsme komunisty. Věděli jsme, že nás sledují.“

Rebela, kterého v sobě Jiří Vik pěstoval, nezlomila ani povinná vojenská služba. „Náboženství – tak jsme říkali politické výchově, kterou do nás pořád lili. Já jsem to ale nikdy neposlouchal, během onoho náboženství jsem psal dopisy asi dvanácti různým slečnám,“ pousmál se při vzpomínce.

Zažraný sokolík

Jiří Vik přišel na svět 10. ledna roku 1931. Narodil se sice v Sezemicích, ale s rodiči a starším bratrem se záhy přestěhovali do Třebechovic pod Orebem. Tatínek pamětníka od dětství trpěl handicapem. „Narodil se jako invalida, měl poruchu levé nohy, zkrátka ji vůbec nemohl ohýbat v koleni. Když mu bylo devět let, poslala ho jeho maminka do ozdravovny v Luži, kde strávil dva roky,“ popsal dětství svého otce.

Tatínek byl stoupencem prezidenta Masaryka, k čemuž vedl také své děti, které chodily pravidelně do Sokola. „Byl jsem zažraný sokolík. Cvičil jsem moc rád, po celou dobu první republiky jsem navštěvoval Sokol. Když ale přišli Němci, bylo po všem, a tak jsme i my docvičili,“ vysvětlil. Sokolovnu, do které Jiří Vik dříve tak rád chodil, obsadili Němci, malý sál sloužil dokonce jako muniční sklad.

S tatínkem poslouchali Londýn

Během války rodina nestrádala zejména díky mamince, která pocházela ze zemědělské rodiny a uměla velmi dobře hospodařit. „Chovala husy, které pak sama zabíjela, takže jsme měli stále co jíst. Ale třeba taková husí játra, to já už pak nemohl ani cítit. Moje máma byla ale úžasná a já jí nikdy nezapomenu, že se o nás postarala.“

Základní školu navštěvoval Jiří Vik v Třebechovicích pod Orebem. Vše změnila německá okupace Československa. Pamětník byl tehdy ve třetí třídě. „Když přišli Němci, bylo všechno jinak. Nemohli jsme chodit do školy, učili jsme se na různých místech, třeba ve skautském středisku,“ uvedl. Do budovy školy se se spolužáky už nikdy nevrátili. 

Další vzpomínku na dětství strávené během války má pamětník spojenou s poslechem rozhlasu. „S tátou jsme pořád, ale pořád poslouchali Londýn. Rádio bylo vysoko nad otomanem, táta se tam kvůli svému handicapu nedostal, tak jsem tam musel lézt já a ladit stanici,“ vzpomínal.

Rodinná tragédie změnila život od základu

Konec války předznamenal pamětníkovu hudební dráhu, v rámci níž na začátku padesátých let obrážel restaurační zařízení v širokém okolí. Jiří Vik se v květnu 1945 střetl s vojákem Rudé armády, který po něm chtěl, aby mu odevzdal hodinky, jež zdobily jeho zápěstí. „Já jsem odpověděl, že mu je rozhodně nedám, ledaže mi dá harmoniku, kterou měl u sebe,“ řekl. Výměnný obchod s vojákem nakonec skutečně dopadl, Jiří Vik byl o hodinky chudší, zato se začal učit na nový hudební nástroj.

Život se rodině zásadně změnil po únorovém komunistickém puči v roce 1948. Tatínek Jiřího Vika v té době pracoval v koželužně bratří Vitoušků a těžce nesl změnu politických poměrů uvnitř podniku. „Tátu stále nutili, aby vstoupil do strany. Jenže on byl věrný masarykovec a něco takového pro něj nepřicházelo v úvahu. Tak dlouho na něj naléhali, až to skončilo tragicky,“ zmínil. Tatínek Jiřího Vika spáchal sebevraždu.

Pamětník tehdy studoval obchodní akademii v Třebechovicích pod Orebem, smrt tatínka jej však hluboce zasáhla a školu nedokončil. „Já se za to stydím, ale vlastně nestydím. Umřel táta a už to prostě nešlo.“

Jiří Vik se tak vyučil kožešníkem. Práci v oboru ale nesehnal. „Když jsem složil zkoušku, přišel mi dopis, kde bylo napsáno, jaké mám možnosti zaměstnání. Byly to doly, hutě, kamenolomy nebo pozemní stavby. A tak jsem si vybral stavby v Hradci Králové,“ popsal svou první pracovní štaci Jiří Vik.

Komunisty provokovali tancem

Parta kamarádů, mezi kterými byl i Jiří Vik, se na začátku padesátých let rozhodla bojovat proti nastupující komunistické diktatuře vlastními prostředky – humorem a tancem. Mladíci si tehdy říkali lordi. „Když jsme někam vyrazili, chodili jsme noblesně. Žádná trička, každý jsme měli sako, košili, klobouky a pochopitelně, jako správní lordi, i paraplata,“ uvedl. V hluboké totalitě mladíci objížděli zábavy, podívali se tak například do Mnichova, jak přezdívali nedaleké Jaroměři, nebo třeba do Vídně, což byl krycí název pro Pardubice.

Právě v Pardubicích, v jednom z místních barů, hrál oblíbený orchestr Kmoníček, a protože parta kamarádů ráda tancovala a provokovala, na parketu nechyběly ani choreografie inspirované západní kulturou. „Tancovali jsme jitterbug, tak se dříve říkalo dnešnímu jivu. Jednou nás na zábavě vyzvali k tomu, abychom toho nechali, že existuje nebezpečí, že už by kapela nemohla hrát. Stydím se za to, ale my jsme nepřestali, tancovali jsme dál. Když jsme přijeli za 14 dní znovu, hrála na zábavě dechovka, orchestr nemohl vystoupit,“ objasnil.

Jindy se lordi z Třebechovic pod Orebem vydali do prvomájového průvodu. „Na prvního máje jsme vždycky dělali nějaké akce proti komunistům. Třeba jsme šli v průvodu a zakřičeli jsme: ‚Ať žije prezident Nixon,‘ nebo který to tenkrát byl,“ jmenoval další příhodu, kterou se parta kamarádů proti komunistickému režimu vymezovala.

Na vojně chytali zmije za peníze

V roce 1952 narukoval Jiří Vik na vojnu do Komárna k ženistům, kde stavěl a boural mosty a učil se likvidovat protitankové miny. Během povinné vojenské služby absolvoval kurz manipulace se stavebními stroji v obci Libouchec, která leží na hranicích s Německem. „Tam bylo strašně moc hadů, hlavně zmijí, které jsme se naučili chytat. Za odchyt zmije bylo 200 korun. To byly tehdy pro vojáka velké peníze. Odlovili jsme jich moc,“ vzpomínal na kuriózní dovednost, kterou se na vojně naučil. V době, kdy Jiří Vik lovil zmije, zasáhla Československo měnová reforma, pamětník a jeho kamarádi vojíni tak za odlov desítek hadů nedostali vůbec nic.

Odmítavý postoj Jiřího Vika k politickému zřízení nezlomila ani vojna, předepsaná pravidla nedodržoval ani během výcviku. „Trestám deseti dny vazby desátníka základní služby Vika Jiřího. Jmenovaný se dne 3. července 1954 nedostavil k rannímu nástupu v zaměstnání. Tohoto přestupku se dopustil již počtvrté. Třikrát byl přitom napomínán velitelem roty. Jmenovaný jeví všeobecně malý zájem o funkci a výkon služby. Nástup trestu bude uveřejněn dodatečně,“ píše se ve zprávě o napomenutí Jiřího Vika, který se několikrát nedostavil na nástup. Desetidenní trest si ale nakonec nikdy neodpykal.

Když se Jiří Vik z vojny vrátil domů, utratil poslední peníze znehodnocené měnovou reformou, které jeho maminka našetřila. „Rozhodl jsem se, že ty drobné prošustruji. Koupil jsem si rádio a poslouchal na něm Svobodnou Evropu,“ zmínil.

Srpnem 1968 začal komunistický žalář

Pamětníkovi krátce po návratu z vojny zemřela maminka. „Po smrti rodičů začalo protloukání,“ povzdechl si. Doma na něj nečekal už ani bezpečný přístav lordů, všichni se po vojně rozutekli. „Lordi už neměli pokračování.“ V červenci 1958 se Jiří Vik oženil. S manželkou Miloslavou společně vychovali dvě děti.

Ze srpnové okupace Československa v roce 1968 byl Jiří Vik v šoku. „Samozřejmě že jsme je nevítali. Bylo to totožné, jako když tu byl protektorát. Zažívali jsme žalář, tentokrát komunistický žalář,“ popsal.

Pilot RAF mi měnil libry

Na začátku osmdesátých let přišla pamětníkovi nabídka odjet pracovně do Anglie a učit se s novými stavebními stroji. „Kdo by to nevzal? Nejdříve jsem si myslel, že si ze mě dělají legraci, ale pak jsem odjel a nakonec jsem tam chvíli dělal vedoucího,“ zavzpomínal. V Anglii se setkal s pilotem RAF Miloslavem Mansfeldem. „Seznámili jsme se, protože když jsme přijeli, potřebovali jsme vyměnit nějaké libry a on nám to zařídil. Mimo jiné mi ukázal celou Anglii. Nebyl to jediný pilot, kterého jsem v živote potkal, ale setkání s Miloslavem Mansfeldem pro mě znamenalo nejvíce,“ zmínil.

Po návratu domů začal pracovat pro Státní lesy. Listopadové události roku 1989 sledoval Jiří Vik s nadšením. „Byl jsem rád, že komunisté dostali kopačky.“

Pamětník zemřel v roce 2023.