Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Viková (* 1935)

• narozena 14. července 1935 v Olomouci

• konec druhé světové války prožila v Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem

• maturovala na pedagogickém gymnáziu pro vzdělávání učitelů národních škol v Olomouci

• v roce 1959 absolvovala obor herectví na pražské DAMU

• se spolužáky z ročníku kolem Jana Kačera odešla do Ostravy

• v ostravském Divadle Petra Bezruče působila až do důchodu

• učila herectví na Lidové škole umění na konzervatoři v Ostravě

• hrála v několika filmech a v televizních seriálech

• věnovala se uměleckému přednesu a interpretaci melodramatu

Marie Viková zažila jako dítě válku a zvláště jí utkvěl v paměti obraz mrtvých vojáků ležících na louce, kolem kterých jsou rozházené fotografie jejich manželek, dětí a matek. Závěr nacistické okupace prožila u strýce ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem. Začátkem května 1945, po bojích mezi německými vojáky a příslušníky 1. československého armádního sboru na kopci Tesák, tam rudoarmějci postříleli skupinu německých zajatců. A podle pamětnice si s nimi předtím trochu „pohráli“.

„Přivedli je na pastvinu a řekli jim, ať utíkají, že se třeba zachrání. A tak se Němci rozběhli. Mohlo jich být kolem patnácti. Jeden doběhl až na konec louky. Neviděla jsem, jak je stříleli, to jsme byli doma a jen jsme slyšeli střelbu. Viděla jsem je tam pak ale ležet na louce. Šli jsme se na ně podívat s bratranci a sestřenicemi. Nějací lidé tam byli už před námi a vybrali jim kapsy. Vedle těl se povalovaly fotografie jejich blízkých,“ vypráví. Doma pak dostali malí zvědavci vynadáno. „Naši nám řekli, že to bylo od nás ošklivé, že jsme tam šli. Bylo mi devět let. Brala jsem to tak, že jsou to jen Němci, asi jsem trpěla nějakým hloupým vlastenectvím,“ vysvětluje pamětnice. Touto vzpomínkou si připomíná krutost války a také poznání, že příslušník jakékoliv armády je člověk a zaslouží si důstojné zacházení.

Rodina obchodního cestujícího

Marie Viková se narodila 14. července 1935 v Olomouci. Byla druhým z pěti dětí Františka a Marie Vikových. Měla tři bratry a jednu sestru. Otec pracoval před válkou jako obchodní cestující. Matka se starala o děti a domácnost. Bydleli v domku na okraji Olomouce. „Peněz jsme moc neměli, ale o to více nás rodiče vedli k soudružnosti. A samozřejmě jsme museli pomáhat. Když jsem byla trochu starší, každou sobotu jsem musela umývat schody, napastovat a vyleštit kuchyň. Bratři nosili uhlí a štípali dříví.“ V neděli chodila rodina do katolického kostela a po mši do divadla v Hodolanech na představení pro děti, která se Marii velmi líbila.

Po dohodě představitelů Německa, Itálie, Velké Británie a Francie v Mnichově v září 1938 připadly Sudety nacistické Třetí říši. V polovině března 1939 obsadila německá vojska zbytek Československa, který se stal Protektorátem Čechy a Morava. Také do Olomouce, kde žila početná německá menšina, přijely okupační jednotky wehrmachtu. Ve městě zavlály hákové kříže a začala platit protižidovská diskriminační nařízení. Tamní židovská synagoga už 16. března lehla popelem.

Marie Viková si na začátek okupace nevzpomíná. Pamatuje si, že otec za války pracoval v Olomouci na Němci obsazeném letišti. „Dělal tam jen vrátného. Vyprávěl, že mu jeden důstojník říkal, že nejsou esesáci, ale vojáci, kteří musí plnit rozkazy. S Hitlerem prý nesouhlasí.“ Hitlerův portrét visel v učebně, když Marie nastoupila v roce 1942 v Olomouci do první třídy. „Jednou jsme hráli německy pohádku o Červené karkulce. Já jsem dostala roli vlka a měla jsem noru pod umyvadlem. Tehdy jsem byla ráda, že se učím němčinu. Škoda, že jsem všecko zapomněla,“ říká.

Konec války ve Chvalčově

V roce 1944 se manželům Vikovým narodil třetí syn. S blížící se frontou poslal otec František manželku s miminkem a mladší dcerou Marií k příbuzným do Chvalčova u Bystřice pod Hostýnem. Doufal, že tam bude bezpečněji než v Olomouci, plné německých vojáků. „Statek patřil strýci z matčiny strany. Ve Chvalčově jsem krátce chodila i do školy,“ dodává pamětnice.

Když se k Bystřici pod Hostýnem bezprostředně blížila osvobozenecká armáda, hospodáři odváděli dobytek do kopců. „Všichni říkali, že vojáci dobytek seberou, a tak i strýc hnal krávy do hor, aby je zachránil. Tak se stalo, že jsme s mamičkou a nejmladším bratrem zůstali na statku sami. Seděla jsem zrovna v kadibudce na dvoře, když přišli vojáci a začali bušit na vrata. Měla jsem strach, že začnou střílet a já umřu v žumpě,“ vypráví.

Na statek se dobývala skupina vojáků z legionářské Svobodovy armády, která bojovala po boku rudoarmějců. „Byli to Slováci, ale také nějací Ukrajinci. Velela jim slovenská kapitánka. Přinesli si jídlo a maminka jim z toho uvařila guláš. Velitelka trvala na tom, že se musíme najíst s nimi. Chtěla se asi pojistit, že je maminka nechce otrávit. Potom vyprávěla, jaké hrozné věci se děly na Slovensku. Líčila například, jak jeden Němec vzal v domě údajného partyzána miminko z kolébky, roztrhl ho a hodil zpátky do peřin,“ popisuje pamětnice.

Po Slovácích přišli na chvalčovský statek Sověti. „Měli hlad a chtěli se umýt. Chovali se slušně, ale byli poznamenáni válečnými hrůzami. Pak už si pro nás přijel tatíček a odvezl nás do Olomouce. Náš dům byl jen lehce poškozený otřesy.“

Moji slavní spolužáci

Po válce šla Marie z páté třídy na gymnázium. „Po únoru 1948 byla víceletá gymnázia zrušena a my jsme se museli vrátit mezi spolužáky z obecné školy. Pak jsem šla na pedagogické gymnázium pro vzdělávání učitelů národních škol.“ V té době se občas objevila jako statistka v olomouckém divadle. Učila jen asi rok po maturitě a poté se nechala inspirovat spolužákem, který se dostal na DAMU (Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze). Rozhodla se, že to zkusí taky. V komisi, která ji přijímala, byl například Miloš Nedbal, Radovan Lukavský nebo Eva Šmeralová.

Měla radost, ale bylo to těžké období jejího života. Když jí bylo osmnáct, zemřel jí otec. Matka nikdy nepracovala, takže rodina musela řešit i existenční starosti. Do Prahy si vezla jen pár „hadříků“, ale nestěžovala si. Na kolejích v Hradební ulici číslo 7 bylo více takových adeptek herectví. „Nemusely jsme si dělat starosti se štíhlou linií. Žily jsme z třiceti korun na týden. Živily jsme se hlavně rohlíky a mlékem.“

Ve škole se jí moc líbilo. „Bylo to bezvadné. Dostali jsme výborné základy. A důležité bylo, že jsme si rozuměli se spolužáky z našeho ročníku. Všichni jsme byli nadšení pro divadlo.“ Studovala například s Ninou Divíškovou, Libuší Švormovou, Františkem Husákem, Zdenou Hadrbolcovou, Janem Třískou nebo Aglaiou Morávkovou. Z oboru režie k nim patřil Jan Kačer nebo Evžen Němec. „Byl to ročník, ze kterého vzešli lidé, kteří významně zasáhli do českého divadla,“ říká.

Silný ročník dobývá Ostravu

Po absolutoriu odešla podstatná část jejího ročníku do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Ředitelem byl tenkrát Karel Diettler. „Rozpadl se mu soubor. Zbyli mu tři herci a potřeboval nějakou hereckou skupinu, která by divadlo zachránila. My jsme byli jiní, nepokojní a všechno nám bylo málo. A tak když přišla od Bezručů nabídka, šli jsme tam, byť se říkalo, že je to nejhorší divadlo v republice,“ vzpomínala v jednom z rozhovorů na okolnosti odchodu do Ostravy herečka Nina Divíšková. Základ legendárního Činoherního klubu vznikl podle ní jednak na studiích na DAMU, hlavně ale během jejich šestiletého působení v Ostravě.

S Ninou Divíškovou, Janem Kačerem, Evženem Němcem, Františkem Husákem nebo Václavem Martincem odešla do Ostravy i Marie Viková a její manžel Jindřich Tuláček, se kterým už měla prvního syna. Tým u Bezručů posílil jako inspicient. „Byli jsme praštěný ročník. Chtěli jsme být spolu a chtěli jsme udělat divadlem díru do světa. Vznikl výborný soubor s režisérskými osobnostmi Janem Kačerem, Evženem Němcem a Alexandrem Lichým, které doplňoval skvělý muzikant Petr Mandel a vynikající scénograf Luboš Hrůza,“ shrnuje Marie.

Zpočátku museli mladí divadelníci o ostravské diváky bojovat. Postupně je začala oceňovat kritika a poté i vyprodaný sál. Marie Viková si pochvalovala, že na zajímavé role nemusela dlouho čekat. Už v roce 1960 ji Jan Kačer obsadil do hlavní role v inscenaci Tramvaj do stanice touha podle Tennessee Williamse. „Hrát Blanche je sen každé herečky. Já jsem měla štěstí, že jsem ji mohla hrát ani ne dva roky po škole. Alternovala jsem s Ninou Divíškovou,“ vzpomíná.

Rozhodnutí pro Ostravu

V roce 1965 odešla celá skupina kolem Jana Kačera, ke které mezitím přibyli další herci jako Petr Čepek, Jiří Hrzán nebo Jiří Kodet, do Prahy budovat Činoherní klub. Jen Marie Viková zůstala v Ostravě. „Zkomplikovalo se mi trochu soukromí, a tak to dopadlo. Nakonec jsem nelitovala. U Bezručů se dál dělalo kvalitní divadlo, které mě bavilo. A Ostravu jsem si oblíbila,“ říká.

V šedesátých letech založila při Lidové škole umění v Ostravě-Porubě dramatické oddělení, které řadu let úspěšně vedla. Její svěřenci pravidelně vyhrávali různé soutěže. K jejím žákům patřila například Inka Brettschneiderová, která byla po podpisu Charty 77 donucena k emigraci a v osmdesátých letech založila ve Vídni divadlo Theater Brett.

Pamětnice nevstoupila do komunistické strany, ale neangažovala se ani v opozici nebo disidentském hnutí. V roce 1968 se jako většina národa těšila, že se podaří v Československu prosadit demokratičtější režim. „Když přijely v srpnu 1968 ruské tanky, byla to rána.“ Dne 21. srpna ji vzbudil nezvykle silný hluk letadel. S mladším synem složitě cestovala do divadla v centru města. „Nejezdily tramvaje a část cesty jsme šli pěšky. Na Hulváckém kopci už byly tanky. Ptala jsem se mladých sovětských vojáků, co tady chtějí. Tvrdili, že ani nevědí, kde jsou, a že mají cvičení. Divili se, proč jsou na ně místní lidé tak zlí a nechtějí jim podat ani vodu,“ vzpomínala na srpen 1968.

Kolegové v Divadle Petra Bezruče, kam Marie se synem přece jen dorazila, byli rozhořčení. „Karel Vašíček seděl před divadlem s cedulí, že drží na protest hladovku. Místo představení jsme pořádali besedy s diváky.“ Zanedlouho se ale život vrátil do normálních kolejí. A do čela KSČ byl zvolen Gustáv Husák, který postupně zrušil všechny reformy z roku 1968. Lidé, kteří odmítali uznat okupaci armád Varšavské smlouvy jako bratrskou pomoc, byli vylučováni z komunistické strany a mnozí i vyhazováni ze zaměstnání.

Pohovory po roce 1968

Také členové souboru Divadla Petra Bezruče museli projít zkouškami loajality k režimu. „U mého pohovoru byl náš ekonomický ředitel a zástupce lidu, což byl dělnický kádr KSČ, takový malý, drobný mužíček. Ptal se mě na názor na vstup vojsk. Řekla jsem, že to nebylo správné, a začala jsem to rozebírat. Ekonomický ředitel mě za chvíli přerušil a řekl tomu zástupci lidu, že mám velké starosti s dětmi i manželem a že by mě teď měli raději poslat pryč. Soudruh překvapeně souhlasil. Tak skončil můj pohovor. Nic z toho nebylo. Ekonomický ředitel mi akorát řekl, že jsem blbá. Myslím si, že tenkrát prošli i ostatní kolegové.“ Podobný pohovor prodělala také v místě bydliště v Ostravě-Porubě. Skončil prý tím, že komisi pozvala do divadla.

Marie Viková neměla s režimem problémy a tvrdí, že si ani v divadelní práci nepřipadala omezována. Do toho, jak fungovala cenzura, ale prý moc neviděla. „Byla to otázka repertoáru a dramaturgického plánu. A záleželo, jak byli dramaturgové, režiséři a ředitelé schopni se domluvit, aby nějaký titul prosadili,“ říká. V rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2017 o tom vyprávěl Luděk Eliáš, který přežil koncentrační tábor v Osvětimi i pochod smrti, stal se hercem, působil také v Bezručů a v letech 1962 až 1966 toto divadlo řídil. Z postu odešel na vlastní žádost.

„Nezvládl jsem tlak stranických orgánů. Soudruzi nás strašně otravovali a nařizovali, co máme hrát. A to už tam byli mladí herci v čele s Janem Kačerem a ti toužili dělat úplně jiný repertoár, třeba Williamsovu Tramvaj do stanice touha, ale byl to západní autor a já jsem se pořád pohyboval mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně soubor, se kterým jsem sympatizoval a rád bych mu vyhověl, na straně druhé funkcionářská zeď, která mě tlačila k tomu, co jsem nechtěl,“ vysvětloval Luděk Eliáš, jenž zemřel v roce 2018.

Luděk Eliáš se během normalizace opět vrátil k Bezručům jako herec poté, co byl z politických důvodů vyhozen z televize. Marie Viková s ním ještě mnohokrát stála na jevišti. Do důchodu odešla začátkem devadesátých let a vývoj souboru ve svobodných poměrech sledovala spíše zpovzdálí, i když ještě v roce 2019 si zahrála v Maryše. Jako důchodkyně se věnovala uměleckému přednesu a melodramatu, také zasedala v porotách různých soutěží. Toho, že si zvolila hereckou profesi, nelitovala, i když o herectví říká: „Je to riskantní povolání. Nedá se dělat pro slávu a pro peníze, ale pro radost ano.“