Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vild (* 1952)

• narozen 26. září 1952 v Oldřichově v Hájích

• v roce 1959 se s rodiči přestěhoval do Liberce

• studoval na škole Na Bojišti, maturoval v roce 1972 na strojní průmyslovce

• v roce 1965 vstoupil do TJ Lokomotiva Liberec do oddílu cyklistiky a věnoval se kolové

• 21. srpen 1968 prožil v Liberci, na dnešní třídě Milady Horákové jezdil na motorce mezi tanky

• svůj profesní život spojil od roku 1974 s Libereckými vzduchotechnickými závody, kde pracoval ve vývoji a po roce 1989 jako personalista

• od roku 1981 působil ve výboru TJ Lokomotiva Liberec

• v letech 1987–2001 byl předsedou organizačního výboru Jizerské 50

• podílel se na organizaci čtrnácti ročníků závodu

• v roce 2023 žil v Liberci

Jizerskou 50 nevyhrál, ba dokonce ji nikdy ani neběžel. Přesto se Josef Vild výrazně zapsal do její historie. Od roku 1987 byl předsedou organizačního výboru a šéfoval mu i v době po sametové revoluci, kdy slavný závod strádal. Celkem pořádal čtrnáct dílů slavného Memoriálu expedice Peru 1970. Závod napříč Jizerskými horami se pod jeho vedením vyšvihl až mezi nejslavnější laufy světa. „Hřeje to u srdce, kam až se dostala,“ přiznává.

Předsedou organizačního výboru Jizerské 50 se Josef Vild stal po Josefu Jelínkovi, který pořadatele naposledy řídil při kulatém, 20. ročníku. „V té době jsem dělal předsedu Tělovýchovné jednoty Lokomotiva  a Jizerská 50 byla její součástí. Pan Jelínek měl zdravotní problémy a už to nemohl vykonávat,“ vysvětluje pamětník, jak se stal v roce 1987 předsedou organizátorů slavného závodu.

První Jizerská 50 byla velkým testem

A hned při prvním ročníku zažil kvůli nepříznivému počasí nezáviděníhodný „křest oblevou“. Dosud se Jizerská 50 od roku 1968 konala pokaždé, ovšem v zimě 1988 nepřející podmínky donutily pořadatele k premiérovému odvolání 21. ročníku. „Byl naprostý nedostatek sněhu a Jizerská 50 se nemohla jet. Vůbec jsme nevěděli, co dělat. Tohle se za celou dobu ještě nestalo. Vždy se nějak odjela, ale nyní to nešlo. Takže jsme se štábem vymysleli, že se sejdeme v Bedřichově a memoriál uctíme zapálením ohně a pietní tryznou,“ popisuje pamětník náhradní řešení.

Jizerská 50 se od roku 1971 běhá jako Memoriál expedice Peru, jejíž účastníci posledního května 1970 zahynuli v Jižní Americe při ničivém zemětřesení. Právě horolezci z Liberecka závod v roce 1968 založili jako součást kondiční přípravy na náročné výpravy.

„Pro mě to tehdy byla smůla, ale byl tam štáb lidí, kteří na tom dělali celý rok a ti byli zklamaní. Všechno už bylo nakoupené, párky, pomeranče, a v Textilaně byl už skoro navařený čaj, který se odtamtud tehdy na tratě vozil. Prostě všechno kolem závodu bylo obstarané, takže se řešilo, jak to vůbec vymyslet. Ale už si nepamatuju, jak se to vyřešilo se startovným. To je gros. Jizerskou 50 dělají lidi,“ vypráví Josef Vild o první zrušené Jizerské 50. „Dnes se to dělá pro špičku a pro mraky hobíků.“

Počasí často hrozilo malérem

Závod se tedy pod jeho vedením poprvé běžel až v roce 1989, ale hned první porevoluční ročník museli organizátoři kvůli mizerným sněhovým podmínkám znovu odvolat. „Ale pak už jsme byli mazáci a věděli jsme, jak to dělat,“ připouští. Zrušení závodu potom zažil ještě jednou, v roce 1998. „Vždy šlo o to, připravit se na to, jaké bude počasí. Bylo nevyzpytatelné, speciálně v době Jizerské 50. Pamatuji si krásné dny, kdy byla modrá, azurová obloha jako ve Švýcarsku, svítilo sluníčko. Z toho měl člověk radost. Ale většinou bylo zataženo, deštivo, mlhavo, zima, déšť a sníh odtával. Stěhovali jsme se i na Novou louku. To vždy byla starost, aby všechno dopadlo a nebyl nějaký malér,“ říká pamětník.

Rozpočet závodu tehdy dotovalo město Liberec, okresní úřad v Liberci a v Jablonci, i ČSTV. „V té době sponzorství moc nefrčelo. Ale třeba Textilana Liberec poskytovala kuchyň, materiál, lidi. Prakticky šlo o formu sponzorství. Na komerční bázi to začalo až hodně po nás, to je už nová doba,“ podotýká dlouholetý šéf organizačního výboru, který se scházel od září do půlky února v podstatě každý týden. „Měl zhruba třicet členů a tvořili ho šéfové jednotlivých úseků, přičemž úsek občerstvovaček měl třeba dalších sedmdesát lidí. A sekretariát fungoval celý rok. Objednával medaile, jednal se sponzory a podobně,“ popisuje Josef Vild.

Spartakiáda zanikla, Jizerská 50 přežila

Přestože na začátku devadesátých let zažívala Jizerská 50 velký úbytek účastníků, z pohledu pamětníka šlo o krásnou dobu. „Po těch zkušenostech s masovým závodem, když tam bylo skoro osm tisíc lidí, byla nádhera tohle pořádat. Nebylo to tak náročné. I pro dva tisíce lidí šlo o krásný závod. Všechno se vrátilo do Bedřichova, nemuselo se startovat v Hraběticích na louce, start i cíl byly na stejném místě. Jako pořadatelé jsme se nemuseli stěhovat, budovat dvě různá stanoviště, takže ubylo hodně starostí. A i pro dva tisíce lidí to mělo význam,“ zdůrazňuje pamětník.

Úbytek laufařů podle něj souvisel i s otevřením hranic po pádu železné opony. „Lidi se dostávali ven, hodně se jezdilo na sjezdovky. Chtěli přičuchnout cizině. A už nešlo o takzvanou propagovanou masovou akci. Spartakiáda ostatně zanikla, kdežto Jizerská 50 přežila a vrátila se ke stabilnímu počtu účastníků,“ libuje si Josef Vild. 

Lauf zachránily punčocháče

Závod se postupně stal v roce 1994 součástí Euroloppetu a pět let poté i Worldloppetu. „Člověka dnes hřeje u srdce, kam se Jizerská 50 i díky nám, pionýrům, dostala,“ přiznává. Považuje se za zachránce závodu? „Ne, já jsem ji nezachránil. Zachránili jsme ji s partou lidí,“ klade důraz na množné číslo. Za příklad dává historku: „Jednou se nahoře na Rozmezí porouchal Ratrac (značka sněžné rolby), bez kterého by nebyla úprava stop a bez nich ani závod. Milan Střižík, dnes už nebožtík, sundal punčocháče, navlíkl je místo prasklého řemenu a díky tomu dojeli do Bedřichova, kde nandali nový řemen,“ usmívá se Josef Vild.

Výboru šéfoval naposledy v roce 2001 při konání 34. ročníku. „Už to chytilo takový nový vítr, se kterým jsem se nechtěl ztotožňovat. Začalo se všechno uchylovat jiným směrem. Už závod nechystala parta nadšenců, už to bylo jiné,“ vysvětluje. A v této souvislosti zmiňuje i nápad pořádat mistrovství světa v klasickém lyžování.

„Už nevím, kdy přesně, ale jednou se na Lesní chatě v Bedřichově sešla parta pořadatelů a po dvou pivech se řeklo: Co kdybychom tady udělali mistrovství světa? Tam tehdy vznikla tahle myšlenka a začalo se na tom pracovat,“ vypráví pamětník. „A je to podobné jako s Jizerskou 50. „Dostali se k tomu dravci s tím, že by se na tom dalo něco vyrejžovat. Celé se to zvrtlo a MS v roce 2009 bylo ve Vestci a podle mého názoru šlo o paskvil,“ soudí Josef Vild.  

Jak tedy vnímá současnou podobu Jizerské 50? „Přiznám se, že to trochu hřeje u srdce. Tohle je Jizerská 50, kde jsem se v minulosti taky na něčem podílel. Je dobrý pocit, že to jede. Ať tam jsou jakýkoliv lidi a dělají to z jakýchkoliv důvodů. I kdyby bylo dvojnásobné startovné, lidi přijedou, přijede světová špička a je zajímavé závod vidět. A krásně se pak mluví o Jizerských horách,“ těší pamětníka.

Odevzdání valachů děda málem nepřežil

Ostatně v Jizerských horách v Oldřichově v Hájích se Josef Vild 26. září 1952 narodil. Do obce na říčce Jeřici jeho rodiče přesídlili po válce z vnitrozemí. Otec pamětníka se jmenoval Miloslav Vild (1926–1985). „Svátek měl vždy 19. února a otec byl naštvaný, že mu ho zrušili a místo něj dali Patrika. Nemohl to skousnout a pořád ho slavil na původní termín,“ vzpomíná.

Táta pocházel z plzeňských Borů. Tam jako malý jezdil pamětník za dědou a babičkou. „Děda měl hlavně zakořeněné, že Plzeň osvobodili Američani, na což byl ohromně hrdý.“

Matka Marie, rodným jménem Tichá (ročník 1933), pocházela ze Seletic na Nymbursku. Na začátku padesátých let se poznala se svým budoucím manželem. Mladý pár se poté přestěhoval do Jizerských hor, do Oldřichova v Hájích, kde žil až do roku 1959. Pamětníkovi rodiče jezdili pracovat do Litesu (původně Tesla Liberec) na okraji města, ale doma obstarávali i malé hospodářství.

„Každý rok byla povodeň. Měli jsme hospodářství: koně, prasátko, psy, krávy, kozy, tři stodoly. Babička s dědou mě každý den vozili na pole, zatímco rodiče jezdili do práce. Mě tak vychovávala babička, na což rád vzpomínám,“ přiznává pamětník.

„Nejdříve hospodařili na sebe, odváděli odvody, jenže pak bohužel všechno zabralo JZD. Děda skoro nepřežil, když musel své valachy odevzdat do družstva. Ale tehdy jsem byl velice mladý, takže si tyhle věci do podrobností nepamatuju,“ přiznává Josef Vild, jenž vyrůstal jako jedináček.

Do první třídy začal chodit až v roce 1959 v Liberci, do školy Na Bojišti. „Strávil jsem tam celých devět let.“

Marky pašovali v sedlovce

V roce 1965, ve svých třinácti letech, vstoupil do TJ Lokomotivy, do oddílu cyklistiky. „Bydleli jsme v Engelsově ulici (dnešní Husitská) a tam jsme s kluky jezdili na dvoře na kolech,“ vzpomíná. Táta ho pak na radu svého kolegy z Tesly přivedl do TJ Lokomotiva. „Zalíbila se mi kolová a v podstatě se mě drží dodneška,“ říká Josef Vild, jenž se v dorostu dokonce stal mistrem republiky. Pak i řídil zápasy v kolové jako sudí. V roce 1986 při oslavách 100. výročí TJ Lokomotiva nastoupil v Liberci proti slavným, dvacetinásobným mistrům světa, bratrům Jindřichu a Janu Pospíšilovým, které poprvé potkal v Brně.

„Oba jsou to mí kamarádi. Byli populární snad v každé vesnici v Čechách. Byli jsme v Rozstání za Ještědem na soustředění a tam z nich lidi byli úplně nadšení. A když jsme ještě jezdívali na vyšší soutěže, na mistrovství světa nebo finále evropského poháru, bylo vidět, že i v zahraničí měli kluci velký ohlas. V roce 2005 je představovali v Baesweileru u nizozemských hranic před pěti tisíci lidmi a celá hala bráchům tleskala vestoje,“ popisuje Josef Vild, který se díky kolové dostal v době socialismu i do západní Evropy.

„To byl šok. Přijeli jsme v Rozvadově na hraniční přechod. Tam nás zkontrolovali, prošacovali. A zpátky to bylo horší. Každý auto narvaný rádii, walkmany, co tenkrát frčely, jogurty, kazetami a nevím, čím vším dalším. Celníci nás rabovali, co to šlo. Ale na nás si nepřišli. Vozili jsme s sebou kola a důmyslná skrýš byla v sedlovce, trubce pod sedlem, kde byly kolem šroubu smotaný západoněmecký marky a utažený, takže ti celníci je neodhalili,“ prozrazuje Josef Vild, jenž byl také na zimní olympiádě v Sarajevu v roce 1984 jako člen výboru TJ Lokomotiva.

Mezi tanky jezdil na „fichtlu“

Bylo mu patnáct let, když Československo přepadla vojska Varšavské smlouvy. Ráno 21. srpna ho vzbudili vyděšení rodiče. „Museli do práce a říkali mi, že hlavně nemám nikam lítat, že po práci přijdou co nejdříve,“ pamatuje si Josef Vild.

Neposlechl. S kamarády se vydal jezdit na motorkách. „Měl jsem fichtla, jednosedadlového pionýra. Na třídě Zdeňka Nejedlého (dnešní Milady Horákové) byl udělán nový povrch a po čerstvé betonce jezdily tanky a my jsme s kluky jezdili s pionýry mezi nimi. Až nás nějaký gazík zahnal pryč,“ říká pamětník s tím, že se nebál. „Smysl okupace jsme jako kluci nechápali. Nevěděli jsme, o co jde, že to jsou okupanti,“ připouští pamětník.

Ve stejný den si vybavuje i vycházku s otcem do města Pražskou ulicí, vedoucí k radnici. „Byl tam rachot a šrumec. V Pražské ulici byly tramvaje zablokované lidmi. Šli jsme nahoru, kde bylo všude plno lidí, a snad jsme slyšeli i střelbu nebo něco takového. Vím, že lidi prchali. A dál jsme nešli, z města jsme zmizeli,“ líčí Josef Vild s tím, že detaily si nepamatuje. „Vím, že nešlo o nic dobrého, ale rodiče z toho měli větší obavu než já ve svém věku. My jsme tehdy honili motorky, holky a měli jsme jiné starosti,“ poznamenává.

Pracoval tajně jako pacient

Brzy však změnu poměrů zažil na střední škole, kterou po okupaci začal studovat. „První půlrok tam byli ještě staří kantoři, ale bohužel pak byli donucení odejít. Pak přišly učit nové kádry a bylo to znát na jejich opatrném přístupu. Každý kantor procházel prověrkami. Už to bylo v jiném duchu,“ říká pamětník, jenž maturoval v roce 1972 z ruštiny, češtiny, technologie a strojů a zařízení.

Záhy v říjnu musel na vojnu, na kterou vzpomíná rád. Sloužil půl roku v Popradu ve výcvikovém středisku spojovacích specialistů. Poté přešel do Karlových Varů do elitního spojovacího praporu západního okruhu, kde strávil rok a půl. „Tam jsem poznal všechny hospody podél Teplé od Puppu až k letnímu kinu, kde byla takzvaná tančírna, kde byl ohromný nápis: Hudba tanec, hraje Franta Samec,“ usmívá se pamětník.

Zmiňuje i kuriózní situaci, kdy pracoval v tamním špitále jako „falešný pacient“. „Tři měsíce jsem s kamarádem pracoval v nemocnici nad kolonádou přímo v centru v Karlových Varech oblečený jako pacient. Měl jsem upravenou tajnou diagnózu. Nemohli totiž sehnat firmu, která by v nemocnici udělala veškeré rozvody slaboproudu, kabeláže, obsluhující pult pro sestry, signalizaci, rozvody na pokoje,“ vzpomíná Josef Vild s tím, že oficiálně by je z vojny neuvolnili, takže ředitel vymyslel tento plán s falešnou diagnózou. „Nemocnice byla jinak prázdná, v rekonstrukci, pacienti tam v té době nebyli.“

Jak budoval družstevní byt

Z vojny se vrátil v roce 1974. Ihned začal pracovat na družstevním bytě na Králově Háji v družstvu Sever. „Denně jsem chodil na stavbu a stavěl družstevní byt. Jsem strojní průmyslovák a limit na družstevní výstavbu činil třeba sto padesát hodin za měsíc. Protože jsem vedle toho i sportoval, někdy to nešlo ani stíhat a musel jsem si najmout kamaráda, aby šel v sobotu a v neděli dělat se mnou, aby mi hodiny nabíhaly,“ popisuje Josef Vild zápřah a zdůrazňuje, že odpracovat stanovený počet hodin bylo důležité. „Na stavbě jsme si dali dohromady partičku a postupně jsme začali dělat i odbornější práce všeho druhu,“ vysvětluje. Silvestr 1978 slavil se dvěma syny (narozenými 1974 a 1976) již v novém bytě.  

Po vojně opět našel zaměstnání v Libereckých vzduchotechnických závodech (LVZ). „Už jsem tam byl na pracovním poměru dva měsíce před vojnou na expedici. Když jsem se z ní vrátil, začal jsem pracovat v technologickém vývoji, kde jsem dělal až do roku 1989,“ říká pamětník a zmiňuje, že se jako předseda rady pracovního kolektivu dostával do kontaktu s vedením podniku, které muselo po revoluci v roce 1989 skončit.

„Firma ze čtyřiceti procent vyráběla pro vojsko, třeba různé filtr-ventilační zařízení. A protože šlo o vojenskou výrobu, firma v té době byla po všech stránkách dost lustrovaná,“ říká. I on se musel ve své pozici těšit určitému stupni důvěry tehdejšího režimu. „Bohužel ředitel a další náměstci měli rudé trenky, takže jednoduché to nebylo,“ říká Josef Vild.  

Před soudruhy utíkal

Musel sám dělat určité kompromisy v souvislosti s režimem? „Nemusel. Měl jsem tu výhodu, že od roku 1965 jsem byl členem TJ Lokomotiva Liberec, a když byl například povinný První máj, nahlásil jsem, že musím se sportovci. Čili jsem nemusel chodit do průvodu, přestože kdo nebyl v průvodu, měl škraloup. Musel jsem však přinést papír, že jedu se sportovci,“ říká pamětník.

Do KSČ nikdy nevstoupil. „Jelikož jsem dělal předsedu TJ Lokomotiva Liberec, která byla možná největší v kraji, a jejím členem byl vždy komunista, dotlačili mě k tomu, že pokud chci zůstat předsedou, musím vstoupit do strany, jinak to nepůjde. Tak mě donutili k tomu, že jsem byl veden jako kandidát KSČ. Ale nevstoupil jsem tam, protože naštěstí přišel rok 1989 a už to zaplať pánbůh nebylo zapotřebí,“ podotýká Josef Vild.

A zmiňuje také fintu, jak se vyhýbal funkcionářům. „Dodnes si pamatuji, jak mě naháněl jakýsi kapitán Hruška. Když byl ve firmě a volali mi z vrátnice, že je tam soudruh kapitán Hruška a jestli můžu přijít, tak jsem říkal, že nemůžu, že musím odjet na provoz do Chrastavy, kde jsme měli lakovnu a často jsem tam dojížděl, neboť tam v podstatě bylo mé druhé pracoviště. A pamatuju si, že když ho pustili dovnitř, tak jsem z firmy prchnul druhou vrátnicí, protože jsem věděl, že je to buď nějaký estébák, nebo naháněč, s nímž jsem se nechtěl setkat,“ vypráví pamětník.

Založili „Nezávislý klub závislých kádrováků“

Sedmnáctý listopad 1989 ho zastihl při návratu z pracovní cesty na Slovensku. „Přímo ve firmě se to pak začalo vařit, okamžitě byl zorganizovaný stávkový výbor. Taky jsem se musel zapojit. Kluci v milicích byli zalezlí, to si pamatuji. Ale všichni to byli kamarádi. Akorát v té době musel být podnikový právník komunista. Bylo vidět, že jim to nebylo po chuti, ale dodnes jsem schopný jít s kýmkoliv z nich na pivo, protože byl normální. Jenom ta doba ho nutila k tomu, aby byl u komunistů či v milicích. Pokud by nesouhlasil, nemohl by dělat svou práci,“ soudí pamětník, který po změně poměrů začal dělat šéfa personálního úseku.

„Jako personalisti z větších firem na Liberecku jsme se dali dohromady, a dokonce jsme se nazvali Nezávislým klubem závislých kádrováků. Pravidelně jsme se scházeli a vyměňovali si své zkušenosti a názory. I třeba z hlediska boje proti odborům, které se najednou cítily hrozně silné a v té době bojovaly za všechno,“ konstatuje Josef Vild. V personálním oddělení pracoval do roku 2015. 

V roce 2023 žil v Liberci. Jizerskou 50 podle svých slov sleduje už jen v televizi, ale často si vybaví scénu z jednoho ročníku. „Už si nevybavím rok, ale bylo nádherné azurové počasí, modro. Startovalo se na louce v Hraběticích. K chatě Tesance to bylo mírně do kopce, což byla ohromná výhoda, protože špička závodníků díky tomu ujela a celý dav lidí na Hrabětické louce se natáhnul. Až pak se sjíždělo kolem Královky do úžlabiny, kde šlo skoro o život. A když jsem se podíval shora od Královky, jak dav lidí startuje, částečně proti sluníčku a v takovém oparu, měl jsem úplně husí kůži a cítil svrbění, aby závod dobře dopadl,“ uzavírá Josef Vild.