Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Waltraud Vildová (* 1941)

• narozena 13. prosince 1941 v Miřeticích u Vintířova v německé rodině

• děd Josef Fuchs patřil mezi německé sociální demokraty, nebyli proto vyhnáni

• v roce 1947 byl rodině zabaven dům a museli se vystěhovat do Radonic

• maminka Waltraud Vildové Rosa zemřela náhle v roce 1948

• okupaci Československa v srpnu 1968 zažila pamětnice v německém Bärensteinu

• po studiích zastávala místo hospodářky na statku ve Vintířově

• od roku 1979 pracovala v Kadani v kulturním domě a po revoluci na finančním úřadě

• roku 2023 žila v Kadani

Rodina Waltraud Vildové zůstala po druhé světové válce v Miřeticích u Vintířova na Kadaňsku jako jediná. Všichni ostatní Němci, kteří zde žili, museli opustit republiku. Dědeček Josef Fuchs byl ale sociální demokrat a odpůrce nacistů. S dosídlenými Čechy měli dobré vztahy. Po dvou letech od konce války ale komisař Zelinka, který v Miřeticích rozhodoval, prohlásil, že chce mít „obec bez Němců“. Josef Fuchs se ženou, dětmi a vnučkou Waltraud musel opustit rodný dům a odstěhovat se do nedalekých Radonic.  

„Babička jim říkala ‚ti tři zlí‘,“ vzpomíná Waltraud Vildová na komisaře a jeho dva pomocníky, kteří rodinu vystěhovali z Miřetic. „Přišla jsem ze školy a zjistila, že se stěhujeme a můžeme si vzít jen část věcí. Nebyli jsme už odkázáni na těch pětatřicet až padesát kil majetku, které si mohli vzít dřívější sousedé do odsunu, to už se na nás nevztahovalo. Mohli jsme si ale vzít jen tolik věcí, kolik se vešlo na jeden valník. Maminka měla novou ložnici a tu si třeba vzít nesměla.“

Rodina vystěhovala nábytek před dům, ale potom přišel Waltraudin strýc Josef, který pracoval na šachtě v Radonicích, a přinesl potvrzení o zaměstnání. Vyšel totiž místní výnos, že Němcům, kteří zůstávají, což se týkalo zejména zaměstnanců dolů, se už nesmí z majetku nic dalšího zabavit. Začalo tedy stěhování nábytku zpět do domu. Komisař však přišel s tím, že domek je psaný na Waltraudina dědečka, ale ne na strýce, a tedy se na rodinu výnos nevztahuje. Nábytek se tedy opět nosil ven, rodinu už ovšem neměl do Radonic kdo odstěhovat.

K večeru přišel komisař a rozkřikl se: „Co tady ještě děláte?“ Babička, která uměla trochu česky, mu řekla: „A jak to máme odnosit? Na zádech?“ vzpomíná Waltraud Vildová. 

Nakonec jeden ze sedláků, u kterého pracovala snoubenka staršího strýce Waltera, naložil majetek rodiny na vůz a odvezl ho. „Já jsem šla s babičkou pěšky, vzala mě za ruku, už se začalo stmívat, protože byl říjen. Šly jsme a já měla radost, poskakovala jsem vedle ní, a babička plakala. Radost jsem měla z toho, že nebudu muset chodit do Radonic pěšky do školy,“ vzpomíná pamětnice. 

Rakev nám ještě prodali

Rodina potom žila v Radonicích, kam se soustředili i další sudetští Němci, kteří nešli hned po válce takzvaně „do odsunu“. V roce 1953 získali všichni československé občanství, ale Waltraud Vildové čas od času její původ někdo bolestně připomenul. Nejhůře asi tehdy, když v dubnu 1948 zemřela její maminka Rosa Höptnerová. 

Stalo se to náhle. Měla jet do žatecké nemocnice za svým bratrem, který pracoval jako horník a na šachtě přišel při nehodě o konečky prstů. Nebylo jí ale dobře, a tak místo ní jela její matka, Waltraudina babička. Rosa přinesla od pumpy kbelík vody. Waltraud si vzpomíná, jak uslyšela spadnout kbelík na zem a vyšplouchnout vodu. Rosa řekla rodině: „Dojděte pro doktora, mně něco prasklo tady v prsou,“ a držela se na hrudníku. Do hodiny zemřela. Lékař později řekl rodině, že měla nezhoubný nádor na plicích, ten praskl a ona se udusila. 

„Když maminka zemřela, rakev nám ještě prodali, ale odmítli maminku vézt na hřbitov. Truhlářství převzal po Němcích český truhlář a ten převzal i pohřební vůz a také dělal rakve. Ten dosídlenec prohlásil, že žádnou Němku na hřbitov nepoveze. Němečtí kluci z šachty ji nesli na márách z domu až tam, i když lidé tehdy jezdili pohřebním vozem,“ vzpomíná Waltraud Vildová.

Ten gauner Hitler

Waltraud Vildová se narodila ještě během války v prosinci roku 1941 v Miřeticích (německy Meretitz) v domku svého dědečka Josefa Fuchse a babičky Terezie Fuchsové. Její maminka Rosa se těhotná vrátila z Německa, kde byla ve službě v rodině tamního inženýra. Přijela už vdaná, s Waldemarem Höptnerem se vzali ještě v Chemnitzu. Ten zde ovšem zůstal, pracoval na dráze jako státní zaměstnanec. Ke konci války v roce 1944 musel ale také narukovat a padl do britského zajetí, ve kterém setrval až do roku 1947. 

Rodina během války nepropadla kultu Adolfa Hitlera. Waltraud Vildová vzpomíná, že neměli doma jediný jeho obrázek, ačkoliv některé německé domy jimi byly vyzdobeny. Josef Fuchs také i během války chodil na ilegální schůze sociálních demokratů. 

Waltraud Vildové se vybavuje dětská vzpomínka na to, jak se dědeček obléká a bere si sako, aby večer na jednu z takových schůzí vyrazil. „Babička začal lamentovat, že nás jednou přivede do neštěstí, když tam bude pořád chodit. Nevěděla jsem tehdy, kam jde. Nevím ani, jestli nakonec odešel, ale já jsem se hodně bála toho slova neštěstí. Protože to vždycky něco doma znamenalo, když bylo nějaké neštěstí. Chcípnul třeba králík, kterého jsme mohli včas sníst, nebo slepice. Nebo nedej bože, aby se ztratila husa,“ vypráví pamětnice se smíchem. Také si vzpomíná, že její babička tehdy nazývala Hitlera označením „ten gauner“. 

Ve vsi bydlel také bratr babičky Waltraud Vildové. Jeho syn byl odveden do wehrmachtu, ale z vojny dezertoval a rodina ho ve vsi do konce války skrývala. „Musíme dát pozor, aby ta holka to někde nevykecala,“ obávala se prý babička Waltraud Vildové, když se s ním malá Waltraud při noční návštěvě setkala. 

Kde jen se vzalo tolik zubožených lidí? 

Konec války si Waltraud Vildová vybavuje nejasně, její babička jí ale vyprávěla, že viděla vězně koncentračního tábora, které nacisté nahnali do takzvaného pochodu smrti. V závěru války na konci dubna 1945 totiž prošlo Radonickem několik transportů, které nacisté vedli směrem od Kadaně přes Radonice dál na západ. Jeden asi stočlenný pochod smrti směřoval na Mašťov, druhý v počtu asi 400 lidí mířil na Žďár, ale jeho stopa se na Doupovsku ztratila. Na území Radonic bylo zastřeleno pět vězňů a byli pohřbeni na okraji pole proti hřbitovu. V roce 1947 se po exhumaci těl zjistilo, že všichni byli střeleni do týla. Nepodařilo se je ale identifikovat. 

„Babička mi vyprávěla, že přes Miřetice prošel průvod zubožených lidí. Tehdy byl na vsi ještě bubeník a vždycky vybubnovával nějaké ty zprávy. Tak bylo jeho prostřednictvím sděleno, že se musí na ně jít dívat, ale nesmí jim nic podat k jídlu a nesmí na ně mluvit. Babička říkala, že se divili, kde se vzalo tolik ubohých lidí najednou. Nevěděli nic o nějakých koncentračních táborech, že by byly. Asi to byl jeden z těch pochodů smrti,“ líčí Waltraud Vildová.

Již brzy po začátku války přicházeli na Kadaňsko váleční zajatci a totálně nasazení lidé z okupovaných zemí. V Radonicích bylo umístěno pracovní komando. Válečné zajatce hlídal německý strážní oddíl ze Žatce. V Miřeticích se ubytovalo dvacet Francouzů. Pracovali převážně na šachtě a u místních sedláků. 

Waltraud Vildová si na ně dobře pamatuje. „V největším hospodářství zůstaly jen ženy. Starý pán už byl mrtvý a syn, co měl hospodářství převzít, byl ve válce. A tam se dostali ti zajatci. Spali nahoře na seníku. Vedly tam průzorové schody a babička vždycky říkala: ‚Ta Frída tam bude chodit tak dlouho, až si něco přinese.‘ A já jsem byla strašně zvědavá, co ona si přinese. Tak jsem se tam jednoho dne vydala taky. Byli tam tehdy jen tři, zpívali mi, jeden mě choval na klíně, ale nic mi nedali.“

Waltraudina babička ale tušila správně. Frida ze statku, kde byli zajatci umístěni, s jedním z Francouzů otěhotněla. Francouzské zajatce hned po válce evakuovali do Francie a Frida šla těhotná do odsunu a dcera se jí narodila až v Německu. Později se Waltraud Vildová dozvěděla, že otec dítěte po Fridě v Německu pátral přes Červený kříž, setkali se, vzali se a dceru vychovali spolu. 

Halt die Gusche

Po konci války si malá Waltraud rychle našla kamarády mezi dětmi českých dosídlenců. Od českých kluků se naučila jazyk, a tak mluvila dobře česky, ještě než šla do české školy v Radonicích. Ze začátku ovšem jazyk neovládala tak dobře, některá slova se jí ale líbila svou zvukomalebností. Například si oblíbila sprosté slovo „sviňa“. 

„Asi se mi líbila měkkost té řeči. Ale nevěděla jsem, co to znamená. Pravděpodobně mi tehdy ti kluci nadávali: ‚Ty německá svině!‘, protože to byly tehdy běžné nadávky. Jednou jsem vedle dědečkova domku v malé uličce skákala na jedné noze a pořád jsem si prozpěvovala: ‚Sviňa, sviňa, sviňa.‘ A jeden z mých strýčků na mě z podkroví zavolal: ‚Halt die Gusche!‘ – tedy: drž hubu. Ale já ji nedržela, mně se to slovo hrozně líbilo,“ usmívá se Waltraud Vildová.

Waltraud mezi děti zapadla a rodině se dařilo dobře. Sice Němci dostávali jen poloviční příděl oproti Čechům a její strýčci, kteří se vrátili z války, byli ještě rok po válce považováni za válečné zajatce a pracovali u sedláků bez nároku na mzdu, pouze za jídlo, na druhou stranu po odsunutých Němcích zbylo ve chlívech mnoho zvířat. A tak se zabíjelo. 

„Kde babička pracovala, tam dostala, takže jídla jsme měli dost. Navíc jsem občas chodila jíst k rodině mého českého kamaráda. Měli hospodu a jeho matka byla velice dobrá kuchařka. Vždycky zavolala: ‚Traudl! Oběd!‘ A já jsem položila, co jsem měla rozdělaného, a šla k nim na oběd.“ Do hospody těchto sousedů ovšem Němci nesměli vstoupit, takže pro pivo chodila k paní hostinské jen Waltraud a nosila ho v bandasce domů. 

Otec chtěl rodinu dostat do Německa

Waldemar Höptner na rodinu v britském zajetí rozhodně nezapomněl a psal jim do Československa vytrvale dopisy. V nich přesvědčoval Rosu Höptnerovou, aby se za ním po jeho propuštění odstěhovala, tehdy to ovšem nebylo tak jednoduché. Musel sehnat povolení. Sám také nevěděl, co s ním bude. 

„V Anglii byli rozděleni do útvarů, říkal jim v dopisech kumpanie. V jednom z nich píše, že by se mohl nechat převést do kumpanie, která půjde do Čech, ale bál se, že nás mezitím odsunou do Německa a opět budeme každý v jiné zemi,“ líčí Waltraud Vildová. A tak se po propuštění ze zajetí vrátil do Německa a usiloval o to, aby rodina přijela za ním. U úřadů nakonec skutečně získal povolení pro vystěhování Rosy a své dcery do Německa. Rosa se ale zdráhala, povolení totiž neplatilo pro její rodiče, Waltraudinu babičku a dědečka. „Já jsem tehdy spustila křik, že nikam bez babičky a dědečka nejedu,“ vybavuje si Waltraud Vildová.

Úvahy o vystěhování do Německa přerušila náhlá smrt Rosy Höptnerové. Waldemar Höptner napsal poté z Německa dopis s prosbou, zda by si dceru mohli nechat na vychování prarodiče. Nikdy už potom svou dceru neviděl. Malá Waltraud byla svěřena do poručnictví strýci Josefovi. S otcem si dopisovala. „Psali jsme si, vždy se omlouval, že kvůli zdraví nemůže přijet, ale nikdy mě nepozval, abych přijela já,“ vypráví pamětnice. Nakonec až po letech navštívila jeho hrob v Německu. 

Němce potřebovali na šachtě

Waltraudin poručník Josef sloužil během války u dělostřelectva. Doma vyprávěl, že často stříleli schválně do vzduchu. Sám nebyl sympatizant Hitlera. Byl raněn a stáhli ho do zázemí v Lipsku. Odtud se po konci války pěšky vrátil domů do Miřetic. O své cestě a o svých úvahách týkajících se sudetských Němců sepsal útlou knížku v němčině (je ofocena níže v přílohách). Po roce práce na statku jako válečný zajatec šel pracovat do Radonic na šachtu, stejně jako mnozí další Němci, kteří po válce zůstali v Československu. 

„Němci nešli do odsunu také proto, že na šachtě potřebovali, aby tam zůstal někdo, kdo to tam znal. Češi šachtu neznali, byl to hlubinný důl a dříve tam pracovali jen Němci,“ vypráví Waltraud Vildová. „Ředitele tam potom dělal nějaký holič, horníci z toho měli legraci, ale asi to byl dobrý ředitel, horníci byli celkem spokojení.“

Práce v dole nebyla bezpečná, Waltraud Vildová vzpomíná, že v době, kdy chodila na radonickou základní školu, v dole několikrát explodoval metan. „Vždycky se začalo zvonit a okamžitě jsme šli ze školy domů, protože hodně spolužáků mělo někoho na šachtě. Jednou tam zemřeli dva Němci, mladí kluci.“

Strýci Josefovi sice Češi sebrali oblíbený hudební nástroj, svůj akordeon musel odevzdat, ale hrál alespoň na housle a pořádali bytové koncerty. Němci se tehdy báli mluvit německy na ulici a i děti se bavily německy pouze v soukromí. Ani to nepomohlo, aby v Radonicích české děti těm německým nenadávaly. Jeden chlapec měl spadeno obzvlášť na Waltraud, na kterou pravidelně pokřikoval.

„Chodila jsem do školy nahoru Doupovskou ulicí, a tam bylo holičství, kde měli špaletová okna, a on si vždycky stoupl do okna a číhal na mě. Když jsem šla, otevřel ventilačky a nadával. Nejslušnější výraz byl ‚germánko‘. I když byl malý, tak jsem se ho bála a přecházela na druhý chodník,“ vypráví pamětnice. Zrovna tohoto chlapce ale potkala tragická smrt, probořil se na ledu a utonul. „Babičce to řekla paní, která u nich uklízela. Němka. A když řekla, že se utopil, tak jsem v tu ránu měla takovou radost, že už mi nebude nadávat, že jsem řekla: ‚A to je dobře!‘ Ale já jsem dostala takový pohlavek od babičky! A ta mi řekla: ‚To se neříká, jeho rodiče jsou nešťastní.‘“ Chlapec má hrob na radonickém hřbitově a Waltraud Vildová mu od té doby na Dušičky dává na hrob svíčku. 

V Radonicích Němce sestěhovali na náměstí a do Školní ulice. V domě, kde bydlela Waltraud Vildová, dostala každá rodina dvě místnosti. V rodině jich bylo i s Martou, snoubenkou strýce Waltra, sedm. V den jejich svatby v roce 1948 přišli do bytu policisté a chtěli vidět jejich rodinné zásoby. Vyšlo najevo, že Martu a Waltra kdosi viděl s pětikilovým pytlem mouky na koláče, který Marta dostala v Miřeticích jako svatební dar. Zřejmě ji někdo udal. Policie ovšem nenašla ve spižírně žádné další velké zásoby – nakonec museli policisté uznat, že na sedmičlennou rodinu jídla mnoho nemají, a zase odešli.

Holky, vstávejte, napadli vás Rusové

Waltraud Vildová dokončila v 50. letech radonickou základní školu a v Karlových Varech absolvovala zemědělsko-ekonomickou školu. Poté pracovala jako ekonomka (hospodářka) na statku ve Vintířově. Se svým manželem se seznámila ve vlaku, ještě když oba dojížděli do školy do Karlových Varů. Brzy spolu měli dvě děti. 

V srpnu roku 1968 se pak Waltraud Vildové a její dceři podařilo poprvé získat povolení k opuštění republiky a návštěvě příbuzných ve východoněmeckém Bärensteinu, kde bydlela sestra Waltraudiny babičky Fany a její dcera Herta. Obec leží doslova na hranicích, ale cesta tam tehdy byla obtížná a trvala dva dny. 21. srpna kolem sedmé hodiny ráno vzbudila Waltraud a její dcerku Herta, která kvůli tomu odešla z práce v továrně. „Holky, vstávejte, napadli vás Rusové!“ Waltraud tomu podle svých slov nevěřila. „To říkají Západní. Hele, ale oni taky někdy kecaj,“ řekla jí prý Herta a vrátila se do práce. Pak si ale Waltraud poslechla Československý rozhlas a zjistila, že je to pravda. 

Lidé v německém pohraničí byli podle Waltraud Vildové z invaze velice vystrašení. Přišel za ní policista, že nesmí odcestovat, dokud nedostane povolení, takže Waltraud Vildová nemohla ani odjet zpět do Československa. Přemýšlela, že přejde státní hranici, kterou tvoří potok, dojde pěšky do Vejprt a potom nějakým způsobem dojede domů, tetička jí to ale rozmluvila. S dcerou ale denně chodily na hranice a vyptávaly se na zprávy českých vojáků, kteří strážili na druhé straně, a ti jim říkali novinky, pokud nějaké věděli. Nakonec se jí podařilo získat povolení a dostat se zpět domů. Díky tomuto prodloužení dovolené se jí podařilo vyhnout se podpisu souhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, který se u ní v zaměstnání podepisoval ve dnech bezprostředně po invazi. 

Waltraud Vildová dále pracovala na statku ve Vintířově. V roce 1979 odešla pracovat jako ekonomka (hospodářka) do kulturního domu v Kadani. S diskriminací kvůli německému původu se setkaly i děti Waltraud Vildové. Syn nemohl nastoupit na vojenské gymnázium a dcera jako jediná z ročníku nedostala přihlášku k zahraničnímu studiu.

Příchod sametové revoluce Waltraud Vildovou překvapil, neočekávala ho, revoluci a pád komunismu ale přivítala. Mohla se díky tomu častěji vídat se členy rodiny, kteří emigrovali do Německa. Po revoluci působila na finančním úřadu v Kadani, kde žila i v době natáčení v roce 2023.