Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Vilímek (* 1940)

• narodil se 29. května 1940 v Brtnici Ladislavu a Ludmile Vilímkovým

• během okupace byl otec pracovně nasazen v německé firmě na výrobu raket

• pamětník prožil dramatické chvíle během osvobození

• stal se svědkem odsunu německého obyvatelstva ve Starých Horách

• v roce 1948 komunisté otci znárodnili rodinnou firmu na výrobu elektromotorů

• dopisoval si se západním Němcem a otce za to zatkla Státní bezpečnost

• na vojně sloužil u zvláštního útvaru protiatomové obrany v Praze

• pár dní po okupaci Sověty v roce 1968 se ženou přišli o novorozeného syna

• napsal několik knih o jihlavských domech a místních Židech

• v době natáčení v roce 2023 žil a tvořil v Jihlavě

Ladislav Vilímek se narodil 29. května 1940 v Brtnici na Vysočině Ladislavu a Ludmile Vilímkovým. Otec byl za protektorátu pracovně nasazen v německé továrně Lienol Werke, kde se kromě hraček vyráběly také rakety V1 a V2.

Druhou světovou válku prožila rodina v těžkých podmínkách. „Žili jsme v plesnivém baráku bez vody,“ vzpomíná na nejstarší zážitky. Mimo mnoha Židů deportovaných do koncentračních táborů si pamatuje z této doby například na střelbu sovětského letadla či ohořelé tělo v rozstříleném tanku při osvobození Jihlavy.

Otec, nasazený do německé továrny, se po válce vrátil do rodinného podniku na výrobu elektromotorů, kterou mu zakrátko znárodnili komunisté. Pro rodinu začalo další těžké období ve znamení sledování a vyslýchání Státní bezpečností nebo urážek od domovního důvěrníka. „Říkal: ‚Budete mít děti, budou mít komplikace. Jak chcete!‘ a ty přišly,“ dodává pamětník.

Budeš-li fotit rozbité výlohy, půjdeš do koncentráku

Napětí mezi jihlavskými Čechy a Němci se druhou světovou válkou ještě více umocnilo. „Německý podnikatel měl zaměstnané Čechy a vyloženě jim řekl, že pokud dají své děti do české školy, vyhodí je z práce,“ sděluje na úvod Ladislav Vilímek.

Češi si ústrky nenechali líbit. „Otec s ostatními zaměstnanci čekal před hotelem Hvězda, až vyjdou ven kluci v bílých podkolenkách. Vrhli se na ně a ponožky jim polévali inkoustem. Kolikrát přišel s rozbitou hlavou, jak se s nimi poprali.“

Atmosféra zhoustla, když výlohy obchodů Němci pomalovali židovskými hvězdami a nápisy „Jude raus“. Krátce nato výlohy přímo vybíjeli. „Jihlavský fotograf fotil vytlučené výlohy. Na gestapu musel odevzdat všechny negativy a hrozili mu, že půjde do koncentráku,“ dodává k tématu jihlavských Židů.

Židé byli rovněž zaměstnáni v továrně, ve které pracoval jeho otec. „Do dílny dostával Židovky ze smíšených manželství. Ty nakonec válku přežily, protože do Terezína jely až v únoru 1945,“ dodává držitel pamětní medaile židovské obce.

Kněze zastřelili v lese

„Ve farním kostele svatého Jakuba tamní farář Christian Honsig při kázání v roce 1939 pozdravil přítomné Heil Hitler,“ vypráví o tamním faráři, který byl po válce v roce 1945 zastřelen v lese u Rančířova.

Nejednalo se o jedinou popravu na tomto místě. „V lese u Rančířova bylo zastřeleno myslím dvacet lidí. Proběhl jakýsi lidový soud. Vždycky se o tom mluvilo, ale nikdo nejmenoval konkrétní osoby. Byli vybráni někteří internovaní Němci a odvedeni na bývalou vojenskou střelnici v Rančířově a tam byli popraveni,“ uvádí v článku Zdeňky Kuchyňové o válečné historii Jihlavska Jiří Jelínek.

Osvobození Jihlavy se obešlo bez výraznějších bojů. O nebezpečné situace ale nebyla nouze. „Byli jsme na náměstí a nad námi se objevil hornoplošník s rudými hvězdami a začal střílet z kulometu. Utíkali jsme se schovat do obchodu,“ vzpomíná na příchod osvoboditelů.

Voják střílel oknem do domu jako pominutý

„Stál jsem před naším domem a koukal na Rusy, jak se uvelebili v naší ulici. Přiběhl jeden muž, ukazoval na protější dům a křičel: ‚Tady Germáni!‘ Jeden voják vzal samopal, rozbil okénko do domu a začal do něj střílet jako pominutý,“ líčí hrůzné zážitky Ladislav Vilímek, kterému tehdy bylo bezmála pět let.

„Jedna Němka v Husově ulici se zabarikádovala. Zřejmě z obavy, že ji chtějí Sověti znásilnit, vytáhla zbraň a vystřelila. Opětovali střelbu ze samopalů a zabili ji.“

Na obhlídku již osvobozené Jihlavy se pak vydal s otcem. „U hřbitova stál rozstřílený sovětský tank. Dva Češi zrovna vojákům ukazovali, kudy utíkali Němci, a v tom na ně někdo vypálil. Ti Češi tam zahynuli také. Tank zapáchal spáleninou, podíval jsem se okýnkem dovnitř a byl tam ohořelý člověk,“ vypráví pamětník hrůzný zážitek z dětství.

Vysídlení Němci v lágru páchali sebevraždy

Za městem poblíž Starých Hor byl pro odsunuté Němce zřízen internační tábor. „Bylo tam šest až osm dřevěných baráků. Na podzim jsme šli s otcem kolem a já viděl, jak se tam pohybují, dokonce si tam děti hrály s míčem,“ dodává a vzpomíná i na další podobná zařízení.

„V Heleníně byli Němci ubytovaní v lágru v otřesných podmínkách. Tam si mnoho z nich sáhlo na život.“

Ladislav Vilímek rovněž zmínil nešťastnou událost u Stonařova: „Tam chtěli dva lidé Němcům pomoct a ostraha ty Čechy zastřelila.“

O události v stonařovském táboře vyprávěla také pamětnice Josefa Šánová. Událost v rámci projektu Příběhy našich sousedů zaznamenala Eva Trnková následovně: „Dva občany Stonařova, Františka Tomschika a Juliuse Schrameka, odsoudil v září 1946 mimořádný lidový soud v Jihlavě k trestu smrti za vůdcovství ozbrojeného povstání a napadení četnické stanice ve Stonařově dne 13. března 1939.“

Továrnu mu zabavili. Pracoval tam, ale už nevelel

V letech po válce až do revolučního roku 1948 otec opět podnikal. „Známí, také živnostníci, za ním chodili, jestli se dá ke komunistům. On, že ne. Někteří mu za to vynadali,“ sděluje pamětník. Výrobu elektromotorů nakonec jeho otci komunisté zabavili. „Už tomu nevelel, byl jen řadový zaměstnanec, ale zodpovídal za provoz.“

Vilímkovi v 50. letech bydleli v Minoritské ulici přímo u kostela. Nejodvážnějším katolíkem z rodiny byl jednoznačně děda Josef Vilímek. „Každý den šel do kostela. Na ulici poklekl, pokřižoval se, zvedl se a šel dál. To byla obrovská odvaha,“ vzpomíná pamětník, kterému kostelník Středa nabídl ministrování. Službu přijal a ministroval až do svých 14 let.

Sám se chtěl stát farářem, ale tento obor nebyl zrovna vyhledávaný. Duchovní služba mu však přinesla zajímavé setkání. „Kostel byl uzamčený a za chvíli přišel sochař Šlezinger. Rozbalil sošku svatého Václava věnoval ji farnosti. Říkal, že ho brzy zatkne Státní bezpečnost. Později jsem se dozvěděl, že zemřel v uranových dolech,“ dodává. Socha je v kostele dodnes.

Otce zatkla StB. Vrátil se zakrvácený

S kamarády vytvořili tajnou skautskou organizaci. O víkendech jezdívali na chatu k zřícenině Rabštejn na společná setkání. „Často nás navštěvovali fízlové. Všechno nám rozhrabali a občas něco odnesli,“ hovoří o skupině, jejímž členem byl také jeho kamarád, odsunutý Němec Petr Vlček.

„S Petrem jsme si dopisovali. Na obálku jsem vždy napsal nějakou šifru, aby věděl, jak se máme. A já trouba to psal morseovkou,“ vypráví o nebezpečí, které jej málem připravilo o otce. „Jednou v roce 1955 jsem přišel domů a maminka plakala, že tatínka odvezla StB do Hluboké ulice. Druhý den se vrátil, u nosu měl zaschlou krev, tekly mu slzy. Večer si mě zavolal a všechny dopisy jsem musel spálit v kamnech.“

„Kolem našeho domu pak chodil fízl. Měl dlouhý kabát a tmavě zelené kalhoty. Já měl za úkol hlídat za záclonou,“ vzpomíná na těžké chvíle. „Táta měl od té doby pocit, že je neustále sledovaný. A asi i byl.“

Ve 14 letech začal studovat na textilní průmyslovce. „Chtěl jsem malovat a otec říkal, že v textilce se můžu k malování dostat. Nedostal. Musel jsem čistit strojní mašiny.“ Během studia jim komunisté zakázali jejich víru. „Na škole v Heleníně to byl samý soudruh a abychom v neděli nemohli do kostela, měli jsme vycházky až od 13 hodin,“ doplňuje k studiu.

Na výrobu svetrů pro sovětskou výpravu hokejistů v roce 1956 vzpomíná následovně: „V ruční pletárně v Horní Cerekvi jsme pro ně dělali svetry s véčkem.“ Po maturitě v roce 1959 krátce nastoupil ve zmíněném podniku jako údržbář.

Záchod, to byla jáma v rohu palpostu

Základní vojenskou službu nastoupil v Praze. „Putoval jsem do zvláštního tajného útvaru proti atomovým útokům ve Zličíně. Přijímač jsem si odbyl v Horních Počernicích, půlka důstojníků byly ženy,“ prozrazuje a líčí jak vypadalo zázemí: „Záchod, to byla jáma v rohu palpostu s dřevěnou lavicí kolem a bydleli jsme v dřevěných barácích.“

Pro nácvik boje s atomovým nebezpečím používali rušičky letadlových radarů. „Byly to šestikolové několikatunové vozy s obrovskou kopulí. Ta svými vlnami ničila u mužů spermie,“ popisuje nebezpečí, které někteří dobrodružství chtiví vojáci dobrovolně podstupovali. „Navštěvovali pak známé místní lehké ženy,“ dodává a vzpomíná i na jeden obrovský malér: „Jednou nějaký trouba omylem namířil rušičku na věž v Ruzyni. Málem to zavinilo pád francouzského letadla.“

Plánovaný návrat domů po splnění služby se mu oddálil. „Vojnu jsem končil s prodloužením o půl roku v roce 1961, protože bylo ve vzduchu ohrožení americkou armádou v Berlíně.“

Po vojně nastoupil na pozici obchodního náměstka v Jihlavanu. „V Horní Cerekvi ze mě chtěli udělat ředitele, ale já nechtěl vstoupit do strany, tak jsem utekl do Jihlavanu,“ odůvodňuje změnu pozice a vykresluje kariérní postup svého nadřízeného:„Bývalý příslušník Státní bezpečnosti šel okamžitě na místo vedoucího odbytu, kterého vyhodili. Půl roku nato šel na místo náměstka, kterého vyrazili také.“

Budete mít děti. Budou mít komplikace

Po svatbě s Miladou Večerovou bydlel v bytě jejích rodičů. Místní domovní důvěrník oběma rodinám připravil mnoho horkých chvil. „Do oken jsme vyvěsili dvě české vlaječky namísto sovětských. Důvěrník odcházel a povídá: ‚Budete mít děti, budou mít komplikace. Jak chcete!‘ a komplikace přišly.“

Na jaře 1968 nevěřil ve zlepšení politické situace. Vstup vojsk Varšavské smlouvy to jen potvrdil. „Na poli u Pístova byly zakopané tanky a hlavně měly namířené na Jihlavu,“ rozpomíná se na jedno z nejtěžších období svého života.

Asi třetí den po okupaci dostala těhotná manželka silné bolesti. „Ve dvě ráno jsem nakonec sehnal jednoho pána, který nás zavezl do nemocnice. Cestou jsme mávali bílými kapesníky, aby po nás vojáci nezačali střílet. V porodnici dítě zemřelo.“

Muž, který jej přivezl, ujel, a on musel mezi vojáky domů k spícímu čtyřletému synovi pěšky. „Říkal jsem si, co bude s klukem, když mě zastřelí.“

Evžena Plocka, který se po srpnových událostech upálil na jihlavském náměstí, osobně znal tchán Ladislava Vilímka, oba byli turisté. „Evžen za ním přišel do prodejny oděvů, kde tchán pracoval, a stěžoval si, že je na tom špatně. Ten ho chlácholil, že si to tak nemá brát, že bude dobře. Pak odešel, polil se benzínem a zapálil.“

Husák je vůl, i když to někdo smaže

S viditelným odporem vůči komunistickému režimu se setkal i na svých služebních cestách. „Jel jsem do Prahy a za Kolínem byl na betonu veliký nápis ‚Husák je vůl, i když to někdo smaže.‘“

V 80. letech začal pracovat v Osevě. „Můj šéf pan Beran mi zfalšoval průkazku ROH, jinak by mě nevzali. Byl to bývalý komunista, po roce šedesát osm jej vyškrtli ze seznamu,“ sděluje k přijetí do zaměstnání, kde zažil, dle svých slov, šikanu ze strany nadřízených.

„Musel jsem nastoupit do Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML). Když jsem se měl učit dějiny KSČ a KSS, řekl jsem, že nejsem komunista, tak tam nejdu. Volali si mě na kobereček,“ dodává na téma šikany v zaměstnání, kterou vyřešil dopisem na Ústřední výbor Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).

„Za tři týdny zastavily u Osevy dvě Tatry šestsettřináctky, vylezli z nich chlapi a ptali se po mně. Po dvou hodinách jednání se stranickým výborem a ředitelem za mnou přišli, že si mám vzít své věci a podepsat výpověď dohodou,“ uzavírá toto období.

V revolučním roce 1989 pracoval jako vedoucí nákupu v Druhstavu. „V osmdesátém devátém se říkalo, že na spoustě míst v Jihlavě hoří ohně. Dokumenty pálila Státní bezpečnost, úředníci i výbory,“ sděluje Ladislav Vilímek, který od devadesátých let pracoval jako archivář.

Za svou badatelskou činnost byl několikrát oceněn. V roce 2012 mu Židovská obec v Brně udělila pamětní medaili za dlouholeté úsilí o zachování památky židovských občanů města Jihlavy. V roce 2017 získal nejvyšší ocenění Kraje Vysočina – Kamennou medaili za neúnavnou propagaci historie Jihlavy.

Dějinám Jihlavy se věnoval i v době natáčení v roce 2023.