Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Vincourková (* 1921)

• narozena 5. srpna 1921 v Kokorách u Přerova

• v roce 1926 se rodina přestěhovala do Břeclavi

• v roce 1930 si rodina pronajala cukrárnu v Prostějově

• v roce 1939 maturovala na gymnáziu

• nastoupila ke studiu jazyků v Praze

• v roce 1943 se provdala za Aloise Vincourka

• v roce 1944 se jim narodil syn Michal

• v roce 1947 zemřel otec, cukrářský mistr Jakub Dvorský

• rodinný podnik po roce 1948 fungoval pod správou Severomoravských mlýnů a pekáren

• v roce 1958 násilně převzal cukrárny státní podnik Pramen

• pamětnice i její matka byly propuštěny

• pracovala v obchodě a jako vedoucí mléčné jídelny

• po roce 1989 nakrátko rodinnou cukrárnu obnovila

• v roce 2021 oslavila 100 let

Rodina Dvorských měla v Prostějově vyhlášenou cukrárnu, která prosperovala i za války. Po roce 1948 už nebyla v soukromých rukách, ale přesto stále fungovala dobře. Když ovšem v roce 1959 převzal provozovnu státní podnik Pramen, bylo všechno jinak: „Jednou jsme přišli ráno otevřít obchod a stáli tam inventárníci a inspektor a říkali: ‚Jdeme k vám dělat inventuru.‘ Po inventuře zamkli a řekli: ‚Paní Dvorská dostala výpověď a vy si něco najděte.‘“

 

Dětství za první republiky

Jarmila Vincourková se narodila 5. srpna 1921 v Kokorách u Přerova jako první dítě manželům Vilmě a Jakubovi Dvorským. Tatínek se zúčastnil bojů první světové války a po jejím skončení ho odveleli na Slovensko, kde ještě probíhal konflikt s Maďarskem o území budoucího Československa. Maminka byla sirotek, část rodiny zemřela na tuberkulózu a ze čtrnácti dětí se dospělosti dožily pouze čtyři z nich. O sourozence se staral nejstarší bratr a pamětnice si vzpomíná na vyprávění maminky, jak těžké bylo sehnat třeba boty: „ Mamince bratr z vojny posílal boty, ona měla už čtrnáct let, děvčata všechna měla boty a ona pořád jen v komisňákách, tak ho prosila, ať jí pošle něco slušného a on jí zase poslal komisňáky.“

Maminky se ujala lékařská rodina z Brodku a školu navštěvovala v klášteře dominikánského řádu v Kokorách u Přerova. Později tam manželé Dvorští přispěli na opravu kláštera a jejich jména jsou vytesána na schodišti vedoucím na zahradu. Pamětnice vzpomíná na maminku a s rozzářenýma očima vypráví: „Ona byla kouzelná, jak ona vařila, no všechno, blbou černou kávu když vám dala, tak jste si pochutnal.“ Při svém narození prý vážila pamětnice přes pět kilogramů a za svou dobrou tělesnou kondici dodnes vděčí mamince, která tehdy jedla velmi oblíbenou řepu ve sladkém nálevu a hodně zeleniny. Manželům Dvorským se ještě po první dceři Jarmile narodily další tři děti: Josef, Vilma a Marie.

 

Tragédie v rodině

V roce 1926 se rodina přestěhovala do Břeclavi, kde jejich švagr stavěl nový dům s cukrárnou a potřeboval společníka a finanční prostředky. Během necelého jednoho roku se bohužel v rodině staly dvě tragické události: „Tatínek tam pracoval v cukrárně, dodělával nějaké svatební dorty a slíbil mému bratrovi Pepovi a jednomu jeho kamarádovi, že je naučí plavat. Oni za ním přišli: ‚My už jdeme!‘ ‚Můžete jít, ale nesmíte se požďuchovat.‘ Za chvíli přiletěl ten kamarád a křičel: ‚Pepa se topí, Pepa se topí!‘ Slyšel to švagr, šel tam a ještě se vrátil a teprve pak to řekl tomu tatínkovi. Když se on potom vracel domů a na rukách si nesl toho mrtvého sedmiletého chlapce, ten plakal, v životě jsem ho tak plakat neslyšela,“ popisuje pamětnice.

Nejmladší sestra Marie si z procházky v lese přinesla klíště a těžce onemocněla. Lékař k ní chodil dvakrát denně, snažil se ji zachránit, ale nakonec podle slov pamětnice věděl, že kdyby přežila, tak by měla poškozený mozek, a proto ji nechali v klidu odejít. Měla teprve rok a půl a rodina tak během devíti měsíců přišla o dvě děti. Maminka se ocitla ve špatném psychickém stavu, a tak usilovně hledali možnost začít někde jinde nový život.

 

Trubičky, šátečky, indiánky 

Po neshodách se švagrem o vyplacení podílu se rodičům nakonec podařilo v roce 1930 sehnat pronájem cukrárny v centru Prostějova. Začátky v novém prostředí pamětnice popisuje slovy: „My jsme ještě večer neměli co jíst a na druhý den byly prostějovské hody, tak hned tatínek začal dělat trubičky za devadesát halířů, šátečky, indiánky za korunu, to bylo bezvadné.“ Cukrárna Dvorských se v Prostějově brzy stala velmi oblíbeným místem, kde se prodávaly vyhlášené zákusky, pamětnice na toto období vzpomíná s nadšením: „To jste neviděl, jak se ta cukrárna naplnila, jedni čekali, až vstanou od stolu a odejdou, to bylo senzační!“ Pamětnice měla od maminky zákaz se po škole s někým zdržovat a už od devíti let sama obsluhovala zákazníky, když maminka musela vařit oběd pro celou rodinu i zaměstnance.

Ještě před začátkem války, v roce 1937, zemřel oblíbený prezident Tomáš Garrigue Masaryk a jeho velkolepého pohřbu se zúčastnila i pamětnice s maminkou: „To už jsem měla šestnáct let a to jely autobusy do Prahy, a tak my jsme se s maminkou svezly a stály jsme ve frontě. To byly stovky lidí po obou stranách silnice, kde ho vezli, a všichni plakali,“ vzpomíná pamětnice.

 

I za války se stála fronta na zmrzlinu

Rok 1939 a začátek války neměl na chod oblíbené cukrárny velký vliv. Rodiče hned v prvních dnech okupace pořídili oběma dcerám v obchodě výbavu do domácnosti, protože všichni měli strach, že nebude nic k dostání. Pamětnice dokončila studium na Státním československém dívčím reálném gymnáziu v Prostějově a chtěla jít studovat lékařskou fakultu a stát se dětskou lékařkou. Vysoké školy ale byly zavřené, a tak se díky podpoře rodičů, společně s dvěma kamarádkami, rozhodla pro studium cizích jazyků v Praze v Ústavu moderních řečí. První dva válečné roky tak strávila v Praze a vypráví o častých návštěvách kavárny Vltava, kde poslouchaly orchestr Jaroslava Maliny: „Tam byl takový klid. Někteří profesoři se nám dvořili, a když jsme chodily do té kavárny Vltava, tak jsme čekaly, až dohrají, a pak nás ti kluci doprovázeli k elektrice,“ vypráví a vzpomíná také na smutnou událost, kdy někde poblíž Karlova náměstí, kde byly ubytované, vyskočili židovští manželé i s dítětem z okna.

Při občasných návratech domů z Prahy se seznámila se svým budoucím manželem Aloisem Vincourkem, který stejně jako její mladší sestra studoval obchodní akademii v Prostějově. U Dvorských se pak 2. října 1943 slavila dvojnásobná svatba, vdávaly se obě sestry současně. Pamětnice netušila, že ji tatínek sám přihlásil do učení na cukrářku až do té doby, než přišla pozvánka na závěrečné zkoušky do Olomouce, které popisuje takto: „Tak jsme dělali svatební dort, já jsem to vzala do autobusu, sedla a jela. Dostala jsem tam tři čtyři otázky, dali mi výuční list a hotovo.“

Ve válečných letech byla celá rodina naplno zaměstnaná v cukrárně a pamětnice i v průběhu těhotenství v létě celý den prodávala zmrzlinu. Zájem byl veliký, tvořily se fronty a na jednu takovou vzpomíná velmi nerada: „To mě polil pot, stála fronta na zmrzlinu, byli tam němečtí vojáci, stoupli si do fronty a řečnili a řečnili. Děcko, když řeklo, co chce, já jsem nerozuměla, tak jsem zařvala: ‚Ruhe!‘ Naštěstí si dali říct a nevyhrožovali, byl klid.“ V roce 1944 se manželům Vincourkovým narodilo jediné dítě, syn Michal. Osvobození a květnové oslavy konce války prožívali všichni s nadšením a slavnostního průvodu se zúčastnily obě sestry v hanáckých krojích, které jim koupil tatínek.

 

Smrt otce a znárodnění

Vyhlášený cukrářský mistr Jakub Dvorský zemřel náhle na rakovinu jater už v roce 1947 a veškerá tíha rodinného podniku tak ležela na jeho ženě a dcerách. V Prostějově bylo v té době několik cukráren, které tak neprosperovaly a majitelé záviděli Dvorským jejich úspěch. Přesto se až do roku 1958 dařilo podnik, který už spadal pod Severomoravské mlýny a pekárny, udržet v provozu. Pamětnice vzpomíná na velice dobré vztahy s lidmi z podniku, kde se dalo všechno domluvit a chovali se k nim slušně. Když ovšem v roce 1959 musel vzít pod sebe všechny provozovny v Prostějově státní podnik Pramen, bylo to ze dne na den úplně jinak: „Jednou jsme přišli ráno otevřít obchod a stáli tam inventárníci a inspektor a říkali: ‚Jdeme k vám dělat inventuru.‘ Po inventuře zamkli a řekli: ‚Paní Dvorská dostala výpověď a vy si něco najděte,‘“ dodává pamětnice.

Maminka se najednou ocitla nejen bez práce, ale celý rok, který jí chyběl do důchodu, nedostala od státu žádnou finanční podporu a pro pamětnici, dceru bývalého živnostníka, bylo velmi těžké zaměstnání sehnat. Nejdříve pracovala v malé prodejně, kde hledali náhradu za nespolehlivou prodavačku, potom jako vedoucí velké prodejny, tzv. „kastrolu“ a nakonec ve stejném podniku dělala vedoucí mléčné jídelny. Na náročnou práci vzpomíná: „Tam bylo potom až patnáct lidí, to bylo těžké uhlídat. Ale já jsem dobře pracovala, oni si mě vážili, že jsem nikdy neměla žádné manko. Vždycky když jsme měli málo zboží, tak jsem si udělala takovou vlastní inventuru a bylo všechno v pořádku.“ Maminku si vzali k sobě do třípokojového bytu, protože nemohla dál bydlet v domě, kde dříve měli cukrárnu, a pomáhala s hlídáním vnuka Michala a vařila.

 

Kupovali i to, co nepotřebovali

Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 prožívala celá rodina velice bolestně. Do nového vedení v čele s Alexandrem Dubčekem vkládali velké naděje, ale ty 21. srpnem toho roku úplně zmizely. Ten den trávili manželé Vincourkovi dovolenou s vnukem na chatě u známých na Plumlovské přehradě a pamětnice na to vzpomíná takto: „Ve Stichovicích začaly zvonit zvony, my jsme si říkali, co se děje. Najednou slyšíme hrát místní rozhlas, kde hlásili: ‚Byli jsme obsazeni ruskými vojáky a tanky.‘“

Co nejrychleji se snažili vrátit domů a pamětnice hned zamířila do práce, kde viděla jen prázdné regály, a rychle se snažila sehnat nějaké zboží: „No všecko! Ti nás vykoupili, to jste neviděli - všecko kupovali, všecko jídlo. Kolegyně byla ráda, že jsem zrušila dovolenou a zůstala tam. Začaly bloudit tanky po náměstí a já jsem to radši nechtěla vidět,“ dodává pamětnice.

 

Pod dohledem

V dalších letech během tzv. normalizace se rodina snažila žít obyčejný život, který ovšem i tak byl doprovázen různými problémy. Od známého, který pracoval ve velkoobchodě, kde nakupovali, se dozvěděli, že šel v práci po chodbě a najednou se rozletěly dveře od kanceláře a ze schodů běžel „kádrovák“ se slovy: „Jdu na tajný, Vincourková si podala žádost na auto.“ Známý mu vysvětlil, že paní Dvorská prodala vilu, kterou si nechali s manželem postavit ještě v třicátých letech a peníze dala dcerám. Snažili se zkrátka najít něco, jak rodinu nachytat nebo usvědčit z porušení zákonů. U Vincourků doma se scházela parta několika rodin a pořádali různé oslavy. Často v ulici na rohu viděli postávat člověka, který se tvářil nenápadně, ale bylo vidět, že něco pozoruje.

Až po letech se dozvěděli od dobrého známého, který bydlel ve stejném domě a pracoval v cizině, že to byl spolupracovník StB (Státní bezpečnost), který měl za úkol podávat hlášení, co se u nich doma děje. Sám soused musel být prověřený, protože pracoval v zahraničí, ale údajně se snažil na otázky příslušníků odpovídat tak, aby je chránil. Pamětnice k tomu říká: „Po roce 1989 se rozpovídal a řekl: ‚Víš, na co se ptali? Jak to, že vy děláte takové schůzky s kamarády, že celá ulice je vzhůru?‘ Divili se, že nikdo nenesl žádnou láhev a na to jim soused odpověděl: ‚To vy neznáte? To se strčí flaška do rukávu a je to.‘ A tak nás zachránil,“ dodává pamětnice.

Rok 1989 a s ním spojené události po 17. listopadu pamětnice sledovala v televizi s úlevou už jako starobní důchodce, což ale nezabránilo tomu, aby začala znovu podnikat ve stejných prostorách jako její rodiče. Vypráví, jak se snažila získat zpět stroje nebo alespoň nějakou finanční náhradu: „Nikdo se se mnou nebavil, říkali: ‚Jestli si myslíte, že ty stroje ještě někde jsou, tak si je musíte najít sama, čtyřicet let je čtyřicet let.‘“ Čerstvá sedmdesátnice byla plná elánu, cukrárna už ne s vlastními zákusky, ale dováženými, fungovala jen tři roky, než pro vysoký nájem provoz ukončila.

 

Životní jubileum

V roce 2021 se paní Vincourková dožila krásného věku 100 let a v domově pro seniory v Soběsukách u Plumlova to jaksepatří oslavili. Není možné si povídat se stoletou dámou, paní Jarmilou, a nezeptat se na její dlouhověkost. Odpověď je velice jednoduchá: „Zachovat si čistou hlavu, nesnažit se na někoho hodit vlastní chybu, nerozčilovat se a na každého se usmát.“ V poslední době ji nepotkaly právě radostné události, zemřel jí manžel, snacha, syn je nemocný a nemůže svou maminku pravidelně navštěvovat. Ona se však umí radovat i z maličkostí a se širokým a upřímným úsměvem na závěr poznamenala: „Nedávno jsme měli tady v domově nějakou slavnost a přišla jedna paní, dívá se na mě a říká: ‚Vy jste byla paní Dvorská, že? Já se za vás modlím dodneška. My jsme byli chudáci, když jsme dostali s bratry korunu, tak jsme letěli a koupili jsme si u vás zmrzlinu. A já když jsem měla jenom padesátník, tak jsem ho položila a dívala jsem se na vás a vy jste mi tu zmrzlinu vždycky dala.‘“