Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Otakar Vinklář (* 1930  †︎ 2019)

• narodil se 27. prosince 1930 v Radošovicích u Říčan

• v roce 1949 nastoupil do vojenského leteckého učiliště ve Šternberku

• získal hodnost poručíka letectví

• v roce 1950 nastoupil na kbelské letiště

• se šesti kolegy v roce 1953 plánoval přeletět přes hranice

• v prosinci 1953 byl zatčen a v dubnu 1954 odsouzen na jedenáct let

• trest si odpykával v Jáchymově na Dole Rovnost do září 1959

• v září 1959 převezen do věznice v Opavě

• v květnu 1960 amnestován

• po propuštění pracoval jako soustružník, mechanik, řidič a garážmistr u Dopravních podniků v Praze

• zemřel 10. února 2019

Otakar Vinklář se narodil 27. prosince 1930 v Radošovicích u Říčan. Otec pracoval jako šofér a maminka byla v domácnosti. Měl tři sestry.

„Rodiče uvádějí jiné místo narození než rodný list, protože když mě v roce 1953 zatkla StB, sebrala mi všechny dokumenty včetně rodného listu a po návratu z vězení v roce 1960 jsem si musel žádat o nový. Soudruzi úředníci ale udělali chybu a napsali mi tam, že jsem se narodil v Praze,“ vysvětluje na úvod pamětník.

Byl jsem cvok do lítání

Po základní škole se vyučil mechanikem a v roce 1948, ještě před dosažením osmnácti let, se s partou kluků přihlásil do leteckého učiliště. Spousta mladých chlapců se tehdy chtěla stát profesionálními letci. V roce 1948 tedy Otakar Vinklář složil zkoušky a v roce 1949 nastoupil do vojenského leteckého učiliště ve Šternberku. Poprvé usedl do letadla na cvičišti v Havlíčkově Brodě a už po dvou letech mohl létat profesionálně. Ze školy vyšel jako poručík letectva.

„Tehdy bylo možné stát se profesionálním letcem už za dva roky. Bylo mi dvacet a měl jsem povoleno létat za všech povětrnostních podmínek ve dne, v noci. Dmul jsem se pýchou, ale tehdy jsem nebyl výjimkou, dvacetiletých pilotů bylo hodně. I kluci-stíhači byli za dva roky hotoví,“ říká pamětník a dodává, že po roce 1948 potřebovali vyškolené letce, a tak letecké školy probíhaly poměrně rychle. Po absolvování si mohli vybrat pracoviště. Někteří se přihlásili ke stíhačům, jiní chtěli učit, Otakar Vinklář chtěl do Prahy, a proto v prosinci 1950 nastoupil k Československým aeroliniím. „Přivezli nás tam tenkrát strojem Junkers 52, což byl oblíbený Hitlerův stroj. Lítal nejvýše rychlostí 170 kilometrů. Říkalo se tomu ‚bába‘. Spolehlivě nás vysadila ve Kbelích, kde jsem pak sloužil tři roky,“ vzpomíná dnes šestaosmdesátiletý plk. Otakar Vinklář.

Během služby u Dopravního podniku od prosince 1950 do roku 1953 létal, kde bylo třeba, často s parašutisty. Vysazovali je na různých místech po republice, například v Prešově, kde měli parašutisté výcviky. „Byl jsem mladý, svobodný, a přestože jsem měl přítelkyni Vlastu, ženit jsem se nechtěl. Byl jsem cvok do lítání, a tak jsem bral služby v sobotu, neděli, chtěl jsem pořád lítat. O politiku jsem se nikdy nezajímal, stejně jako ostatní na letišti.“

Průšvih kvůli morseovce

Že nějaká politika existuje, pamětník osobně pocítil už na učilišti v Havlíčkově Brodě, kde se dostal do problémů. Měl totiž rád morseovku, a proto chodíval do rádiosálu poslouchat různé stanice. Nějaký spolužák ho ale zřejmě udal, protože ho předvolali k výslechu na kontrarozvědku, kde pak horko těžko vysvětloval, že ho na rozhlasových stanicích zajímala nejvíce morseovka, ve které se chtěl zdokonalit. Naštěstí ho nechali být a ze školy ho nevyhodili. Dosáhl pak toho, že dovedl přijmout 180 Morseových znaků za minutu. Když za ním přišel kolega s nápadem přeletět ilegálně hranice, i díky výborné znalosti morseovky mu nabídl funkci navigátora.

Chtěli jsme odletět do Mnichova

Kolega se jmenoval Milan Frýbort. Chtěl letět do Mnichova, tehdy známého cíle diverzantů. Vybral si ještě dalších šest kolegů, kteří se pro záměr překročit hranice letecky nadchli. „Naším cílem bylo prostě jen utéct z komunistického režimu. Bylo nám něco přes dvacet; žádný větší plán jsme neměli ani jsme se nijak zvlášť nepřipravovali. Jen jsme čekali na vhodnou příležitost vlézt do letadla a odletět. Samozřejmě jsem o tom s nikým nemluvil. Bylo to moc nebezpečné,“ vybavuje si dávné události Otakar Vinklář.

Že by měl v době nejtvrdších komunistických represí strach o život nebo o své blízké, si ale nevzpomíná. „Na letišti se o politice ani o popravách vůbec nemluvilo a já jsem si ve svém věku žádné obavy nepřipouštěl. A taky jsem byl příliš mladý na to, abych bral ohledy na rodiče, sestry a ostatní. Myslel jsem hlavně na sebe.“

Politika ho sice nezajímala, ale silný odpor ke komunistům pociťoval. „Ten jsem v sobě měl už od války. Pamatuji si na ty protibolševické plakáty s rudou rukou a heslem: ‚Zachvátí-li tě, zahyneš.‘ Už tam je prvopočátek mého odporu. Byl jsem tak vychován. Rodiče mě varovali před komunisty. Byli národní socialisté.“

Ve škole, když byl v učení na mechanika, se seznámil se stejně starými členy odbojové skupiny, s níž se připravovali na svržení komunistického diktátu. Po odchodu do leteckého učiliště s nimi ale kontakty přerušil. Když tedy nyní přišel Milan Frýbort s plánem na útěk, neváhal pamětník ani minutu.

Zatkli mě ve čtyři hodiny ráno

Všech sedm kamarádů mělo odletět z letiště ve Kbelích jedním dostatečně velkým letadlem Dakota DC3, které pojmulo až sedmadvacet lidí.

„Vše ztroskotalo na tom, že Mirek, bratr Milana Frýborta, který měl letět s námi jako telegrafista, vyzradil náš plán svému kamarádovi a ten nás udal.“

Otakara Vinkláře zatkli 9. prosince 1953. „Přišli pro mě ve čtyři ráno, abych nastoupil do služby na letiště, což nebylo nic podezřelého, a tak jsem se oblékl a šel. Ale před domem na mě už čekali estébáci. Hodili mě do auta, nasadili mi černé brýle a odvezli mě do Ruzyně.“

Následovaly výslechy. Na cele byl pamětník sám, a tak si psychicky pomáhal tím, že hlasitě zpíval; tak aby byl slyšet. „Zpíval jsem všechny písničky, které jsem znal. Vedle na cele byl nějaký kluk z Moravy, stejně starý. Dorozumívali jsme se morseovkou, kterou jsme vyklepávali na stoličky.“

Dopis na rozloučenou jako důkaz

Při výsleších říkal pravdu. Nemohl se nepřiznat už proto, že ostatní všechno řekli; a navíc proti němu měli důkaz: V kapse u něj našli dopis na rozloučenou. „Asi pět vyšetřovatelů kolem mě chodilo jak hladoví psi, ale nemlátili mě.“

Dopis napsal své přítelkyni Vlastě, se kterou měl několikaletou známost. „Nebylo mi líto ničeho, co opustím, chtěl jsem prostě pryč.“

Nejhorší, co zažil v Ruzyni, byla prý samotka. „Komora ve sklepě obložená dlaždičkami, úplná tma, jen nějaké blikátko, vlhko, bez jídla, jen občas voda. Týden jsem tam byl sám. To bylo mučení. Netuším, proč mě tam strčili. K ničemu se nevyjadřovali. Měli právo udělat z člověka trosku. Dovedli člověka umlátit, ale mě naštěstí nemlátili,“ vzpomíná Otakar Vinklář.

Odsouzen za velezradu na jedenáct let

Spolu s ostatními šesti zatčenými pamětníka odsoudili 23. dubna 1954. Milan Frýbort, Otakar Vinklář, Miroslav Bednář, Miroslav Frýbort a František Čihák byli shledáni vinnými z trestného činu velezrady a první tři jmenovaní také z trestného činu spolčení za účelem zavlečení do ciziny. Další dva členové skupiny se k úmyslu nepřiznali a dostali po dvou letech za neoznámení trestného činu. Otakar Vinklář byl odsouzen k jedenácti letům vězení a nejvíce dostal Milan Frýbort – čtrnáct let.

Po rozsudku odsouzence naložili do autobusů a rozvezli je po jáchymovských dolech. Pamětník putoval do lágru Rovnost. Po příjezdu 16. května 1954 šel na první barák a po měsíci ho přestěhovali na šestý, kde strávil dalších šest let. „Na baráku bylo asi dvacet místností, kde jsme žili. Byl tam dlouhý dřevěný stůl, u kterého jsme jedli a povídali si. Postele jsme měli nad sebou. V zimě jsme si topili v kamínkách tím, co kdo sehnal. Dřevo bylo na příděl a bylo ho pořád málo.“

Práce to byla strašná

Směna byla osmihodinová, ale protože dvě hodiny zabralo fárání dolů a nahoru, na šachtu zbylo asi šest hodin. „Ale dalo se to sotva vydržet. Práce to byla strašná, protože tam nebyl vzduch a pořád z nás lilo,“ popisuje pamětník. Zpočátku pracoval na šachtě v osmém patře. Tam tzv. capoval. Denní normou bylo odvézt padesát vozíků uranové rudy. Poté ho přeřadili na tzv. mezičelbu. Když se zavalilo třinácté patro, přeřadili ho na jinou práci, kdy pro změnu hrabal „stružky“. Poté se stal důlním zámečníkem.

Pracovali na směny, ranní, odpolední a noční. Paralelně, kdykoliv, ve dne i v noci, vězni nastupovali do práce.

Na šachtě přišel Otakar Vinklář také k pracovnímu úrazu. „Zavalil mě tzv. komín, celý velký kus šachetní stěny. Parťáka to zabilo, já jsem měl přeražená žebra. Dodnes mám z toho zdravotní následky.“

Páchnoucí pěťary

Životní podmínky v jáchymovských dolech se podle vzpomínek pamětníka lišily. Otakar Vinklář měl zřejmě štěstí, protože na rozdíl od jiných si dnes už nevzpomíná, že by trpěl hlady. Přesto byli vězni vděční za cokoli k jídlu. Třeba za česnek. Chleba byl na příděl, a stejně tak jako dřeva, bylo ho stále málo.

„Mnohem horší to bylo na vazbě v Ruzyni. Odtud jsem přišel do Jáchymova vyhladovělý a zesláblý, a tak mi to pak asi nepřišlo tak hrozné.“

Vzpomíná, jak se tam seznámil s kuchařem, který mu zpočátku hodně pomohl. „Jmenoval se Kokeš a řekl mi, že když budu mít hlad, mám přijít k okénku a zakřičet: ‚Hovnivále!‘ On že přijde a přinese mi. Tak mi jednou nandal hromadu knedlíků. Ale byly to maličký knedlíky. Cpal jsem se, jak to šlo, abych dohnal ty tři hladové měsíce v Ruzyni.“

Otakar Vinklář vzpomíná, jak si na baráku dělali „pěťary“. „Pětilitrové sklenice na okurky jsme nacpali olomouckými syrečky a nechali to kvasit. Pak jsme si to mazali na chleba. Strašně to smrdělo, zvláště mému parťákovi na šachtě, který by mi dal radši vlastní svačinu, jen aby to nemusel čichat. Ale když byl hlad, jedlo se všechno.“

Vězeňský život

Nesměli mít žádnou knížku, kromě tendenční prorežimní literatury z vězeňské knihovny. Mnozí pamětníkovi spoluvězni byli intelektuálové, a tak se snažili se navzájem vzdělávat. Každý znal něco, skauti například přírodní zákonitosti, hvězdy a navigaci.

Často byly na pořadu dne tzv. filcunky. Při nástupu dozorci, pro které měli vězni různé přezdívky, jako například Prasečí hlava, Černá Máry, Panenka, prohledávali baráky, a pokud nic nenašli, tak alespoň vysypali vězňům do věcí cukr nebo sůl.

Za celou dobu výkonu trestu měl Otakar Vinklář povoleny jen dvě návštěvy a s rodinou udržoval kontakt pouze prostřednictvím dopisů, které mohl posílat dvakrát ročně.

Bál jsem se, že mi umrznou uši

Nejhorší muka prožíval na apelplacu, kde dozorci vězně počítali. Za nepříznivého počasí se dozorci sami šli schovat a vězni museli trpět. „Nechávali nás tam stát celé dopoledne či odpoledne, jak dlouho se jim zlíbilo. Bylo jedno, jestli je vedro nebo zima. Když mrzlo, chytal jsem si uši, aby mi neumrzly. Díky kamarádovi Frantovi Homolkovi, který odešel domů dříve, jsem měl od něj tepláky navíc. Ale na hlavu jsem neměl nic.“

Nejraději vzpomíná právě na parťáka Frantu Homolku, který měl polskou námořní školu. Stali se z nich skvělí kamarádi a přátelství jim vydrželo i po návratu domů.

Výslechy kvůli domnělému plánu na útěk

Na Den horníků 9. září 1959 nařkli pamětníka z toho, že chtěl utéct. „Postavili mě na vrátnici ke drátům a pak mě odvezli k výslechu na ústřední lágr.“ Otakar Vinklář přiznává, že občas, stejně jako každý vězeň, fantazíroval o útěku, díval se po nějakých únikových chodbách, ale dobře věděl, že je to technicky neproveditelné. Byl také svědkem toho, když spoluvězně za údajný pokus o útěk zastřelili. „Pouze omylem nasměroval pohyb ke drátům, ale na špačkárně to vyhodnotili jako útěk a okamžitě ho zastřelili.“

Přesto ho kvůli plánovanému útěku vyslýchali čtrnáct dní, pak mu nasadili na ruce těžké železné řetězy a naložili ho do autobusu. Netušil ještě, že ho vezou do opavské věznice, kde za půl roku jeho vězeňské strasti skončí. Byl tam od září 1959 do 11. května 1960, kdy ho na základě amnestie prezidenta Novotného propustili na desetiletou podmínku.

Amnestie

Otakar Vinklář vzpomíná, že spolu s ním bylo v prostorné cele dvacet vězňů, když začali vyvolávat jména. Jakmile uslyšel to své, věděl, že je volný a může si jít do šatny vyzvednout civil. Měl tam ale „jen“ uniformu, ve které ho zatkli před šesti lety. 

Můj život začal až po roce 1960

Po podmínečném propuštění na amnestii měl pamětník problémy se žaludkem, s nimiž se musel asi rok léčit. Našel si práci soustružníka v Kovoslužbě a také navštívil svou dávnou lásku Vlastu, se kterou v jáchymovských dolech přerušil kontakt. Vlasta byla tehdy už vdaná, ale brzy se rozvedla a vzala si jeho. Narodila se jim dcera Vlasta; vztah se ale po třech letech rozpadl. Životní láska přišla až v roce 1966, kdy se seznámil se Zdenkou, s níž v roce 2016 oslavili padesát let společného života.

Když byly jejich synovi čtyři měsíce, přijely na Smíchov, kde rodina bydlela, tanky okupantů. Otakar Vinklář vzpomíná, že se tam střílelo a měl strach o syna. V té době také dostal novou pracovní příležitost v autobusové dopravě. Pracoval v libeňské dílně jako řidič, garážmistr a později v kanceláři Dopravních podniků Na Bojišti.

„Celý život jsem si ale jako břemeno nesl posudky, které mě diskriminovaly v kariéře. Jako trvalý následek pobytu v jáchymovských uranových dolech trpím astmatem. Mám také zvýšenou citlivost na hluk a stále hůř slyším.“

Po rehabilitaci na počátku devadesátých let byl Otakar Vinklář povýšen z poručíka na podplukovníka a později plukovníka a zapojil se do činnosti Konfederace politických vězňů, Svazu letců, Vojáci společně a dalších organizací. Získal také mnoho ocenění, z nichž nejvíce si váží Řádu T. G. Masaryka.