ThLic. Jordán Jaromír Vinklárek

(Já jsem se vás ještě chtěla zeptat, jak jste mluvil o té vojně, o těch pétépácích, tak kde jste vlastně byl na vojně a jak to tam probíhalo? Co jste tam dělali? A jestli se k vám jako ke kněžím, k řeholníkům chovali třeba hůře než k těm ostatním?) „Nemohu říci, že by byli nějak příliš drsní, že to bylo jako normálně na vojně. Říká se: ‚Vojna není kojná‘. Takže i vůči farářům taky občas tam byly takové nehezké věci. Třeba když jsme byli u Sliače na Slovensku, tak tam jednu jednotku přemístili někam, nevím už přesně kam, kde ji měl na starosti nějaký Fábri, byl to učitel, odchovanec nějakého toho řádu, myslím, že verbistů, nebo kongregace, který se vyznal v našich věcech. Ten uměl vystihnout naše bolavá místa. Když našel breviář nebo Písmo, tak vytrhával listy a dával je na záchod. Hostie házel psům. A takovýhle věci. Prostě choval se velice nedobře. Taky dělal poplachy v noci, jednou to bylo asi šestnáct poplachů za noc. A ráno se muselo normálně do práce. Když pak našli někoho v práci, že si někde lehl a spal, dostal pokutu pět stovek, to bylo tenkrát dost peněz. Načež, když už to bylo příliš, tak jeden z našich dominikánů, otec Anselm, utekl a šel na letiště a tam požádal o intervenci tamního – myslím že – plukovníka. Došlo prostě k zásahu. Ten otec Anselm pak platil za hrdinu skutečně. On pak skončil v Německu. Jindy zase tam přijel nějaký ten náš kapitán. A motal se tak, že se sotva držel na nohou, opilý. A řval na nás, že my faráři nesmíme chlastat.“

„A když potom Luďka podruhé zavřeli, přijela za mnou jeho manželka do Jáchymova s prosbou o radu: ‚Luděk ve vězení drží hladovku a hrozí smrt. Co mám dělat?‘ Tak jsem jí napsal pro Luďka lístek. On o tom píše v jedné ze svých knih. Ona tento lístek vložila do takového štůstku obálek, které mu dávala v kriminále, aby mohl psát domů. A Luděk to líčí takto: ‚Nevím, proč, vytáhl jsem obálku z prostředku toho štosu. Načež když jsem tam chtěl dát svůj dopis, cítil jsem jakýsi odpor. Podívám se – lístek. Vytáhnu ho a čtu tam: Jestliže Nejvyšší žádá oběť života, neměli bychom mu to odpírat. Ale pokud ji nežádá, nesmíme mu ji vnucovat.‘ Říkal Luděk: ‚Pochopil jsem, přerušil jsem hladovku, dostal jsem se z kriminálu.‘ A dostal se pak taky od nás do Německa, propustili ho. To jsou takové drobnosti, které ukazují, podle mého názoru, určité řízení Boží.“

„Když mně byly dva roky, rodiče se přestěhovali na Podkarpatskou Rus za zaměstnáním a tam jsem vychodil obecnou školu a pak tři roky gymnázia; do roku 1939. Pak přišel Hitler a my jsme museli utíkat – přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko k nám. Byla to Malá dohoda tehdejší. Takže v Rumunsku i v Jugoslávii jsme dostali velice vřelé uvítání jako uprchlíci. Na nádražích nás čekali lidé s potravinami, jásali a slibovali, že nás nenechají ve štychu, tak říkajíc. Potom v Rakousku, to bylo velmi chladné přijetí. Dokonce, když jsme praporky s hakenkrojzy, které nám rozdávali, abychom jimi mávali, házeli pod kola vlaků, tak hrozilo, že nás postřílejí. My jsme ještě nevěděli, co to znamená nacismus a hitlerismus. U nás, když jsme přijeli do Brna, bylo to velmi chmurné a bolestné. Neměli jsme kam jít takřka a bylo to velmi krušné, ty začátky.“

„A tam jsme se také po puči únorovém v roce 1948 utkávali se svými kolegy komunisty. Vzpomínám si velmi na jednoho pavučinovitého spolužáka Dejdara, který nám šermoval pěstičkami před očima a křičel na nás, že by nás nechal nejraději postřílet, nás věřící. A když nás nepřesvědčí po dobrém, tak, hrozil pěstí: ‚Tak vás přesvědčíme takto, pěstí.‘ Tak jsem mu říkal: ‚Heleď, pravda se do hlavy pěstí nevpravuje. Buďto ji máš a pak ji přijmu, nebo ji nemáš a tvých pěstí se neleknu.‘“