Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Vinkler (* 1962)

• narozený 27. března 1962 v Novém Městě na Moravě

• otec v roce 1957 odešel za prací do Dolní Rožínky, kde stál u zrodu tamního uranového dolu

• dětství prožil v Dolní Rožínce

• studoval na gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem

• v roce 1984 absolvoval v oboru Hlubinné dobývání ložisek uranu na Vysoké škole báňské v Ostravě

• celý profesní život pracoval na dole Rožná I

• od roku 1986 provozním inženýrem dolu

• od roku 1991 hlavním inženýrem GEAM odštěpný závod Dolní Rožínka

• od roku 2001 vedoucím závodu Rožná I

• v roce 2017 řídil slavnost vytěžení posledního důlního vozíku z dolu Rožná I

Dívat se na horničinu jako na krásnou práci s přírodou, by asi nenapadlo člověka, který nikdy nesfáral pod zem. Pavel Vinkler ale takto svoji práci vnímá. Celý svůj profesní život odkrýval miliony let staré horniny, když řídil těžbu uranové rudy v dolech u Dolní Rožínky. Důl, který jeho otec hloubil, on po šedesáti letech zavíral. Touto perspektivou se dívá, jak kraj Bystřicka těžba změnila a jaký vliv na těžbu měla změna režimu.

Cesta do jámy, kterou otec hloubil

K rozhodnutí pracovat v hornictví přivedly Pavla životní osudy a volby jeho otce. Ten pocházel ze sedlácké rodiny z Hamrů nedaleko Hlinska v Čechách, která ale při kolektivizaci musela odevzdat statek do družstva. Otec se tedy vyučil strojním zámečníkem a v roce 1957 našel práci v důlním závodě Karla Havlíčka Borovského v Chotěboři. V tom roce se závod přemístil na nově objevené ložisko uranové rudy v Dolní Rožínce. „Jak mi táta i maminka říkali, on byl jeden z těch pracovníků, kteří hloubili jámu R1, která je nejstarší jámou na ložisku Rožná,“ vypráví Pavel. Jeho matka a sourozenci se za otcem přistěhovali po vybudování zázemí pro rodiny horníků a Pavel se už narodil do tohoto nového domova 27. března 1962.

Vybudování dolů na Bystřicku proměnilo celý kraj. Podnik Jáchymovské doly Rožná (později přejmenovaný na Uranové doly Dolní Rožínka) v několika obcích postavil sídliště pro hornické rodiny. Stavěl i kulturní domy, budovy občanské vybavenosti, podílel se na stavbě škol, mateřských školek a zaměstnával až čtyři tisíce lidí. Pavel vzpomíná na Dolní Rožínku svého dětství jako na hornickou vesnici, ve které sousedé byli zároveň kolegové. Vychodil zde základní školu a poté studoval gymnázium v Bystřici nad Perštejnem. „V té době ještě byly doly v rozkvětu, kdy se prováděla intenzivní otvírka, perspektiva byla. Tak jsme si řekli ještě s několika mými kolegy, že půjdeme studovat Vysokou školu báňskou v Ostravě. Takže práce mého otce ovlivnila můj další život,“ vzpomíná Pavel. Na Hornicko-geologické fakultě vystudoval obor Hlubinné dobývání ložisek uranu a po absolvování v roce 1984 získal práci ve své rodné obci.

Uran do Sovětského svazu na výrobu jaderných zbraní

Celý profesní život Pavel pracoval v dole Rožná I. Po dvou letech získal funkci provozního inženýra dolu, ve které měl na starosti vedení horizontálních a vertikálních ražeb a horizontální dopravy. „Horničina, i když je riziková, nebezpečná, špinavá práce, je krásná práce s přírodou, kdy jste v prostorech, které jsou staré miliony let, a vy je odkrýváte. Když provádíte ražby nových důlních děl, tak jste někde v historii stovky milionů před,“ popisuje Pavel. Uranová ruda se těžila v lokalitě Rožná na ploše až 12 km2, a to až do hloubky 1400 metrů.

Přes všechna rizika a obtíže Pavel vidí smysl v práci horníků. „Zákon říká, že nerostné bohatství je majetkem státu, takže každý stát by si měl vážit toho, že má nějaké nerostné bohatství. A od toho jsou horníci, aby se o to nerostné bohatství postarali, aby ho využili ve prospěch toho státu a pro další rozvoj toho státu,“ vysvětluje Pavel. Jenomže Československo už v roce 1945 podepsalo mezinárodní smlouvu, kterou se zavazovalo vyvést všechen vytěžený uran do Sovětského svazu. Tam se používal na výrobu jaderných zbraní a později na výrobu paliva pro jaderné elektrárny. Od 60. let navíc začala být těžba ztrátová a stát ji musel výrazně dotovat. Tento monopol na vývoz uranu do Sovětského svazu skončil až rokem 1989.

Dramatické noční telefonáty

Pavel ani jeho otec nikdy nevstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Otec se nebál kritizovat totalitní vládu KSČ, kterou viděl i očima člověka postiženého kolektivizací. Pavel se domnívá, že i kvůli tomu v zaměstnání otec nepostupoval a měl nízký plat. „Lidé si neváží, že mají demokracii, a neváží si těch výhod, co teď mají. My naštěstí jsme nebyli nějak moc postiženi, i když táta do nich hodně slovně bil. Ten, kdo to tehdy zažil, tak si váží toho, co je nyní, demokracie. Ovšem demokracie se nesmí zneužívat. Bohužel lidi vidí jen ta svá práva, ale nevidí, že mají také nějaké povinnosti,“ říká Pavel. Po pádu totalitního režimu v roce 1989 požadovali zaměstnanci podniku změnu ve vedení a došlo k výměně ředitele podniku, ředitelů dolů a závod změnil název na GEAM odštěpný závod Dolní Rožínka. Česká republika také přijala v roce 1997 takzvaný atomový zákon, tedy zákon o mírovém využívání jaderné energie. Od devadesátých let docházelo k silnému útlumu těžby uranových rud v České republice, ale v dolech v Dolní Rožínce se těžilo dál.

V roce 1991 Pavel postoupil na pozici hlavního inženýra. Měl větší zodpovědnost, a navíc zastával funkci vedoucího likvidace havárie. To znamenalo, že musel být připravený reagovat na krizovou situaci 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. „Důl vám šlape na tři směny a vždycky byl nejhorší telefonát, když vám telefon zazvonil a tam byl dispečink. To vždycky bylo, že se něco děje v podzemí. To je okamžitě potřeba zapnout, vzbudit se a promítnout si, která důlní díla vám tam jedou,“ popisuje Pavel noční telefonáty. V dole neustále hrozilo nebezpečí úrazu, podobně jako při každé těžké práci. Pavel se snažil horníky napomínat, aby se na práci plně soustředili a neriskovali, protože k úrazům nejčastěji docházelo při rutinní práci, kdy horníci ztráceli pozornost. I když v dole těžili uranovou rudu, radioaktivní záření tam nedosahovalo příliš vysokých hodnot. Úroveň radiace se důsledně kontrolovala a musely se dodržovat zákonem dané limity vystavení horníků záření.

Poslední vytěžený důlní vozík

Od roku 2002 Pavel zastával funkci závodního, na které vedl důl Rožná I dalších patnáct let až do vytěžení a uzavření dolu. Na ložisku Rožná se za šedesát let jeho fungování vystřídalo více jak 30 tisíc pracovníků a z dolu se vytěžilo přes 22 tisíc tun uranu. „Smutná slavnost je, když se vytěží takzvaný poslední důlní vůz z toho dolu. To bylo 27. dubna 2017 a já jako závodní jsem tuto slavnost řídil. Takže můj otec byl u počátku hloubení jámy a já jsem končil dobývání jako jeho syn,“ dodává na závěr Pavel.