Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Virák (* 1948)

• narozen 18. června 1948 v Unčíně (dnešní Krupka)

• otec Michal Virák, původně Virag, z Podkarpatské Rusi

• otec účastníkem dukelsko-karpatské operace

• otec v boji zraněn, zbytek války strávil v nemocnicích

• vyučený truhlář

• 1967–1969 základní vojenská služba, sloužil v Milovicích, Horních Počernicích a slovenském Humenném

• po vojně lisařem v podniku Karbo v Benátkách nad Jizerou

• v 70. letech kandidátem na členství v Komunistické straně Československa, členem se nestal

• od roku 1977 pracoval v Průmstavu u Mnichova Hradiště

• člen Československé obce legionářské

• v roce 2022 žil v Mnichově Hradišti

Otec Michala Viráka, veterán druhé světové války, vstoupil brzy po osvobození do komunistické strany. Věřil, že nové poměry přinesou Československu lepší životní podmínky. Sám pocházel z maďarské rodiny žijící na Podkarpatské Rusi. Jak vzpomínal jeho syn, žili velmi skromně, děti i v zimě chodily bez bot, jídla byl nedostatek. Ačkoliv brzy po komunistickém převratu pochopil, že jeho představy o lepší budoucnosti pod taktovkou komunistů byly utopické, ze strany nikdy nevystoupil. „Bál se, protože nebyl odsud, protože byl z Východu. Člověk není vždycky hrdina,“ říká jeho syn Michal Virák mladší.

Kdyby to dostal do stehna, nepřežil by

Michal Virák se narodil 18. června 1948 v obci Unčín, dnešní Krupce. Prožíval šťastné dětství. Prvních deset let strávil v pohraničí, na toto období vzpomíná jako na nejkrásnější část svého života. Čas trávil venku s kamarády, z nichž mnoho pocházelo ze smíšených manželství. „Byly tam česko-německé rodiny, rusko-české rodiny a Maďaři přesunutí ze Slovenska,“ říká pamětník. Každou neděli jezdili Virákovi coby katolíci do nedalekého Bohosudova na mše. Do pěti let bydlel s rodiči v domku s trafikou, který získal otec dekretem jako válečný invalida. „Ten dům patřil původně člověku z česko-německé rodiny, kterým to sebrali. Proto jsme tam mohli být my. Ale v roce 1953 jim to zase vrátili, tak si rodiče sehnali domek. V něm jsem žil asi čtyři roky,“ vzpomíná Michal Virák.

Otec pamětníka Michal Virák, původně Virag, se narodil 15. listopadu 1915 do maďarské rodiny na Podkarpatské Rusi, kde žil v poměrně nuzných podmínkách. „Měl čtyři sourozence. Žili v bídě a utrpení. Neměli co jíst, ani skoro žádné ošacení,“ říká jeho syn. Když bylo Michalu Virákovi staršímu asi patnáct let, dostal se díky humanitární pomoci do Československa. Do své nové domoviny přišel sám – bez rodičů, ti zůstali na Podkarpatské Rusi. Žil u jednoho sedláka nedaleko Lázní Bělohrad. Od roku 1937 do roku 1939 sloužil na základní vojenské službě u 16. pěšího pluku v Prešově. Poté se znovu vrátil do svého rodiště. „To už byla válka, ale neměl snahu utíkat přes hranice jako mladí kluci. Poměrně v klidu tam žil, chodil do práce. Až v roce 1943 mu přišel povolávací rozkaz do maďarské armády. Musel na východní frontu,“ vzpomíná Michal Virák mladší. Po dvou měsících se dostal k 1. československému armádnímu sboru, tzv. Svobodově armádě. Působil v tankové brigádě. „Když se v říjnu hroutila obrana, tak Svoboda nařídil, aby ze všech tankových praporů šli do boje jako pěšáci. Dali dohromady asi sto pěšáků. Čestně s nimi táta prošel a byl povýšen na desátníka,“ popisuje jeho syn. Michal Virák starší se na podzim roku 1944 účastnil dukelsko-karpatské operace, která měla za cíl rychlý průnik Dukelským průsmykem na Slovensko a poskytnutí pomoci Slovenském národnímu povstání.[1]

U vrchu Obšar ho v říjnu zasáhla střela protivníka. „Noha mu visela na kůži. Kdyby to prý dostal do stehna, nepřežil by. Hodiny tam ležel, než ho našli. První pomoc se mu dostala na slámě, při svíčkách. Musel to být strašný chaos,“ říká Michal Virák mladší. Jeho otce později převezli do lvovské nemocnice, kde strávil Vánoce. Místní lékaři mu řekli, že bude muset o část končetin přijít. To však odmítl, a tak se zraněný vydal do nemocnice v Soči. „Putoval dvanáct hodin. Trápila ho zima a hlavně vši pod obvazem. Drátem to škrábal. V Soči mu to dali dohromady, ale ve finále měl nohu o tři centimetry kratší.“ Michal Virák starší se mohl vrátit domů, tehdy už probíhalo osvobození. Hranice ale prý byly zavřené, a tak musel čekat, až dostane povolení k jejich přechodu. Trvalo sedm měsíců, než se dostal do Československa, to už byl prosinec roku 1945, válce už byl dávno konec. Nějakou dobu strávil v invalidovně v Bohosudově, nechal si počeštit jméno z Virag na Virák a oženil se s Annou Rambouskovou. Do Komunistické strany Československa (KSČ) vstoupil roku 1946. V roce 1947 získal dům s trafikou, kterou vedl až do roku 1953. Poté šel pracovat do místních dolů jako vrátný, později obsluhoval v opuštěných štolách čidla na metan a čerpadla.

Invaze nebyla nic hezkého

Když byl Michal Virák malý chlapec, ovlivnila ho komunistická propaganda, která vyzdvihovala dělnickou třídu, a rozhodl se, že se stane horníkem. „Všude byl citát: ‚Já jsem horník, kdo je víc?‘ Byl jsem celý zpitomělý. Táta si říkal, že mi to vytluče z hlavy, tak mě jednou vzal do dolu. Viděl jsem tam šatnu s těmi řetězy a hadry. Pak jsme jeli šachtou dolů, to už mě přestávalo bavit, už jsem nechtěl být horník,“ říká pamětník. Kromě tohoto zážitku jako dítě příliš nevnímal propagandu, ani to, že žije v nesvobodné době. Ostatně do komunismu se již narodil a nic jiného neznal. Když bylo Michalu Virákovi deset let, přestěhoval se s rodiči do Dolního Slivna nedaleko Mladé Boleslavi. Tam začal otec pracovat jako cestář a staral se o údržbu silnic v okolí.

Po ukončení základní školy se Michal Virák vyučil truhlářem v železničních dílnách. Roku 1967 nastoupil na základní vojenskou službu k 103. tankovému pluku v Milovicích. Ani ne po roce ho jako truhláře odveleli do Horních Počernic do Vojenských staveb. Právě tam ho zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy, která měla za cíl potlačení reformních procesů v Československu. „Nebylo to hezké. Udělali blbost, že snad ani větší nemohli udělat. Tady v minulosti by proti Rusku nikdo nešel, to si udělali sami. Povzbudili národ k odporu k nim,“ popisuje svůj pohled na okupaci v srpnu 1968. Tehdy se musel znovu vrátit na základnu v Milovicích. Už v září je ale převeleli do východoslovenského města Humenné. „Dva a půl dne jsem jel. Milovice se musely po invazi vyklidit. V Humenném ovšem stejná písnička: kasárna byla obsazená Rusy. Nechtěli nás tam pustit. Nejprve jsme tam spali na podlaze, ostré to bylo,“ vzpomíná pamětník.

Tahle země si neváží svých hrdinů

Po vojně se Michal Virák vrátil do Dolního Slivna. Roku 1970 mu zemřela matka. Otec si po ovdovění našel novou družku, se kterou žil v Makotřasech a později v Praze. Michal Virák mladší pracoval nejprve jako lisař v podniku Karbo v Benátkách nad Jizerou. Tam se seznámil se svou budoucí ženou Martou. V sedmdesátých letech mu v zaměstnání nabídli, aby vstoupil do KSČ a mohl se profesně posouvat. Po prvotním rozhodování nakonec souhlasil a stal se kandidátem na členství. Právoplatným členem se však nakonec nikdy nestal. „Na první schůzi jsem zjistil, že tam jsou největší flákači a lenoši z dílny, tak jsem si řekl: ‚Co to je za spolek?‘ Tak jsem řekl, že tam nechci být, a hodil jsem jim to na stůl,“ popisuje Michal Virák a dodává: „Já jsem byl přední dělník a měl jsem šanci jít nahoru, ale najednou jsem byl dole.“ Ze zaměstnání nakonec na vlastní žádost odešel a v roce 1977 začal pracovat v Průmstavu. Brzy dostali se ženou byt v Uherském Hradišti.

S manželkou vychoval dcery Michaelu a Martinu. Až do sametové revoluce žili bez větších problémů. V osmdesátých letech dal do východoněmeckých novin inzerát, že by rád našel někoho, s kým by si mohl německy dopisovat a takto si procvičit jazyk. Díky tomu se seznámil s jistým Hansem, se kterým udržoval mnohaletý kontakt a navzájem se s rodinami navštěvovali. Celý život pracoval na stavbách, patnáct let také působil jako posunovač na železnici. Nějakou dobu byl vlakvedoucím nákladních vlaků. V roce 1992 začal pracovat jako vrátný v mladoboleslavské Škodovce, kde na částečný úvazek pracoval ještě v roce 2022. O životní příběh svého otce se podrobněji začal zajímat až po jeho smrti. Na počátku nového tisíciletí se stal členem Československé obce legionářské. Účastnil se pietních akcí a snažil se, aby se na jeho otce a další, kteří bojovali za svou zem, nezapomnělo. „Tahle země si absolutně neváží svých hrdinů. Myslím, že jich je víc jako otec, kteří nejsou docenění. Táta měl čistou páteř,“ vrací se k odkazu svého otce a uzavírá se vyprávění. V roce 2022 žil Michal Virák v Mnichově Hradišti.

 

 

[1] Karpatsko-dukelská operace. Paměť národa [online]. [cit. 2023-07-12]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/karpatsko-dukelska-operace-1