Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík v. v. Vjačeslav Viskočil (* 1927  †︎ 2014)

• narozen 5. února 1927 v Malé Zubovštině v sovětské části Volyně

• hladomor na Ukrajině 1933

• česká škola v Malé Zubovštině

• prosinec 1944 - narukoval do Rudé armády

• 1851. protiletadlový dělostřelecký pluk

• došel až do Berlína

• 5 let služby ve ,strojbatě‘ na Urale

• 1951 - návrat na Volyň, práce v kolchozu a sovchozu

• černobylská havárie

• 1991 - eemigrace do ČR

• 2000 - hodnost poručík v. v.

• zemřel 27. února roku 2014

Vjačeslav je ruská varianta českého jména Václav. Toto jméno dostal syn manželů Fjodora a Anny Viskočilových, který se narodil 5. února 1927 v obci Kolonie Zubovština (od roku 1946 přejmenované na Malou Zubovštinu) v tehdejší sovětské části Volyně. Oba rodiče Vjačeslava Viskočila byli Češi, jejichž předci přišli na Volyň v 70. letech 19. století z Moravy. Rodiče vlastnili malé hospodářství. Vjačeslav měl dva bratry a sestru.

První vzpomínky má Vjačeslav Viskočil na hladomor na Ukrajině v roce 1933. Vzpomíná, jak šli s tatínkem shánět jídlo. „Pamatuju, jak jsem pomáhal tátovi tahat pilu. Řezali jsme lípu a z těch opilek a shnilých erteplí se dělaly placky.“ Lidé během hladomoru museli prodávat zlato a šperky, aby si vůbec mohli koupit něco k jídlu.

V Zubovštině byla česká škola, kde Vjačeslav absolvoval povinnou školní docházku. Poté pomáhal otci v rodinném hospodářství. Doma u Viskočilových se hovořilo česky a prakticky celá Zubovština byla obývána volyňskými Čechy. V roce 1941 se Zubovština dostala pod německou okupaci. V regionu působili jak partyzáni, kteří podle vzpomínek pana Viskočila zaútočili na německý závod na máslo, tak i banderovci, které musel Vjačeslav po vstupu do Rudé armády hledat. „Z vojenkomatu (náborového střediska – pozn. aut) jsme chodili do lesa a hledali jsme banderovce.“ Žádného však nenašli.

Vjačeslav Viskočil byl povolán do Rudé armády v 17 letech, v prosinci 1944. Sloužil u dělostřelectva v 1851. protiletadlovém dělostřeleckém pluku, kde se stal zástupcem velitele družstva. V jednotce sloužily dokonce i ženy. „Dělaly to samé, co jsme dělali my.“ První nasazení zažil Vjačeslav při obraně mostu přes Dněpr. Poté prošel přes Polsko do Německa, kde ho zastihl konec války. „Slavilo se.“  V Rudé armádě sloužili i bratři pana Vjačeslava. Bratr Rostislav, který narukoval již v roce 1940, padl koncem války v Polsku.

Po válce se Vjačeslav Viskočil domů nevrátil, byl přeložen do tzv. strojbatu (stavebního praporu) na Ural, konkrétně se jednalo o 140. odloučený stavební prapor „Byl příkaz, že z Německa musí všichni pryč, tak nás vezli až na Ural(…) Strojili (rus. stavěli – pozn. aut.) jsme domy, aerodromy, všechno.“ Za celých sedm let služby v armádě se dostal na dovolenou domů jen jednou. Stavební prapor působil ve Sverdlovsku, Čeljabinsku, Ufě, a dokonce i na Kavkaze v Baku. Pracovalo se  osm hodin denně, spalo se v kasárnách.[1]

V srpnu 1951 byl Vjačeslav Viskočil konečně propuštěn z armády a vrátil se do Malé Zubovštiny, kde začal pracovat v místním kolchoze. „Já jsem neměl těžkou práci, byl jsem tam kinomechanikem. V noci jsem hlídal. Měl jsem tam dvě práce.“ Pracoval také v kravíně a přeháněl dobytek na druhý břeh Dněpru, kde ho předával a vracel se zpátky domů. V roce 1952 si vzal volyňskou Češku Natašu a roku 1955 se jim narodil syn. V Malé Zubovštině si koupili hrubou stavbu domu. „Já jsem všechno dělal, štukatury jsem dělal…“ Viskočilovi měli také malé hospodářství, chovali prasata a krávy.

V dubnu 1986 explodovala jaderná elektrárna v Černobylu, vzdálená jen 60 kilometrů od Malé Zubovštiny. Sovětské úřady ale obyvatele neevakuovaly a nechaly je v postižených oblastech dále žit. Až v roce 1991 dostali volyňští Češi žijící na teritoriu postiženém radioaktivním spadem možnost vrátit se do vlasti svých předků. Většina Čechů této možnosti využila, byl mezi nimi i pan Viskočil, ale „někteří zůstali, málo jich tam zůstalo“.

„Letěli jsme z Kyjeva letadlem. Co jsme měli, hospodářství, tak jsme naložili na auta a sami jsme letěli letadlem.“ Vjačeslav Viskočil s manželkou se usadil v Kuřívodech u Ralska. V roce 2000 obdržel od českého ministerstva obrany hodnost poručík v. v.

[1] V. Bilický ve svém článku o významných osobnostech Ralska píše: „Právě proto, že dovršil 18 let, byl zařazen do armády k 140. odloučenému stavebnímu batalionu. Tak jako mnozí ‚cizinci‘ žijící v SSSR – Češi, Maďaři a jiní, byl i on poslán Stalinem za ‚odměnu‘ na Sibiř.“ Z toho by vyplývalo, že se nejednalo o obyčejné přeložení, nýbrž o snahu izolovat ty občany, které sovětský režim paranoidně považoval za nebezpečné. V tomto případě jen proto, že pan Viskočil byl původem Čech a žil nedaleko státních hranic. Zdroj: http://www.expozice-ralsko.estranky.cz/clanky/osobnosti-ralska/osobnosti-mesta-ralsko.html.