Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Vítek (* 1948)

• narodil se 18. srpna 1948 v Praze

• na protest proti okupaci v srpnu 1968 přestal závodně sportovat

• roku 1986 nastoupil jako ekonom do Mezinárodního svazu studentstva

• od roku 1988 tajně doma tiskl samizdatové Lidové noviny

• roku 1992 se odstěhoval do Myslkovic v jižních Čechách

• živí se jako keramik

• 1992 – odešel z Prahy na venkov, kde se živí jako keramik

Jan Vítek vyrůstal v Praze v Salmovské ulici. Pochází ze čtyř dětí. Otec byl sochař, učil na Loutkářské akademii řezbářství a výrobu loutek. Maminka pracovala v kanceláři. Oba rodiče byli křesťané. Jako podnájemník s nimi bydlel římskokatolický kněz Jan Pospíšil, který v té době nesměl vykonávat kněžskou službu. Pracoval ve slévárně a angažoval se v rozšiřování zakázané literatury, což mu v sedmdesátých letech minulého století vyneslo kriminál.

K tomu se také váže historka z roku 1972, kdy rodina shromážděná u společného stolu byla svědkem toho, jak ze stropu začala padat omítka, a po chvíli se stropem začal provrtávat vrtáček. Otec Jana Vítka okamžitě běžel na půdu, která byla nad jejich bytem, a zahlédl vetřelce, který vikýřem mizel přes střechy. Pravděpodobně se snažil do jejich bytu nainstalovat odposlouchávací zařízení.

Juniorský mistr republiky a srpen 1968

V deváté třídě začal Jan Vítek závodně jezdit na kajaku. Byl v této disciplíně velice úspěšný, a dokonce se stal juniorským mistrem republiky. Této tvrdé dřiny však zanechal ze dne na den, dalo by se říct, že na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

Od osudného srpna už do kajaku nesedl. Celospolečenské události ale prožíval naplno. Byl nadšený vším, co jaro toho roku přineslo, jak v politice, tak v kultuře. Hltal Literární listy, vnímal obrovskou soudržnost národa, jak všichni táhnou za jeden provaz a stejně smýšlejí, což trvalo ještě nějakou chvíli i po srpnu. Jan Vítek vzpomíná, jak, když nejezdily tramvaje, řidiči zastavovali a ptali se, zda někdo nepotřebuje svézt. O to horší bylo jeho vystřízlivění a deziluze z toho, jak během dvou let veškerá solidarita zmizela a ve společnosti převládl kariérismus. To u něj vedlo ke znechucení a k tomu, že zanevřel na národ jako takový. V té době ještě studoval elektrotechnickou průmyslovku.

Na památný 21. srpen 1968 má Jan Vítek velice živé vzpomínky. Ve tři hodiny ráno ho vzbudil telefonát sestřenice, která měla noční směnu v telefonní ústředně. „Rusáci jsou tady!“ ozvalo se z telefonu. Kolem páté hodiny ranní už to pamětník nemohl doma vydržet a vyběhl s kamarádem do ulic kolem Václavského náměstí. Potkávali první tanky a kolem deváté hodiny viděli v ulici Na Příkopě i prvního zastřeleného člověka, kterého lidé nesli v zakrvácené československé vlajce. V dalších dnech chodil po Praze, účastnil se strhávání názvů ulic a psaní plakátů a naplno žil odbojem proti okupaci. 

Poslední takové vzedmutí společnosti zažil, když byl v maturitním ročníku na průmyslovce a kdy do společenského dění zasáhla smrt Jana Palacha. Celá škola vyšla na pohřeb a vypadalo to, že se národ opět probudil z letargie. Trvalo to však velmi krátce...

Vysoká škola a zaměstnání

Po střední škole Jan Vítek dál studoval. Na Vysoké škole ekonomické se stal inženýrem v oboru informačních technologií. Vzpomíná, že jeho ročník byl poslední, který oslovovali profesoři „pane kolego“ a nikdo ze studentů nebyl v SSM. Zato hned v následujícím, který nastoupil v roce 1971, už byli organizovaní všichni. 

Co se týká členství Jana Vítka v ostatních organizacích, byl nějakou dobu v Pionýru, kde se mu líbilo, že mohl troubit na trubku a brát si ji domů. Se skautským hnutím získal zkušenost prostřednictvím takzvaného Turistického oddílu.

Po studiích načas nastoupil do nejmenovaného výpočetního střediska a poprvé se oženil. O podrobnostech dnes mluvit nechce. V polovině osmdesátých let Jan Vítek usilovně hledal nové pracovní místo s bytem. Nastoupil proto jako ekonom do velmi prorežimní organizace s názvem Mezinárodní svaz studenstva – jen kvůli bytu, který potřeboval pro svoji novou rodinu. Dnes to považuje za fatální chybu, protože byl v těsném kontaktu s tehdejší vládní garniturou. Jeho přímým nadřízeným byl syn Miloše Jakeše, pravidelně jednou za půl roku byl vyzýván ke vstupu do KSČ a podobně. Ale byt dostal a s novou rodinou se nastěhoval do panelového domu na pražském Jižním Městě.

Utajená tiskárna Lidových novin

V roce 1988 se pamětník v novém bytě za asistence těhotné manželky pustil do tisku ilegálních Lidových novin. Byl totiž přítelem Rudolfa Zemana, který v té době zastával funkci zástupce šéfredaktora LN. V polovině sedmdesátých let byli oba členy takzvané stolní společnosti v hospodě U Bonaparta. Pravidelně vždy ve středu se tu scházela parta asi deseti kamarádů z nejrůznějších prostředí, bez žádného vnějšího nebo ideologického poznávacího znamení. K této společnosti patřil také Pavel Reinigr, další ilegální množitel Lidových novin. 

Lidové noviny začaly vycházet tajně na podzim roku 1987. Jejich vydávání obnovila skupina disidentů, kteří se rozhodli vytvářet nezávislé noviny. S počátky novodobého vydávání jsou spojeni lidé jako Jiří Ruml, Rudolf Zeman, Jiří Dienstbier a Ladislav Hejdánek. Jejich cílem bylo noviny oficiálně zaregistrovat a vydávat jako měsíčník. Na podzim 1987 vyšla dvě nultá čísla a první číslo se objevilo v lednu 1988. Protože se noviny nedařilo až do listopadu 1989 oficiálně zaregistrovat, museli je tvůrci šířit jako samizdat.

Jan Vítek byl přímo u toho. „Rudolf Zeman mi zpočátku nosil vždy jedno číslo vydání Lidových novin, abych mu ho namnožil. Já jsem totiž v tom Mezinárodním svazu studentstva měl přístup ke kopírce. Kopírka tam byla umístěna na chodbě před kanceláří předsedy nebo přímo u Jakeše. Tak to jsem musel vždycky počkat, až odejdou. Měl jsem právo si tam pracovní věci kopírovat, ale nikdo netušil, že toho bude třeba pět set kusů. Kamufloval jsem to vždy nějakými svými papíry. Jedno vydání jsem pak množil třeba desetkrát až padesátkrát. Jednou jsem potřeboval noviny nakopírovat ještě v době, kdy předseda MSS soudruh Skála byl ve své kanceláři. Tak já měl navrchu pořád nějakou ekonomickou tabulku, aby nebylo vidět, co kopíruju. Najednou se otevřely dveře a Skála říká: ‚Co to tady kopíruješ?‘ A já: ‚No, nějakou ekonomickou tabulku, už mě to nebaví, to jsou furt nějaký tabulky.‘ Byla ve mně malá dušička, stačilo tabulku nadzvednout a byl by velkej průšvih. Naštěstí se tak nestalo a já v klidu odešel s novým vydáním Lidových novin v počtu padesát kusů. Systém šíření tehdejších Lidových novin byl právě v kopírování. Nejprve se vytisklo čtyři sta až čtyři sta padesát kusů a ty se roznesly na různé adresy, kdy si je lidé dál kopírovali. Celkový počet jednotlivých exemplářů dosahoval několika tisíc. Já jsem své kopie Rudolfovi nosil normálně v igelitce do hospody.“

Konečně budu dělat něco kloudnýho

A jak došlo k tomu, že Jan Vítek z kopírování Lidových novin přešel rovnou na tisk? „Někdy na jaře roku 1988, myslím, že v březnu, za mnou a za Pavlem Reinigrem přišel Rudolf Zeman, že jim tiskař vypověděl službu a jestli bychom se do toho nepustili my. Tak jsem říkal, že jo, protože jsem byl úplně šťastnej, že budu dělat něco kloudnýho. Tiskli jsme potom u nás doma na fotokopírce, kterou sehnal Pavel Rychetský, tehdy právník SBD Pokrok. Nějakým způsobem ji dokázal sehnat a jezdil jsem si k němu potom i pro náplně do tiskárny.“

Fotokopírku museli Jan Vítek a jeho druhá žena Alena Vondrášková v bytě pečlivě schovávat. Nejen kvůli StB, ale hlavně kvůli dvěma malým dětem Aleny Vondráškové z prvního manželství. Aby se vyhnuli jejich případným otázkám, co je to za přístroj, zastýlali kopírku peřinami ve skříni. Jednou za měsíc, když už děti spaly, kopírku vytáhli a celou noc pak na ní spolu s Pavlem Reinigrem tiskli čtyři sta výtisků jednoho vydání LN, které mělo zhruba pětadvacet stran. Makety, tedy čtvrtky formátu A3 polepené vystříhanými články, nosil Jan Ruml, syn Jiřího Rumla, šéfredaktora tehdejších Lidových novin, do konspiračního bytu v Roztylech. Tam na smluveném místě v kredenci nechal podklady pro vydání novin. Jan Vítek se s ním vůbec nesetkal, vyzvedával si je v jiný čas.

Kopírování bylo spojeno s mnohými nesnázemi, protože v kopírce se zasekával papír. Číslo muselo být vytištěno a zkompletováno za jedinou noc, protože další den už si Jan Ruml přicházel výtisky vyzvednout. Ani nákup papíru nebyl za tehdejšího režimu snadný. Jan Vítek ho kupoval v různých papírnictvích, protože platit čtyři balíky papírů v jednom obchodě by bylo velmi nápadné.

Na jaře roku 1989 odešel Jan Vítek z MSS a stal se keramikem na volné noze. Když v říjnu téhož roku zavřeli šéfredaktora Lidových novin Jiřího Rumla a jeho zástupce Rudolfa Zemana, dostal pamětník strach z prozrazení a kopírku převezl do keramické dílny v Kobylisích, o níž téměř nikdo nevěděl. Ještě tam vytiskli jedno číslo, poslední listopadové, a pak už přišla sametová revoluce a noviny se začaly tisknout svobodně.

Keramik

Od té doby se Jan Vítek věnuje keramice. „Já jsem chodil na Střelecký ostrov na ty Divadelní poutě. Tam jsem se cítil svobodně, ty poutě měly úžasnou atmosféru. A my jsme tam s Pavlem pomáhali keramikovi Martinu Motlochovi. Vyráběli jsme keramiku a prodávali na Divadelní pouti. Trávili jsme tam celé léto a bylo to úžasný. A tak mě napadlo, že bych se tím mohl živit. A od té doby do dneška to dělám.“

Rok 1989 byl pamětníkův nejšťastnější. Narodil se mu syn a přišla demokracie. Dodnes vzpomíná na to, jak projížděl v listopadových dnech autem přes Václavské náměstí a viděl mohutný dav demonstrantů. Tehdy mu vytryskly slzy dojetí a říkal si, tak to už je ono, to už vypadá nadějně. Po Listopadu se nijak politicky neangažoval, jediná akce, které se zúčastnil na pozvání Rudolfa Zemana, byl silvestr s Václavem Havlem ve Futuru. Spolu s manželkou se stali akcionáři Lidových novin, ale časem, jak se měnil jejich obsah ve prospěch politiky ODS ovlivněné Václavem Klausem, je přestal číst.

Od roku 1992 žije Jan Vítek ve vesnici poblíž Soběslavi. Živí se keramikou, o politiku se zajímá, ale jen pasivně. Jedinou aktivitu vyvíjel při volbě prezidenta, tehdy propagoval Karla Schwarzenberga, ale neúspěšně; lidé na vesnici volili Miloše Zemana.