Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vítková (* 1930)

• narodila se 9. srpna 1930 v Jaroměři

• dětství prožila nedaleko hranice s Říšskou župou Sudety

• byla svědkyní přesunu německého štábu do Lázní Velichovky

• viděla v Jaroměři americký konvoj džípů

• krojovaná účastnice slavností osvobození v Jaroměři

• v roce 1945 vstoupila do Skautu a Sokola

• v roce 1948 se provdala za Karla Vítka

• při měnové reformě přišli o všechny úspory

• v roce 1968 znovu vstoupila do Skautu

• účetní na ředitelství Textilu v Liberci

• zažila 21. srpen 1968 v Liberci

• v roce 1987 odešla do důchodu

• pracovala jako účetní v potravinách Kendik Junior

• v roce 2022 žila v Liberci

V Jaroměři prožila Věra Vítková celé dětství, druhou světovou válku i události s ní spojené. V rodném městě se na jaře 1945 stala svědkem toho, když se do nedalekých Lázní Velichovky přesouval štáb německé armády Střed s letadly, tanky a další těžkou technikou. V květnu 1945 na ni naopak mávali vojáci americké armády.

Nejdramatičtější chvíle svého života však pamětnice prožila 21. srpna v Liberci, když se brzy ráno snažila s dcerou dostat do bezpečí. Ten den jí také okupanti málem zastřelili syna.

„Došli jsme až k poště a najednou někdo volal, ať se schováme. Skočily jsme za poštu a před budovou zastřelili paní Livečkovou. Utíkaly jsme pak kolem divadla a jen jsme slyšely, jak za námi zase střílí. Doběhly jsme do kanceláře a já myslela pořád na Petra, aby se mu nic nestalo. Asi za půl hodiny se otevřely dveře a on v nich stál celý špinavý. Říkal, že poprvé zažil, co je to ‚k zemi‘. Zrovna začali střílet, když byl u divadla, tak lehnul za auto, zůstal ležet a před ním zastřelili nějakého pána. Přiběhl a strašně se klepal,“ popisuje Věra Vítková.

Žili jsme jen pár kilometrů od státní hranice

Věra Vítková se narodila 9. srpna 1930 v Jaroměři jako nejstarší dítě řemenáře Františka Jarchovského a jeho manželky Boženy. Bydleli v podnikovém domě se zahradou, který patřil továrně, kde otec pracoval, a chovali několik menších hospodářských zvířat. V roce 1936 nastoupila Věra Vítková do nedaleké školy.

Vzpomíná si, jak na podzim 1938 došlo na základě mnichovské dohody k přičlenění československých pohraničních oblastí k Německu. Město Jaroměř bylo totiž vzdálené jen několik kilometrů od nově vzniklé státní hranice s Říšskou župou Sudety a s rodiči se tam chodili pěšky koukat na Němce.

V naší ulici stál Němec se samopalem

Za necelého půl roku obsadila německá armáda i zbytek Československa. „Tatínek měl patnáctého března zrovna narozeniny. Já už byla připravená, za postelí jsem měla schovanou kytku, a jak se ráno tatínek probudil, šla jsem mu gratulovat. Říkal, ať počkám, že si pustíme rádio. Zapnuli jsme si jej a hlásili, že k nám přišli Němci,“ vypráví Věra Vítková.

Protože měli rodiče strach, že budou po městě jezdit vojenské jednotky, odvedla dceru do školy i ze školy maminka. „Když jsme šly naší ulicí, tak tam na konci stál Němec se samopalem. Bylo ošklivo a zima, padal takový mokrý sníh. Ten voják tam stál celý zmrzlý, třel si ruce, a když jsme šly kolem něj, tak špatnou češtinou povídá: ‚To je zima, viďte, paničko.‘ Byl to Sudeťák a uměl česky,“ dodává pamětnice.

Němci nám sebrali školy, museli jsme se střídat

Když se po vzniku Protektorátu Čechy a Morava staly české země součástí Německé říše, mělo se české obyvatelstvo maximálně přizpůsobit nacistům a splynout s nimi. Jedním z nástrojů okupační moci, jak působit na nejzranitelnější, se pak stala povinná výuka němčiny na základních školách. V rámci ní se měli žáci seznámit s německým národem, jeho historií i osobnostmi. Kromě toho museli znát německou hymnu, definici nacionálního socialismu a životopis Adolfa Hitlera.

Věra Vítková však s německým jazykem problémy neměla, protože se jeho základy naučila od babičky ještě před válkou. „Babička z matčiny strany chodila do německé školy a já jsem pořád chtěla, aby mě naučila němčinu. To jsem byla ještě malá, ani jsem ještě nechodila do školy. Učila mě psát švabachem a pár slov německy. Pamatovala jsem si i několik německých básniček. Proto když jsem šla do školy, tak mi němčina docela šla,“ vzpomíná na školní léta Věra Vítková.

Kvůli nedostatku školních prostor se nicméně museli žáci ve výuce střídat, protože bývalou dívčí i chlapeckou školu v Jaroměři zabraly německé úřady pro vzdělávání německých dětí. Pro Čechy tak zbyla pouze budova gymnázia, kde se žáci museli prostřídat.

Nosila jsem zprávu, kdy četníci hlídají

Další komplikace pro české obyvatelstvo přišly na podzim 1939, kdy Německo napadlo Polsko a začala druhá světová válka. V souvislosti s tím došlo k omezení zásobování a zboží šlo nově zakoupit jen na příslušné lístky. Nedostatek základních potravin se rodina Jarchovských snažila řešit hlavně nákupy načerno. Ve vedlejší vesnici kupoval otec máslo nebo vajíčka, zatímco mouku dostávali tajně od mlynářky. Podobné nákupy však byly nebezpečné a nepovedly by se bez pomoci tety z matčiny strany a místních četníků.

„Maminčina sestra bydlela v Jaroměři vedle četnické stanice a oni jí vždycky řekli, kdy nebudou venku hlídat. Maminka mě pak třeba poslala, ať se zastavím za tetou – a ta mi povídá: ‚Řekni mamince, že zítra možná bude pršet, aby nenamáčela prádlo.‘ Bylo mi to divné, a když jsem přišla domů, maminka se hned ptala, co říkala teta. Jindy zase teta povídala, že má její syn Jiříček trochu kašel, ale že zítra už to bude dobré. Bylo mi to divné, protože Jiříček nekašlal. Až po letech jsem se dozvěděla, že jsem vlastně nesla zprávu, že četníci hlídají a tatínek nemá nikam jezdit,“ vzpomíná na svoji úlohu spojky pamětnice.

Tajně jsme poslouchali zahraniční rozhlas

Kromě zakázaných nákupů se rodiče pamětnice také nebáli poslouchat zahraniční rozhlas. Spolu s nimi jej poslouchala i Věra Vítková. Věděla ale, že to nesmí nikde říct, jinak by tatínka zavřeli.

„Měli jsme rádio, na kterém bylo napsáno: ‚Poslouchání zahraničních rozhlasů se trestá káznicí, ba i smrtí!‘ To nezapomenu. Za války se nesměl poslouchat Londýn a tatínek byl takový šikula, že když mělo vysílání večer v sedm hodin začít, tak tam upravil drátky. Všude muselo být ticho, zatemněná okna i dveře a poslouchali jsme zahraniční rozhlas. Mluvil tam vždycky Honza Masaryk a na konci pokaždé říkal: ‚Tož, drazí přátelé, a furt se jde!‘ Vystupoval tam i Jan Werich a my věděli, že je to všechno jinak, než jak tvrdí protektorátní propaganda,“ pokračuje Věra Vítková.

Místo do krytu jsem utekla domů

Po ukončení povinné školní docházky musela pamětnice nastoupit do továrny, kde se tkalcovaly mašličky. Zde ji také jeden den ke konci války zastihl letecký poplach.

„Tatínek mi říkal, že jakmile bude nálet, ať tam nezůstávám a okamžitě přijdu domů. Bydleli jsme mimo zástavbu mezi poli a bylo tam poměrně bezpečno. Tak jsem se při poplachu rozeběhla domů. Vrátný se mě snažil zastavit, že se to nesmí a ať jdu do krytu. Já povídám: ‚Ne. Tatínek řekl, že mám přijít domů, tak já jdu domů.‘ Když jsem se vrátila, tak mi vynadal, ale řekla jsem mu, že příště zase půjdu při náletu domů. Že mi to tatínek nařídil a já že musím poslouchat,“ vzpomíná na letecký poplach Věra Vítková.

Do nedalekých Velichovek se přesunul maršál Schörner

V závěru druhé světové války se však východní Čechy staly svědkem mnohem významnější události, a to když si v dubnu 1945 vybral polní maršál Ferdinand Schörner nedaleké Lázně Velichovky za sídlo štábu německé armády Střed. Jednalo se o jednu z posledních akceschopných německých armád, která měla k dispozici těžkou techniku jako děla, minomety, také zbytky tanků a letadel. Tento přesun pochopitelně nezůstal bez pozornosti místních a zaznamenala jej i Věra Vítková.

„Šla jsem po ulici a kolem mě jezdila německá auta. Nad nimi jsem poprvé viděla helikoptéru. Byla jsem vyděšená, co se děje. Taťka mi pak říkal, že jel do Velichovek Ferdinand Schörner,“ popisuje událost pamětnice.

Jaroměří projížděl americký konvoj

Ve Velichovkách zůstal štáb německé armády Střed až do konce druhé světové války. Z obavy, aby se německá vojska nebránila, se americké jednotky rozhodly za polním maršálem vyslat několik amerických důstojníků spolu s německým plukovníkem Wilhelmem Mayerem-Detringem a německým textem kapitulace. Konvoj pěti amerických vozidel vyrazil z Prahy 7. května odpoledne a do Velichovek přijel následující den ráno mezi devátou a desátou hodinou. Ferdinanda Schörnera se jim zde však již nepodařilo zastihnout, protože ten mezitím opustil svoji armádu a odletěl letadlem do Rakouska.

„Když byl konec války, tak jsem šla do práce a kolem mě jezdily auťáky směrem na Velichovky, ale tihle vojáci už měli jiné mundúry. Říkala jsem si: ‚Pro Krista Pána, co je tohle zase za národ?‘ Měli takové hnědé uniformy, jiné čepice, a mávali na mě. Pak přišel taťka a říkal, že to byli Američani, co jeli zatknout generála Schörnera do Velichovek. Ale on už tam, potvora, nebyl,“ vzpomíná na květnové dny pamětnice.

Příslušníci SS stříleli po vyvěšených praporech

Zbytek americké armády však nesměl podle dohody z Jaltské konference překročit demarkační linii u Rokycan a čekalo se, až zbytek Československa osvobodí Rudá armáda. A protože německá propaganda líčila Rusy jako obzvláště krutý národ, provázely obecně konec druhé světové války urychlené přesuny německých jednotek či snahy dostat se do amerického zajetí. Jednalo se o dost nebezpečnou dobu, kdy mohli lehce přijít o život nejen vojáci, ale také civilisté. Stačilo být ve špatnou dobu na špatném místě anebo vyvěsit československou vlajku.

„Když odjížděli Němci od Náchoda, tak český rozhlas hlásil, ať se lidé uzavřou v bytech a nikdo nechodí ven. Němci totiž stříleli a hlavně stříleli po praporech. Kde byly vyvěšené vlajky, tak jeli esesáci v náklaďácích a stříleli. Ten den jsem šla z práce dřív, tatínek mi šel naproti z druhé strany a sešli jsme se na Špici. Kolem projížděli prchající Němci. Jeden přijíždí na kole a křičel: ‚Tam je Rus!‘ A tatínek povídá, že támhle taky. Němec celý nešťastný praštil s kolem a sedl si na obrubník. Nevím, jak dlouho tam seděl, tatínek mi totiž říkal: ‚Pojď, pojď, nevíš, co bude dál,‘ a my pospíchali pryč,“ líčí ústup německé armády Věra Vítková.

Vítala jsem osvoboditele v sukni z německého praporu

Následujícího dne dorazil v dopoledních hodinách do Jaroměře předvoj ruské armády v čele s plukovníkem Fayancem. Začaly několikadenní oslavy doprovázené proslovy, průvody, tancem a všeobecným veselím. Slavností se zúčastnila samozřejmě i pamětnice, která si pro tuto příležitost vyšívala ke konci války kyjovský kroj.

„Maminka měla knížku, kde byl kyjovský kroj. Černě jsem vyšívala rukávy i ten ohromný límec. Na kordylku jsme přišívaly lesklé kamínky. Dříve se prodávaly červené sukně, na kterých byla vytištěná taková jablíčka, ale já ji neměla, protože ve válce takové věci nebyly. Jenže děda pracoval na radnici, kde mu dali jeden červený německý prapor. Tak maminka vypárala ten hákový kříž, vyprala to a já jsem na ten červený prapor vyšila jablíčka, co měla být na kroji,“ vypráví Věra Vítková.

Do Skautu jsem se dala hned, jak to bylo možné

Po skončení druhé světové války a opětovném nastolení svobodné demokracie se začal život obyvatel Československa opět vracet k běžnému každodennímu životu. Došlo také k obnovení celé řady spolků a sdružení, zrušených za války. Jakmile to bylo možné, vstoupila i Věra Vítková do Skautu. Těšila se, že bude trávit více času s přáteli v přírodě a chodit na výlety. Rodiče s tím souhlasili, ale měli speciální podmínku.

„Tatínek mi říkal, že jestli chci chodit do Skautu, tak musím chodit taky do Sokola. Tak jsem chodila vždycky jednou za týden do Skautu a dvakrát za týden do Sokola,“ vzpomíná na období po válce pamětnice.

Tatínek nechtěl, abych se tak brzy vdávala

Mimo to pokračovala Věra Vítková ve studiu v místní Rodince a také začala chodit do tanečních, kde se seznámila se svým budoucím manželem a vedoucím chlapeckého skautského oddílu Karlem Vítkem.

„Karel se původně jmenoval Schwankmeyer, ale za války měli s tím jménem strašné potíže. Pořád chtěli, aby se dali k Němcům. Tak se dohodli, že se všichni přejmenují. Jeho rodina bydlela dole pod kopcem Vítkov, tak se dohodli, že se budou jmenovat Vítkovi. V tanečních pro mě přišel hned na první tanec. Oba jsme chodili do skautu, ale on mě nepoznal a pořád mi vykal. Říkám mu: ‚Tak, Karle, už mi nevykej, vždyť my se přece známe.‘ Divil se odkud, až jsem mu řekla, že jsem skautka,“ vzpomíná na setkání s manželem pamětnice.

Její budoucí manžel ji i její maminku doprovázel hned z prvních tanečních, což byl pro maminku pamětnice šok. Rodiče si samozřejmě nepřáli, aby se tak brzy vdávala.

Ve Varnsdorfu pořád hořelo

Přibližně v roce 1947 byl otec služebně přeložen a rodina Jarchovských se odstěhovala do Varnsdorfu, kde měl mít otec na starosti všechny dělníky místní koželužné továrny. Stěhovali se navzdory tomu, že maminka pamětnice byla podruhé těhotná.

„Bydleli jsme v krásné vile, ale nemohli jsme moc chodit ven, protože každou chvíli někde hořelo. Žilo tam dost Lužických Srbů. Byla jsem tam asi rok a půl, pak si mě k sobě vzala teta do Trutnova a já pracovala u strýčka a u tety v kanceláři podniku Zásobování textilních prodejen,“ pokračuje Věra Vítková.

Ve Skautu jsem měla na starosti patnáct děvčat

Ve volném čase se pamětnice opět věnovala skautingu. V Praze složila zkoušky jako vedoucí skautek a měla na starosti patnáct mladých děvčat, takzvaných světlušek.

„Dvakrát jsme byly pod stanem a holky byly šťastné jako blešky. Dělaly jsme různé vycházky nebo jsme se chodily koupat. To jsem dostala k ruce ještě dvě skautky a pořád jsme počítaly hlavičky, protože některé děti uměly plavat a jiné ne, jenom se cáchaly a potápěly se. Chodily jsme do lesa na borůvky nebo na houby, jednou za týden jsme dělaly táborák a učily jsme se skautské písničky. A jak byly tyhle malé holky šťastné, když měly vaření, to si neumíte představit,“ vypráví o skautských aktivitách Věra Vítková.

Kluka drželi mezi nohama, ten jediný to neschytal

V roce 1948 se pamětnice ve Varnsdorfu provdala za Karla Vítka a o dva roky později se jim v Trutnově narodil syn Petr. Jak pamětnice vzpomíná, měla ráno bolesti, tak manžel zavolal od sousedů sanitku. Hned jí dali klystýr a nechali ji v nemocnici na toaletě.

„Sestřička byla sudetská Němka a s přízvukem říkala: ‚Hezky tlačit, tlačit, tlačit!‘ Tak jí povídám, že myslím, že to půjde spíš předem než zadem. Nato povídá: ‚Ne, ne, napržet zadem, potom pržedem!‘ Když viděla, že tlačím jak mezek, tak mě chytla na sebe a táhla na sál. A co mě tam dotáhla, tak najednou šup – a kluk byl na světě. Ale to nebylo všechno. Panu doktorovi dali koženou zástěru, sestřičky si ji vzaly taky, tak jsem byla vyděšená, co se bude dít. A najednou to přišlo. Klystýr účinkoval, i když pozdě. Ty vám vypadali. Kluka drželi mezi nohama, ten jediný to neschytal,“ vzpomíná na svůj první porod pamětnice.

Kvůli měnové reformě jsme přišli o všechno

Na počátku 50. let odešli Vítkovi do Liberce. Skautskou organizaci mezitím komunistické vedení zakázalo, takže chodili s manželem na výlety sami. Kromě toho rádi bruslili na Jezírku nebo jezdili lyžovat na Ještěd. V Liberci bydleli provizorně u rodičů pamětnice a šetřili si na vlastní bydlení.

„Šetřili jsme si peníze, abychom se mohli odstěhovat. Ještě posledního května 1953 říkal prezident Zápotocký, že nebude měnová reforma – a druhý den přišla. Měli jsme našetřeno asi čtyřicet tisíc a skoro o všechno jsme přišli. Nezbylo nám ani osm set korun,“ stýská si Věra Vítková.

Komunisty jsem nenáviděla od začátku

Komunistický režim nenáviděla už od začátku a hlavní příčinou nebylo jen to, že přišli o úspory. Vadilo jí, že komunisté ubližovali lidem. Podle Věry Vítkové se několikrát stalo, že se k nim do domu přišli nějací muži ptát na sousedy.

„Začal vyzvídat, jak tu bydlím dlouho, které znám sousedy a jak se chovají. Tak jsem mu vyčinila, že sousedy sice znám, ale že se nestýkáme, protože všichni chodíme do práce a nemáme čas na nějaké povídání. Já mám na starosti děti, šiju na ně, pletu, vařím, dělám s nimi úkoly a nemám čas chodit někde po drbech. Na to mi odpověděl, že bych se o to starat měla, a odešel. Pak jsem ho potkala jednou venku a známí mi řekli, že je to velký komunista. Zajímal se o toho inženýra, kterého po únorovém převratu vyhodili z radnice,“ líčí návštěvu jednoho z nich Věra Vítková.

Šila jsem pro skauty teepee

V roce 1957 se manželům narodila dcera Věra a po skončení mateřské dovolené nastoupila pamětnice na ředitelství podniku Textil, kde pracovala v účtárně. Snažila se každou volnou chvilku trávit s dětmi na horách. Nejraději mířili do Jizerek, Lužických hor nebo Podještědí. O politické dění v 60. letech se z toho důvodu Vítkovi příliš nezajímali, měli ale radost, že díky uvolnění v roce 1968 bylo alespoň na chvíli zase možné chodit do Skautu.

„Šila jsem pro skauty teepee. Potom pan Zapletal sehnal balík takové zelené látky a já jsem z ní šila skautíkům bundy s velkými kapsami, kapucí a zipem. Děti jsem si vždycky změřila a za pár dní si přišli pro bundu. Šila jsem jich asi padesát,“ dodává pamětnice.

Okupanti mi málem zastřelili syna

Období známé jako Pražské jaro však netrvalo dlouho a 21. srpna 1968 je přerval vpád vojsk Varšavské smlouvy, která měla za úkol potlačit údajnou kontrarevoluci. Do Liberce dorazily první sovětské jednotky už kolem druhé hodiny ranní a další přijížděly průběžně celé dopoledne. Jejich cesta vedla směrem od Frýdlantu kolem Divadla F. X. Šaldy přes náměstí Bojovníků za mír a dále na Prahu. Místní reagovali na přítomnost tanků bouřlivě a sovětští vojáci se nechali vyprovokovat ke střelbě. Dramatické chvíle ten den zažila i Věra Vítková a její rodina.

„Od rána jsme slyšeli, jak jedou. Bydleli jsme tehdy na Šalďáku, co je dneska drogerie, a z bytu jsme dohlédli až na Nerudovo náměstí. Byl to strašný rachot, nejdřív jsme nevěděli, co se děje. Syn a manžel už odešli do práce, dcera Věra zůstala doma a já šla na sedmou hodinu do práce,“ vzpomíná pamětnice.

Vedoucí jim pak v kanceláři řekl, že kdo má děti, ať je přivede. Že tu s nimi mohou být až do večera. Pamětnice se proto rozběhla domů pro dceru a cestou potkala syna. Protože měla strach, co se bude dít, a věděla, že nemají doma nic k jídlu, poslala syna na nákup. Vyzvedla dceru a spěchala s ní zpátky do zaměstnání.

Když doběhly před poštu, najednou někdo volal, ať se schovají. Pamětnice s dcerou proto skočily za budovu, před kterou právě zastřelili zdravotní sestru paní Livečkovou. Pak utíkaly dál kolem divadla a jen slyšely, jak za nimi zase střílí. Ve zdraví se ale dostaly až do kanceláře a přibližně za půl hodiny se ve dveřích objevil také syn. Poprvé prý zažil, co je to „k zemi“. Když začali okupanti znovu střílet, šel zrovna kolem divadla. Schoval se za auto a přímo před ním zastřelili nějakého pána.

Na výročí okupace propukl v Liberci tvrdý odpor

Vpád vojsk Varšavské smlouvy si jen v Liberci vyžádal čtyřicet osm zraněných a devět mrtvých. Protestní akce Liberečanů však neskončily 21. srpnem 1968. V předvečer prvního výročí okupace začaly na náměstí před radnicí vznikat malé pomníčky ze svíček a květin tam, kde o rok dříve zemřeli lidé. Následující den se zde sešlo více než deset tisíc lidí. Když se je však snažili příslušníci Veřejné bezpečnosti rozehnat slzným plynem, narazili na tvrdý odpor a demonstranti začali stavět a zapalovat barikády. Rozehnat se je podařilo až vodními děly a obušky.

Svůj nesouhlas s okupací vyjádřila symbolicky i pamětnice, která si ten den vzala do práce černou halenku. Když procházela náměstím, zastavil ji příslušník Sboru národní bezpečnosti a ptal se, proč má na sobě černé oblečení, když je to dnes zakázané.

„Nechtěl mě pustit, že takhle nemůžu jít dál. Ptám se proč, že tu chodím každý den a najednou bych nemohla. Znovu se mě ptal, proč mám černou blůzu, když se dnes nesmí nosit nic černého na znamení smutku. Zalhala jsem, že jsem to nevěděla, ale je pravda, že jsem si ji vzala úmyslně,“ pokračuje Věra Vítková.

Každého čtvrt roku jsem musela na prověrky

Když se situace uklidnila, potkala se pamětnice jednoho dne před domem s několika sousedy a začali si o celé záležitosti vypravovat. „Měla jsem takové řeči, že jsem ráda, že už jsou od nás a máme pokoj. Jenomže ono už tam zase bylo pár komunistů, kteří si to vyslechli – a já pak měla každého čtvrt roku prověrky. Ptali se mě, jestli poslouchám zprávy a co tomu říkám. Tak povídám: ‚Podívejte se, já zprávy neposlouchám, protože mám od lékařů zakázáno se rozčilovat a brát si něco takového do hlavy. Můžu číst jenom zábavné knížky nebo časopisy. Mám starost o děti a politika mě nezajímá, o to už se nestarám,“ dodává pamětnice.

S režimem však stále nesouhlasila a navíc ji mrzelo, že opět zakázali Skauta. Spolu s ostatními čtrnácti skautkami se tak scházely tajně vždy u některé doma nebo chodily společně na výlety.

V roce 1987 odešla Věra Vítková ze svého zaměstnání v účtárně do důchodu. Zasloužený odpočinek ji ale příliš nelákal, a tak po sametové revoluci souhlasila s nabídkou nastoupit znovu do zaměstnání jako účetní v potravinách Alexandr Kendik Junior.