Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vítková (* 1936)

• narozena 25. dubna 1936 v Praze

• otec Ludvík Říčař byl drobným živnostníkem v oblasti reklamy

• matka Emilie Říčařová (rozená Ledererová) jako Židovka zahynula 19. února 1943 v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim)

• po deportaci matky přestěhoval otec malou Věru ke svému bratrovi na Vysočinu, kde setrvala až do roku 1946

• absolvovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni a následně loutkoherectví na Divadelní fakultě múzických umění

• mezi lety 1959–1981 působila jako loutkoherečka a výtvarnice v Divadle Drak v Hradci Králové

• v roce 1967 se provdala za kolegu výtvarníka a mistrného řezbáře Františka Vítka, v roce 1972 se jí narodil jediný syn David

• jako loutkoherečka vystupovala v desítkách inscenací, mezi ty zásadní patří Pohádka z kufru (1965), Mauglí (1966), Krysařova píšťala (1970), Enšpígl (1974) či Jánošík (1975)

• jako výtvarnice vytvořila výpravy k inscenacím Tygříček (1964) a Žabák hrdina (1968)

• po neshodách s vedením divadla odešla s manželem v roce 1981 „na volnou nohu“ a díky pomoci německé loutkářky Helgy Brehme vystupovali zejména v zahraničí s inscenací Piškanderdulá

• po roce 1989 manželé spolupracovali s Divadlem Archa a absolvovali několik zahraničních štací po Evropě, ale i po Japonsku či USA

• v roce 2016 manželé obdrželi cenu Thálie za celoživotní dílo

• roku 2024 žila pamětnice v Hradci Králové

Životní příběh loutkoherečky a výtvarnice Věry Vítkové, rozené Říčařové, je neodmyslitelně spjat s loutkovým divadlem a také s jejím manželem Františkem Vítkem. Oba z této nerozlučné dvojice jsou dnes považováni za ikony loutkového divadla druhé poloviny 20. století.

Dětství pamětnice výrazně poznamenala rodinná tragédie. „Jednou jsem přišla v první třídě ze školy domů a vidím, že kredenc je posunutý doprostřed místnosti. Rodiče stáli u zdi a nějaký chlápek vyndával všechno z té kredence a zeptal se mě – to tady dělám nepořádek, viď? Dala jsem si ruce do pasu a odpověděla jsem silným hlasem, že to teda jo! Maminka se mohla v duchu zbláznit, jak ji to polekalo,“ vypráví pamětnice o domovní prohlídce.

Nedlouho poté rodiče malé Věře sdělili, že je maminka těžce nemocná a musí se léčit. Samotnou pamětnici na počátku roku 1943 otec odvezl ke svému bratrovi na Vysočinu. Do Prahy se vrátila téměř po třech letech, kdy ji také otec seznámil s krutou pravdou o osudu její matky a dalších židovských příbuzných.

 

Jediný slib, který maminka nesplnila

Věra Vítková se narodila 25. dubna 1936 v Praze. Její otec Ludvík Říčař podnikal v oblasti reklamy. Měl drobnou živnost v Celetné ulici, kde zaměstnával i svou ženu Emilii Říčařovou (rozenou Ledererovou), která byla židovského původu.

„Když odcházela z domova, tak mi maminka říkala, že bude několik dnů pryč, ať poslouchám tatínka a že se brzy vrátí. To je jediný slib, který v životě nesplnila,“ dodává Věra Vítková. Aby ji otec uchránil před podobným osudem, tak ji pod záminkou nemocných plic a nutnosti pobytu na čerstvém vzduchu přestěhoval do obce Moraveč na Vysočině ke svému bratrovi a jeho rodině. Ve venkovském evangelickém prostředí Věra Vítková pokračovala v obecné škole a otec ji i přes zákaz cestování občas navštěvoval.

Hrůzy války vnímala až s jejím koncem. Dne 5. května 1945 obyvatelé sousedních Leskovic vyvěsili československé vlajky a začali odzbrojovat vojáky. Následujícího dne příslušníci trestní jednotky SS z Pelhřimova pod velením válečného zločince Waltera Haucka vesnici obklíčili, vypálili a bez milosti a trýznivým způsobem zavraždili téměř dvě desítky obyvatel. „Šli jsme se s nimi rozloučit, byl veřejný pohřeb,“ vzpomíná Věra Vítková.

Necelý rok po konci války přijel otec, aby ji odvezl zpět domů. „Řekl mi, že maminka už nežije a že nebyla pravda, že je těžce nemocná. Řekl, že bohužel zemřela v Osvětimi,“ vzpomíná Věra Vítková. „Už jsem ani neplakala, protože jsem se hodně naplakala předtím. Myslela jsem si, že už se nesejdeme. Vzpomínám si, že jsem jednou kamarádce řekla, že maminka třeba už stejně nežije. Jak jsem to jednou náhodou řekla nahlas, tak jsem tomu uvěřila a pak se to bohužel stalo pravdou.“

Emilie Říčařová zahynula 19. února 1943 v koncentračním táboře Osvětim. Obdobně strašný osud potkal i další příbuzné z rodů Ledererů a Taussigů. Poslední zmínka o Věřině milované sestřenici Haně Taussigové a jejích rodičích Marii a Bedřichovi se váže k datu 6. září 1943 a k transportu z Terezína do Osvětimi. Prarodiče Berta a Otto Taussigovi zahynuli v Osvětimi mezi lety 1942–1944.

Chtěla jsem něco tvořit

Po návratu do Prahy Věra Vítková pokračovala v obecné a následně i v měšťanské škole. „Chodila jsem jako bez ducha. Vůbec jsem nepřemýšlela. Šla jsem do školy, sedla jsem si do lavice. Od té doby, co jsem se to o mamince dozvěděla, tak jsem jakoby trošku nebyla. Byla a nebyla,“ vypráví pamětnice.

Otec se podruhé oženil. S novou partnerkou Růženou Šulcovou žádné další děti neměli. „Byla to moc sympatická paní, oslovovala jsem ji mamino. Říkala, že jí nemůžu říkat maminko, protože jsem měla pravou maminku,“ dodává Věra Vítková.

Na převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 má jedinou vzpomínku: „Mamina si sedla do křesla, otevřela velkou bonboniéru a řekla, ať jíme, že je to naposledy.“ Otec se ve vlastním podniku v nových poměrech stal pouze řadovým zaměstnancem, ale žádná další perzekuce už pak rodinu nepostihla.

Věra Vítková absolvovala Vyšší uměleckoprůmyslovou školu keramickou v Bechyni a následně se neúspěšně hlásila na obor činohry DAMU. „Potom jsem se ale dozvěděla, že vznikla loutkářská katedra. Na zkoušky jsem se už připravila a vyšlo to. Chtěla jsem hlavně něco tvořit,“ vzpomíná Věra Vítková.

 

Osudové setkání

Svůj výjimečný talent pro animaci loutky začala Věra Vítková od roku 1959 rozvíjet ve Východočeském loutkovém divadle, dnešním Divadle Drak v Hradci Králové. Setkala se zde s celou řadou významných osobností, přičemž nejvýraznější roli v jejím životě sehrál výtvarník a mistrný řezbář František Vítek. Nejprve je spojila spolupráce a přátelství, poté láska a od roku 1967 i manželství, ze kterého vzešel po pěti letech jediný syn David.

„Františkovy věci byly opravdu sochařské. Respektoval loutku, byl šikovný na technologii a všechno to bylo skutečně loutkové, ale zároveň sochařské. Každá věc byla jiná a měla takovou zvláštní dokonalost,“ vypráví pamětnice.

Během více než dvaceti let společného působení ve Východočeském loutkovém divadle manželé spolupracovali na celé řadě inscenací. Jedním z nejvýraznějších se stalo představení Enšpígl s premiérou v roce 1974. „To bylo moc hezké. František vyřezal celou tu komedii jenom pro dva herce. Byl tam Matěj Kopecký, ten grunt loutkového divadla z tradiční rodiny, a směla jsem s ním hrát já,“ vypráví Věra Vítková.

Pamětnice hrála v téměř čtyřech desítkách představení a později se v divadle etablovala také jako scénografka a výtvarnice. Vytvořila výpravu pro osm inscenací a pro dalších pět zhotovila kostýmy. Její naivistické, nekonvenční pojetí loutek a dekorací přineslo nemalý úspěch. „Udělala jsem to z pohledu dětí, jako bych byla jednou z nich a seděla tam s nimi v první řadě,“ vysvětluje.

 

Svobodné povolání v nesvobodě

Státní cenzurní dohled loutkové divadlo určitým způsobem toleroval, a to trochu nespravedlivě jen jako zábavu pro dětského diváka, alespoň tedy do začátku sedmdesátých let dvacátého století a počátku takzvané normalizace. Manželé Vítkovi rozhodně nepatřili mezi konformní divadelníky. „Vůbec jsem se neuměla přizpůsobit. Myslela jsme si své. Vždy, když jsem hrála, chtěla jsem říct něco i o současnosti. Nevím, jestli to dělali staří loutkáři, ale to mě prostě vábilo a divadlu to komplikovalo život,“ vysvětluje Věra Vítková.

V lednu roku 1977 komunistický režim zorganizoval podpisovou kampaň zejména kulturních osobností jako odmítavou reakci na prohlášení Charty 77. „Antichartu jsme odmítli podepsat. František se o tom úplně odmítl bavit a já jsem řekla, že možná kdyby změnili slovo zrádci, za které se dávala v padesátých letech šibenice. Řekla jsem, že mi umřelo deset lidí za války a že bych nikdy nic tak bezstarostně nepodepsala,“ dodává pamětnice.

Po dalších neshodách s vedením divadla se manželé Vítkovi rozhodli v roce 1981 odejít a pokusit se o svobodnou uměleckou dráhu. Zejména počáteční období bylo velmi náročné. „Rok jsme neměli práci. Nikde v divadle by nás ani nepřijali, nikde jsme ale nežebrali a po kolenou jsme nelezli. Sbírali jsme si brambory a jablka, přestáli jsme to. Nakonec jsme byli rádi, byli jsme svobodní,“ vypráví pamětnice.

 

Bude to Piškanderdulá

Cestou z nouze se stala nabídka dlouholeté přítelkyně a loutkářky Helgy Brehme, která je pozvala k hostování ve svém divadle Theater am Faden ve Stuttgartu a pomohla jim i k účasti na zahraničních festivalech. Zřizovatelem se manželům stala Středočeská umělecká agentura. „Vozili jsme jim peníze, dali jsme jim polovinu, co nám nařídili, a sami jsme žili z ruky do huby,“ dodává pamětnice.

Jediné představení, které manželé na svých zahraničních cestách hráli, nese název Piškanderdulá, podtitul Josefe! „Zezadu kostela v Hradci Králové, kolem kterého jsme chodili do divadla, bylo dětmi napsáno velkými písmeny Piškanderdulá. Nevěděli jsme, co to znamená, a tak jsme si řekli, že bychom to mohli zahrát. V inscenaci, která je dodnes improvizací, jsme hledali loutku od úplných počátků až do současnosti. Chtěli jsme se vyjádřit k tomu, v čem žijeme, a také samozřejmě nesouhlasit,“ vysvětluje Věra Vítková.

Poprvé toto autorské představení, které se stalo skutečně kultovním, Vítkovi sehráli v roce 1977, naposledy společně v roce 2019. Po roce 1989 navázali spolupráci s Divadlem Archa, ve kterém hostovali a díky kterému absolvovali i mnoho zahraničních zájezdů, například do Tokia, New Yorku, Antverp či Stockholmu. V roce 2016 manželé Vítkovi obdrželi cenu Thálie za celoživotní loutkářské mistrovství.

„Měla jsem štěstí, že jsem potkala člověka, se kterým si rozumím nejen fyzicky, ale i v řemesle, které děláme spolu. Doplňujeme se, a to je moje největší štěstí. Nemám v sobě nenávist a s tím jsem velice spokojená,“ uzavírá své vyprávění Věra Vítková.