plk. v. v. Ing. Ladislav Vitoul

„Dokonce jsem byl raněn. Mám tady ještě jizvu. Ležel jsem v nemocnici. Měl jsem roztržené břicho a pak přišel nějaký indický lékař, dal mi pěst na břicho, zatlačil a ta rána se zacelila. Byl jsem postřelen pistolí při nějaké přestřelce přímo venku v terénu. Jeli jsme autem na průzkum a proti nám byla nějaká minometná palba, jedna rána vedle, druhá dovnitř, pak jsme vyskočili z auta, bouchlo to, rozletěly se střepiny. Zůstal jsem s kamarádem, jmenoval se Alex (Thomas) Cudjoe, který byl v civilu velitelem jediné protiletadlové lodi Ghany. Byl to můj velký kamarád, zástupce skupiny, ve které jsme byli. Jeli jsme spolu a ten mě potom asi osm hodin táhl, plazil se se mnou, jak jsem celý krvácel. Dotáhl mě zpátky do tábora a vlastně mně zachránil život. Celou noc. Až druhej den jsme se tam dostali.“

„Pak jsem tam taky pomáhal zjistit stav ve městě Halabdža, kde Saddám Husajn použil otravnou látku a asi osm tisíc lidí zemřelo. Dokonce mám i někde schované fotografie. Byl jsem tam i po čtyřech letech, v tom 92. Vozili jsme tam lidi. Nově jsme to osídlovali. První jsme tam byli bezprostředně potom, jak tam ležely mrtvoly, a to jsme organizovali nakládání mrtvých a odvážela se těla. Nerad na to vzpomínám, protože pak se mi to někdy vrací.“

„K nám do rodiny chodili takoví ti domovní důvěrníci a zjišťovali, jak se u nás hovoří a jak nehovoří. Taky kontrolovali, jestli sem táta nejezdí. Dokonce si pamatuji, že když byly Dušičky, protože tady samozřejmě máme rodinné hrobky, on svoje rodiče a prarodiče v Měrotíně, tak vždycky čtrnáct dní před Dušičkami sem jezdil někdo na kole, aby to připravil a aby ho nikdo nechytil. Měli jsme sem absolutní zákaz jezdit a nesměli jsme se tady nikde ukázat.“