„V roce 1952 se najednou, řekl bych mávnutím kouzelného proutku, naše rodina stala nepřátelská a kapitalistická a dostali jsme 48 hodin, abychom se z této vily odstěhovali. Pamatuji si, jak táta tady v Řimicích sehnal nějaký koňský povoz, naložili jsme, co jsme naložit mohli, a odstěhovali jsme se k rodičům mé maminky na náměstí v Olomouci. Tady v tom bytě nahoře pochopitelně bydlel předseda KSČ, jmenoval se Šrom. Pan Šrom tam bydlel s manželkou a měl dvě děti. Jak zemřel, tak děti rozdělily byt napůl. Syn a dcera se svým manželem tady ve fabrice pracovali. Říkám to proto, protože když jsem přišel po restituci, tak tady pořád všichni tři pracovali. Notabene mladý Šrom tady pracuje dodnes. Takže jsem je tady nechal pracovat všechny tři až do jejich důchodu.“
„Dokonce jsem byl raněn. Mám tady ještě jizvu. Ležel jsem v nemocnici. Měl jsem roztržené břicho a pak přišel nějaký indický lékař, dal mi pěst na břicho, zatlačil a ta rána se zacelila. Byl jsem postřelen pistolí při nějaké přestřelce přímo venku v terénu. Jeli jsme autem na průzkum a proti nám byla nějaká minometná palba, jedna rána vedle, druhá dovnitř, pak jsme vyskočili z auta, bouchlo to, rozletěly se střepiny. Zůstal jsem s kamarádem, jmenoval se Alex (Thomas) Cudjoe, který byl v civilu velitelem jediné protiletadlové lodi Ghany. Byl to můj velký kamarád, zástupce skupiny, ve které jsme byli. Jeli jsme spolu a ten mě potom asi osm hodin táhl, plazil se se mnou, jak jsem celý krvácel. Dotáhl mě zpátky do tábora a vlastně mně zachránil život. Celou noc. Až druhej den jsme se tam dostali.“
„Pak jsem tam taky pomáhal zjistit stav ve městě Halabdža, kde Saddám Husajn použil otravnou látku a asi osm tisíc lidí zemřelo. Dokonce mám i někde schované fotografie. Byl jsem tam i po čtyřech letech, v tom 92. Vozili jsme tam lidi. Nově jsme to osídlovali. První jsme tam byli bezprostředně potom, jak tam ležely mrtvoly, a to jsme organizovali nakládání mrtvých a odvážela se těla. Nerad na to vzpomínám, protože pak se mi to někdy vrací.“
„K nám do rodiny chodili takoví ti domovní důvěrníci a zjišťovali, jak se u nás hovoří a jak nehovoří. Taky kontrolovali, jestli sem táta nejezdí. Dokonce si pamatuji, že když byly Dušičky, protože tady samozřejmě máme rodinné hrobky, on svoje rodiče a prarodiče v Měrotíně, tak vždycky čtrnáct dní před Dušičkami sem jezdil někdo na kole, aby to připravil a aby ho nikdo nechytil. Měli jsme sem absolutní zákaz jezdit a nesměli jsme se tady nikde ukázat.“
Ladislav Vitoul se narodil 18. prosince 1945. Rané dětství prožil v obci Mladeč, kde jeho otec Ladislav Vitoul starší provozoval rodinnou vápenku. Krátce po převzetí moci komunistickým režimem byla továrna v dubnu 1948 znárodněna a v roce 1952 se musela rodina do osmačtyřiceti hodin vystěhovat ze svého domu do Olomouce. Součástí úředního rozhodnutí byl také zákaz vstupu do Mladče a jejího okolí. Kvůli třídnímu původu a z toho pramenící malé šance na vysokoškolské studium Ladislav Vitoul v roce 1968 vstoupil jako voják z povolání do Československé lidové armády. V jejích složkách zůstal až do pádu komunismu. Od června 1988 až do května 1991 působil jako velitel skupiny pozorovatelů OSN v Iráku a do března 1992 pak jako velitel skupiny začleněné do humanitární organizace UNHCR v severní části této země, obývané převážně Kurdy. Dvakrát byl raněn a do paměti se mu nesmazatelně vryl obraz tamní zkázy, způsobené válečným konfliktem. V březnu 1992 ho v hodnosti plukovníka na vlastní žádost z armády propustili, protože rodině v restitučním řízení vrátili dědou Josefem založenou vápenku. Ladislav Vitoul pak provozoval nově založenou firmu Vitoul, která byla v roce 2017 zařazena mezi 100NEJ v České republice.
