Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Vítová (* 1930  †︎ 2021)

• narozena 7. září 1930

• vystudovala obchodní školu v Plzni

• Sokol

• sekretářka ředitele Výzkumného a zkušebního ústavu Škodových závodů v Plzni (osobní referentka)

• účast v proamerických demonstracích v květnu 1948

• zapojila se do povstání v Plzni 1. června 1953 po měnové reformě

• zatčena a odsouzena na 1 rok trestu odnětí svobody za trestný čin násilí na veřejných sborech - skupina Melka a spol.

• vězněna v Rakovníku, práce na výrobě keramických dlaždic v závodu Rako Rakovník

• různá zaměstnání - jeřábnice v Brně, Armabeton v Plzni, referentka MTZ v Peci pod Sněžkou

• vystudovala večerní průmyslovou školu stavební

• 1969 - emigrovala při zájezdu v Itálii, azyl ve Spolkové republice Německo

• pracovala v hotelích

• roku 2001 se vrátila do České republiky

• členka Konfederace politických vězňů v Plzni

Eva Vítová, dříve Marovičová, rozená Vyšínová, se narodila v Plzni roku 1930. Pocházela ze škodovácké rodiny, již od roku 1928 pracoval její otec ve Škodových závodech v Plzni a po škole tam roku 1948 našla uplatnění i Eva a později její mladší sestra. Celá rodina byla aktivní v Sokole, otec působil jako cvičitel, jezdili na slety. Dědeček, který žil na Kladně, byl starostou Sokola.

Žili v Plzni na Slovanech, kde Eva absolvovala Masarykovu obecnou školu a měšťanskou školu v Jablonského ulici. Z druhé světové války vzpomíná pamětnice hlavně na napětí a tatínka, který se každé ráno, než šel do práce, loučil s maminkou. „Podporovali rodiny zavřených, takže nikdy nevěděl, jestli se vrátí domů. Loučil se s maminkou a nosil si teplé prádlo.“ Otec byl zapojen do odboje, rodina také poslouchala londýnské vysílání rozhlasu. Riziko bylo značné.

Na konci války zažila Eva také bombardování Plzně. Se spolužáky je vzali z měšťanky, „že musíme pomoct Říši vyhrát“. Pracovali v Božkově v kočárkárně, pletli špánové kočárky. „Se mnou to Německo nemohlo vyhrát. Dostali jsme špány, hřebíčky a kladívko a pletli jsme kočáry. Norma byla jeden kočár za den, já jeden udělala, ale za týden.“ Při náletu vždy utíkali schovat se do jeskyně. Horší bombardování zažil otec ve Škodovce, vyhořela mu dokonce kancelář, ale v krytu se mu nic nestalo.

„Kladli jsme k americkému pomníku kytky a vlaječky. Za to se zavíralo.“

Po válce v letech 1945-1947 vystudovala Eva Vyšínová obchodní školu v Plzni na Masarykově náměstí, poté pracovala jako skladová účetní. Roku 1948 nastoupila do Škodových závodů v Plzni, kde působila jako sekretářka ředitele (osobní referentka) Výzkumného a zkušebního ústavu Škody (později Závodů V. I. Lenina). Vyřizovala personální záležitosti, např. vystavovala propustky, když potřebovali pracovníci opustit své pracoviště. Zde pracovala až do 1. června 1953 – měnové reformy.

Byla velmi činná v tělovýchovné organizaci Sokol. „Sokolský slet roku 1948 jsem si užila, cvičila jsem žákyně, sama jsem cvičila jako dorostenka, poté v tancích a chtěli nás i na závěr.“ Pomáhala také v sokolské župě v Plzni. Tam dostala kopii záznamu demise prezidenta Beneše, která se v roce 1948 tajně šířila mezi lidmi. Protože kopie byla z průklepového papíru a velmi nekvalitní, Eva text v kanceláři přepsala. Text popisoval slova abdikace prezidenta Edvarda Beneše. „Já to viděla, běželo to v týdeníku, ale beze slov. A toto byl zvukový záznam, (který nebyl prezentován veřejnosti.) A tam bylo: Beneš říká Gottwaldovi, že ustoupí jen pod pohrůžkou bratrovražedného boje a že je přesvědčen, že komunisté jsou schopni jej vyvolat, proto odstupuje.“ Když byla roku 1953 zatčena, Státní bezpečnost u ní kopie textu našla při domovní prohlídce. Dokument jí přitížil, byl jedním z důvodů, proč u ní StB předpokládala kontakty do zahraničí a snažila se ji obvinit z těžší protistátní činnosti.

Pamětnice se zapojila již do demonstrací, které proběhly v Plzni v květnu 1948 u příležitosti výročí osvobození Plzně Američany.[1] „Zorganizovali jsme to na obchodní akademii. Řeklo se: v 10 nebo v 11 u amerického pomníku. To ještě křižovatka vypadala jinak, byl tam trojúhelník tří ulic a uprostřed kostka – základní kámen pomníku, celý již nebyl dokončen. Šli jsme tam, všichni jsme měli kytky a vlaječky, které se kladly k pomníku. Potom to tam fotografovali a zavírali za to. Šli jsme tam i odpoledne, vyšli jsme ze školy, šli jsme Klatovskou dolů a proti nám vyšli z hnědého Leninova domu (estébáci) s tlampači, že nás budou sbírat. Někdo navrhl: ,Zazpíváme hymnu.‘ Zpívali jsme hymnu a do toho řekl někdo do tlampače: ,Přátelé, rozejděte se.‘‘My jsme stále nevěděli, o co jde, až později jsme se dozvěděli, že začínají sbírat. Byla tam se mnou moje sestra a už ji rvali. Křikla jsem na kluky z Akády, všichni jsme se znali, a pomohli mi ji vytrhnout. Schovali jsme se do domu, až nahoru na půdu, aby nás nenašli. A až se vše uklidnilo, šli jsme pryč.“

Jen blázen by se mohl domnívat, že se s naší měnou něco stane, je nebývale pevná

Zatčena byla paní Vítová až za účast v protestech proti měnové reformě. Již na konci května 1953 se mezi lidmi šířily zvěsti o chystané měnové reformě, vypukla panika a nákupní horečky. Paní Vítová vzpomíná na sobotu 30. června 1953, která byla pracovní den. „Přišly za mnou svačinářky a ptaly se, jak to bude, jestli budou platit peníze. Nikdo nic neví, tak jestli mají vybírat na čvoch. Zavolala jsem proto Lánskému do sekretariátu ředitele: ,Hele, soudruhu, koukněte něco vydat, lidi neví, co bude.‘ A on mi řekl, že v 13.45 bude mluvit podnikový ředitel dr. Brabec. Tak jsme si to poslechly a mne se to strašně dotklo, protože on řekl, že jsou to jen pověry a že jen blázen by se mohl domnívat, že s naší měnou se něco stane, je nebývale pevná. Vzala jsem to osobně, že jsem za blázna, když jsem se zeptala. Zahoukala siréna, byly dvě(konec směny), šlo se domů. A někdy odpoledne ohlásil Zápotocký měnovou reformu.“

Tento přístup, kdy představitelé vlády a KSČ občanům otevřeně lhali a ještě zesměšňovali a bagatelizovali jejich oprávněné obavy, paní Vítovou (tehdy Marovičovou) pobouřil více než vlastní finanční ztráty způsobené reformou. I když tedy vláda oznámila měnovou reformu v sobotu odpoledne s cílem, aby v nedělní volný den horké hlavy vychladly a rozhořčení obyvatel opadlo, v případě pamětnice i dalších škodováků se jim tato strategie neosvědčila. V pondělí ráno přišli zaměstnanci Závodů V. I. Lenina do práce, a zatímco „komunisti byli na koni“, ostatní si zatím jen šeptali o své nespokojenosti. Paní Vítová seděla ve své kanceláři ve Výzkumném ústavu v Tylově ulici, a protože bylo hezké počasí, měla otevřené okno. Asi kolem 8. nebo 9. hodiny přišli k budově Výzkumného ústavu škodováci od 5. brány, kteří mířili k Ředitelství Škodovky.

„(Na Husovo náměstí) přišli lidé ze Škodovky, šli asi od 5. brány. A říkali: ,Pojďte s námi.‘ Oni nám říkali fajnovky z Výzkumáku nebo z Pokusňáku. Říkali: ,Pojďte s námi.‘ Já jsem řekla: ,My jdeme.‘ A šla jsem. Jenomže (ve dveřích) už stáli soudruzi z KSČ a ROH, zapřeli se za lokty a že nás nepustí. Tak jsem běžela zpátky k oknu a křičela: ,Oni nás nechtějí pustit. Zamkli dveře a stojí tam.‘ Protestující vyrazili dveře a my jsme šli. Provolávala se hesla. Došli jsme na náměstí a bylo vidět, že (demonstrace) nemá žádné vedení, že to je jen tak, vybouřili jsme se. Lidé tam lezli do radnice a vyhazovali bysty Lenina a dalších potentátů. Já jsem tam nevlezla, protože dveře byly zavřené, lezlo se postranním oknem a já měla ten den úzkou sukni, netroufla jsem si na to. Přemýšlela jsem, jestli se objeví někdo z Prahy nebo ze Západu a řekne: ,Konečně vyhlašujeme svobodnou republiku.‘ Nic takového se nestalo. Přicházeli další škodováci z Doudlevec, ale také jsem si všimla (tajných policistů).“

Z náměstí Republiky se průvod demonstrantů přesunul na Masarykovo náměstí k památníku Národního osvobození se sochou prezidenta Masaryka. Jejich cílem byl Československý rozhlas na náměstí Míru, kam se ale nedostali. „A teď někdo řekl: ,Jdeme na rozhlas!‘ Konečně nějaká iniciativa, šli jsme na rozhlas. Jenže jak jsme šli kolem Masarykova pomníku, stála tam hnusná bariéra – tabule ,Se Sovětským svazem na věčné časy‘‘ Já jsem řekla: ,Toto tedy nestrpím!‘ Vyšli jsme z průvodu a strhli ceduli. Zatímco jsme ji sundávali, uvědomila jsem si: ,Už je k polednímu. Co u toho rozhlasu? Zase nic.‘ Proto jsem se vrátila, ale oni mne do Pokusňáku nepustili, že se musím jít hlásit na ředitelství (Závodů V. I. Lenina). Nikomu jsem nic špatného neudělala, tak jsem se tam ohlásila, že jsem byla (na demonstraci). Tím to pro mne skončilo. Jenže pro ně ne.“

Byl to trochu šok a trochu jsem si dělala jundu

Když druhý den přišla paní Vítová do práce, byla odvedena na ředitelství Závodů V. I. Lenina, kde se nad ní konal tzv. dělnický soud, který jí vyčítal účast v demonstracích. Po celodenním čekání v kanceláři byla o půlnoci odvezena do borské věznice. „Na Borech na mne dozorce řval, abych se postavila ke zdi. Tak jsem se postavila ke zdi a koukám na něj. ,Čelem ke zdi!‘ Naštvalo ho, že jsem nepochopila, že se na něj nesmím koukat. Otočila jsem se zády. Byl to trochu šok a trochu jsem si ze situace dělala jundu.“

Potom ji umístili na celu, kde byly drženy ženy zatčené na demonstracích. Byly vyděšené, protože je dozorci bili. Na rozdíl od nich se pamětnice nedala zastrašit a s dozorci jednala klidně až drze, nedala najevo strach. Paradoxně se tak dočkala lepšího zacházení, ani jednou během vyšetřovací vazby nebyla bita. „Strčil mne na celu a zhasl. Já si myslela: ,Co tu se mnou budou dělat?‘ Nic mi nedocházelo, měla jsem trochu zpoždění. Tak jsem zabušila na vrata a zakřičela: ,Rozsviťte!‘Ostatní paní na mne: ,Proboha, buďte zticha.‘ – ,Jak si tady mám lehnout, když nevidím?‘ A on opravdu rozsvítil. Ženské mi povídaly: ,To je div, že jste neslízla facku.‘ Je předtím bili.“

Druhý den se za dívky na cele ujala hlášení, které musely vězeňkyně podávat ráno dozorci. Ony za ně předtím dostávaly facky, protože byly nervózní a dělaly chyby, nyní byly vděčné, že to Eva zvládla. „Hlavně se nesmíte bát. Když se bojíte, je to pro vás špatné a dozorce si myslí, že je na koni.“

Následovaly výslechy, které se konaly vždy v noci, Eva na ně byla voděna se zavázanýma očima. Celkem byla ve vyšetřovací vazbě dva měsíce. Předmětem vyšetřování nebyla jen její účast na demonstracích, ale především podezření vyšetřovatelů, že má tajné styky se zahraničím, snažili se ji přimět k přiznání. Narazila ale i na slušnějšího vyšetřovatele, který jí dokonce přinesl housku se šunkou. „Potom mi přinesl housku a já říkala: ,Teď to zkoušíte po dobrým?‘ A on řekl: ,Já už nezkouším nic, vy jste úplný případ. Ale jediné, co vám tady bude vadit,‘ měl tam moji složku, ,bude toto.‘ Nalistoval jeden list ve fasciklu. Byl to průklepový papír, blbý posudek asi z KSČ: sokolská rodina, vždy proti komunismu... Povídá: ,Toto kdybyste tu neměla, tak byste to měla celkem dobré.‘ To mi ukázal, nalistoval, nechal to tam a odešel. Já na list koukám, myslím si: ,Slaboučký papír. Jestli on nekouká špehýrkou.‘ Nic jsem neviděla, tak jsem to vytrhla, sežvýkala. On přišel, neřekl ani slovo a sklapl fascikl.“

Státní bezpečnost se snažila ji kromě účasti na demonstracích usvědčit i z další protistátní činnosti, hlavně z kontaktů do zahraničí. Přitížil jí také dokument o Benešovi, který byl nalezen při domovní prohlídce, a její výrok po návratu do práce, že kdyby bylo demonstrantů víc, mohlo vše dopadnout jinak.

Soudní proces se konal u Lidového soudu v Plzni 13. července 1953, paní Vítová byla zařazena do skupiny Melka a spol. „U soudu seděl esenbák, odsouzený, další esenbák. Všichni měli obhájce. Já jsem ho nechtěla. Na co obhájce? Řekla jsem si: ,Hele, holka, o tobě tady nikdo nic neví.‘ O každém řekli, že je blízký věku mladistvých, aby na to brali ohled. Potom když to uzavřeli, jsem se přihlásila a vstala. Esenbáci mne dřeli dolů, ale soudce to viděl. U procesu byli novináři, (tak mne nechal mluvit). Řekla jsem: ,Doufám,‘ teď jsem chtěla říct slavný soude, ale pak jsem si pomyslela, že to je kravina, mluvila bych jak v Němcovo soudničkách. Tak jsem řekla: ,Doufám, soude, že jste si všimli, že jsem neměla žádného obhájce. Je to z prostého důvodu, nejsem si vědoma žádného přečinu.‘ A sedla jsem si.“ Eva Marovičová byla odsouzena k jednomu roku vězení za trestný čín násilí na veřejných sborech. Později zjistila ze svých záznamů, že původně měla být odsouzena na tři roky, ale podařilo se jí se obhájit, a trest byl snížen.

Poznání pro život

Po soudu byla s dalšími odsouzenými převezena do věznice na Pankrác, kde byla zařazena do tzv. komanda. Plzeňačky odsouzené za měnovou reformu byly přiřazeny do Rakovníka, kde pracovaly na výrobě keramických dlaždiček v závodu Rako Rakovník. „Já jsem pracovala v lisovně, lisovala jsem obkladačky. Pracovaly jsme na tři směny.“

Zacházení s vězeňkyněmi bylo v Rakovníku slušné. „Já to brala jako poznání pro život, prohloubení života. Kdy já bych se normálně podívala do basy, být zavřená ve spořádaných poměrech, v jakých jsme žili? A najednou jsem tuto zkušenost měla.“ Jednou za měsíc byly vězeňkyně ideologicky školeny. „Chodil tam osvětář, který by ale potřeboval sám osvítit. Jednou mluvil o západním a východním Německu, že se tam mají dobře. Řekla jsem, že se není co divit, když do nich cpou peníze jak ze Západu, tak z Východu. Po přednášce si mne zavolal a ptal se, jak to vím, co jsem četla. Nechtěl mi věřit, že jsem nic nečetla, jen co jsem slyšela z rozhlasu. Proto jsem příště už byla raději zticha a nevedla žádné politické řeči.“

Před propuštěním ji navštívili estébáci, kteří působili ve Škodových závodech. Byli ohromeni jejími pracovními výkony a usoudili, že se polepšila. „Já plnila normu na 180 procent. Co jsem tam také měla v noci dělat? Mluvit jsme nesměly, chodit jsme bez dohledu nesměly, na záchod můžete tak dvakrát třikrát za směnu. Tak jsem lisovala a zpívala si árie.“ Estébáci jí nabídli spolupráci. Podařilo se jí z prekérní situace dostat s tím, že se rozhodne až po propuštění, kdy spolupráci s StB odmítla. To mělo následky v jejím pracovním uplatnění. Zatímco předtím jí StB slibovala, „že jsou mi brány Škodovky otevřené, najednou se brány zavřely a mohla jsem dělat snad jen jeřábnici“.  Nebylo jí dovoleno pracovat jako úřednice, jen v dělnických profesích.

Donna Manuella

Nejprve jí otec našel práci u známého v Kovošrotu, kde pracovala jako referentka železniční dopravy. Její prací bylo urgovat na nádraží vagony pro Kovošrot. Jenže brzy byla v rámci akce „70 tisíců úředníků do výroby“ vyhozena, proto odešla z Plzně pracovat do Brna, kde ji nikdo neznal a místní komunističtí funkcionáři jí nedělali problémy. „Horší to bylo, když jsem se z vězení vrátila. Nemohla jsem najít slušnou práci, byla akce 70 tisíc úředníků do výroby a pro mne bylo jen zametání chodníků nebo dělat ve Škodovce jeřábnici. Tak jsem odešla do Brna. (...) Měla jsem tři roky dělat ,donnu Manuellu‘ – pracovat manuelně.“

V Brně našla práci jako sekretářka na Vysoké vojenské škole. Na rozdíl od Plzně ji nenutili pracovat ve výrobě manuálně, hlavně když bude dobře plnit své povinnosti. V Brně ale potřebovala podnájem, nájmy tam byly kvůli vojákům-důstojníkům dost vysoké. Z platu sekretářky by ho neuplatila. Procházela se po Brně a zvažovala svoji situaci, když náhodou uviděla náborové plakáty, že shánějí jeřábníky. Zatímco sekretářka měla plat 700 Kčs, jeřábnice asi 6000 Kčs měsíčně. Zaučila se tedy na práci na jeřábu. „Mně se to zalíbilo, ráda jezdím autem, mám ráda vše, co mohu ovládat. Tak se mi na jeřábu líbilo.“  Jezdila s jeřábem na stavbě správní budovy a pavilonu C brněnského výstaviště. Jenže žena-jeřábnice se stala vděčným předmětem zájmu novinářů a její fotografie byly zveřejněny v novinách. „Maminka byla v Plzni spokojená, že jsem sekretářka. A teď když si přečetla v novinách, že pracuji na jeřábu, byla zděšená: ,Odněkud tam spadneš, přijď domů.‘“

Paní Vítová pracovala v Brně na jeřábu asi dva roky, poté se vrátila do Plzně, kde pracovala u Pozemních staveb a v Armabetonu v kanceláři. Při práci vystudovala večerní průmyslovou školu stavební. Chtěla jít pracovat v oboru do Františkových Lázní, to jí však vládnoucí moc nedovolila, protože to bylo blízko hranic. Jejím dalším zaměstnáním byla referentka MTZ (materiálně technické zabezpečení) v Peci pod Sněžkou. Pracovala celkem na třech boudách, nakonec na boudě ČTK v Krkonoších. Poté, co správce boudy emigroval, ji asi rok vedla. Pak ale začala dostávat signály, že o místo brzy přijde, vyhoštěný redaktor ČTK – špion jí naznačoval, že s jejím kádrovým posudkem nesmí tuto práci vykonávat. Proto využila situace a na zájezdu do Itálie roku 1969 emigrovala.

Zůstala jsem venku

Na zájezd do Benátek jela se svým tatínkem s cestovní kanceláří Čedok, zájezd byl letecký. Po dovolené se tatínek vrátil do Československa a paní Vítová zůstala v Itálii u svých známých, u nichž půl roku bydlela, než dostala vízum do Německa. S vízy měla velký problém, hrozilo jí v Itálii vězení, protože v pase žádné vízum neměla. Když jezdil Čedok na zájezdy, dělal hromadná víza pro celé osádky letadla. „V letadle nás bylo asi 88 a vracelo se jich 24, ostatní zůstali různě po světě.“ Nakonec se ale komplikace vyřešila. Pamětnice se chtěla dostat do Německa, protože němčinu ovládala lépe než italštinu, a mohla tam tedy sehnat lepší zaměstnání.

Po půl roce byla přijata do Spolkové republiky Německo. „Já jsem jela vlakem do Norimberka, kde byl tábor pro uprchlíky. Tam jsem byla asi čtrnáct dní, necelý měsíc, dostala jsem politické vízum, pas, opatřili mi práci v Ettalu. Chtěla jsem práci v hotelu, již bylo před Vánoci, tak abych měla jídlo, spaní a práci pod jednou střechou. To jsem viděla jako nejlepší řešení. Dostala jsem se do Ettalu a zůstala jsem tam přes deset let.“

V Ettalu pracovala v hotelu, který patřil místnímu velkému benediktinskému opatství. Opatství bylo velmi soběstačné a mělo řadu provozů – vlastní zahradnictví, pivovar, likérku, zemědělské polnosti, dobytek a také hotel. I když nebyla nikdy oficiálně jmenována ředitelkou hotelu, fakticky ho paní Vítová vedla deset let. Práce v hotelu pohltila většinu jejího času, kromě organizačních a finančních záležitostí se také věnovala hostům. Ve volném čase jezdila autem na výlety do okolí. Paní Vítová je nadšená motoristka, dodnes je členem německého autoklubu ADAC.

Seznámila se zde se zajímavými osobnostmi – např. páterem Angelusem Waldsteinem, který je benediktinem v opatství Ettal, pochází z významné české šlechtické rodiny a velmi se přičinil o česko-německé smíření v 90. letech. „Jednou za rok se v našem hotelu scházela evropská šlechta, protože to pan Waldstein organizoval. Chodila tam také česká šlechta, která utekla (do zahraničí). Lobkovicové se ke mně přihlásili. Přišli, že slyšeli, že je tam nějaká paní z Plzně. A já jim zase říkala, že jsem slyšela, že jejich princezna šla pracovat k tatínkovi do Škodovky, do slévárny kovů. A stará paní mne objala. Hrozně se mi tam líbilo.“

Po deseti letech ale již Eva Vítová perfektně znala hotel i jeho okolí, a proto hledala změnu. Našla si práci v hotelu u Bodamského jezera, kde zůstala pět let. V tomto hotelu však byly problémy s vedením, majitel hotel tuneloval. „V té době se vdávala moje neteř a já poprvé po sedmnácti letech jela do Československa. Viděla jsem Šumavu z této strany a krajina se mi strašně líbila. Bylo 6. prosince, už ležel sníh. Když to s hotelem špatně dopadlo, našla jsem si práci v Bayerisch Eisenstein. A tam jsem byla až do roku 1989.“ Zažila tam i bourání železné opony, i když v době sametové revoluce byla zrovna na dovolené v Turecku.

Do České republiky se paní Vítová vrátila po odchodu do důchodu v roce 2001. V současné době je aktivní v Konfederaci politických vězňů v Plzni, kde pomáhá s organizací.

[1]Viz ŠLOUF, J. Proamerické demonstrace v Plzni 5.-6. května 1948. In VEBER, V.; BUREŠ, J. a kol. Třetí odboj: Kapitoly z dějin protikomunistické rezistence v Československu v padesátých letech 20. století. 1. vyd. Praha: ÚSTR, MUP, Vydavatelství Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-80- 87211-44-1.

Fotografie události - Fotogalerie. Richard Smola. Paměť národa. Dostupné na WWW: http://www.pametnaroda.cz/witness/photo/id/2145