Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. František Vízek (* 1940)

• narozen 22. listopadu 1940 v Morkovicích

• pamětník osvobození Morkovic

• zažil osídlování pohraničí

• po maturitě v roce 1958 učitel v Josefově Dole

• v roce 1967 absolvoval pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• v srpnu 1968 delegátem tzv. vysočanského sjezdu KSČ

• vyloučen z KSČ

• kamenosochař s doktorským titulem

• účastník demonstrace 28. října 1988 v Praze

• v roce 1989 ředitel Školského úřadu v Jablonci nad Nisou

• roku 1996 zvolen senátorem za obvod Jablonec nad Nisou

• v roce 2021 žil v Jablonci nad Nisou

Jako syn přesvědčeného komunisty to neměl lehké, když se v šedesátých letech 20. století přidal k reformnímu politickému proudu, prosazujícímu takzvaný socialismus s lidskou tváří. Byl pyšný, že se Komunistická strana Československa (KSČ) mění, zamyslela se sama nad sebou a začala kritizovat své postupy. Nevěřil, že by mohlo dojít k obsazení Československa armádami a vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pro něj byl obrovský šok. 

„Ráno, když jsem zapnul rozhlas, tak jsem slyšel, co se děje. Myslel jsem, že je to snad nějaká rozhlasová hra. Tatínek tehdy u rádia plakal. Přestože miloval Sovětský svaz a věřil komunistické straně, bylo to obrovské zklamání i pro něj. Já jsem odešel na sekretariát a připravoval jsem se na povinnosti zvoleného delegáta sjezdu,“ vzpomíná pamětník.

Jako účastník tzv. vysočanského sjezdu KSČ odmítl František Vízek invazi, přihlásil se k obrodnému procesu a podpořil Dubčekovo vedení strany. To však nezůstalo bez následků. Coby učiteli mu z politických důvodů zakázali pedagogickou práci a měl velké potíže najít si jiné zaměstnání. Nakonec mohl na přímluvu známých nastoupit do kamenolomu. 

Vysokoškolák mezi dělníky působil trochu jako rarita, ostatní ho nicméně přijali velmi dobře. Nezapomněl ale ani na své původní povolání učitele. V roce 1982 se přihlásil k rigorózním zkouškám na Univerzitě Karlově v Praze, v roce 1985 je úspěšně složil a získal doktorát z teorie matematiky. „Kameníci pak na mě volali: ‚Doktore, podejte mi ten pajcr!‘ Byli na mě pyšní.“ 

Po Němcích nic nechci 

František Vízek se narodil 22. listopadu 1940 v Morkovicích na Moravě, stejně jako jeho rodiče a tři sourozenci. Žili v malém domě s dílnou, kde otec pletl košíky.

„Tatínek byl prvorepublikový komunista, buřič, takový rebel. Masarykovu republiku příliš nezbožňoval,“ vzpomíná na otce pamětník. Za své názory skončil jeho otec během druhé světové války ve vězení a dostal se do Kounicových kolejí, kde se konaly popravy politických vězňů. Před popravou ho patrně zachránil tamní český lékař. „Stejně brzo umře, tak ho pusťme,“ řekl prý tehdy Němcům, čímž mu zachránil život. 

V lednu 1947 se celá rodina přestěhovala do Jablonce nad Nisou. „Jako politický vězeň mohl tatínek dostat vilu. Ale on nechtěl nic po Němcích. Nakonec jsme dostali byt čtvrté kategorie, kde měl tatínek dílnu i malý obchůdek. Coby živnostník se košíkářstvím docela dlouho živil,“ vypráví pamětník.

Tatínek říkal, že máme věřit straně

Když bylo Františkovi 12 let, vysílali v rozhlase přenosy z vykonstruovaného procesu s Rudolfem Slánským. „Tatínek to velice prožíval a měl za to, že všichni souzení jsou opravdu zrádci. Já jsem to jako chlapec poslouchal a neměl jsem k tomu žádný komentář. Vadilo mi ale to, že jsme ve škole měli v knihách škrtat jména těch takzvaných zrádců. Připadalo mi to divné, protože Rudolf Slánský byl jeden z nejlepších kamarádů Klementa Gottwalda. Nemohl jsem si srovnat v hlavě, jak se něco takového mohlo stát. Když jsem se ptal doma, čemu věřit, tatínek říkal, že máme věřit straně. Odpovídal přesně tak, jako kdysi Gottwald. Otec argumenty neznal a fakta ode mě nebral. Jemu bylo velmi obtížné cokoli vysvětlovat,“ vzpomíná František Vízek.

Po absolvování základní školy se nabízela možnost, aby František pokračoval v otcových šlépějích. Mnohem více ho však lákalo studium. „Tatínek měl názor, že kdo studuje, nechce makat, neumí makat a je flákač. Já jsem nesměl doma otevřít knížku.“

Nenechal se však odradit a nastoupil na Střední pedagogickou školu pro vzdělávání učitelů národní školy. V roce 1958 odmaturoval, čímž získal kvalifikaci pro vyučování žáků první až páté třídy a začal učit ve škole v Josefově Dole. Po roce ale musel nastoupit na vojnu, kterou strávil na důstojnické vojenské škole na Slovensku. „Nechtěl jsem, aby mi na vojně poroučeli lidé třeba hloupější než jsem já. Chtěl jsem ty dva roky přežít v nějaké civilizované podobě,“ vypráví. 

Touha být dobrým učitelem jej ale neopustila, a tak začal studovat v Ústí nad Labem, kde v roce 1967 absolvoval na pedagogické fakultě matematiku a geografii. Učil na střední škole v Tanvaldu a poté se stal zástupcem ředitele na základní škole v Pivovarské ulici v Jablonci nad Nisou.

Byl jsem pyšný na vstup do KSČ

V roce 1959 se František Vízek rozhodl vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ). „Byl jsem na to docela pyšný. Do strany jsem tehdy vstupoval docela rád, protože se mi zdálo, že se strana docela mění. Stalina odsoudili a odstranili jej z mauzolea, Klementa Gottwalda odstranili z vrchu Vítkova, političtí vězni byli rehabilitováni. Najednou jsem viděl, že se strana sama nad sebou zamyslela a začala kritizovat své postupy. Přišlo mi fantastické, že partaj, která měla vše pod palcem, začala o sobě pochybovat a začala se sebekritikou. To na mě velice zapůsobilo a myslel jsem, že strana dostala rozum. V šedesátých letech jsem pochopil, že rozum nedostala.“ 

Pamětník se stal podporovatelem Alexandra Dubčeka a jeho reformního proudu, který prosazoval takzvaný socialismus s lidskou tváří. „Alexander Dubček byl obrovská naděje nás mladých. První, kdo řekl, že to takhle dál nepůjde a my nebudeme poslouchat na slovo.“ To, že se Dubček postavil proti Sovětskému svazu, mu bylo velmi sympatické. „My mladí jsme tomu neskutečně fandili. Nevěřili jsme, že by mohlo dojít k obsazení Československa armádami.“ Když k okupaci vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 skutečně došlo, byl to obrovský šok. 

Mysleli jsme, že nás všechny zatknou

Dva dny po invazi se konal sjezd komunistické strany ve Vysočanech, kam František Vízek odjel jako zvolený delegát za kulturu a školství.

„Nevěděli jsme, co se stane. Jestli nás, delegáty sjezdu, armáda nezatkne, jestli nás nerozežene, jestli nám nepůjde nakonec o život. Když jsem se vrátil do Jablonce, vyprávěl jsem v několika školách i továrnách, co jsme ve Vysočanech přijali. Že jsme odmítli invazi, přihlásili se k obrodnému procesu a podpořili Dubčekovo vedení strany. Cítili jsme obrovskou podporu a myslím si, že všude, kde jsem byl, nám studenti i dělníci fandili.“

Zoufale jsem hledal práci

Aktivita Františka Vízka však nezůstala bez odezvy a za své postoje byl rovněž vyloučen z KSČ. „Pozvali si mě tehdy na Okresní výbor KSČ v Jablonci, kde zasedala komise. Od samého začátku jsem věděl, že není šance. Jako delegát tzv. vysočanského sjezdu jsem měl informace, jakým způsobem sovětští okupanti zacházeli s našimi nejvyššími představiteli. Jak je zajali a dopravili neznámo kam. Zařekl jsem se, že toto nelze odpustit a musel jsem trvat na svém. Proto jsem věděl, že jsem ztracený. Trval jsem na tom, že jsem socialista, ale jiný, než jak si to představují oni.“

Rovněž odmítl podepsat souhlas s invazí, což znamenalo, že musel definitivně odejít ze školství. „Ve čtvrtek jsem potkal spolužačku své sestry a ona se zeptala, kde učím. Řekl jsem jí, že zítra naposledy a pak nevím. Nikde mě nechtěli přijmout a každý nezaměstnaný byl příživník a čekal jej kriminál. Ona se podívala na svého manžela, který byl šéfem v kamenolomu a zeptala se, jestli by pro mě neměl práci. Druhý den jsem vzal dvě děti za ruku a šel se tam podívat. Kývnul jsem na to, že do toho kamenolomu nastoupím,“ vypráví pamětník.

Doktore, podejte mi pajcr

V kamenolomu působil vysokoškolák mezi dělníky trochu jako rarita, ostatní ho ale přijali velmi dobře. „Byli to chlapi, kde se jednalo otevřeně. Pohádali se, usmířili se a bylo hotovo.“ Do práce nosil kufříkový psací stroj a pomáhal ostatním psát různé žádosti a stížnosti. Aby si platově ještě polepšil, začal se František ve svých 38 letech dálkově učit kameníkem na učilišti v Lipnici nad Sázavou. O tři roky později podruhé odmaturoval, tentokrát na průmyslové škole v Hořicích v Podkrkonoší, a stal se kamenosochařem. Ke studiu se mu podařilo motivovat i některé další dělníky. 

Ani jako kameník však neunikl zájmu Státní bezpečnosti. „Vždycky když bylo nějaké výročí, tak telefonovali do kamenolomu a ptali se, jestli je soudruh Vízek v práci. Jednou se tam byl někdo podívat, jestli je pravda, že pracuji manuálně. Chtěl projít lom a chtěl mě vidět. Byl určitě překvapený, jak jsem chodil. Tenkrát byla zima, měl jsem takzvané vaťáky, chrániče sluchu a boty s okovanou špičkou. Byl na mě strašný pohled, takže věřil, že opravdu pracuji manuálně. A jak jsem bydlel v ulici Budovatelů, tak jsem se dodatečně dozvěděl, že naproti mému bytu byla garsonka, která sloužila jako konspirační byt. V našem paneláku pak bydlel člověk, který o mně podával informace,“ vzpomíná František Vízek. 

Jako kamenický dělník se živil až do sametové revoluce. Přestože se stal kameníkem v podstatě za trest, o kamenictví hovoří s neskrývaným zápalem. „Každý schod na Horním náměstí v Jablonci jsem měl v ruce, stejně tak každý schod na Vyšehradě. Nikde není napsané moje jméno, kameníci, kteří svá díla vyrábějí, nejsou tak slavní jako ti, kteří je vymýšlejí.“

Nezapomněl ale ani na své původní povolání učitele. V roce 1982 se přihlásil k rigorózním zkouškám na Univerzitě Karlově v Praze, v roce 1985 je úspěšně složil a získal doktorát z teorie matematiky. „Kameníci pak na mě volali: ‚Doktore, podejte mi ten pajcr!‘ Byli na mě pyšní.“

Z náměstí nás vytlačili auty

V roce 1988 se František Vízek v Praze účastnil demonstrace k 70. výročí vzniku Československé republiky. „Pamatuji si, jak to bylo na Staroměstském náměstí. Vidím to dodnes, jak nás vytlačili auty. Rychle jsme utíkali před proudy vody, někteří do metra. Hrozné. Mně bylo hanba, protože už toho 28. října 1988 byla ve vzduchu cítit změna. Bylo vidět, že to takhle dál nejde. A přesto česká Veřejná bezpečnost do českých lidí stříkala vodou a vyzývala nás k rozchodu. Na to se nedá zapomenout. Mokrý jsem ale nebyl, protože jsem byl natolik chytrý, že jsem měl deštník a uměl jsem před tím proudem vody utéct. Ostatně kdyby mě tím velkým proudem vody zasáhli, tak by mě to odneslo i s tím deštníkem,“ vzpomíná.

Revoluční doba vyžaduje revoluční zásahy

Sametová revoluce v roce 1989 znamenala pro Františka Vízka obrat nejen v politické rovině, ale i v té osobní. Bylo mu 50 let a už nepředpokládal, že by měnil pracovní zaměření. „Učitelé na Jablonecku sepsali takovou petici, všimli si toho, že v nedalekém kamenolomu pracuje učitel manuálně a došli k závěru, že bych se měl vrátit.“

Pamětník se ale už nevrátil za katedru, stal se ředitelem Školského úřadu v Jablonci nad Nisou. V této funkci působil do roku 1996. „Nebyla to lehká doba, protože mnoho ředitelů škol muselo skončit, byly konkurzy a výběrová řízení na školách.“ Všichni podle tehdejšího lustračního zákona museli přinést potvrzení a čestné prohlášení, že nebyli agenty nebo spolupracovníky Státní bezpečnosti. Kdo nepřinesl, nemohl dělat ředitele školy. „Jako ředitel školského úřadu jsem musel říci stop mnoha vynikajícím ředitelům škol jenom proto, že ze strachu nebo z nedostatku odvahy neřekli, co si myslí, a podepsali souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.“ Dodnes ho to mrzí. Ale jak sám podotýká, revoluční doba si někdy vyžadovala i takové revoluční zásahy. 

Celý život jsem byl socialista 

V roce 1996 se na něj obrátili z České strany sociálně demokratické (ČSSD), jejímž byl členem, aby kandidoval do Senátu. Jako ředitel školského úřadu se často dostával do konfliktu s tehdejším ministrem školství Ivanem Pilipem. „Vůbec tomu nerozuměl a já jsem mu to dával najevo.“

Když ho Pilip v létě téhož roku z funkce ředitele odvolal, začali se o něj zajímat novináři a veřejnost. „Ve všech novinách se psalo, jak je ředitel školského úřadu František Vízek odvolán z funkce uprostřed prázdnin. To mi vlastně pomohlo ve vítězství ve volbách, protože se se mnou lidé seznámili,“ vzpomíná pamětník. 

V Senátu se František Vízek stal předsedou výboru pro školství, kulturu, lidská práva a petice a působil v něm do roku 2000. V roce 1998 se o něm uvažovalo jako o kandidátovi na post ministra školství ve vládě Miloše Zemana, ale nakonec vybrali jiného kandidáta.

A proč se vlastně stal po revoluci členem ČSSD? „Mnoho kariérních komunistů se probudilo a stali se z nich najednou největší pravičáci. Já jsem byl ale celý život socialista.“ Tehdejší socialismus však neměl podle jeho slov nic společného s tím evropským. „To, co tady bylo, to byl totalitní systém, to nebyl socialismus, vysvětluje.“

Vzorem fungujícího demokratického socialismu je pro něj Švédsko. „Já myslím, že jsem byl právě tím evropským socialistou, a proto jsem se stal sociálním demokratem.“ 

Po skončení čtyřletého mandátu v Senátu v dalších volbách neuspěl. Na další čtyři roky se stal poradcem v Senátu. Pak odešel do důchodu, o politiku se ale zajímal dál. V roce 2006 opustil sociální demokracii, s jejímž směřováním se postupně rozcházel. Ačkoliv stále zůstává evropským socialistou, neskrývá své rozhořčení nad současnou politickou situací i nad některými politiky, s nimiž dříve úzce spolupracoval. „Miloše Zemana jsem tehdy obdivoval, ale dneska ho nepoznávám. Je mi ho líto a někdy se za něj i trochu stydím,“ upozorňuje.

Buďme normální

František Vízek byl v roce 2021 v důchodu, měl čtyři děti, 14 vnoučat a pět pravnoučat, a i proto mu velmi záleželo na směřování mladé generace. „Moc bych chtěl, aby každý z nás, hlavně vy mladí, abyste byli normální. Naučte se klást sami sobě otázku, jestli by to nemohlo být jinak, a hledejte odpovědi,“ dodává.

Za svůj život zažil spoustu nečekaných zvratů, a proto si uvědomuje, že nic není definitivní a nic není samozřejmé. Ačkoliv každý prožije svůj život různě, jedno je podle něj důležité: „Život máme jenom jeden. A až z něj budeme odcházet, tak abychom se nestyděli,“ říká.