„[Byl] úplně pryč, protože už tam seděl dlouhou dobu. Tak já ho chápu. Když před námi stál, tak se houpal na špičkách, a i když chtěl být immer ein Mensch, tak když byl nějaký přestupek, tak nás honil kolem bloku stejně jako esesáci. To ten Max nikdy neudělal. To je zajímavé, že když jsem při nějakém sportu utrpěl zranění, protože mě někdo kopnul do kolena, a když potom přišel esesák, tak říkal: ,Hinlegen, rollen.‘ Takže jsme tam museli nastupovat v takových těsných útvarech, jako chodili němečtí vojáci. Chodili v malém odstupu, že když by ten předchozí nebyl zvednul nohu, tak ten druhý by ho nakopl. Tak v takovém těsném útvaru, když si lehnete, tak bylo nutné chránit si obličej a někdo mě nechtěně kopl okovanou botou do kolena. To se samozřejmě zanítilo, nabývalo a nabývalo.“
„[Blockälteste] byl vždycky představitel, vězeň, samosprávný komandant toho bloku. A my jsme měli nesmírné štěstí, že jsme dostali kasaře Maxe, který – jak kluci, kteří studovali právo, zjišťovali – dostal za Výmarské republiky dvanáct let. Takže to musel být kasař s těžkým ublížením na těle. Ale přitom jako člověk byl vynikající.“
„Měl jsem takovou tvrdou vojenskou výchovu. Projevilo se to také například v mobilizaci, protože jsem se dobrovolně, ještě jsem zorganizoval několik kamarádů, přihlásil k hlídání mostů, protože od Plzně na západ bylo všechno už vojensky hlídané. Plzeň měla na svých okrajích německé obce. Jestli trochu znáte Plzeň, tak pod borskou trestnicí tekla řeka, za řekou tekla vesnice Litice a ta už byla německá. Potom zase byly české vesnice až do Klatov.“
“Poslouchali jsme dunění děl, které znělo z Domažlicka. V Klenčí Němci kladli poslední odpor, bojovalo se tam asi dva nebo tři dny. Američané to tam rozstříleli a potom postupovali už bez odporu. U Staňkova nebo Stoda jim vyjela vstříc divize německých tanků, ale s rozsvícenými světly se Němci vzdávali, už neměli palivo a chtěli se dostat do západního zajetí. Kdyby nebylo nešťastné (demarkační) čáry, kterou udělal nemocný Roosevelt na Jaltě, tak byli nejpozději 6. května Američané v Praze. Nemusely padnout dva tisíce lidí. Jenže tam byly mocenské zájmy…”
“Američané měli každý den čistou košili, na zádech nažehlené tři faldíčky. Na břehu řeky postavili dva ohromné stany, v jednom byla koupelna a v druhém prádelna. Tam měli prádelnické stroje. Samozřejmě oplývali žvýkačkami, cigaretami a podobnými věcmi.”
„Tak Fuchsi, [studentské oslovení p. Vlacha – pozn. autor] vstávej, je tu gestapo. Tak jsem se oblékl do starého svetru, starých kalhot, zimníku a přišel tam esesák s puškou a ven. Nás tlačil hned [ven]. Já měl ještě v ruce to raménko, tak jsem si říkal: ,No tak co s tím?‘ Tak jsem to hodil nazpátek, naštěstí jsem se trefil, že jsem nezasáhl toho esesáka, protože ten trouba by mohl střílet. Tam jeden skutečně střílel. Pak nás odvezli do Ruzyně.“
“Příjezd amerických tanků do Plzně byl fantastický. Já byl na náměstí a řada tanků se táhla od borské trestnice přes celou Klatovskou třídu až na náměstí (Republiky). Shermany. Přijela myslím 8. tanková divize, která byla později vystřídána 2. pěší texaskou divizí s odznakem indiána. A proto nyní plzeňské hokejové mužstvo převzalo název Indiáni.”
“Fantastické bylo vidět americké vojáky první neděli po 5. květnu v kostele u Redemptoristů. Přišli tam ještě v přilbách, s puškami. Když klečel, držel si pušku, přilbu položenou vedle. Přivezli si s sebou vojenské kaplany, kteří se poznali jen podle malinkého křížku. Zvlášť jsem na Američanech oceňoval, že důstojníci měli přilbu značenou bílým pruhem a poddůstojníci vodorovným pruhem. Jenže neměli označenou přilbu zepředu, ale zezadu, což znamenalo, že důstojník šel vpředu, protože jinak by toto značení nemělo smysl.”
„Když jsem tam přišel, [vrátný na gestapu] říkal: ,Musíte chvilku počkat.‘ Za mnou přišel takový venkovský chlapík, takových pětadvacet, třicet let a říkal: ,Já jdu něco ohlásit.‘ On říkal: ,No, podívejte, my jsme politická policie. Tady jsou jenom politické věci.‘ - ,Ale já mám politickou věc.‘ A tu politickou věc měl na tátu. Šel udat vlastního otce. Toho chlapa bych byl odbouchl na fleku. Ten vrátný mu říká: ,No, podívejte se, já si myslím, že syn má vždycky držet při tátovi.‘ A to člověk slyšel od toho Němce. On říkal: ,No ale…‘ - ,Tak pojďte dál.‘ Tak ho tam vzal.“
“Když jsme byli na náměstí u tanků, najednou jsem viděl, že tam chodí vojáci, signalizují si. Jeden tank couvl, druhý couvl, říkal jsem si: ,Něco se bude dít.’ V tu ránu začala z věže střelba. V noci si tam vylezli němečtí fanatici a začali střílet kulometem. Američané zaklapli víko, kulomet a stříleli nahoru. Mohli by sestřelit věž kanonem, ale aby nezničili památku, došli si pro střelce pěšky po dřevěných schodech. Několikrát za život jsem byl na věži a šel po těch schodech, tak vím, že to bylo dílo, pěšky stáhli dolů rozflákané Němce. My jsme pod palbou shora utíkali z náměstí schovat se za roh do boční ulice. Padaly tam odštěpky kamene, jak narážely kulky do zdi. Zažil jsem takovouto střelbu.”
“U Holoubkova byla demarkační čára. Když tam člověk podal Rusákovi papír, on se na to díval obráceně a stejně vás pustil, protože neuměl číst latinku. Bylo zajímavé, že k cestě do Prahy jsme museli mít propustku. Dnes na místě, kudy vedla demarkační linie, stojí na silnici památník.”
“Viděl jsem střelbu z hotelu Continental, z věžičky pálil Němec z kulometu. Přijel tank Sherman, za otevřeným poklopem stál voják, natáhl půlpalcový kulomet - prrrr, shora se zaprášilo a byl konec. Ještě byly ve městě takové střelby.”
“Manželka měla službu v telefonní ústředně a říkala, že tam volali z provizorní stanice Svobodná Plzeň (sídlila v místě dnešního fotbalového stadionu), že k nim přijíždí tanky, aby je rychle přepojila na Vojenské oddělení. To představoval podplukovník Krejčík (po válce záhadně zahynul při autonehodě), dělal podzemní činnost a jeho jedinou zbraní byla pistole. Takže Vojenské oddělení mělo spíše symbolický význam. Protože se ženy snažily vyhnout službě, aby nemusely přepojovat telefonické rozhovory Němců, manželka nevěděla, jak s přístroji manipulovat. Nakonec se ukázalo, že přijely americké tanky, které obsazovaly území.”
Ing. Dr. Josef Vlach, DrSc., se narodil 20. září 1919 v Plzni. Po obecné a střední škole odešel v roce 1937 studovat Vysokou školu strojního a energetického inženýrství do Prahy na České vysoké učení technické. Během mobilizace se v září 1938 zapojil do činnosti Národní střelecké jednoty a se zbraní v ruce hlídal mosty za Plzní proti sudetským Němcům. Jako student se dne 15. 11. 1939 účastnil pohřbu Jana Opletala a dne 17. 11. 1939 byl v Hlávkově koleji zatčen a transportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. V koncentračním táboře u Berlína setrval až do června 1940, kdy byl propuštěn. Po válce získal v roce 1946 titul inženýra, v roce 1949 titul doktora techniky (Dr.) a v roce 1964 titul doktora věd (DrSc.). Do roku 1983 pracoval ve Výzkumném ústavu energetiky a poté ve Výzkumném ústavu palivoenergetického komplexu. Současně vyučoval na Českém vysokém učení technickém. Od roku 1972 je soudním znalcem v oboru energetiky a od roku 1987 je v důchodu. V současnosti žije v Praze.
