Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Vlachová (* 1937)

• narozena 30. dubna 1937 v obci Vidče

• rodiče Karel a Marie Koláčkovi se zapojili do odboje

• otec v dubnu 1944 popraven v Breslau (ve Vratislavi)

• matka vězněna v koncentračním táboře v Ravensbrücku

• pamětnice dva roky v dětském domově v Rožnově pod Radhoštěm

• po válce se přestěhovali do Olomouce

Bezmála dva roky strávila Ludmila Vlachová v dětském domově v Rožnově pod Radhoštěm. Rodiče ji neopustili záměrně, ale otce Karla Koláčka za odbojovou činnost a následný útěk z vězení v dubnu 1944 popravili v Breslau a matku Marii Koláčkovou za odbojovou činnost věznili v koncentračním táboře Ravensbrück.

Dopis psaný před popravou

Ludmila Vlachová, rodným příjmením Koláčková, se narodila 30. dubna 1937 v obci Vidče jako jediné dítě rodičům Karlovi a Marii. Ti měli svatbu až rok po jejím narození na konci června 1938. O tři měsíce později obsadilo nacistické Německo pohraniční oblasti Čech a Moravy a následující rok i vnitrozemí, na němž vznikl protektorát Čechy a Morava. Za půl roku vypukla druhá světová válka. Otec se pak zapojil do odbojové činnosti, za což ho nacisté zatkli a uvěznili v Breslau (Vratislav). Ludmila Vlachová nemá na otce prakticky žádné vzpomínky, a tak ani netuší, kdy si pro něj gestapo přišlo. V paměti jí ale zůstalo, jak otec jednoho dne zaklepal na okno jejich chalupy u lesa v Horních Pasekách u Rožnova pod Radhoštěm. „Je to jediná vzpomínka na otce. Seděla jsem mu na klíně a hrála si s jeho sponou v kravatě. Měla jsem asi čtyři roky a pořád jsem si s ní hrála. Od té doby jsem ho samozřejmě neviděla,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že otec prý ve věznici v Breslau pracoval v pekárně a tajně krmil hlídací psy, kteří na něj pak při útěku nezaútočili. Následně se dostal až do tři sta kilometrů vzdáleného Rožnova pod Radhoštěm.

Otec se pak ukrýval někde v lesích. „Bohužel nevím, jak dlouho. Máma o tom nechtěla mluvit,“ dodává pamětnice. Jednoho dne však otce opět zatkli a odvezli zpět do věznice v Breslau, kde ho v dubnu 1944 v necelých dvaatřiceti letech stětím popravili. Rodině ještě poslal poslední dopis:

„Moje drahá ženo, žij spokojeně, modlívej se za mne, přijde moje duše vám dát vědět, že žije. Moje drahá Lidko, vzpomínejte na tatínka a chodívej se podívat na hřbitov, kde odpočívají můj tatínek, maminka a drahá sestra, tam spočívám i já. Poslouchej maminku a uč se dobře, aby z tebe něco bylo. Nezapomínejte na mě.“

Zatčení maminky a pobyt v dětském domově

I matka se zapojila do odboje. Dle dochovaných záznamů za ní její manžel poslal hledaného odbojáře Vladimíra Honku, kterého pak nějakou dobu ukrývala, a fungovala také jako spojka mezi odbojovými skupinami. „Nosila vzkazy a ostatní věci. Pamatuji si, že když jsem měla asi pět let, tak jsme se jednou sbalily a šly do lesa. Máma mně řekla, ať si tam sednu ke smrčku a počkám, že za chvíli přijde. A ona nesla tašku jídla partyzánům.“

Vladimíra Honku nakonec zatklo gestapo a zemřel 3. října 1942 v koncentračním táboře Osvětim. Na udání si 10. srpna 1943 přišli také pro maminku pamětnice, kterou odvezli k výslechu do Kounicových kolejí v Brně a následně do koncentračního tábora Ravensbrück.

Krátce před zatčením dostala matka echo, že po ní gestapo jde, a tak se snažila šestiletou Ludmilu ukrýt do bezpečí. Proto ji umístila do dětského domova v Rožnově pod Radhoštěm, kde pamětnice prožila dva roky života. „Samozřejmě, že jsem občas brečela a chtěla jsem maminku. Malé děti to ale asi vnímají nějak jinak. Věděla jsem, že žije a přijde po válce. Takže jsem se pořád ptala, kdy války skončí,“ vzpomíná pamětnice.

Ludmile Vlachové se do paměti vrylo také osvobození Rožnova pod Radhoštěm. Město se totiž stalo strategickým bodem německé obrany a tvrdě se v něm bojovalo prakticky o každý dům. Útočící sovětští vojáci město navíc bombardovali. Ludmile Vlachové bylo tehdy osm let a prožila si chvíle plné strachu. „Vyhlásil se poplach a já jsem se bála, aby mě nešlo vidět z okna. Tak jsem v té obrovské ložnici lezla po čtyřech. Pak nás vzali za ručičky a odvedli do sklepa,“ vypráví a dodává, že jedna z bomb dopadla i poblíž dětského domova. „Měli jsme tam obrovský kráter. Kdyby to spadlo na děcák, tak jsme byli všichni mrtví.“ Ráno 6. května 1945 po 42 hodinách bojů sovětští vojáci Rožnov pod Radhoštěm konečně osvobodili.

Matka prožila bezmála dva roky v koncentračním táboře Ravensbrück, v němž věznili především ženy. Prošlo jím jich přes 130 tisíc a jen necelá třetina z nich přežila. Na konci války Němci před postupující frontou koncentrační tábor evakuovali. Matka musela na pochod smrti směřující na sever do Meklenburska, stejně jako dalších 24 500 zubožených a hladových vězeňkyň. Mezi nimi se nacházelo i čtyřicet šest lidických žen. Pokud se během pochodu nějaká opozdila, zastřelily ji stráže SS. Cestou tak ještě zahynuly stovky žen, než ty přeživší osvobodila sovětská vojska.

Setkání

Matka přijela transportem do Prahy a pak zamířila rovnou za dcerou do Rožnova pod Radhoštěm. „Kamarádila jsem s takovou holčičkou a ona měla jít čistit obrovský sporák uprostřed kuchyně. Drhl se smirkem. Šla jsem jí pomoct, abychom si mohly jít brzo hrát na dvůr. Najednou se otevřely dveře a stála tam moje maminka. Představte si, já jsem ji poznala podle zubů, které jí nestačili vymlátit. Měla nádherné zuby, přišla do chodby, usmála se a já jsem ji hned poznala.“

Společně se vrátily do vydrancovaného domu v Horních Pasekách. „Měly jeden pokoj, ve kterým byla postel bez matrace, bez slamníku, prázdná skříň a jedna malá spížka. Takže jsme začínaly úplně od nuly.“ Maminka měla velké zdravotní potíže a trvalo několik měsíců, než se vyléčila. „Spaly jsme na jedné posteli a mě v noci vzbudilo to, že vedle mě leželo něco ledového. Takže jsem s ní chodila pořád po doktorech.“ Marie Koláčková ale musela živit sebe i dceru, a tak nastoupila jako dělnice do národního podniku MOP (Moravsko-slezské pletárny) v Rožnově pod Radhoštěm. „Tak jsem chodila s ní. Lehla jsem si pod stůl, a potom jak jsem byla větší, tak jsem jí pomáhala,“ dodává pamětnice.

Matka prý o svém pobytu v koncentračním táboře Ravensbrück nemluvila. „Akorát jednou řekla, že tam byla těhotná paní a dozorce ji skopal ze schodů dolů.“ V roce 1951 se maminka provdala za Bohumila Mandrholce, na nějž pamětnice vzpomíná s velkou láskou. Všichni se pak přestěhovali do Olomouce. Tady příběh končí, protože Ludmila Vlachová vyjádřila přání, aby se nezaznamenával její osobní život po válce.