Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Před Rusy jsem se schovala do holubníku
narozena 24. září 1929 ve Starých Lublicích
pocházela z německé rodiny
po Mnichovu rodina čelila ústrkům od místních nacistů
na konci války se schovávala před sovětskými vojáky
rodina se vyhnula odsunu Němců
pracovala jako kuchařka
Herta Vladařová, rozená Jüstelová, se narodila 24. září 1929 ve Starých Lublicích u Opavy jako třetí z devíti dětí. Tatínek pracoval jako střelmistr v kamenolomu, maminka se starala o domácnost a malé hospodářství. Po narození posledního dítěte byla matka stižena mrtvicí a Herta musela pečovat o ni i o nejmladší sourozence. „Ona šla na pole, domů už nedošla. Cestou domů zůstala viset na plotě, pak se sesunula dolů a tři měsíce ležela ochrnutá. Nejmladší měl tři týdny, Oskar, a bylo šest děcek doma. To si nedovedete ani představit. Dalším byly dva roky, čtyři, šest, osm, deset roků měla Terezka a já jedenáct. Tolik děcek bylo doma a maminka ležela ochrnutá. Nemohla ani mluvit. Já jsem ji krmila, přebalovala. Všecko jsem kolem ní dělala, miminko jsem obstarala.“
Rodina byla chudá, a protože na měšťance studovala už starší sestra, na Hertina studia už peníze nebyly. Jako nadané dítě ale absolvovala rok trvající přísný výcvik v německém táboře v Čiháku. „Disciplína byla na prvním místě. V šest hodin píšťalky. Píšťalka zněla celý den. Od půl šesté ráno do devíti večer. Na všecko se pištělo. A my jsme museli skákat podle toho. Dokonce i do studené vody. To bylo ráno. V tom Čiháku tekl potok. Zapískalo se a šup, a na další pískání už jsme museli být v té vodě. Byl to takový dril.“ Herta ale uznává, že se na „táboře“ naučila spoustu věcí, například i plavat nebo lyžovat.
Ve Staré Lublici žili téměř výhradně Němci. Po Mnichovské dohodě v září 1938 vyrazili oslavovat začlenění do Říše do lampionového průvodu. Hertin tatínek, pan Jüstel, nacistické ideály nesdílel a spoluobčané mu to dávali najevo. „Dokonce po nás plivali, že jsme komunisti, Češi a všecko možné, přitom jsme byli úplně čistí Němci.“ Několik protinacistických vesničanů skončilo v internačních táborech, pan Jüstel měl štěstí, že se za něj přimluvil soused a také mu pomohlo, že na vesnici fungoval i jako zdravotník.
Postupem války německé nadšení sláblo. Obě fronty se začaly blížit a dramatických okamžiků ve Slezsku přibývalo. V srpnu 1944 byla Herta u babičky v Nových Lublicích. „Byly jsme na zahradě, kopaly a teď najednou přiletěla dvě letadla, ne moc velká. Přiletěla a bojovala. Jedno letadlo začalo hořet, jeho pilot vyskočil a dopadl přesně tam, jak babička kopala.“ Hertina babička krátce předtím přišla ve válce o syna pilota, a zřejmě i proto se rozhodla zabránit jeho případnému lynčování vesničany, kteří se záhy seběhli na místo s vidlemi a dalšími venkovskými zbraněmi. „I kdyby to byl Rus nebo Cikán, na toho mi nesáhnete!“ pravila rázná žena. Sestřelený voják byl naštěstí Němec a vesnické komando se mohlo v poklidu rozejít. Zbytky německého letadla prý byly v bažině za vsí patrné ještě dlouhá léta.
S koncem války se mezi místními Němci začala šířit panika z očekávané odvety sovětských vojáků. Jüstelovi měli čtyři dospívající dcery a ustupující němečtí vojáci rodinu varovali, že by je tu neměli nechávat. „Za nimi prý jdou další a tam už budou Rusi a těch Rusů se máme bát. Ti chlapi to prožili.“ Dívky tedy vyrazily s vojáky do Razové u Bruntálu. Zde je schoval místní sedlák ve sklepě. Děvčatům se ale stýskalo, tak se po několika dnech vrátila s jedním německým vojákem pěšky zpět do Starých Lublic. „Vždycky, když jsme viděly, že jede nějaký ruský transportér, tak jsme se schovaly do příkopu. Někde ale příkop nebyl. Byla to šílená cesta.“ Doma je schoval česky hovořící bratranec v holubníku, kde sestry prožily konec války.
Po válce měli Jüstelovi problémy kvůli svému německému původu. Otec byl nakonec uznán za antifašistu a jeho rodina mohla zůstat. Byl také potřebný jako střelmistr v kamenolomu. Ve vítkovském internačním táboře se ocitl osmnáctiletý bratr pamětnice Robert, který bojoval v řadách wehrmachtu. „Byla tam taková díra v plotu a tam jsem jim strčila jídlo nebo ledasco. Já jsem byla u každého transportu.“ Bratr se bál, že skončí v zajateckém táboře v Rusku, proto uprchl do Německa. K útěku přemlouval i Hertu, ta se ale musela starat o mladší sourozence. Znovu bratra viděla až na počátku 70. let, kdy mohl přijet ze západního Německa na návštěvu.
Po škole Herta pracovala jako kuchařka. V roce 1957 se vdala za Josefa Vladaře a měli spolu tři děti, Dagmar, Janu a Pavlínu. V roce 2020 bydlela ve Vítkově.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Jiří Procházka)