Marie Vladyková

* 1948

  • „Když mě nevyhodili během let, tak přišlo období maturity a já neměla odmaturovat. Přišla jsem k maturitě, všechny předměty už jsem měla hotové a poslední byla matematika, ale mě nenechali odpovídat. Vůbec. Nechali mě na potítku, pak jsem měla odpovídat, měla jsem otázku ‚množiny‘, ale řekli, že to stačí a konec. Takže jsem jako neudělala maturitu. U maturity, když jsme maturovali, šli jsme podle abecedy, a museli jsme maturovat ve svazáckém. Jedna holka šla v civilu, měla oranžové šaty. Já jsem se jmenovala Černá, ona byla od ‚D‘, takže já jsem šla dřív. Předsedkyně maturitní komise řekla té holce v civilu, že ona je určitě ta Černá, když není ve svazáckém. Ona řekla, že ne, Černá jsem byla já a já jsem byla ve svazáckém. Takže šli po mně. Naši věděli, že skončím tak, jak skončím. Máma na mě čekala ve škole na chodbě, když se vyhlašovaly výsledky maturit. Jak jsem skončila… Nebylo mi ještě ani osmnáct. Máma mě odvedla pryč z té školy. Když jsem pak hledala po škole práci, měla jsem dělat opravné zkoušky, nikde mě nechtěli vzít do práce. Kamkoli jsem napsala žádost, nikde mě nechtěli. Nakonec státní statky by mě vzaly na práci na poli.“

  • „Byli vystěhováni v podstatě do chlíva. Pod nimi byli koně. V prostorách, do kterých se měli nastěhovat, byly kachny. Vypadalo to tam hrozně. Máma s tátou to tam jezdili uklízet, aby se tam prarodiče mohli nastěhovat. Bylo to v roce 1953. Mámina sestra byla v jiném stavu, takže nemohla pomáhat. Já tam pak za babičkou jezdila s rodiči a pamatuji, že tam měli dvě malé nízké místnosti. Děda byl poměrně velký a projít dveřmi už pro něj byl problém. Bylo tam vystěhováno více sedláků.“

  • „Manželé nesměli být na prodejně spolu, takže tátu hnali, aby šel pracovat do dolů. Bylo tady například ještě jedno řeznictví, v němž paní zůstala na prodejně a pán jezdil prodávat do řeznictví ve Slaném. Bylo tu také například železářství. Pán jezdil do Slaného do práce, paní zůstala na prodejně. A tak to mělo být i s naším tátou, jenomže tatínek byl ostrý a nechtěl si to nechat líbit. Máma se vždycky spíš bála, že nás zničí a zlikvidují, už měla něco za sebou. Otec jim ale řekl, že nikam nepůjde, takže do dolů nešel. Prosadil si, že zůstal tady. Ale maminku nezaměstnali. Nechodila jí výplata, nebyla zaměstnankyně, i když s tátou pracovala na krámě. Nejdřív bylo řeznictví pod Pramenem a pak ho převzala Jednota.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlonice, 18.08.2023

    (audio)
    délka: 02:27:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisté vyhnali prarodiče do chlíva, otci sebrali řeznictví a já jsem neměla odmaturovat

Marie Vladyková, 1963
Marie Vladyková, 1963
zdroj: pametnice

Marie Vladyková, rozená Černá, se narodila 19. července 1948 ve Zlonicích do rodiny Čeňka Černého a Marie, rozené Hornické. Příbuzní z matčiny strany mají ve Zlonicích kořeny, které prý sahají až 400 let do minulosti. Otec i dědeček byli místními řezníky, prarodiče z matčiny strany zde měli statek. Marie vyrůstala s o dva roky starším bratrem Čeňkem. V roce 1953 komunisté nemilosrdně vyvlastnili prarodičům statek a vystěhovali je ze Zlonic do dvou malých místností hospodářské budovy v Blahoticích, které do té doby sloužily jako chlévy. O něco později rodičům sebrali řeznictví, které měli ve vlastním domě na náměstí. Otec měl jít pracovat do dolů, ale vyvzdoroval si, že zůstane prodávat v obchodě, který převzalo spotřební družstvo Pramen a poté Jednota. Jeho žena s ním dále pracovala v obchodě, ale nepobírala plat. Marie i její bratr Čeněk absolvovali základní školy s vyznamenáním. Čeněk se nesměl hlásit na maturitní obor a měl jít na zedníka, díky intervenci známého se dostal do učení na elektrikáře, později při zaměstnání vystudoval střední průmyslovou školu. Marie se díky nejlepším výsledkům u přijímaček dostala na gymnázium, avšak neměla dostudovat. U maturity ji bezdůvodně diskvalifikovali při zkoušce z matematiky. Odmaturovala na odvolání po přezkoušení. Kvůli kádrovým materiálům ji nechtěli nikde zaměstnat s výjimkou státního statku, kde jí nabídli práci na poli. Díky známému našla uplatnění v kanceláři ve stavebním podniku ve Zlonicích, což se nelíbilo komunistům z národního výboru a usilovali o její propuštění. Marie během let vystudovala střední ekonomickou školu při zaměstnání, pracovala jako účetní. Vypráví, jak prožila klíčové události roku 1968 ve Zlonicích. V osmdesátých letech a v první polovině devadesátých let žila s manželem v Hovorčovicích. Roku 1995 se přestěhovala do svého rodného domu ve Zlonicích, kde žila i v roce 2023.