Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk nemusí jít s davem
narozen 15. května 1960 v Přerově
působil v undergroundových kapelách Arstenben a Pod hladinou
v červnu 1983 zažil zásah policejních složek u restaurace Na Střelnici v Brně
v prosinci 1984 zažil zásah policejních složek u restaurace Na Lapačce v Šenově
člen jejich kapely Pod hladinou Roman Matula v roce 1986 odsouzen k deseti měsícům vězení
v roce 2018 bydlel Stanislav Vlč v Uničově
V 80. letech Stanislav „Sten“ Vlč s přáteli zorganizoval několik tajných, ale hojně navštěvovaných undergroundových festivalů. Působil také v kapelách Arstenben a Pod hladinou a objížděl hudební akce po celé Moravě. Zažil tehdy několik zásahů policejních složek. Vzpomíná na řádění příslušníků SNB u restaurace Na Střelnici v Brně v červnu 1983, kteří s použitím slzného plynu rozehnali několik stovek mladých lidí a desítky jich na místě zatkli. V prosinci 1984 zase na zátahu v restauraci Na Lapačce v Šenově zatkli a později odsoudili k deseti měsícům vězení jeho kamaráda a člena kapely Pod hladinou Romana Matulu.
Stanislav Vlč se narodil 15. května 1960 v Přerově jako nejstarší ze tří sourozenců rodičům Stanislavovi a Ludmile. Rodina bydlela v obci Vrchoslavice v okrese Prostějov. Matka pracovala v továrně a otec se živil jako elektrikář.
Stanislav, mezi kamarády přezdívaný Sten, navštěvoval první stupeň základní školy ve Vrchoslavicích a měšťanskou školu ve vedlejších Němčicích na Hané. Tehdy se také začal zajímat o hnutí hippies a rockovou muziku a zařadil se do komunity mladých lidí přezdívaných máničky, androši či vlasáči, kteří nosili charakteristické oblečení, vyznačovali se svobodným myšlením a komunistická rétorika je nazývala závadovou mládeží. Vzpomíná, že kvůli dlouhým vlasům zažil několik konfliktů na učňovské škole v Přerově, kde se po základní škole učil na elektrikáře. Po ukončení studia v roce 1978 nastoupil na povinnou vojenskou službu. Na dva roky plné buzerace a omezování svobodného myšlení, které strávil ve vojenském mundúru v Prostějově a Mošnově, dodnes nerad vzpomíná. Následně pracoval jako elektrikář v přerovských strojírnách.
Ještě před vojenskou službou Sten Vlč s přáteli založil kapelu Arstenben, v níž hrál na kytaru a zpíval. Veřejně ale vystoupili pouze jednou o půlnoční přestávce na taneční zábavě v obci Hruška. Krátce poté kapela ukončila činnost. V letech 1982 až 1985 Sten Vlč s přáteli z Kojetína zorganizoval hojně navštěvované tajné undergroundové festivaly hudby a poezie Misic Session – Lennoniáda. Probíhaly vždy v prosinci na výročí smrti Johna Lennona a vystoupily na nich například kapely Dvě hodiny pohromadě, Posádková hudba Marného Slávy, Stará dobrá ruční práce nebo písničkář Ota Veverka a několik básníků (Pavel Ambrož, Ivo Handl, Zdeněk Dudka).
Další akce organizovaná Stanislavem Vlčem a jeho přáteli byla tzv. Akustiáda. Několik ročníků této letní akustické akce se konalo v lese u Koryčan. „Neplatilo se vstupné a guláš a pivo bylo zdarma,“ vzpomíná Sten Vlč, že akce sponzorovali ze svých ušetřených peněz.
Stanislav objížděl undergroundové festivaly po celé Moravě. Jejich návštěvníky už při výstupu z vlaku pravidelně pečlivě perlustrovali příslušníci SNB. Několikrát zažil, jak jejich zásah ukončil vystoupení kapel. Například 11. června 1983 SNB zasáhl na oficiálním hudebním festivalu v Žabčicích. Jeho návštěvníci se pak přesunuli k restauraci Na Střelnici v Brně. „Sedělo se a hrálo na kytaru. Hippies, květinová mládež, rockeři, máničky, všichni tam seděli dohromady. Muselo tam být tak pět set až tisíc lidí. Bylo to úžasný. Seděli jsme tam a najednou policie, že je to akce nezákonná, nepovolené shromáždění a lidi se mají rozejít. Nic se ale nedělo. Dál se hrálo na kytaru a povídalo. Byla tam příjezdová cesta a někteří lidi si sedli a nepustili dál policejní žigulíky. Přijel i policejní autobus. Lidé začali křičet: ‚Gestapo, gestapo!‘“ vzpomíná Stanislav Vlč.
Následoval zásah, při němž policejní složky použily také slzný plyn. Lidé se rozprchli. „Já jsem utíkal se dvěma lidmi. Najednou v Brně všechny hospody zavřený. Podařilo se nám dojít na šalinu. Vystoupili jsme ze šaliny a Brno vylidněný. Byly tam jedny otevřený dveře, tak jsem tam šel do sklepa a tam jsem poprvé viděl narkomany, kteří jeli v perníku. Ti nás schovali. Přespali jsme tam, a až byl klid, tak jsme na druhý den jeli,“ dodává Stanislav Vlč.
U restaurace Na Střelnici tehdy policisté zatkli několik desítek lidí. Šestadvacet z nich pak strávilo tři měsíce v bohunické vazbě. Osmnáct jich později odsoudili k podmínečným trestům v rozmezí od 3 do 15 měsíců a čtyři k trestu vězení na dobu 6 až 20 měsíců. Takto psal o zásahu policie tehdejší tisk: „Parta zarostlých vlasáčů v sobotu večer v Brně-Pisárkách u restaurace Na Střelnici svým chováním a vystupováním budila veřejné pohoršení. Povalovali se v podnapilém stavu po trávníku i s dívkami do půl pasu obnaženými. Výzvu k slušnému chování nejprve neuposlechli, ale při důraznějším zákroku byl zjednán pořádek a několik výtržníků bylo zadrženo.“
V březnu 1984 založil Stanislav Vlč s Romanem Matulou (saxofon) undergroundovou kapelu Pod hladinou, v níž ještě působili Miroslav Procházka (bicí), Mirek Rozkošný (baskytara), Luboš Látal (housle, saxofon, zpěv), Irena Vašátková a Simona Fridrichová (zpěv). Kapela vystoupila celkem na osmi soukromých undergroundových festivalech. Například v Oskavě, Libině, Havlíčkově Brodě, Blansku, Skavsku nebo Šenově. Čtyři z nich ukončil zásah policejních složek.
Sten Vlč vzpomíná hlavně na koncert v restauraci Na Lapačce v Šenově v prosinci 1984. Zrovna když na pódiu hrála kapela Pod hladinou, přijela hlídka Sboru národní bezpečnosti. „Do mikrofonu řekli, že tato akce je nepovolená a zrušená. My jsme řekli, že budeme hrát dál. Přidaly se i další kapely. Bylo to šílené. Asi třicet lidí tam do všeho bouchalo a hrálo a oni pořád křičeli, ať se rozejdeme, že tato akce je nepovolená, zakázaná. My jsme pořád hráli a najednou přijely dva autobusy a zásah, různé potyčky. Mě taky naložili do autobusu. Někteří utekli do pole. Nikdo se neodvážil mlátit s policajty, ale pořvávat na ně. A to už byla provokace a pobuřování.“
O rok později stanulo osm účastníků tohoto soukromého hudebního festivalu před soudem. Mezi nimi i dva členové kapely Pod hladinou. Miroslava Procházku za výtržnictví odsoudili k osmiměsíčnímu podmíněnému trestu s odkladem na dva roky, Romana Matulu za výtržnictví a podněcování k trestnému činu na deset měsíců do vězení, které strávil ve věznici na Borech. V lednu 1986 se členové kapely Pod hladinou rozhodli ukončit činnost.
Sten Vlč se ale dál pohyboval v prostředí undergroundu. Stále navštěvoval hudební festivaly a různá setkání. Pád komunismu v roce 1989 přivítal s nadšením a účastnil se i následných mítinků a demonstrací v Přerově. V roce 1990 podal výpověď v přerovských strojírnách a přestěhoval se do Uničova. Působil v několika různých firmách, většinou ve svém oboru. I v Uničově se scházel s bývalými „máničkami“ seskupenými hlavně kolem místní restaurace Na Střelnici, známé spíše jako Čtverka. S Janisem Amiridisem v roce 1996 vytvořili hudebně-poetické duo Sämenni a v letech 2001 až 2009 byl členem recesistické politicko-divadelně-poetické společnosti s názvem Strana houpacího koně. S přáteli také uspořádali několik undergroundových i jiných akcí na Uničovsku.
V roce 2018 bydlel se svou druhou manželkou Věrou stále v Uničově. „Nedívat se na život černobíle a žít podle svého. Člověk nemusí jít s davem,“ dodává Stanislav Vlč na závěr své životní motto.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Vít Lucuk)