"Jak jsem říkal, spoustu lidí, kolegů, od kterých bych to nečekal, začalo najednou obracet kabáty. Najednou to bylo: 'Vždyť jsi přece říkal...' – 'Ale ne, to jsem se mýlil!' U herců je to tak, někdy se herci chovají jako děti. A ta emotivní záležitost charakterová je hodně zatlačená do pozadí, protože musíte vytvářet charaktery obecně. Můžete být chvíli tím, chvíli tím, chvíli tím a někdy, alespoň to je má zkušenost, to na hercích zanechá tu stopu, že jejich osobní názor a jejich osobní přesvědčení je jakoby potlačeno a jsou schopni se velmi rychle přizpůsobit tomu, co je potřeba, co se žádá. Když pracujete v divadle, tak po vás režisér něco chce, a buď se na [podobě] té role domluvíte, anebo on vás víceméně donutí dělat to, co chce, protože on to zdůvodní tím, že to vidí ve větším celku. Můžete diskutovat, že byste to viděl takhle nebo takhle, ale on řekne: 'Musíš to udělat tak, protože já to tam v tom celku takhle potřebuju.' Čili tenhle způsob myšlení nebo jednání přejde často tak do krve, že jsem se málokdy setkal s herci, kteří by byli opravdu charakterní v tom smyslu, že si stojí pevně za svým. Jestli je to tím, že oni jsou tak zvyklí být empatičtí k tomu, co se po nich žádá, aby byli in, aby byli pružní... Herec musí být pružný, když režisér něco chce, aby to rychle udělal a tohle samozřejmě neplatí obecně, vždycky jsou výjimky, není to pravidlo naprosto absolutní, ale spousta herců se prostě tímhle způsobem chová. Takže abychom se vrátili k těm prověrkám, tak se stalo, že spoustu lidí najednou obrátilo. Samozřejmě že většina z nich byli právě ti kmenoví členové strany, kteří to tam vedli už dlouhá léta, a k těm se zase přidali ti, kteří ty kabáty obraceli. Šéfem činohry se posléze stal Vašek Švorc, bratr Jiřiny Švorcové, který začal tomu vládnout pevnou rukou, která spočívala v tom, že mi jasně řekl, že pokud tam bude on, tak že já hrát nebudu."