Božena Vlčková

* 1958

  • „Tam se potom třeba pro děcka dělal karneval. Na hřišti se dělal dětský den. Mamka upekla, uvařila. Když tam ještě bydleli ti cikáni, tak ona jim dala oblečení. Taťka nadával, ale ona je vždy oblékla. Nebo když tam lítala ta děcka s holým zadkem v zimě, tak ona je okoupala, omyla, oblékla. Byla hodně lidová.“

  • „Dřív tam bylo, že ti lidi byli takoví k sobě lepší, že ať to byl politický, nebo nějaký jiný druh lidí. Třeba u nás se scházela ředitelka školy, doktor a hráli s našima kanastu. Ty třídní rozdíly nebyly tak viditelné, jako třeba kdybychom bydleli ve vnitrozemí. Doktoři k nám chodili, sestřičky, vždycky byl sraz u mamky. Je fakt, že jí tam třeba nosili prášky, nebo něco, ale mamka měla navařené, napečené, pohostila. Nebo se tam hodně, říkám, hrály kanasty, karty se hrávaly, nebo nějaké ty... Ale říkám, tam se nerozlišovalo, jestli je to doktor, nebo učitel, nebo obyčejný dělník. Protože oni byli tam daní, takže všichni byli na jedné lodi.“

  • "To vždycky přijeli [StB], já nevím, kde to auto parkovalo, takoví v kožených kabátech. Zazvonili, a když ne, tak zabouchali na dveře, vyrazili dveře a chodili po domě a do skříní a všecko vyhazovali a mouku vysypávali. A maminka už byla nemocná, takže jenom řvali a řvali a tátu dali do kurten, to my jsme asi neviděli, jenom jsme vždycky slyšeli rány a tak."

  • „Otec měl nějaký ten kontakt, něco dovezl. Nikdy jsme neviděli co, protože jsme vždy museli pryč, nebo nás mamka zavřela navrchu na hůru. Takže jsme nevěděli, o co se jedná, ale potom třeba taťka odešel a šel je vyprovodit za hranice [do Polska].“

  • „Maminka byla taková všestranná, asi si taky ledasčím prošla. Takže ona to vždycky zajistila tak, abychom měli co jíst a čím topit. A vím, že kdysi říkával Ota Konopčík, když k nám náhodou někdy přijel do Bílé Vody, když byl otec zavřený a když neměla maminka peníze na mléko, tak osladila vodu a pili jsme ráno k snídani jenom vodu, teplou, vlažnou, oslazenou. Ti Poláci uměli ze všeho uvařit a ona uměla ze všeho okolo něco zpracovat, takže nás nakrmila. Ale říkám, my jsme byly děti dědiny, takže co rostlo, bylo naše.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prlov, 06.12.2019

    (audio)
    délka: 02:00:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rodina je pro mě nejpřednější

Němčice, Božena Vlčková, cca 1973
Němčice, Božena Vlčková, cca 1973
zdroj: Archiv Boženy Vlčkové

Božena Vlčková se narodila 3. července 1958 v Šumperku otci Jaroslavu Mézlovi a matce Boženě Mézlové, rozené Bagiňské. Otec pamětnice bojoval v roce 1940 v československém zahraničním vojsku ve Francii. Později se dostal do protektorátu, kde spolupracoval s partyzány. Po odhalení svých odbojových aktivit začal, ve snaze o záchranu života, spolupracovat s gestapem. V roce 1945 byl uvězněn, a to až do poloviny padesátých let. Matka pamětnice se po válce zapojila do protikomunistického odboje. Na sklonku čtyřicátých let byla zatčena a uvězněna. Rodiče pamětnice se údajně seznámili u soudu. Jisté je, že Božena čekala na Jaroslavovo propuštění z vězení do roku 1956, načež se oba mladí lidé vzali a odstěhovali na severní Moravu. Mézlovým se postupně narodily čtyři děti. Pobyty Jaroslava Mézla ve vězení se opakovaly i v šedesátých letech, rodina tak trpěla materiálním nedostatkem. Z dětství si pamětnice vzpomíná na návštěvy příslušníků StB u nich doma. Koncem šedesátých let přišla pamětnice o oba rodiče, matku jí vzala zákeřná nemoc, otec si sáhl na život sám. V rodině se však traduje, že Jaroslav Mézl mohl být i zavražděn příslušníky StB. Po smrti rodičů došlo k rozdělení sourozenců. Božena žila se svým dvojčetem Annou u tety v Němčicích u Holešova. Později se vyučila v Brně v oboru pekař – cukrář. V roce 1977 se vdala za Josefa Vlčka a postupně přivedla na svět tři děti, dceru Lucii a syny Pavla a Zdeňka. Rodina žila a dodnes žije v Holešově, kde pamětnice pracovala v pekárně a později vedla místní obchod s potravinami. V době natáčení (2019) byla Božena Vlčková v penzi.