Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Vlčková (* 1934)

• narozena 2. ledna 1934 v Praze

• od počátku války žila rodina ve Zličíně

• roku 1945 se přestěhovali do pohraničí, po půl roce je čekal návrat

• od roku 1949 se učila a následně pracovala v ČKD

• později pracovala na národním výboru ve Zličíně

Zkoušku jsme absolvovali vestoje

Františka Vlčková se narodila pod jménem Chalupná 2. ledna 1934 v Praze. Její otec pocházel ze Šumavy a maminka od Mělníka. Maminka v patnácti letech přišla o pravou ruku, ale Františka vzpomíná, že i přesto byla neuvěřitelně šikovná a zvládla v podstatě sama vychovat čtyři dcery. Chalupní bydleli v podnájmu na Bílé Hoře u paní Vlčkové. „Byla jsem čtvrtá holka, to byla asi pro tatínka tragédie. V tu dobu už měl v Praze boční zájmy, takže od nás odešel, když mi ještě nebyl ani rok. Ta paní Vlčková nám strašně pomáhala.“

V roce 1938 se maminka s dcerami přestěhovala do Zličína, kde Františka nastoupila do obecné školy a kde také od té doby žije. „Když jsem byla malá, tak to byla vesnice, ale postupně jsme načichly tou Prahou.“ V roce 1944 složila pamětnice přijímací zkoušky do Masarykovy měšťanské školy v Ruzyni.[1] „Přišla jsem na přijímačky a tam Němci odklízeli stoly. My jsme tu zkoušku absolvovali vestoje.“ Když v září do školy nastoupila, tak už byla budova celá obsazená Němci a studenti se chodili učit do hospod. Františka vzpomíná na vyučovací hodiny ve velké hospodě na Bílé Hoře, kde se v zimě netopilo.

Chodili jsme vítat Montgomeryho a Eisenhowera na letiště

Blížil se konec války a na Prahu sílily nálety spojeneckých armád. „Vždycky, když začali houkat nálet, tak nás z tý školy pustili domů a já jsem jela z Bílé Hory do Zličína. Paní učitelka vždycky říkala: ,Děti, kdyby začali střílet, tak se stočte do klubíčka.‘“ V roce 1945 už žáci chodili do školy jen občas a dostávali úkoly na doma.

Františka svou novou školu milovala. „Tu školu jsem měla tak ráda, že jsem tam o prázdninách chodila zalévat kytky.“ Mezi Zličínem a Ruzyní nebylo dopravní spojení, a tak musela chodit každý den hodinu pěšky a odpoledne zase hodinu zpět. „Ráno jsem šla do školy, maminka mi ustřihla dva lístky, za ty jsem si koupila u Bílého Beránka dvě housky na den a jednu jsem snědla ještě cestou do školy.“ Vzpomíná na to, jak se spolužáky chodili o poledních pauzách k ruzyňské věznici koukat do oken na vězně nebo na procházky do nedaleké obory Hvězda.

Na konci války bylo bombardování čím dál častější a nejničivější nastalo v únoru 1945. „Zažila jsem bombardování na konci války a to nás teda hrozně bolelo a mrzelo, protože to bylo takovej kousíček od Karlova mostu a od Hradu.“ V květnu 1945 konečně přišlo osvobození Rudou armádou. „Hodně jsme prožívali ty revoluční dny. Tady byli Němci, Rusové, vlasovci. Všechno se tu takhle jako v kastrůlku namíchalo.“ Jelikož škola byla nedaleko ruzyňského letiště, studenti chodili na letiště vítat různé politické osobnosti, které do Prahy po válce přilétaly. „Chodili jsme pěšky na letiště vítat třeba Montgomeryho nebo Eisenhowera.“

Vyhlídkový let pro nás byl něco neuvěřitelného

Konec války znamenal pro pamětnici a její rodinu velkou změnu, protože je čekalo stěhování z Prahy. „S maminkou žil jeden pán a ten nás v podstatě zatáhl, jak se to po válce dělalo, do pohraničí.“ Na život v pohraničí nevzpomíná Františka ráda. Maminka se však po půl roce rozhodla opustit svého partnera a s dcerami odjela zpět do Prahy. Po Vánocích 1945 se tedy mohla Františka vrátit do své milované školy v Ruzyni.

Ráda vzpomíná na kulturní život v ruzyňské škole. Před každými Vánocemi nacvičovaly jednotlivé třídy pro ostatní divadelní představení. „Celá škola tím žila, učitelky šily z krepáku oblečky.“ Díky blízkosti letiště měly nad školou patronát ČSA. Studenti chodili na schůze ČSA hrát divadlo a za odměnu škola dostala například nové psací stroje. „V tom roce 1949 nám aerolinie daly dárek. Asi devadesát dětí nás vzaly na vyhlídkový let nad Středními Čechami a nad Prahou. To pro nás bylo něco neuvěřitelného!“

Najednou měl rodinu

Masarykova střední škola převzala po válce patronát nad pětiletým Jiřím Pitínem. Jiří byl jedním z dětí, které přežily vypálení Lidic v roce 1942 po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. „Měl štěstí, že s několika dětmi zůstal v Praze.“ Po válce bydlel u své tety v Dejvicích a ve škole mu dovolovali chodit k nim do tříd, kde se o něj studenti starali – dávali mu různé dárky, upekli mu dort k narozeninám a podobně. „V každé třídě byla malá plechová kasička, kam jsme dávali přebytečné korunky, a z toho jsme dávali Jiříkovi příspěvek.“

Jiří potřeboval příspěvek na to, aby mohl bydlet znovu v Lidicích, kde se pro přeživší stavěly nové domky. Františka vzpomíná, že si zvlášť rozuměl s nimi jako s děvčaty, protože měl stejně starou sestru, která ale po vypálení Lidic zahynula ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Jiří Pitín se nakonec vyučil v Kolbence, oženil se a s rodinou žil v Lidicích.

Františka vzpomíná na dojemné setkání s Jiřím Pitínem po mnoha letech. Šly se spolužačkami navštívit svou bývalou paní učitelku a vzpomínaly na Jiřího, kterého měla paní učitelka velmi ráda. „Později jsme za ní šly do domova důchodců a procházely jsme ty deníky. Řekly jsme si, že jí musíme toho Jirku přivést. A našly jsme ho a přivedly jí ho do domova důchodců. Od té doby jsme v kontaktu.“ Jiří Pitín reagoval na zprávu s velkou vděčností, i když si z let v ruzyňské škole pamatuje jen málo. „Když jsem mu psala po těch letech, jestli by měl zájem se vidět, a že jsme jeho kmotřičky, tak psal, že ho to dojalo a že najednou vidí, že má rodinu.“

Měla jsem být elektromechanikem

Pamětnice si od dětství přála být učitelkou. Bohužel měla maminka jen malou penzi a Františka byla nejmladší z dcer, takže na její studium nebyly peníze. Rozhodla se proto vyučit švadlenkou, ale komunisté v tu dobu zrušili školy pro švadleny. Místo toho dostala nařízení, aby nastoupila k vyučení do ČKD Vysočany. „To pro mě byla hrozná dálka a měla jsem se učit elektromechanikem.“

Františka Chalupná nastoupila tedy 1. září 1949 do ČKD. Vysočany leží na opačném konci Prahy než Zličín a tehdy samozřejmě neexistovalo metro, které spojení významně urychluje. „Měla jsem to přes celou Prahu tramvají vždy dvě hodiny.“ Rok se pamětnice učila elektromechaničkou, ale pak se při práci škrábla o měď a kvůli tomu otekla. Ukázalo se, že nemůže přicházet do styku s mědí, a kádrové oddělení ji přesunulo do Závodní školy práce, kde se učila těsnopis, psaní na stroji a další předměty pro práci sekretářky. Velmi jí pomohla dobrá průprava z ruzyňské školy, kde se učili psát na stroji.

Copak můžu zahodit přátelství?

Po absolvování školy nastoupila Františka na sekretariát ředitele ČKD, kde zažila střídání čtyř ředitelů. V ČKD pracovala až do poloviny padesátých let. V roce 1954 se provdala za Otu Vlčka a narodily se jim dvě děti. V tu dobu už nemohla dojíždět až do Vysočan a našla si zaměstnání na místním výboru ve Zličíně. Významně se podílela na životě v obci, organizovala akce pro děti i pro starší občany. Františka Vlčková během zaměstnání vstoupila do komunistické strany.

Invaze roku 1968 její život výrazněji neovlivnila. „V tom roce 1968 jsme to nějak nevnímali. Jako mladí jsme to brali prostě jako to, co přinesl život.“ Politika pamětnici nikdy příliš nezajímala a se svou veselou povahou se snažila žít spokojeně za jakýchkoliv okolností. Situace v roce 1968 ji zasáhla jen emočně. „Na škole jsme si dopisovali s ruskými dětmi, které osiřely. Přinesli nám adresy a my jsme si s nimi dopisovali. Navázali jsme kontakty, přátelství, i jsme se poznali. Po tom roce 1968 mě to hrozně zasáhlo. Copak můžu ta přátelství zahodit po roce 1968? To mě hrozně bolelo, ale co se dalo dělat...“

Františka měla Rusko a jeho kulturu velmi ráda a po invazi se rozhodla se sovětskými přáteli kontakty nepřerušit. „My jsme byli obyčejní lidi a oni taky a ti si musí pomáhat, ať se děje, co se děje.“ Po celou dobu normalizace pracovala na místním výboru ve Zličíně a na konci osmdesátých let necítila, že by se v režimu něco měnilo. „My jsme neměli ani ponětí o nějakém disentu nebo o nějakém dění. Až potom v továrně na schůzi začali, že bychom měli protestovat proti 2000 slov, a my jsme říkali: ,A kde je těch 2000 slov? Nejdřív si to chceme přečíst!‘ Přečetla jsem si to asi až dvacet let potom.“

Tys to musela vědět!

Sametovou revoluci v roce 1989 prožívala Františka Vlčková s rozpaky. „Když byly na Letné ty mohutné manifestace, tak já jsem tomu nějak nerozuměla, nějak jsem to nemohla prožít.“ Vzpomíná, že čelila nepříjemnostem od blízkých lidí za své členství v komunistické straně. „Přišly za mnou sousedovy děti, který ke mně chodily odmalinka, a říkaly: ,Fančo, tys nám vůbec nic neřekla! Ty jsi byla ve straně, tys to musela vědět!‘ Já jsem to nechápala, co jsem měla vědět.“ S lidmi okolo sebe se však usmířila. Své členství hodnotí nyní tak, že byla asi trochu naivní, ale že jen žila tak, jak to bylo možné.

Dnes je již Františka Vlčková vdova a žije stále na Zličíně. Špatně slyší, což jí komplikuje život, ale neztrácí dobrou náladu a stále se vídá s kamarádkami, se kterými vzpomíná především na školní léta v Ruzyni. Mladé generaci by přála toto: „Přála bych vám, abyste nikdy nezažili válku.“

[1] Po válce Masarykova střední škola v Ruzyni.