„V předsíni našeho kostela byla vývěska a na ní obraz ukřižovaného Krista. Pod ním stál malý kluk, díval se nahoru na kříž a u toho byla věta: ‚Chceš i ty být knězem?‘ A já jsem tu větu cítil tak, že byla adresována mně. Vždycky mě to oslovilo, až bych řekl ‚vykřiklo‘, takže jsem radši chodil jiným vchodem, abych nemusel projít kolem tohohle plakátu. A nakonec jsem podlehl, protože jak jsme chodili do kostela ke svatému přijímání, vždy se mi ta věta rozeznívala v duši. Zdálo se mi, že slyším hlas: ‚Pojď za mnou.‘ A tak jsem řekl ano.“
„Nepotřebovali uvádět důvody, prostě mi vzali tzv. státní souhlas. Každý kněz, který v komunismu působil, totiž musel mít zvláštní státní souhlas od okresního národního výboru, v podstatě od církevního tajemníka. Ale to nebyli církevní, ale proticírkevní tajemníci, byli to estébáci. A tak mi zase vzali souhlas a já jsem zase byl ve vzduchu. Pak mě poslali do Rožmitálu pod Třemšínem, to bylo větší místo, kde jsem vydržel sedm let. Ale ani tam jsem se neudržel. Jistě v tom hrála roli moje povaha, taková přímá, nikdy jsem si nedal moc foukat do kaše od církevního tajemníka. Dělal jsem to, co jsem pokládal za svou povinnost, a ono se jim to nelíbilo. A tak mně v roce 1978 opět vzali státní souhlas, tentokrát už definitivně. A poněvadž v komunismu každý musel být zaměstnán, nesměl žít z nastřádaných peněz, našel jsem si v Praze místo umývače oken.“
„Estébáci měli teorii, že jsem hlavou Hnutí Fokoláre, protože si neuměli představit, že je to laické hnutí, že je v rukou laiků. No a tak si mě zavolali a položili mi přímou otázku: ‚Kdo je hlavou toho hnutí?‘ Já jsem jim začal vyprávět o dějinách Fokoláre a o jeho spiritualitě a oni poslušně poslouchali. Na konci zopakovali: ‚A kdo je toho hlavou?‘ A já jsem začal z jiného konce vyprávět totéž. To se opakovalo ještě potřetí, až na mě uhodili: ‚Heleďte, my chceme vědět, kdo to vede.‘ A tak jsem jim řekl: ‚Ano, pánové, až bude větší svoboda pro církev, tak vám to řeknu, ale teď ne.‘“
Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v Líšnici u Milevska. Jeho rodiče vlastnili malé hospodářství, ve kterém pomáhal s dobytkem. Iniciačním zážitkem pro něj bylo setkání s propagačním plakátem, který vyzýval mladé muže ke vstupu do duchovní služby. Pod vlivem válečných zkušeností ale na nápad zapomněl a rozhodl se stát letcem. Vystudoval Jirsíkovo gymnázium v Českých Budějovicích, další studium na vysoké škole mu však komunisté zakázali. Miloslav Vlk krátce pracoval jako dělník ve slévárně a poté nastoupil na základní vojenskou službu. Tím si vylepšil kádrový profil a roku 1955 byl přijat na FF UK, kde vystudoval archivnictví. Po absolutoriu nastoupil na místo ředitele Státního archivu v Českých Budějovicích. V 60. letech se seznámil s duchovním Hnutím Fokoláre a stal se jeho členem. V roce 1963 požádal o přijetí na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, komunisté mu však studium zakázali. Na fakultu se tak dostal až o rok později a v roce 1968 sloužil svou první mši ve farním kostele v Lažišti. Tři roky byl sekretářem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, než musel místo na nátlak komunistů opustit. Nastoupil do duchovní služby ve farnosti v Lažišti, kde si brzy získal oblibu a vliv mezi místními farníky. Komunisté mu načas odebrali souhlas a přeložili jej do farnosti v Rožmitále pod Třemšínem, kde působil sedm let. V roce 1978 mu byl státní souhlas k výkonu duchovní služby opět odebrán. Až do ledna 1989 se pak Miloslav Vlk živil jako umývač oken a duchovní služby poskytoval jen skrytě. Po sametové revoluci se stal českobudějovickým biskupem a v roce 1993 byl jmenován kardinálem. Ve své službě se zasadil o obnovu církevní struktury, školství, charity a řeholního života, neúspěšně se snažil o majetkové narovnání mezi církví a státem. Stal se nositelem Čestné medaile TGM, držitelem Řádu T. G. Masaryka II. třídy a dalších. Miloslav Vlk zemřel po těžké nemoci 18. března roku 2017.
