Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vilém Vlk (* 1927)

• narozen 1. března 1927 v Karlově Huti, dětství ve Staré kolonii u Karlovy Huti

• listopad 1934 vstup do skautského oddílu, přezdívka Mauglí

• od 1935 člen Sokola

• 1935 se poprvé setkal s Petrem Bezručem

• 1937 skautský tábor Vysoká Korňa u Turzovky

• 1938 skautský tábor na Ostravici

• 1941 uzavřeno místecké gymnázium, kde studoval, pak tkalcovská škola v Prostějově

• bratr Karel byl za války členem ilegální skautské organizace, nosil na Chladnou Vodu potraviny pro partyzány

• za války Vilém Vlk nasazen na práci do okolí Frýdku a Místku (práce ve skladu, hlídání pole a zásob obilí)

• od května 1945 junáckým činovníkem, kurz junáckých činovníků ve Frýdku

• poválečný vůdce 20. smečky vlčat Karlova Huť

• vedl vlčácký tábor od 21. července do 4. srpna 1946 v Hutích pod Smrkem

• vlčácký tábor v roce 1947 na Ostravici

• 1947 udělen vůdcovský dekret číslo 551/47

• vůdce skautského střediska, člen Svazu mládeže při Karlově Huti, člen zemské junácké rady

• 1949-1951 prezenční vojenská služba v Šumperku, aspirantská důstojnická škola v Hodoníně (vyloučen), Milovice, Pohraniční stráž v Litoměřicích, konec v Praze-Kobylisích

• od 1951 práce v podniku Slezan

• 18. října 1952 svatba, manželka Zdeňka, dvě dcery

• vydával časopis Bezručův textilák, dopisoval si s Petrem Bezručem

• kronikář mnoha spolků, založil filmový klub

• po roce 1968 přeřazen do dělnické profese

• 1970 založil přehlídku amatérského filmu Beskydský ještěr

• 1991 vydal brožurku Buď připraven! k úmrtí Arnošta Kubínského

• 1995 vydal brožurku Historie skautingu v Pobeskydí 1935-1995

• člen okresní junácké rady v 90. letech

• 26. května 2006 setkání s vlčaty u příležitosti šedesáti let od založení smečky, brožurka Vlčata vzpomínají

Narodil jsem se 1. března 1927. Měl jsem sestru Elišku (1925–2012) a bratry Karla (1922–2012) a Rudolfa (*1924).

Rok 1933 byl pro naši rodinu nešťastným, jelikož nám zemřel otec, živitel čtyř dětí. Pracoval jako technický úředník-kreslič.

Dětství jsem prožil v Karlově Huti, která ležela u Lískovce nedaleko Frýdku. Karlova Huť jsou dvě osady, které byly postaveny železárnami pro své dělníky. Stará kolonie a Nová kolonie jsou ty osady. V Nové kolonii bydleli vícero úředníci a v té Staré kolonii dělníci a tam jsme bydleli.

Lidé v dělnické kolonii byli přátelští, ale trochu je dělila politika. Hodně lidí bylo komunistického zaměření. Když byla stávka v roce 1933, já měl šest roků, tak jsem to sice zažil, ale nerozuměl jsem tomu.

Dělaly se úmyslně poruchy – sypaly se písky do válců a podobně, protože měli malé platy. Pak ale ty staré komunisty ze závodu vyhodili. Konkrétně si pamatuji na Karpa s Vašíčkem, kteří dostávali jenom žebračenky a chodili do tzv. Vrbiny, to je na břehu Ostravice, kde seděli celý den a kouřili. Nedali svým děckám jíst a dělali ze sebe hrdiny.

Báňská hutní, jako tehdejší majitel Karlovy huti, tady dovedla Němce z Nýdku, který leží v Čechách, v pohraničí. Ti zde pracovali a vzrůstala politická nenávist. Projevovalo se to třeba potom tak, že jak přišli Rusové v roce 1945, kteří vyhnali Němce, tak se rabovalo v německých barácích. Za Německa tady totiž byli i němečtí úředníci.

Pro tyto věci nebyl ve Staré kolonii příliš dobrý kolektiv. V Nové kolonii to už bylo lepší, protože tam bydleli intelektuálové, kteří přáli prvorepublikovému režimu, i jejich mládež. Bydlel tam velitel místního Sokola, do kterého jsem také chodil cvičit. Byl tam také bratr Arnošt Kubínský. Byla tam inteligentnější část obyvatel. Kolonie se hodně odlišovaly, hlavně mentalitou mužského obyvatelstva.

Ve Staré kolonii byla spodina a v té Nové kolonii byla lepší, elitní společnost. I děcka byla slušnější, to my jsme poznali v tom skautingu. A třebas kolikrát se stalo, že lidé ze Staré kolonie neměli peníze, ale chtěli děcka dát k nám do oddílu na tábor. Proto nám generální ředitel ing. Kořínek dal příspěvky pro tyto děti z chudých rodin, které si nemohly dovolit poslat dítě na tábor z vlastních peněžních zdrojů.

Děti ze Staré kolonie byly také více drzé a méně slušné. Sice se ve skautingu jejich chování zcela nenapravilo, ale pokud se staly členy oddílu, vlčaty či skauty, tak měly ve škole lepší prospěch, i zvuk obecně ve spolcích. Byli už takoví slušnější.

V listopadu 1934¹ jsem se stal členem 1. oddílu skautů Karlovy Huti² ve svém bydlišti, přičemž pro skautské hnutí mne získal okresní náčelník Arnošt Kubínský-Starý vlk, jenž byl mým vzorem, učitelem a také mi trochu nahrazoval otce, kterého jsem ztratil v pouhých šesti letech. Do publikace Buď připraven! jsem Arnoštu Kubínskému napsal osobní vzkaz: „Milý bratře Kubínský, můj otec zemřel v mých šesti letech, v tomto roce jsi mě získal do oddílu vlčat v Karlově Huti a dal jsi mi jméno Mauglí. Nahrazoval jsi mně i mým dvěma bratrům-skautům a sestře tátu. Připravil jsi mě i na cestu vůdce vlčat. Nikdy Ti to nezapomenu!“^{3, 4}

Arnošt Kubínský byl velice populární člověk.⁵ 

U skautů jsem byl společně se svými bratry Karlem a Rudolfem. Karel Vlk byl za války členem ilegální skautské odbojové organizace a donášel na Chladnou Vodu v Beskydech potraviny, které si pak v noci odnášeli partyzáni. Za války jsme neměli co jíst, matka vdova, živila se šitím, my jsme byly čtyři děcka, ještě s námi žila babička. Bratr vzal v sobotu ruksak a chodil na Chladnou Vodu, tam to nechávali a v noci si tam přišli partyzáni. Takže my jsme byli ochuzeni o jídlo, trpěli jsme a naši skauti – bratr s Ladislavem Vašíčkem a Lhotským⁶ – velmi často chodili na Chladnou Vodu, také s Kublákem, nosili potraviny partyzánům, jak byli domluvení.⁷ Tak takoví stateční kluci to byli!

A má sestra Eliška byla zástupkyní vůdkyně 4. oddílu skautek v Karlově Huti.

V roce 1935 se konala výstava Bezručova kraje ve Frýdku, při které jsme my skauti pomáhali s pořadatelskou službou. Byl jsem vlče na hlídce a stejně jako u hradní stráže musí být hlídka potichu a nesmí se hýbat. K večeru kolem šesté hodiny přišel takový starší pán a povídá: „Chlapečku, není ti zima?“

Já klid.

Říká: „Ty nemluvíš?“

Já stále potichu.

Povídá: „Jak je to možné? A tady musíš stát?“

Já zase klid.

Najednou sáhl do kapsy a dal mi korunu. Já jsem nechtěl. „No vem si, vem si, to je zvlášť pěkná koruna. A vzácná.“ Tak jsem si ji vzal.

Zpovzdálí to sledoval Arnošt Kubínský a povídal: „Bratře, dobře ses zachoval, jestlipak víš, kdo to byl?“

Já povídám: „Nevím.“

„No to byl básník Petr Bezruč!“

To bylo poprvé, kdy jsem se s ním setkal. Pak jsem si ho vzal za vzor.

Na této výstavě jsme měli improvizovaný skautský tábor s nádherně vyřezávaným totemem a pěkně upravenými stany na podsadách.⁸ Roveři měli dokonce v korunách stromů chýši. Úplně vzadu pak byly dřevěné pavilony, ve kterých se prezentovaly podniky, tam měli skauti také své výstavní místo.

Během výstavy byly uspořádány slavnostní skautské ohně a také vystoupení skautů.

Kde jsme měli klubovnu? Nejdříve jsme ji měli ve sklepní místnosti generálního ředitele ing. Kořínka, který bydlel za mostárnou v Karlově Huti, ta je dnes zlikvidovaná. Později, když se Kořínkovi přestěhovali do své vily v Lískovci, tak jsme klubovnu měli na tenisových kurtech za ředitelskou budovou válcoven plechu. Byla tam místnost, klubovna pro tenisty s hernou stolního tenisu, kde jsme měli své stanoviště až do zrušení skautské organizace Němci.

Vedle na fotbalovém hřišti jsme pořádali i dvakrát za léto velké skautské slavnosti s ohňostrojem, s vatrou, kde jsme dělali dílčí skautské závody – v běhu, stavění stanu na čas. Bylo tam vždy strašně moc lidí, pomalu jako na fotbalové utkání. Akci jsme zahájili vatrou, která se udržovala celou dobu.

Generální ředitel ing. Kořínek nám dělal takovou záštitu, finančně nás podporoval, dával nám peníze na potraviny.

Byly jsme asi dva oddíly dospělých a jeden oddíl vlčácký a jeden oddíl skautek. V Karlově Huti byly tedy čtyři skautské oddíly.

Hodně jsme chodili s místeckými a frýdeckými skauty na různé oslavy k pomníkům T. G. Masaryka na 28. října nebo 7. března. Dělali jsme průvod a pochodovali jsme Místkem. Taktéž jsme konali různé pořadatelské služby.

Z okolních skautských oddílů jsme inklinovali spíše do Místku, kde jsme měli schůzky, srazy a chodili s místeckými skauty na různé pochody, výplazy. Nejblíže tady byl Čupek, potom na Ondřejník. Lesní školy jsme měli v Palkovicích na Hůrkách.

Roku 1937 jsem se zúčastnil vlčáckého tábora Vysoká Korňa u slovenské Turzovky, kde byli např. bratři Machkové. Tábor jsme si jako vlčata velice užili, zvláště dobrodružství spojená s dopravou zásob. Tábor byl vybudován v indiánském duchu a já jsem tam byl z Karlovy Huti jediný, ostatní byli z Místku či Frýdku. Matka mne na tábor vlastně nechtěla nejprve pustit, ale nakonec mne na něj poslala, protože Arnoštu Kubínskému věřila.

Na Chladnou Vodu už jsme tábory nedělali, protože to už bylo přes prázdniny obsazené,⁹ dokonce ostravskými oddíly, i oddíly tady z Pobeskydí, Třinecka, Jablunkovska. A tak jsme v roce 1938 tábořili na Ostravici na pozemku ing. Vladimíra Kořínka, generálního ředitele Karlovy Huti. Jeho syn totiž začal chodit do našeho oddílu, byl mým spolužákem.

V průběhu tábora zemřel na Ostravici mladý chlapec-skaut,¹⁰ měl jsem mu mluvit za nás junáky nad hrobem. Br. Kubínský mi připravil smuteční řeč, kterou jsem přednesl až do doby, než ukládali do hrobu rakev, něco se ve mně sevřelo a v půli věty jsem přestal. Domluvil to za mě bratr Kubínský. Byl jsem z toho nešťasten...¹¹ 

Pak jsme dělali několik skautských vystoupení na Ostravici v restauraci, jak je zastávka U Tkáčů. Bratr Kubínský mne kupříkladu vzal s sebou a udělali jsme takovou scénku o básníkovi Jiřím Wolkerovi, který byl také skautem.

V roce 1938 jsem získal jako vlče diplom za znalost Morseovy abecedy.

Pak ale přišli Němci, a to už jsme nesměli skautovat, jak jsem začal chodit v roce 1939 na gymnázium, tak jsme spolkovou činnost už nedělali. Báli jsme se, já a můj bratr Rudolf jsme nesměli nic dělat. Matka nám to zakázala.

Za války bylo gymnázium uzavřeno, když jsem chodil do třetího ročníku, bylo to v roce 1941. Dostal jsem tenkrát propouštěcí vysvědčení. Chtěl jsem jít studovat na učitelský ústav do Valašského Meziříčí, ale protože na vysvědčení bylo razítko s poznámkou, že nesmím studovat na střední škole, tak mne nevzali. Teta mi proto našla v Prostějově tkalcovskou školu.¹² Na Prostějovsku jsem se opět několikrát setkal s Petrem Bezručem, který tenkrát bydlel v nedalekém Kostelci na Hané. Potkával jsem Petra Bezruče docela často, jelikož tento slezský bard byl znám mnohými vycházkami do blízkého i dalekého okolí.

Nejstarší bratr, ročník 1922, byl totálně nasazen ve Wiener Neustadtu. Vykládal nám, že dělal v továrně na náboje. Po určité době se dostal k řízení nákladního auta, i když doma řídil pouze automobil osobní. Vozil z nádraží do toho závodu různý materiál, i potraviny. Nebo ryby v kádích do ubytoven, kde byli ti naši totálně nasazení. Jednou šel průvod ruských zajatců pod vedením německého velitele. Bratr jel pomalu a ti zajatci mu naskákali na korbu a brali do kapes brambory, ryby...

Pak vždycky, když viděl transport, zastavil a zvedl kapotu, že jako něco opravuje, a zajatci mu potom naskákali na korbu. Kolikrát že dostal obuškem!

Druhý bratr je ročník 1924 a dodnes usiluje o náhradu, nedostal ani korunu. Byl totiž jako učeň totálně nasazen do hlubiny na nedalekou šachtu. Kolikrát jezdil domů nevyspalý, tak přejel do Bašky či Pržna. A potom musel jít nazpátek pěšky. Denně dojížděl domů, proto nedostal ani korunu. Ti, co zůstávali v havířských kasárnách, tak dostali odškodné podle toho, jak dlouho tam byli.

Já jako ročník 1927 jsem byl nasazený střídavě. Kopali jsme zákopy na východ od frýdecké nemocnice nahoře v polích. Týden jsme zase třeba šli do skladu a tam jsme nosili padesátikilogramové pytle s moukou a solí. Já měl tehdy patnáct šestnáct let!

Pak jsme někdy museli večer jít hlídat zásoby, protože byly v sálech hostinců – třeba
U Gustlíčka nebo U Hučky – zásoby obilí. A my je měli hlídat, protože tam lidé rabovali. Nebo na polích jsme hlídali, protože lidé zapalovali Němcům žito. Byli jsme využíváni
na různé práce.

Sestra Eliška totálně nasazena nebyla. Nechodila nikde a učila se na švadlenu.

Náš soused byl valcíř v Karlově huti. Němci na konci dubna, týden před osvobozením, dovezli tank, který měl prostřelené pancéřové desky. Válcovny to měly dát do pořádku. Byli chytří, dělali, že nemají ten materiál na opravu. A potom, když byl 2. května osvobozen Frýdek a 3. května Místek, tak přijeli Rusové a ověnčený si ten tank odvezli.

Přiblížilo se osvobození. Rusi měli flak kanon a ostřelovali Frýdek, ze kterého Němci utíkali přes Ostravici směrem na Příbor. Tím flakem střelili právě na Colloredovský most a on se prolomil, Němci v té prohlubni zůstali i s koňmi.

Sovětští vojáci vtrhli do likérky Collolev pod frýdeckým zámkem a opili se tam.

Můj nejstarší bratr, který se zrovna vrátil z reichu, a já jsme se tam šli podívat 2. května 1945. Byli tam mnozí vojáci s potrhanými střevy, oni tam totiž pili esenc.

Nějaký sovětský voják nám dal pětilitrový demižon, ať jej doneseme domů, ale to nebyl rum, to byla právě ta esenc, taková tresť, tak mamka hned: „Vylejte to do kanálu, na co to máme?“

Rusi však dále měli zájem jenom o kola, hodinky a ženy: „Žínky, žínky, žínky.“ Dcera i se sousedkou byly ve sklepě celou tu dobu. Ve vedlejším baráku v kolonii se usadil sovětský štáb, takže důstojníci nedovolili, hned na místě zastřelili vojáky, co po městě znásilňovali ženy. U sousedů měla dcera osmnáct let, sestra měla šestnáct let a ven, třeba jen do obchodu, jsme ji nepouštěli. Sovětští vojáci si u nás udělali špatnou reklamu jako osvoboditelé, měli jsme radost ze svobody, ale chovali se jako zvířata.

Partyzánská skupina přepadla, zajala vlak – transport s nákladními vagony u závor na těšínské trati ve Frýdku. Přepadli vlak s materiálem, co odváželi němečtí vojáci směrem k Příboru. Lidé a ti, co vlak přepadli, začali brakovat vagony. Nevím, jak se to bratr Karel dozvěděl, já jsem byl tenkrát ve škole. Bratr tenkrát přiletěl s jedním známým šoférem: „Maminko, honem ušij československou vlaječku!“ Na auto si tedy dali vlajku, ale provokovali tím místecké Němce. Když viděli v květnu 1945 československou vlajku, tak stříleli. Pod Mariánským kostelem na ně také stříleli a málem bratra zastřelili, i ty další tři chlapce. Rudolf Plajner jim pak udělil vyznamenání.

Po válce byl skauting v Karlově Huti obnoven. Vůdcem střediska se stal Josef Jaroš z Lískovce. My jsme mu říkali Starý zálesák Čert. Já jsem byl určen vůdcem 20. smečky vlčat Karlova Huť, mým zástupcem byl Miloš Pavlík.

Pamatuji si, jak jsme skládali slib před prezidentem Benešem v roce 1946 před ostravskou radnicí. Hrála tam skautská dechová hudba Pobeskydské skautské oblasti, vedl ji Arnošt Kubínský a bratři Machkovi. Byli jsme tehdy jediní v celém kraji, co jsme měli skautskou kapelu.

Já jsem se dokonce v té době učil na bubínek, ale v roce 1949 jsem nastoupil vojenskou službu v Šumperku, tak potom jsem už tam na ty zkoušky skautské kapely přestal docházet.

A jak vypadaly naše schůzky? Měli jsme bzučáky, učili jsme se morseovku, stavět stany na čas. Měli jsme hodně stanů, co nám bratři opatřili z těch uzmutých nacistických zásob.

Trošku se starší lidé divili, nač to děláme, proč se učíme signalizovat ohněm nebo praporem. Z Vojenského kopce jsme ohněm posílali večer vzkazy na Štandl. Nebyli jsme za blázny, ale lidé se divili: „K čemu uzlování?“ I má matka, částečně. Ale zase museli uznat skautskou odvahu.

Nad postelí jsme měli stojánek s provázky, každý uzel znamenal jeden skutek. Chození do skautu nebylo lumpačení. Výrostci, kteří se nám posmívali, už kouřili a chodili pít se starými chlapy. Ale jejich posměch nám nevadil, nepochopili smysl skautingu. Že prý je to zápaďácký styl života...

Všude jsme chodili pochodem, zpívali jsme: „Stály báby u silnice...“ Šlo se i s dechovkou, to se divili lidé, jací jsme vyzrálí a jak chodíme v uniformách. Něco nám to dalo.

Od 21. července do 4. srpna 1946 jsem vedl vlčácký tábor v Hutích pod Smrkem. Tábor byl vybudován skauty, kteří tábořili společně s rovery před námi. Skautky tábořily také, ale protože bylo málo děvčat na vedení jejich oddílu, tak měly tábor co druhý rok. Nebo také měly společný tábor s místeckými skautkami, nejčastěji na Chladné Vodě.

Na táboře v roce 1946 jsem měl na starost patnáct chlapců ve věku šest až deset let. Já měl sedmnáct let. Chod tábora pomáhali zajišťovat dva patnáctiletí¹³ rádci, Ctirad Fuksík¹⁴ a Ladislav Schindler. Pomáhal jsem s hlídáním a vařením a rovněž vedl táborovou kroniku. Do půlnoci jsem byl na hlídce spolu s nejmenšími. Od půlnoci byli na hlídce zase rádci. Do dědiny jsme chodili pro jídlo i materiál. Žádný úraz nebyl, jen bylo hodně tesknoty, že chtěli domů.

Z ONV tenkrát dostali dotaci na potraviny a dopravu vlakem, tenkrát totiž jezdil vlak až do Bílé. Tamější tábořiště bylo pro nás hotovým rájem, jednalo se totiž o místo „...v nedotčené panenské přírodě beskydské krajiny“.¹⁵ Avšak v 60. letech byl tento kout Beskyd zatopen a vznikla přehrada Šance.

Měla mi být odměnou za vedení tábora vlčat účast na junáckém sněmu ve Zlíně v únoru 1948, jenže tento sněm se pro změněné politické podmínky již nekonal. Stejně bych na něj jet bohužel nemohl pro nedostatek rodinných financí.

V roce 1947 došlo v Karlově Huti k významné události. Závodní hotel plný skautů totiž přivítal Rudolfa Plajnera, který předal mnohá skautská vyznamenání za odbojovou činnost (za činnost partyzánskou a zdravotnickou). O této akci bylo napsáno:

„Minulou neděli 26. ledna 1947 byla Karlova Huť a její Závodní hotel dostaveníčkem mnoha junáků a činovníků 35. oblasti.

Přijeli hosté i z jiných oblastí. Mezi sebou jsme uvítali náčelníka Čsl. Junáka br. Rudolfa Plajnera, zemského starostu Slezska br. B. Pateru, br. Zemského náčelníka L. Jedličku a jiné.

Odpoledne začala ve vkusně vyzdobeném sále skautská slavnost.

Za předsednickým stolem zasedli všichni jmenovaní hosté spolu s br. oblastním velitelem A. Kubínským a jeho zástupcem škpt. letectva Ondrou Kacířem.

Bratr náčelník byl uvítán jak vlčetem, tak junákem, činovníkem a skautkou. Pěvecký sbor Karlovy Huti zazpíval několik skladeb jako vzpomínku na padlé junáky. Poté br. zemský starosta předal pozůstalým po mrtvých hrdinech zlaté junácké kříže Za vlast 1939–1945 in memoriam.

Pak se ujímá slova bratr náčelník Rudolf Plajner, aby vzpomenul ve svém projevu všeho násilí, kterého se na Junáku dopustilo gestapo za okupace. Naši sílu však nezničilo. Z veřejného života stáhli jsme se do ilegality, kde jsme všichni pracovali pro osvobození vlasti. A hned po květnových dnech jsme se ujímali práce a měli radost z velikého přílivu členů, ale i starost, neboť nebylo dostatek schopných vedoucích, kteří by byli ochotni obětovat mládeži svůj volný čas.

Máme však z té práce radost, říká br. náčelník, neboť všichni vlastně žijeme na dluh a to, co přijímáme, nyní musíme vrátit, až budeme starší, a to i s úroky. Přesto i v mládí se musíme snažit, abychom byli svému okolí k užitku.

Příkladem je br. Tomášek, který zachránil čtyři lidské životy. Obdrží proto zlatý odznak Za čin junácký – odznak, který v tomto stupni byl za prvé republiky udělen jen pěti junákům a po osvobození pouze br. prezidentovi. A ten ví o činech br. Tomáška...“¹⁶ 

Skautské středisko Karlova Huť bylo v roce 1947 postiženo úmrtím bratra Josefa Jaroše-Čerta. Bratr Josef Hrtoň chvilku sice středisko vedl, ale zanedlouho se přestěhoval a střediskového vedoucího jsem dělal já až do roku 1949. Tenkrát jsme měli oddíly v Lískovci, Sedlištích a v Šenově.

Vilém Vlk-Mauglí byl také ve Svazu mládeže při Karlově huti, proto jej dosadili do frýdecko-místeckého okresního výboru této organizace jako zástupce Junáka, když hrozila likvidace skautského hnutí v Československu.

Z tohoto důvodu mne potom delegovali do krajské junácké rady. To už ale byla jen funkce reprezentativní. Jezdívali jsme na skautské tábory a kontrolovali, zda je všechno v pořádku, ale já jsem se necítil na to, abych zapisoval závady, byl jsem toho dalek. I když to bylo kontrolováno státem, tak jsem si říkal, že nebudu dělat žádného oznamovatele. Vždy jsem hlavně pochválil.

Ale někteří vůdci po táboře, hlavně u vlčat, svolali rodiče a říkali, jak dalece byli spokojeni.

Smečka vlčat v Karlově Huti zanikla společně s ostatními skautskými oddíly v roce 1949. V témže roce jsem nastoupil základní vojenskou službu, takže tehdejší konec skautingu v Karlově Huti jsem nezažil.

Prezenční vojenskou službu jsem zahájil v Šumperku, potom jsem nastoupil do aspirantské důstojnické školy v Hodoníně, na které jsem se setkal se skautským bratrem Voznicou ze Šenova, což zapříčinilo můj nucený odchod ze školy. V důstojnické škole byl totiž tento Voznica jako poručík a politruk, tzn. politický zástupce školy. Voznica viděl, že jsem tam, a říkal mi: „Ty jsi skaut.“

A já mu povídám: „Ty jsi, bratře, také skaut.“

Voznica na to odpověděl: „Já nejsem pro tebe bratr, ale soudruh poručík.“

Na to jsem mu řekl: „Porušuješ skautský slib.“

„A v čem?“

„Protože se už neznáš ke skautům a dneska už ty pionýrské letní tábory... to už není vody podat. To už nejsou skautské tábory!“

„Jak to myslíš?“

Povídám mu: „Já jsem třeba vedl skautský tábor a všechno jsme si sami obstarávali, nosili potraviny, vařili, kdežto dnes jsou na pionýrských táborech placené kuchařky, lékaři, zdravotní sestry, už to neodpovídá ideálům skautským.“

Nakonec jsem musel na jeho zásah ze školy odejít pro své protikomunistické názory a také, protože jsem se zastával skautingu.

Byl jsem dán zpět do Šumperka k útvaru, kde jsem za trest vykonával strážní službu, tzn. dvacet čtyři hodin volno a dvanáct hodin strážní hlídka. Avšak tehdy rušili útvar 13. pěší pluk, tak mne převeleli do Milovic, kde jsme bydleli v dřevěných ubytovnách vedle pétépáků. Z Milovic jsem byl převelen k Pohraniční stráži v Litoměřicích, kam chodili vojáci z Volar a ze Šumavy a vždycky jsme s nimi besedovali. Najednou při jedné besedě povídala jedna hlídka, že utekl za hranice i s celou posádkou nějaký poručík Josef Voznica do Rakouska. Oni totiž věděli, že jsem z Ostravska. Pátral jsem, ptal jsem se třeba syna malíře Wünscheho ze Šenova, ale nevěděli, o koho se jedná, tak nemohli ani vědět, zda se vrátil, nebo ne.

Tak se nakonec z něho asi stal zrádce z pohledu tehdejšího režimu. Ani skaut Josef Rajdus-Joža ze Šenova nemohl přenést přes srdce, když jsem mu to vykládal, že jeden jeho spolubratr se tak změnil v komunistického politruka. To byla velká šarže, hned po veliteli školy. Rozhodoval o každém, zda může být na škole z kádrového hlediska.

Dobře, že jsem z té školy odešel. Musel jsem sice sundat aspirantskou pásku, i když jsem byl četařem, ale všeci, co tam na škole zůstali, museli podepsat přihlášku do Vojenské akademie v Hranicích. Já jsem ale zájem o délesloužícího důstojníka neměl. To se mi nelíbilo. Takže na jedné straně mě zachránil a na druhé straně mi udělal ostudu. Tak takhle skaut vykutálený... Nevím, zda Voznica ještě žije.

Svou prezenční vojenskou službu jsem ukončil u Útvaru Pohraniční stráže v Praze-Kobylisích a v roce 1951 jsem nastoupil do zaměstnání do frýdecko-místeckého textilního závodu Slezan,¹⁷ v něm jsem měl kromě výkonu svého povolání na starost podnikový časopis Textilák, který jsem se rozhodl s úctou k básníkovi Petru Bezručovi nazvat Bezručův textilák. Napsal jsem žádost samotnému bardovi, který překvapivě kladně odpověděl, že beze všeho. Od té doby jsme spolu udržovali čilý písemný styk až do roku 1957, přičemž jsem mu zasílal každé číslo tohoto listu zaměstnanců Národního podniku Slezan. On mi na oplátku podepisoval své básně.¹⁸

Když už se tedy jmenoval náš časopis na básníkovu poctu Bezručův textilák, tak jsem se odhodlal napsat mu, zda by i podnik mohl nést jeho jméno – Slezan bavlnářské závody Petra Bezruče. Tenkrát dostal tento závod od komunistů rudý prapor.

Petr Bezruč s tím souhlasil: „Milí, poctu, kterou mi chcete udělit dávajíce bavlnářským závodům v Místku moje jméno, s hrubým potěšením přijímám, ač ji nezasluhuji.“

Ale když jsme tu žádost poslali na ministerstvo spotřebního průmyslu, tak byla zamítnuta,¹⁹ byť byly v Čechách textilní závody Boženy Němcové a Aloise Jiráska. Ministerstvo pojmenování po Petru Bezručovi zamítlo s tím, že se po žijících literátech podniky jmenovat nemohou. Neměl jsem odvahu Petru Bezručovi toto napsat. Ale za půl roku jsme v novinách četli, že jeden důl v Ostravě má název Petra Bezruče.

Na obnově skautingu v roce 1968 jsem se nepodílel, protože jsem se obával jiných nároků mládeže. My jsme totiž po válce pořádali celodenní túry jen s krajícem chleba, tak jsem se bál zhýčkanosti mladší generace. Můj bratr Karel se do činnosti skautského oddílu opět zapojil.²⁰ 

Psal jsem tehdy brožurku Hrdina od Sokolova o Jaroslavu Lohrer-Lomovi (1917–1942), který byl zástupce obránce Sokolova kapitána Otakara Jaroše. Znal jsem jeho sestru, paní Demlovou, která mi leccos vyprávěla. Psal jsem také různým generálům, aby vzpomenuli. I generálovi Ludvíku Svobodovi jsem psal. Odepsali mi generál Miroslav Šmoldas, Bohumír Lomský a Otakar Rytíř, který mi dokonce v dopise napsal, že nemá čas sepsat vzpomínku, ale že až bude mít inspekční cestu, tak se u mne zastaví.

Byl jsem ve Slezanu a najednou přišel vrátný: „Soudruhu Vlku, máte tem jakéhosi vojáka, máte přijít na bránu.“ Šel jsem, generál měl červené kalhoty, lampasy. Představil se jako generál Rytíř. Tak jsem ho pozval do kanceláře, tam mi nadiktoval svoje vzpomínky. Byl tam asi půl hodiny. Odpoledne, když jsem šel na oběd, zavolala mne na kobereček předsedkyně celozávodního výboru KSČ, nějaká „soudružka“ Daňková. A začala: „Co si to dovoluji zvát generály, oni o tom neví, KSČ o tom vůbec neví.“

Odpověděl jsem jí: „Ale to byla moje soukromá návštěva. Nezlobte se, já za to nemůžu.“ Povídám: „Když přišel ráno, jenom se ohlásil, že mne navštíví, když jsem nebyl doma, tak přišel za mnou do zaměstnání.“

Uzavřela to: „Tak ať se to víckrát nestane.“

Mysleli, že jsem měl nějakou tajnou schůzku.

Za tu brožurku, kterou jsem chtěl upozornit i na další hrdiny, než byl kapitán Otakar Jaroš, na kterého se tehdy hlavně pamatovalo, jsem potom dostal uznání od ústředního výboru Svazu československo-sovětského přátelství.

Ještě jedna zajímavá věc se pojí s Lohrer-Lomem. Když jeho sestra přebírala in memoriam od generála Svobody jisté vyznamenání, tak mu povídá při podávání ruky: „Pane generále Svobodo... tak se nezlobte, ale bylo to zapotřebí? Tolik smrti? Tolik našich chlapců tam padlo u Sokolova... Bylo to zapotřebí? Museli jste se dobrovolně...?“ Generál Svoboda úplně sklopil hlavu a kapaly mu slzy z očí, že mu to vyčetla.

Kvůli podnikovému časopisu Bezručův textilák jsem byl během normalizace komunisty postižen. Měl jsem důvěru odborů, ale nikdy jsem nebyl v žádné politice. Nemiloval jsem politiku. Nechtěl jsem do Textiláku dávat politické články, ale oni mne donutili, třeba jak byl Vysočanský sjezd.

Jakmile se to znovu převrátilo, tak ti tzv. soudruzi mi to naopak vytýkali. A pak byly prověrky. Všichni na vyšších postech (ředitel atd.) museli jako politický trest o post níže. Ale mne jediného přeřadili do dělnického povolání. Dělal jsem předtím plánovače a normovače.

Nevadilo mi, že jsem v montérkách, ale musel jsem tahat těžké bedny. Dvakrát jsem dostal kýlu. Pověřili mne tím dělnickým úkolem na dva roky, ale nechali mne tak devět roků, až téměř do roku 1989. Má matka dokonce chtěla psát prezidentu Husákovi.

Dělal jsem hlasatele na Válcovnách plechu až do druhé ligy. Během přestávek jsem nepouštěl moc hudby, ale vždycky jsem k mikrofonu zval nějakého významného fotbalového internacionála, rozhodčího apod. Lidé to rádi poslouchali. Zažíval jsem však i kruté chvíle, když třeba přijeli napití fandové z nějaké vesnice a osočovali rozhodčího. Hlásil jsem tenkrát třeba, že se na Válcovnách od historie vždycky slušně fandilo a že prosím hosty, aby zanechali svého počínání. Tenkrát obstoupili mou hlasatelskou kabinu a hrozili mi pěstí. Musel jsem čekat, až autobus s fanoušky odjel. Dostal jsem ocenění za výchovné besedy a přestávky s Antonínem Panenkou či Josefem Masopustem.

29. dubna 1990 se v Palkovicích odehrálo setkání skautských činovníků pod vedením krajského náčelníka bratra Lumíra Jedličky. Skaut Josef Šlajer napsal: „Tehdy při jedné schůzce v roce 1990 nás starších činovníků byl dán popud bratrem Vlkem, abychom se znovu sešli starší činovníci po téměř padesátileté činnosti Junáka. Přítomný bratr Kubínský tuto myšlenku přivítal, a tak se 29. dubna 1990 celkem šestadvacet starších bývalých činovníků sešlo v mysliveckém srubu v Palkovicích...“²¹

Br. Josef Jaroš, Lumír Jedlička a Arnošt Kubínský nám vyprávěli zážitky z lesních škol. Dokonce nám Luma Jedlička vyprávěl zážitky z Jamboree, ale nevím už z kterého.

Později se mi ale zhoršovalo zdraví, proto už jsem nemohl vykonávat žádnou skautskou funkci, tak jsem se vrhl na vydávání skautských brožurek. Byly vydány tři: První v roce 1991 Buď připraven! jako vzpomínková publikace na zemřelého Arnošta Kubínského.

V roce 1995 to byla Historie skautingu v Pobeskydí, kam několik skautů dodalo sepsané krátké historie ze svých oddílů a středisek. K popsání své historie jsem vyzval jednotlivé oddíly jako člen okresní rady Junáka.

Třetí vyšla v roce 2006 pod názvem Vlčata vzpomínají k 60. výročí smečky Karlovy Huti.²² 

Všechny publikace vyšly v mé edici Beskydské monografie, ve které bylo vydáno již přes šedesát svazků.²³ 

Rovněž jsem vedl v okresním deníku rubriku Junácká hlídka. Později mi ale bylo sděleno ostatními skauty, že už není potřeba informovat do novin, a tak jsem to přestal dělat, i když jsem si říkal, že když se skauti v tisku zviditelňují, tak alespoň mohou žádat o nějaké finance, protože když se o nich nic neví, tak od nikoho nic nedostanou.

Se svými bývalými vlčaty se neustále stýkám. 26. května 2006 jsme se setkali, to bylo 60. výročí tábora v Hutích pod Smrkem. Sešlo se nás asi dvanáct z dvaadvaceti poválečných účastníků vlčáckých táborů. Setkání se zúčastnila také Iva Krulikovská a Roman Teichmann-Stopař, který na akci fotografoval.

Mám spoustu zálib a koníčků. Jedním z nich je amatérský film, přičemž jsem založil přehlídku amatérského filmu Beskydský ještěr. Ve filmovém klubu dělám kronikáře, přičemž kronikáře jsem dělával i pro město, ve Slezanu, požárníkům či v Klubu důchodců.

Rád bych se ještě jednou někdy v létě podíval na skautský tábor a zavzpomínal si. Je mi ale líto, že už nemám, s kým bych sdílel své skautské zážitky. V Palkovicích totiž zemřel v poslední době skaut Josef Šlajer.²⁴ Také jsem se rád setkával s frýdeckým Rudolfem Štěpánkem-Jestřábem.

1 Tento údaj převzat z Osobního listu C činovníka Viléma Vlka na rok 1949, avšak při vyprávění Mauglí uváděl rok 1935.

2 Později byl členem 1. smečky vlčat Karlova Huť.

3 Vilém Vlk-Mauglí: Buď připraven! K úmrtí A. Kubínského 1991, str. 18.

4 Že nebyl jediný, kdo si s Arnoštem Kubínským vybudoval bližší vztah, dokládá vzpomínka Miloše Machka, pozdějšího významného dirigenta, ve které píše: „Arnošt Kubínský byl nám všem jakýmsi druhým tátou...“ Článek z Trampa Po stopách „Starého vlka“.

5 „Povolání Arnošta Kubínského mělo jistou výhodu, když byl zaměstnán nejdříve v Karlově huti, později v Třinci na oddělení bezpečnosti práce. Dodával nám zdravotnický materiál na letní tábory i na běžnou činnost.“

6 Byli to skauti a bydleli také v dělnické kolonii u Karlovy Huti.

7 Možná ještě s nimi chodil Lichnovský, ale Vilém Vlk-Mauglí si není úplně jistý.

8 Píše Miloš Machek v brožuře Buď připraven! k úmrtí A. Kubínského.

9 „Chodili jsme pak dost často na Chladnou Vodu. Bylo to takové místo, kde se skauti scházeli, jako dneska Ivančena. Tam se scházeli a dělaly se vůdcovské sliby.“

10 „Stala se tragická příhoda, vlče se tam zabilo pádem ze skály. Měl jsem mu mluvit na pohřbu, ale nedomluvil jsem to. Citově jsem nesl hodně těžce, že se tak mladý skaut zabil.“ Skaut pravděpodobně pocházel přímo z Ostravice.

11 Brožurka Buď připraven! str. 18.

12 Vilém Vlk na škole v Prostějově studoval v letech 1943–1944.

13 Vilém Vlk v jiné části svého vyprávění mluvil o věku 13–14 let.

14 Zemřel v roce 2010.

15 Článek v časopise Tramp Skauting není tramping.

16 Historie skautingu v Pobeskydí str. 14.

17 Mauglí v tomto podniku pracoval až do roku 1989.

18 „Když jsme šli Petru Bezručovi popřát ze Slezanu i s dary k 85. narozeninám, tak před námi utekl do hor.“

19 „Petr Bezruč byl přitom členem brigády práce, byl dvakrát na šachtě mezi horníky.“

20 „Dalších táborů jsem se zúčastňoval už jen jako kuchař.“

21 Str. 15.

22 Vzpomínkové setkání u této příležitosti proběhlo 25. 6. 2006. Předchozí setkání se uskutečnilo 10. 11. 2005.

23 Dle brožurky Historie Bezručova kraje z roku 2012 je svazků 67.

24 Vilém Vlk vzpomínal, že Josef Šlajer měl za války nějakou vazbu na jistého kamaráda na Slovensku, na Slovenské národní povstání, kde údajně také skauti sehráli významnou úlohu.