Ludmila Vlková

„Jak jste prožili okamžik konce války?“ – „Těšili jsme se, že se sejdeme všichni. Do zpěvu jsme chodili, do kostela jsme chodili.“ – „Jak se tam žilo? Byli jste tam stále bez mužů?“ – „Byli jsme bez nich. Můj tatínek chodil mlátit lidem a taky sekat. Takže takhle ti staří pomáhali těm, co neměli nikoho. To bylo docela pěkné.“ – „Proč se nemohli vrátit vaši muži, vaši bratři zpátky do Volyně?“ – (Hovoří manžel: „Protože jsme se báli, že nás pak nepustí zpátky do Československa.“) „Když některý přijel na dovolenou, tak to nikdo nesměl vědět.“ – „Vaši bratři přijeli na dovolenou do Volyně?“ – „Ne, nepřijeli.“ – „V té době to tedy možná vypadalo tak, že oni zůstanou v Československu a vy ve Volyni, a už se třeba neuvidíte?“ – „Ano, tak to v jeden čas vypadalo. Měli jsme strach. Říkala jsem si, co s námi bude, co s námi udělají, to nevím.“ – „Zažívali jste tam chudobu, nebo se vám ve Volyni po válce žilo dobře?“ – „Po válce se pořád ještě dalo žít. V naší vesnici byl mlýn, mlékárna, kostel, školy, měli jsme tam všechno. Jenomže už ten klid nebyl. Báli jsme se, abychom zas někoho nepotkali, večer jsme nikam nechodili.“

„Jaké bylo setkání s bratry, které jste dva roky neviděla?“ – „Oni byli rádi. Chodila jsem s nimi hodně hospodařit na pole a mně se to tady začalo líbit. Že nemusím mluvit ukrajinsky, vzpomínat, co a jak mám říct, Němcům jsem taky nerozuměla, takže se těžko žilo a domlouvalo s někým.“ – „Takže v Československu se vám líbilo, protože se vám dobře mluvilo s místními...“ – „Ano, a že jsem už v Čechách. Ani jsem nezabrečela, ani mi nebylo nic líto, že jsem tam něco nechala. Takové krásné kytky a já je tam nechala. Ani mi to nepřišlo. Říkala jsem, aspoň vypadneme a nemusíme se bát. Přijela jsem sem do Hrušovan k bratrovi a on měl chomouty viset venku. Říkala jsem: ‚Prosím tě, proč to neuklidíš! Vždyť ti to ukradnou!‘ Ale on se zasmál a říkal: ‚Tady nekradou, tady můžeš mít otevřeno.‘ Takže tady se nám ulevilo, že jsme se nemuseli takhle schovávat a všechno zakrývat.“