Ludmila Vlková

„Co jsme mohli, co nám povolili si vzít, tak jsme vzali. Obilí pro dobytek, když jsme jeli ve vlaku dvě neděle.“ – „Vy jste si brali i dobytek?“ – „Ano, měli jsme dvě krávy a dva koně.“ – „A co jste si ještě s sebou vzali?“ – „Nic jiného. Obilí pro dobytek, prase se zabilo, aby bylo na cestu. Upeklo se maso, dalo se do sádla a to vědro s masem jsme sem přivezli.“ – „Jak dlouho jste cestovali?“ – „Dvě neděle.“ – „A co jste si mohli vzít osobního za věci?“ – „Vzali jsme si postele a nic jiného. Bedny s obilím a moc dalšího jsme nepřivezli.“ – „Jeli jste rovnou za bratry? Oni už tady byli?“ – „Oni tady už byli a přijeli pro nás na nádraží. V březnu jsme přijeli, bylo tady hodně sněhu.“

„Jak jste prožili okamžik konce války?“ – „Těšili jsme se, že se sejdeme všichni. Do zpěvu jsme chodili, do kostela jsme chodili.“ – „Jak se tam žilo? Byli jste tam stále bez mužů?“ – „Byli jsme bez nich. Můj tatínek chodil mlátit lidem a taky sekat. Takže takhle ti staří pomáhali těm, co neměli nikoho. To bylo docela pěkné.“ – „Proč se nemohli vrátit vaši muži, vaši bratři zpátky do Volyně?“ – (Hovoří manžel: „Protože jsme se báli, že nás pak nepustí zpátky do Československa.“) „Když některý přijel na dovolenou, tak to nikdo nesměl vědět.“ – „Vaši bratři přijeli na dovolenou do Volyně?“ – „Ne, nepřijeli.“ – „V té době to tedy možná vypadalo tak, že oni zůstanou v Československu a vy ve Volyni, a už se třeba neuvidíte?“ – „Ano, tak to v jeden čas vypadalo. Měli jsme strach. Říkala jsem si, co s námi bude, co s námi udělají, to nevím.“ – „Zažívali jste tam chudobu, nebo se vám ve Volyni po válce žilo dobře?“ – „Po válce se pořád ještě dalo žít. V naší vesnici byl mlýn, mlékárna, kostel, školy, měli jsme tam všechno. Jenomže už ten klid nebyl. Báli jsme se, abychom zas někoho nepotkali, večer jsme nikam nechodili.“