Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vlková (* 1944)

• narozena 2. října roku 1944 ve Stříteži

• komunisté její rodinu připravili o majetek

• její matka byla odsouzena z politických důvodů

• otec se vyhnul uranovým dolům ze zdravotních důvodů

• nemohla pro svůj třídní původ studovat to, co chtěla

• v 60. letech je vystěhovali z domu kvůli výstavbě přehrady

• po revoluci rodina byla částečně odškodněna v restitucích, matka byla rehabilitována

• v roce 2022 žila Marie v Červených Pečkách

,,Díky nám pije vodu celá Praha,“ směje se pamětnice Marie Vlková. Sice to říká s nadsázkou, ale vlastně má pravdu. Rodiny, jako byla ta její, obětovaly svůj domov, aby mohla vzniknout přehrada Želivka, která dodnes zásobuje pitnou vodou nejen hlavní město. Bydlely totiž v Dolních Kralovicích, které se kvůli výstavbě Želivky musely na konci 60. let zatopit. Marie a její rodina tak už poněkolikáté ve svém životě opouštěla svůj domov a pokaždé za tím stál komunistický režim...

Bydleli jsme v jedné místnosti

Marie Vlková se narodila 2. října roku 1944 ve Stříteži Václavu a Marii Končelovým. Když jí byly dva roky, rodina se přestěhovala na druhou stranu řeky Želivky do nedalekých Chotěměřic. Tam její otec provozoval pilu u rodinného Končelova mlýna. S nástupem komunistů k moci zasáhlo živnostníky a zemědělce znárodnění, kterému se nevyhnula ani rodina Marie Vlkové. V roce 1951 otec přišel o pilu, zabavili mu i veškeré povozy, stroje a jiný majetek. „Měl loveckou pušku po svém strýčkovi, musel ji odevzdat, protože nebyl podle nich nebyl spolehlivý natolik, aby ji mohl vlastnit. Takhle mu postupně všechno sebrali,“ vzpomíná pamětnice. Rodina se poté chtěla přesunout do nedalekých Dolních Kralovic, kde otec koupil dům. Jenže režim jim dělal problémy dál. Národní výbor nechtěl koupi domu schválit, takže se do něj nesměli nastěhovat, přestože v něm už několik nájemníků bydlelo. Na základě dekretů se mohli nastěhovat do jiného domu k některému z jejich sousedů, což rodiče odmítali.  

Situace s bydlením se nakonec zkomplikovala ještě víc a málem skončila mnohem větším neštěstím. Předsedkyně bytové komise, která měla o dům Končelových zájem, udala maminku Marie Vlkové za protistátní výrok. Ta byla odsouzena k odnětí svobody, naštěstí se ale trestu vyhnula díky tomu, že byla v očekávání s Mariinou sestrou.

Nakonec se za rodinu u národního výboru přimluvila učitelka Marie Vlkové, která tam měla známé, a tak jim byla v jejich domě přidělena jedna místnost v horním bytě. Ten měli sdílet s další nájemnicí a jejími dvěma dětmi. Později si žena ovšem našla jiný podnájem. Národní výbor přesto byt přepažil páskou, aby rodina využívala jen jednu přidělenou místnost. V té době se už měla narodit sestra Marie Vlkové, a tak byli rodiče ze situace zoufalí. Otec několikrát zažádal o rozšíření bytu o zbylé místnosti a zároveň o vystěhování zbylých nájemníků domu, ale národní výbor jim žádosti několikrát zamítl a trvalo roky, než se situace vyřešila. Poslední nájemník z jejich domu odešel až v roce 1964.

Ty se stejně nikam nedostaneš

Kromě bydlení znepříjemňoval režim Marii Vlkové život i v jiných ohledech. Jako malá se třeba nesměla účastnit školních besídek, protože nebyla v Pionýru. „Jednak rodiče by mně tam asi ani nedovolili vstoupit, ale jednak by mě nepřijali, protože jsem byla z nevyhovující rodiny,“ vypráví pamětnice. Třídní původ ji pronásledoval i poté, co dochodila osmiletou střední školu. „Pan učitel mi řekl: ‚Tobě může být úplně jedno, jaký budeš mít vysvědčení, protože ty se stejně nikam nedostaneš.‘ To mi bylo pochopitelně líto, sice jsem neměla nějakou zvláštní představu, co bych chtěla dělat, ale určitě jsem nechtěla dělat to, co jsem pak musela.“ Marie Vlková měla tři možnosti: buď se vyučí prodavačkou, zahradnicí, nebo kominicí – nakonec si vybrala prodavačku. Dva roky chodila do učení, a když začala pracovat v prodejně konfekce v Ledči nad Sázavou, nebylo jí ani 16 let. Práce prodavačky ji nenaplňovala, brzy nato se tak přihlásila do podnikové ekonomické školy, kterou otevřela továrna v Dolních Kralovicích. Díky tomu pak mohla změnit svůj obor.

Jako když dostanete mokrým hadrem

Další rána pro rodinu přišla v roce 1963. Tehdy občanům Dolních Kralovic na národním výboru sdělili, že se budou muset vystěhovat ze svých domů kvůli plánované výstavbě přehrady Želivka. „To bylo, jak když dostanete mokrým hadrem, prostě hrozné rozčarování. Tatínek ještě rok předtím dělal kolem domu betonové chodníky – a v třiašedesátém byl konec,“ vzpomíná pamětnice. Celé Dolní Kralovice měly skončit pod vodou, což znamenalo, že se všechny domy srovnají se zemí. Mezi obyvateli obce byli převážně starousedlíci, kteří situaci nesli opravdu špatně. „Pro ty lidi, když je přesunuli do bytu, protože už neměli sílu si shánět něco jiného, to bylo hodně smutné. Bylo tam několik úmrtí předčasných… No, je to strašné, když ti bourají střechu nad hlavou.“ Náročné to bylo i pro Marii Vlkovou a její rodinu, protože v Dolních Kralovicích se cítili být opravdu doma.

Někteří lidé začali po rozhodnutí o zaplavení Dolních Kralovic domy bourat svépomocí a materiál odváželi, aby si z něj postavili nový dům na jiném místě. Zároveň se začaly budovat nové Dolní Kralovice, ale Marie Vlková a její rodina v nich žít nechtěli. Otec se přestěhoval do Zásmuk a Marie Vlková s manželem do Červených Peček. Začala pracovat ve firmě Pražské cihelny jako účetní a postupně se jim s manželem narodily dvě dcery.

Začátky v Červených Pečkách pro ně ale nebyly jednoduché. „Lidi nás nepřijali moc dobře. Tady jsem paní Vlková, kdežto tam jsem byla Mařenka, to srdíčko tam je a bude tam pořád. Ještě teď kolikrát je mi do breku. Třeba když tam stojíme na mostě, vy mi to třeba nebudete věřit, ale já to městečko pořád vidím.“

Marie se se sousedy z původních Dolních Kralovic začala každoročně stýkat na setkání rodáků a přátel obce. Po roce 1989 byla její rodina v restitucích alespoň částečně finančně odškodněna za majetek, který jim po válce sebrali komunisté. Zároveň byla v roce 1990 rehabilitována Mariina matka. Po revoluci rodina také koupila pozemek ve Všebořicích, v blízkosti vodního díla Švihov, kde se nachází jejich zatopený domov. V době natáčení roku 2022 Marie Vlková stále žila v Červených Pečkách.