Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Vobejda (* 1930)

• narozen 5. 11. 1930 v Proseči

• 1949 - podílel se na založení protikomunistické skupiny v Proseči

• 1949 - pokus o opuštění republiky, zatčen v západních Čechách

• 1949 - odsouzen za nedovolený pokus opuštění republiky k 1 roku vězení

• 1950 - vyšetřován v Pardubicích v souvislosti s prosečsko-budislavskou skupinou

• 1950 - v říjnu odsouzen Státním soudem v Litomyšli k 19 letům vězení za údajný zločin velezrady

• 1950-56 - odpykával si trest v Pardubicích, Chrudimi, v Písku, v Plzni na Borech, v lágru Vojna u Příbrami - těžba uranové rudy

V době od března do září roku 1949 se zabývala krajská složka Státní bezpečnosti v Pardubicích několika dramatickými incidenty, vyvolávajícími pozdvižení v obcích Budislav (okres Litomyšl) a Proseč (okres Polička). Cílem zastrašování neznámé skupiny lidí se totiž stali tři místní činitelé strany. Záhadné útoky, při nichž nikdo nebyl zraněn (ačkoli zprvu nešlo vyloučit, že skutečně někdo usiluje o život důležitých funkcionářů), byly navíc doprovázeny vylepováním letáků psaných na stroji, v nichž si neznámí pachatelé brali na mušku komunistický režim a jeho představitele. Obsahem letáků byla hesla jako „Zachvátí-li tě, zahyneš“ doprovázená kresbou pařátu s ostrým drápem (byla to reminiscence na dobu protektorátu, kdy byly stejné motivy namířeny proti nacistickým okupantům) nebo humornější „Komuni, připravte si ranec, brzy bude tanec“. Nechyběla ani provolávání slávy někdejšímu předsedovi národněsocialistické strany Petru Zenklovi. Všechny incidenty byly policejními i civilními úřady okamžitě hlášeny na krajské pracoviště Státní bezpečnosti, která ihned rozjela důkladné vyšetřování. Podkladem pro následující rekapitulaci jsou zprávy místní stanice SNB a bezpečnostního referenta MNV podávané od března do září 1949 na krajské pracoviště StB v Pardubicích.  

15. 3. 1949: Krátce před půlnocí se ve svém nájemním podkrovním bytě v Proseči ukládal ke spánku místopředseda místní organizace KSČ Matěj Čoudek. Jak později uvedl do protokolu, měl ve zvyku ve večerních hodinách sedávat u okna a dívat se při zhasnutém světle na ulici. Tentokrát to však neudělal a měl velké štěstí. V době, kdy neznámý pachatel vypálil do jeho okna jednu ránu z pistole ráže 7,65 mm, ležel již v posteli a domníval se, že spadla sklenice. Ráno si průstřelu okenní tabule za záclonou nevšiml a celý případ nahlásil až o čtyři dny později, když se rozhodl ve svém bytě vyvětrat. (2)

Čoudkův nájemní byt se nacházel v těsném sousedství s domem rodiny po zemřelém truhláři Odehnalovi. Odehnalova rodina byla katolická, politicky nakloněná ke straně lidové a děti docházely do Orla (katolická odnož Sokola, pozn. autora). Josef Odehnal mladší, rovněž truhlář, měl navíc ve vsi již jeden politický vroubek – na velikonoční pondělí roku 1948 se totiž střetl v diskusi se třemi mladými komunisty. Zpochybnil sebevražedný konec Jana Masaryka, Sovětský svaz jako vzor pokroku a žádal o komunistickou legitimaci, aby ji mohl použít po vykonané potřebě. Jako mladistvý za to byl Krajským soudem v Pardubicích odsouzen ke 14 dnům podmíněně na dva roky…(1)

V březnu 1949 byl Josef Odehnal tedy prvním, na koho v souvislosti s výstřelem padlo podezření. Týden po jeho zatčení náhle z Budislavi uprchli dva jeho kamarádi, truhlářští tovaryši Jaroslav Tmej a Miroslav Paťava. Brzy se ukázalo, že jejich odchod směřoval za hranice. Odehnal se ale nepřiznal a neřekl nic významného, co by mohlo přivést vyšetřující orgány na stopu. Otázky vyšetřovatelů na Tmeje odbyl poznámkou, že tento se sice zajímal o bydliště Matěje Čoudka, ale v souvislosti s prací. V pardubické kobce pobyl pět týdnů, než byl bez omluvy propuštěn domů. 

Několik měsíců po emigraci obou truhlářů byl administrativním rozhodnutím zkonfiskován jejich majetek a oznámení o tom vyvěšeno do obecní vývěsní skříňky. Krátce poté byla skříňka vytlučena a na místo zostouzejícího dokumentu byl vyvěšen leták s protikomunistickým obsahem. 

13. 5. 1949: O dva měsíce později se z večerní schůze místní pobočky komunistické strany na Budislavi vracel na kole okresní tajemník Josef Kroulík. Směřoval do nedalekého Jarošova. V zatáčce za Budislaví po něm neznámý pachatel vypálil několik ran z pistole a dal se na útěk. Vyděšený tajemník Kroulík zhasl na kole světla a z místa se mu podařilo ujet, aniž byl pachateli pronásledován. (1)

O několik desítek minut později se krajinou znovu rozlehla střelba, tentokrát ze dvou zbraní. Více o tom později uvedl do protokolu jeden ze střelců, svědek Soušek: 

„O 23. hodině noční jsem se vracel sám domů. Od hlavní silnice, která vede přes Budislav, bydlím asi 500 metrů, na samotě poblíž rybníka. Když jsem těmito místy přicházel k rybníku, který je od mé samoty vzdálen asi 200 metrů, uslyšel jsem dupot a tlumený hovor. Protože moje chůze byla dosti slyšitelná, neznámé osoby se daly na útěk, na což jsem v ta místa dosud křičel: Stůj! Výzvy nebylo uposlechnuto a dusot ztichl. Protože se mně celá věc zdála podezřelá a byl jsem obeznámen s případem teroristické akce v Proseči, kde bylo stříleno do bytu, vytáhl jsem svoji pistoli ráže 6,35 mm, na kterou mám zbrojní pas, a vystřelil jsem jednu ránu na zastrašení do vzduchu. Vzápětí nato byly proti mně vystřeleny dvě střelné rány, pravděpodobně z pistole. Viděl jsem také zablesknutí po výstřelu a nad sebou uslyšel hvízdot kulky. Osoby jsem nezahlédl a z místa odešel domů. Druhý den ráno nalezl jsem ve vlhkém blátě stopy po čtyřech mně neznámých osobách a jednu vystřelenou mosaznou nábojnici ráže 7,65 mm…“ (2)

Incident nahlásil zemědělec a člen komunistické strany Soušek druhý den ráno, přičemž vyšlo najevo, že od střelby na tajemníka Kroulíka uplynulo do té doby asi půl hodiny.  

září 1949: Došlo k dalšímu útoku, tentokrát na člena komunistické strany Josefa Vaňouse, který byl o půl dvanácté v noci přepaden ve svém bytě dvěma mladými muži, zakuklenými šátky a oslovujícími se navzájem „Bratře veliteli“. Ještě předtím se Vaňousovi představili jako právě shození parašutisté a pod hrozbou použití zbraně po něm požadovali informace týkající se místních funkcionářů komunistické strany a hospodářských otázek obce. Přitom si vše zapisovali do notesu a po zvolání „Ať žije budoucí prezident Petr Zenkl!“ odešli. (3)

9. září 1949: Z kanceláře poštovního úřadu zmizela z pouzdra pistole a náboje, které tam měl uložené budislavský poštmistr. Pachatel na místě bohužel zanechal otisky prstů a tato zpráva se začala den po události šířit. Okradenému poštmistrovi se okamžitě přihlásil dvaadvacetiletý syn místního zemědělce Miloslav Dočkal a oznámil mu, že v onen večer zrovna kolem poštovní budky procházel. Jelikož uslyšel podezřelé vrznutí, šel se na místo podívat a nalezl vypadlý okenní rám. Údajně nasadil rám zpátky a odešel. 

Esenbákovi, který od Dočkala tuto verzi příběhu vyslechl, se ovšem cosi nezdálo a Dočkalovo jméno udal vyšetřovatelům, kteří v krádeži pistole tušili spojitost s předchozími událostmi na Budislavi a v Proseči. Z Pardubic okamžitě dorazila StB a na Dočkala přímo v jeho bytě udeřila. 

Během jednoho týdne StB pozatýkala asi deset lidí z Budislavi a Proseče, kteří se mezi sebou znali. Pomocí kusých výpovědí, vynucovaných bitím, se vyšetřovatelům podařilo sestavit mozaiku, která ne beze zbytku doplnila výše popsané incidenty. Následující popis vychází z vyšetřovacích protokolů a vyprávění žijících pamětníků. 

Někdy uprostřed ledna roku 1949 se v nedaleké Proseči setkali devatenáctiletí Josef Lněnička (řeznický učeň) a Stanislav Vobejda (praktikant v hájovně). Při vzájemném rozhovoru došlo na výměnu názorů na stávající politickou situaci a hlavně na činnost komunistické strany na okrese. Vobejda Lněničkovi důvěrně sdělil, že má kolem sebe skupinu přátel stejného smýšlení, z nichž někteří se chystají na odchod do zahraničí. Ostatní potom zamýšlejí ilegální činnost, tisk protirežimních letáků a nějaké akce na zastrašování místních funkcionářů KSČ. Josef Lněnička se mu nato svěřil, že podobnou skupinu má i on, a že dokonce zná některé Vobejdovy přátele. Oba se rozešli se slibem, že se v nejbližší době dohodnou na dalším. Ve skutečnosti šlo tedy o dva okruhy: na Proseči do něj patřili Josef Odehnal, dva truhlářští dělníci z Budislavi Paťava a Tmej, lesní praktikanti Vobejda a Stanislav Kašpar. Na Budislavi přímo to byl Miloslav Hladík a Josef Lněnička. 

V měsíci lednu se skutečně konala schůzka ve Lněničkově bytě na Budislavi, na které byli přítomni i ostatní již jmenovaní – v protokolu se později objevila tato jména: z Proseče dorazil hajný Stanislav Vobejda, lesní dělník Stanislav Kašpar a truhlář Josef Odehnal. Z Lněničkových budislavských přátel se sešli truhláři Jaroslav Tmej, Miroslav Paťava a strojní zámečník Miroslav Hladík. Na schůzce padlo několik návrhů budoucí činnosti a Miroslav Paťava byl zvolen a rukoudáním potvrzen jako vedoucí obou skupin, které měly vše podnikat dohromady. Ze všech členů měl Paťava pověst nejradikálnějšího antikomunisty a navíc byl ze skupiny nejstarší. Na schůzce měla být také domluvena akce na zastrašení místopředsedy místní organizace KSČ a správce znárodněného podniku LEKO Matěje Čoudka, kterou se chystali provést Miroslav Paťava, Jaroslav Tmej a Josef Lněnička. 

Po schůzce se ještě několik členů skupiny vloupalo do kanceláře MNV v Budislavi, v domě, kde Lněnička bydlel. Tady vyhotovili Stanislav Vobejda a Josef Lněnička na psacím stroji několik letáků s názvem „Komuni, sbalte si ranec, brzy bude tanec“. Tyto letáky si potom členové skupiny rozdělili a rozhazovali v Proseči i na Budislavi. Podle Odehnalova svědectví měla tisková analýza psacího stroje přivést estébáky právě na místní národní výbor a zmást tak případné vyšetřování. 

Po střelbě do okna místopředsedy Čoudka trvalo celý týden, než na Proseč dorazila StB, která případ vyšetřovala jako možný pokus o vraždu. Ostatně Matěj Čoudek byl nenáviděná postava. Předtím, než dostal výstražnou ránu z pistole do okna, byl před svým domem v podroušeném stavu několikrát napaden a neznámými lidmi do krve zmlácen. (Skupina kolem Paťavy na tom ovšem podle Odehnalova svědectví neměla žádný podíl.) Kulka od Paťavy měla být důraznější výstrahou, která na výprask navazovala. Zabíjet nikdo v úmyslu neměl. Čoudkova výpověď o zvyku sedávat večer při zhasnutém světle u okna byla pravděpodobně účelová. Nebylo by lepší zprávy pro vyšetřovatele než zjištění, že Čoudka chce někdo opravdu zavraždit. 

Po Odehnalově zatčení uprchli Tmej i Paťava do americké okupační zóny (do Bavorska) a už se nikdy nevrátili. Tmej ještě zanechal zprávu, že se všechno má shodit na ně, protože už jim nic neuškodí. Jak již bylo zmíněno, během celého měsíce se Odehnalovi nepodařilo nic prokázat a ani on sám nepromluvil. 

Skupina se po útěku obou truhlářů fakticky rozpadla a nevyvíjela žádnou další činnost. Stanislav Vobejda se potom v červnu na vlastní pěst pokusil následovat svoje kamarády za hranice, ale neuspěl. V Chebu byl potom odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře a 10 000 Kčs pokuty za pokus opuštění republiky. Iniciativy se na Budislavi chopil Josef Lněnička. 

Je možné s největší pravděpodobností předpokládat, že nikdo ze skupiny neměl při provedených akcích skutečně v úmyslu zabíjet. Při žádném ze zmíněných incidentů nebyl nikdo ani zraněn, ačkoli příležitostí k tomu bylo mnoho. Okresnímu tajemníkovi Kladivovi dokonce zprávu o tom, že ho někdo chce zastřelit, přinesla jeho vlastní žena s tím, že se o tom v obci povídá. Při vyšetřování vyšlo najevo, že mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka (a člen pozdější ilegální skupiny) pronesl před svým mistrem, že „Kladivo je na odstřel…“, na což mu jeho mistr odpověděl, že mu milerád sežene střelivo. Tuto anekdotu mlynářský mistr pro všeobecné pobavení pustil zřejmě v hospodě do oběhu, až se o ní dověděl i tajemník Kladivo, který se té zprávě podle vlastních slov „srdečně zasmál“. Obvinění z přípravy vraždy se potom nedostalo ani do soudního protokolu. 

Ohledně dalších zastrašovacích akcí vypověděla v březnu 1950 Milada Dočkalová, že z jedné plánované střelby do okna jiného komunistického funkcionáře sešlo proto, že v jeho domě bydlely i malé děti. 

Pro konstrukci případu „teroristické“ skupiny ovšem bohatě stačily i popisované výtržnosti. Obzvláště přitěžující okolností byla existence skutečných zbraní, kterými disponovali někteří dospělí členové skupiny, a hodlal si ji opatřit i Miloslav Dočkal. Vedle raketové pistole to byly ještě dva revolvery ráže 7,65 a 9 mm, které vlastnili Lněnička a Vomáčka, a jeden granát (pravděpodobně z války), který sehnal Lněnička, aby Miloslav Dočkal „také něco u sebe měl“. Zbraně používali členové výhradně k zastrašování. Načasování, plánování akcí a jejich provádění nasvědčují tomu, že šlo spíše o jednorázové dobrodružné výpravy než o systematickou odbojovou činnost. 

Největším „pokladem“ skupiny byl starší automat, který původně opatřil Stanislav Vobejda. Zbraň byla po útěku Miroslava Paťavy a Jaroslava Tmeje za hranice ukryta pod Paťavovou chalupou, putovala posléze z jednoho úkrytu do druhého. Po jejich útěku bylo nutné dostat zbraň co nejrychleji do bezpečí, protože hrozila důkladná prohlídka jejich někdejšího bydliště. Nakonec se automat stal osudným hlavně všem mladistvým odsouzeným.

Po útěku obou truhlářů se Tmejův bratr František Tmej se vším svěřil kamarádovi, který s ním denně cestoval autobusem do Litomyšle do učení. Podle vyšetřovacího protokolu a vyprávění Františka Tmeje se patnáctiletý Josef Křivka začal zajímat hlavně o zbraně, které po útěku Paťavy a Tmeje měly zůstat a se kterými oba údajně stříleli do Čoudkova okna. Zde ovšem také končí jistota, co tehdy Křivka skutečně vypověděl a co bylo do jeho protokolu přeneseno odjinud. Tmej i Křivka totiž podle protokolu automat zpod chalupy vytáhli a Křivka si ho odnesl domů, aby si ho důkladně prohlédl… Dnes to Josef Křivka rozhodně popírá, automat prý doma nikdy neměl a ani mít nemohl, protože by ho neměl kde ukrýt. 

V každém případě dostal František Tmej od Lněničky důkladně vynadáno, že se o existenci zbraní a vůbec celé skupiny někomu svěřil. Patnáctiletého Křivku nakonec vzal na milost a pod závazkem naprostého mlčení a hrozbou tvrdého potrestání dokonce do své skupiny „přijal“. V květnu potom prostřednictvím vzkazu pozval Křivku na akci k zastrašení okresního tajemníka Kroulíka, který ten večer na Budislavi schůzoval. Lístek podepsaný „Bratři spravedlnosti“ dostal kromě Křivky i mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka. Oba se měli dostavit o půl jedenácté k místu zvanému Borek, kde se dozvědí další. (1)

Jediným členem skupiny byl v této chvíli v podstatě jen Lněnička sám a mladší kluky bral na akce jako pomocníky. Miloslav Dočkal se s Lněničkou znal na malé vesnici již předtím, do jeho plánů byl zasvěcen ale až v měsíci srpnu. Původní iniciátory skupiny v Proseči vůbec neznal. O tom, že jeho sestřenice Milada Dočkalová už na jaře pomáhala vylepovat protikomunistické letáky a účastnila se ukrývání zmíněného automatu u otce své kamarádky, vůbec nic nevěděl. 

Milada Dočkalová a Milada Boušková přibyly do skupiny pravděpodobně na konci března 1949, krátce po útěku Tmeje a Paťavy do zahraničí. Podílely se na žádost Lněničky pouze na ukrytí zmíněného automatu a jednoho granátu z války. Později pomáhaly s vylepením několika letáků, které vyrobil Tmej před svým útěkem. Jako přitěžující okolnost jim bylo přičteno i to, že o provedených zastrašovacích akcích věděly, zúčastňovaly se schůzek a neoznámily to patřičným úřadům.

Zářijové události: Proběhly opět v režii Josefa Lněničky. Kromě něho se akcí zúčastnili ještě Miloslav Dočkal, Josef Křivka, Jaroslav Vomáčka a jednou i Lněničkova dívka Olga. Dne 5. září se pod jeho vedením všichni (kromě Olgy) vypravili do Proseče, kde Dočkal a Lněnička hodlali vykrást obchod s koloniálním zbožím a železem. (V telefonickém rozhovoru vedeném v říjnu 2008 Josef Lněnička prohlásil, že autorem nápadu byl Miloslav Dočkal.) Skupina tak měla získat náboje do zbraní a rozbušky. Zbraně v té době pochopitelně na prodej nebyly. Výprava do pět kilometrů vzdálené Proseče se konala opět ve večerních hodinách a zúčastnili se jí tentokrát Křivka, Dočkal, Vomáčka a Lněnička. Po příchodu na místo však Lněnička zjistil, že do dveří obchodu nepasuje ani jeden z paklíčů, které si předtím připravil. Vzápětí se stalo něco neočekávaného: při obhlížení obchodu se do cesty připletli dva náhodní kolemjdoucí, muž a dívka, které Lněnička údajně okamžitě „zajal“ a po krátkém výslechu propustil dívku. Muž se představil jako Jindřich Drahoš z České Rybné a po ujištění, že není komunista, skupině nabídl spolupráci a udal několik jmen předních komunistů v České Rybné, na které by se bylo možné vypravit.

Pětadvacetiletému Drahošovi ale podle Dočkalovy výpovědi (na StB v Pardubicích) matka zakázala kamkoli chodit a skupina odešla zpátky do Budislavi. Ačkoli se při pozdějším výslechu Drahoš snažil svoji výpovědí stavět do role oběti, vysloužil si svými sympatiemi dvanáctileté vězení. Kromě tohoto incidentu (který z pochopitelných důvodů nešel nahlásit) se na akcích Lněničkovy party nijak nepodílel a její členy vůbec neznal.

Posledním zářijovým podnikem bylo noční přepadení komunisty Vaňouse, popsané v úvodu. Této akce se zúčastnili opět Lněnička a Dočkal, kteří Vaňouse vyslýchali, Křivka a Vomáčka, kteří měli spolu s Lněničkovou dívkou Olgou hlídkovat venku. Olga Steklá s sebou údajně nesla i jeden granát, který jí Lněnička předtím dal s tím, aby ho zakopala. (3)

K rychlému odhalení všech členů skupiny potom vedla přímo zoufale nedostatečná konspirace a improvizovaně prováděné akce. Dočkalův plán na získání pistole na poště byl poslední tečkou za budislavskou skupinou, jejíž všichni členové byli zatčeni prakticky během jednoho týdne. Půl roku po nich se vyšetřovací vazby dočkali i prosečtí kamarádi, kteří s Lněničkovými podniky neměli nic společného – Josef Odehnal, Stanislav Vobejda (který si odpykával trest v Chebu), Stanislav Kašpar a Miroslav Hladík.  

Mladistvé dívky Dočkalová a Boušková byly k výslechu předvedeny až na jaře 1950 a poté přiděleny na dělnické práce do cihelny ve Stíčanech u Hrochova Týnce.

Na základě rok trvajícího vyšetřování se StB dopracovala až k lidem, kteří na podzim a v zimě 1948/1949 zakládali prosečskou skupinu, která se později díky kontaktu na Lněničku a Hladíka spojila s budislavskou partou. Ta se pod Lněničkovým vedením postupně rozrůstala o několik dalších lidí, včetně čtyř mladistvých. S aktivitami původních členů měla již ovšem málo společného. Před senátem se tak znovu sešli Stanislav Vobejda, Josef Odehnal, Miroslav Hladík a Stanislav Kašpar. Až na tři účastníky procesu, kterým soud přiřkl „pouze“ neoznámení trestného činu, byli všichni obvinění odsouzeni za zločin, respektive provinění (mladiství) velezrady podle zákona č. 231/48 Sb. Josef Lněnička si vysloužil dvacetiletý trest odnětí svobody (v době trestné činnosti mu nebylo 21 let, od 18 byl ovšem plně trestně odpovědný). Nízký věk většiny odsouzených byl asi také důvodem, proč nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti. Nejhůře byl potrestán Miloslav Dočkal (nar. 1927) – za přepadení komunisty Vaňouse, krádež pistole, rozbití stranické vývěsky a pokus o vyloupení obchodu se střelivem mu byl vyměřen pětadvacetiletý trest těžkého žaláře. 

Z vlastizrádných činů (provinění) se zodpovídali i šestnáctiletí Josef Křivka, František Tmej a o rok starší dívky Milada Dočkalová a Milada Boušková. Všichni čtyři byli odsouzeni jako mladiství k trestům v trvání od jednoho do tří let. Dvanáctiletý trest si vyslechl i nešťastník Jindřich Drahoš a několik dalších osob, kteří s hlavními obviněnými přišli do kontaktu a nabyli vědomost o jejich činech, aniž je ohlásili patřičným úřadům. 

Za jedno rozbité okno místopředsedy Čoudka, zdemolovanou vývěsní skříňku, krádež pistole a neklidné spaní několika komunistických funkcionářů bylo devatenáct lidí odsouzeno celkem na 180 a půl roku do vězení. 

Stanislav Vobejda se narodil 5. listopadu 1930 v Proseči. Po vychození měšťanské školy ve Slatiňanech pobýval jeden rok na salesiánském gymnáziu ve Fryštáku na Moravě. Po návratu do svého rodiště nastoupil jako lesnický praktikant do Posekance. Od známého si opatřil automat, se kterým měl jediný plán: „Naznačit bolševikům, že se jejich horlivost může obrátit proti nim. Dát najevo, že je kdosi v lesích, kdo se nemusí spokojit se stavem věcí.“

Spojil se se skupinou, ke které v Proseči patřil Josef Odehnal a dva truhláři z Budislavi: Miroslav Paťava a Jaroslav Tmej. Na přelomu roku 1948/1949 se na Proseči setkal s Josefem Lněničkou, který tam pracoval a který mu sdělil, že podobná parta existuje i v blízké Budislavi. V lednu Lněnička uspořádal ve svém bytě schůzku, na které byla za přítomnosti Vobejdy a jeho prosečských kamarádů dojednána první akce proti Matěji Čoudkovi. 

S.V.: „Seběhlo se to jednoduše. Nechtěli jsme ho zasáhnout, aby tekla krev. Mělo to mít odstrašující účinek, aby trochu přibrzdil. On byl s tou stranou hodně žhavou, takže ho to chtělo přibrzdit, aby taky myslel na jiné věci.“

O.B.: „Čoudek potom vypověděl, že měl ve zvyku sedávat u okna. Byla to účelová výpověď, aby dokázal, že jste ho chtěli zabít?“

S.V.: „Přesně tak. Nikdo u toho okna nebyl. My jsme ani nesledovali, jestli tam sedí nebo ne. Ale když se tam střílelo, tak jeho nikdo neviděl. Ani blízko okna… Akorát, že tam bylo světlo, víc nic.“

O.B.: „Záměr nebyl ho zabít?“

S.V.: „Pochopitelně, že ne!“

Po úspěšném provedení akce a reakci StB, které prozatím padl za oběť Josef Odehnal, se Vobejda k Lněničkově skupině na Budislavi nepřipojil a rozhodl se k odchodu do zahraničí. Při nepodařeném přechodu hranice v západních Čechách byl ale zadržen a nezávisle na aktivitách své někdejší skupiny byl Krajským soudem v Chebu odsouzen k jednomu roku žaláře a 10 000 Kčs pokuty. Na Budislavi se mezitím chopil iniciativy Josef Lněnička, který skupinu rozšířil. Úspěšné i neúspěšné výpravy na komunisty a pokusy o získání dalších zbraní přivedly o pár měsíců později celou skupinu do záhuby – 15. 9. byla Lněničkova parta během dvou dnů pozatýkána a převezena k vyšetřování do Pardubic. Během několika měsíců vycházely najevo předchozí události z Proseče i Budislavi. Tak se také StB postupně dopracovala k Vobejdovi, který zatím seděl v Chebu za pokus opuštění republiky. V dubnu roku 1949 byl dodán na StB do Pardubic k vyšetřování budislavské kauzy. 

O.B.: „Označil byste výslechy jako tvrdé?“

S.V.: „Někdy příliš. Tam byly tzv. odkladárny, v Pardubicích. Říkali tomu boží hroby. Když nás tam odkládali, tak na den, dva, tak si člověk nemohl lehnout. Asi metr šířka, délka asi sto osmdesát. Akorát vím, že tam bylo mokro a že se tam nedalo sedět. Bylo to dole ve sklepě (…) To byly jejich metody, když to nešlo, hrálo se na čas. Tak se trošku přitvrdilo s prostředím. Nevím, možná jsem tam byl osmkrát, desetkrát, ale to už jsem měl plesnivý boty. To si pamatuju.“

V době přípravy procesu přibyl mezi své přátele do vazební věznice v Chrudimi (po odpykání předchozího trestu). 

„Po výslechu v Pardubicích jsem byl v Chrudimi na samotce a byl jsem tam třeba čtyři měsíce. Sám. Chodili za mnou a chtěli, abych mluvil dál a tak dále… ,Nemám co mluvit.‘ –,Máte tady návrh na trest smrti, měl jste zbraně. To jsou útočné zbraně, ne na obranu. Ty byste použil proti nám.‘ Když jsem řekl , že to není pravda, tak: ,Když to není pravda, tak vás zase necháme trochu odležet.‘ A tak dál. Čekali, že začnu mluvit jinak. Tak, jak oni potřebujou. A nás opravdu nechali odležet po výslechu. Ale za strašnejch podmínek. Horší kriminál jsem nepoznal jak v Chrudimi. A na Borech (…) Žrádlo nestálo vůbec za nic. Neexistovalo, abyste si sednul. Furt v pohybu. V noci vás probudili. Vším možným, co lidská palice vykoumá, všechno na nás prubovali. A to jsme byli mladí kluci (…) Koho bych teda opravdu zinknul přes tu jeho držku, tak to byl Krejčí v Chrudimi. Jenže on potom chcípnul. Toho si Pánbůh našel a potrestal ho a chcípnul!“

Velkou roli sehrál v případu automat, který po svém útěku zanechali Tmej s Paťavou v Tmejově domě. Automat potom putoval do různých úkrytů a jeho neustálé přenášení zapletlo do případu několik dalších lidí, kteří na aktivitách skupiny neměli žádný podíl. Automat původně opatřil právě Vobejda: „Mě bavily zbraně, tak jsem ho získal. Bylo to na to, abychom dali vědět, že někdo v těch lesích je. Aby si páni soudruzi uvědomili, že se to může obrátit proti nim.“

Z automatu se ovšem nikdy nestřílelo a ani Lněničkova skupina ho nikdy nepoužívala. Zbraň fungovala pouze jako jakýsi skupinový talisman, který bylo potřeba neustále ukrývat. Při interpretaci jednotlivých vzpomínek je obtížné zjistit, jaký záměr byl původní a jak je dnes pamětníky interpretován. Právě Stanislav Vobejda na několika místech přiznává, že si většinu událostí z roku 1949 vůbec nepamatuje nebo jen matně. 

Za účast ve skupině byl Vobejda Státním soudem v Litomyšli odsouzen na 19 let. Vyhnul se trestu smrti, který mu hrozil. 

O.B.: „Věřil jste tomu, že můžete dostat trest smrti?“

S.V.: „Abych vám pravdu řek, věřil jsem tomu. Akorát jsem si říkal, že nejhorší bude chvilka, než mi daj provaz na krk. Jinak jsem byl na sebe dost tvrdej. Jenže mně byla divní jedna věc: Proč? Za co takovej trest?“

Ve věznicích v Chebu, Chrudimi, Písku, v Plzni na Borech a na uranovém lágru Vojna na Příbramsku strávil celkem 7 let. „Kdybych věřil, že si to celý odsedím, tak bych si hodil mašli na krk. Protože tohle bylo pomalý umírání. Ale věřili jsme jednej věci: Že tohle nemůže vydržet. Že když ne dřív, tak za nějakej čas se to musí položit. A ono se to položilo. Jak vidíte, tadyhle Hitler, ten to měl na tisíc let a tadyhle ty bolševici na věčný časy. A jak se to pane všecko rozsypalo.“ 

Nejvíce vzpomínek se váže právě k Borům – s Leopoldovem asi nejhorší věznici padesátých let. Stanislav Vobejda pobýval na oddělení C. 

O.B.: „Jaký tam byl režim, když jste tam přišel?“

S.V.: „Tvrdej. Tvrdej. Tam to bylo špatný. Nás tam přivezli a dali nás do třetího patra. To byla cela pro dva lidi. Nás tam bylo šest nebo osm, už nevím. Velitel oddělení byl Šepík. Rozbitý okno a bylo tov lednu. Tam jsme drali peří. Zmrzlý jako psi, protože to bylo v lednu… Ve dne se to snad dalo přežít, ale v noci… Měli jsme mít šaty – no, to se nedá říct šaty! Košile, podvlíkačky, kalhoty a taková kacabajka nebo takovej nepodařenej kabát. To všechno jsme měli mít srovnaný v komínku. Jelikož to nebylo, tak nás v noci Šepík probral a: ,Všecko ze sebe dolu a stát u zdi až do rána.‘ V tý zimě. A proč? Protože jsme byli ustrojený, což znamenalo, že se chystáme k útěku. Přitom to bylo ve třetím patře. Bory. Nikde nic. Rozsekaný okno. A my jsme měli akorát šňůrku u bot a na opasku… No to byl zlosyn! To byl Ukrajinec, strašnej lotr. To bylo zvíře!“

Další vězeňská štace, kterou Vobejda prošel, byl lágr Vojna na Příbramsku. Doloval tam uranovou rudu s dalším kamarádem ze své skupiny, s Miloslavem Dočkalem. Odtud byl také v roce 1956 propuštěn domů. Položil jsem Stanislavu Vobejdovi několik otázek na zacházení s vězni během výkonu trestu: na bachaře, podmínky a stravu. Lágr Vojna: 

S.V.: „Byly tři kategorie (stravovacích) lístků. Když člověk neudělal normu do sta procent, tak dostal zelenej. Normální porce byly čtyři knedlíky a nějaká ta brynda k tomu – to byla hornická strava! To bylo na přežití a ne na to, aby člověk dělal dvanáct vozejků, materiál naházet a tak dál. Když to neudělal, tak dostal zelenej, a když ještě míň, tak vás strčili do bunkru nebo do korekce. A tam jste dostal jenom dva knedlíky. A to bylo akorát na přežití, to se nedalo. A kdyby nebylo kluků, kdy vám třeba chodbař nebo ten, kdo roznášel to živobytí, občas něco nepodstrčil… Tak jste chcípnul“

O.B.: „Když ubíhala léta v kriminále, ztrácel jste naději, že se dostanete někdy ven, nebo ne?“

S.V.: „Já vám řeknu, že člověk o tom ani neuvažoval. Uvažoval jsem o jedné věci: abych tak nějak přežil. Pochopitelně, člověk když si leh, tak se vám honily hlavou vzpomínky na svobodu a lidi, který měl rád. Ale aby člověk tak nějak padal do beznaděje, tak to né. Dávali jsme si naději, že to praskne, a sebemenší zpráva, která byla v neprospěch bolševiků, tak člověka zahřála. Den plynul jeden za druhým, rok s rokem se sešel a já jsem tam prožil šest a půl roku, který jsem musel ze svýho života vyškrtnout, protože to nebyl život, ale živoření. Živoření! Kdyby člověk něco ukrad nebo někoho zabil, tak by věděl, za co to má. Ale takhle!? Každej trochu soudnej člověk by udělal asi to samý. Pokud to nebyl křivák, kterej jim lez do zadku a nechal se ovlivnit.“

Po propuštění v roce 1956 se Vobejda vrátil na čas domů a za tři měsíce se oženil. Našel si práci v cihelně v Zámrsku (kde bylo i vězení pro mladistvé). Tady ho také jednou navštívil nejmenovaný estébák z Vysokého Mýta a nabídl mu spolupráci: 

„Ptal se, jestli bych pro ně nepracoval, že nebudu muset dělat v cihelně a že mi seženou lepší místo. Za víc peněz a míň dřiny. Tak to čeká dodneška, jestli ještě žije… Jak jsem na to reagoval? Vydupnul jsem si na ně. Řekl jsem, že když mi bylo hodně blbě, tak jsem (něco takového) nedokázal a teď, když jsem venku, tak už to vůbec nedokážu. K takovým věcem já se nepropůjčuju.“

Stanislav Vobejda dnes žije v Praze-Ruzyni, v domku s malou zahradou, kde donedávna choval včely. Je členem pražské Konfederace politických vězňů. A jeho poselství budoucím generacím? „Aby lidi uvažovali a uvažovali tak: každé zlo s sebou nese zlo. A to, co je támhle z Východu, že vždycky stálo za prd.“