Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tak to na tom světě chodí, každej den je jinak, dneska ctěj tě za svatého, zejtra budeš sviňák
ve 24 letech se přihlásil jako dobrovolník do mezinárodních brigád, bojujících na straně republikánů ve španělské občanské válce
začátek II. světové války ho zastihl ve Francii, přihlásil se do vznikající československé zahraniční armády, po porážce Francie (červen 1940) odešel do Velké Británie
život v britském exilu prožil jako civilista, oženil se zde s českou dívkou, pracoval jako sekretář místopředsedy Státní rady Václava Noska, spolupracoval s časopisem Nové Československo
po válce členem osidlovací komise, na začátku 50. let pracoval ve zpravodajském oddělení Ministerstva vnitra, pak v Nakladatelství politické literatury
v letech 1962–1964 zakládal na Kubě Československé kulturní středisko
léta 1965–1967 strávil jako zástupce ČKD v Indii
zemřel roku 2012
Rodinné prostředí
Adolf Vodička se narodil židovským rodičům 26. ledna 1913 v Libočanech u Žatce. Na začátku I. světové války jeho maminka ovdověla a zůstala sama se dvěma dětmi na statku v Libočanech. Po válce se provdala za českého četníka z Humpolecka. Pan Vodička ho ve svém vyprávění nazývá „táta“, protože, jak podotýká: „My jsme ho za pár měsíců považovali za vlastního tátu, protože on skutečně se k nám choval moc hezky a moc nás měl rád.“
Ačkoliv byl nový otec z katolické rodiny, nechal se v roce 1919 vyškrtnout z církve. Motivem byl incident, který se udál u nich na vsi: mladou dívku ze statku znásilnil hospodářův syn, ona otěhotněla a šla s pláčem na faru, jenže místní farář ji vyhodil. Nešťastné děvče se ze zoufalství utopilo v řece Ohři. Četník Dvořák (otčím Adolfa Vodičky) případ vyšetřoval, a když se dozvěděl o tom, jak se farář zachoval, na místě prohlásil: „,Vy jste farář, vy máte dávat útěchu, tak okamžitě, dnešním dnem, vystupuji z katolické církve a svoji manželku a svoje děti nechám vypsat z židovské obce.‘ Takže od toho roku 1919 byli všichni mimo církev.“Výchova tedy byla nenáboženská, ale silně vlastenecká. Pan Vodička chodil do Sokola a byl přeborníkem ve cvičení na nářadí.
V Libočanech byla jedním bývalým legionářem založena (obecná) škola, do níž chodil. Měšťanku navštěvoval v Žatci. Kvůli zdokonalení se ve spisovné němčině nastoupil na německou dvouletou obchodní školu.
Tady jsme doma my!
V Libočanech žila jen malá česká komunita, a proto zde vznikaly občasné konflikty s německou většinou. Adolf Vodička zdůrazňuje, že zatímco všichni Češi hovořili německy, tak žádný z Němců neovládal češtinu: „Jeden jedinej německej kluk nebo holka neuměl česky. To se ale protáhlo i dál – bylo zajímavé, kolik našich lidí v pohraničí mluvilo německy, a jak málo těch Němců mluvilo česky. Jenom ti, kteří to potřebovali ve své práci. To byl takový další důvod, proč jsem si říkal, že s fašismem je třeba bojovat.“
Často jezdíval s partou mladých lidí různého politického zaměření lyžovat do Krušných hor, kde byli napadáni členy Hitlerjugend. „Na hospodě byla cedulka: ,Čechům, Židům a psům vstup zakázán.‘ To jsme strhli a napsali jsme: ,Tady jsme doma my.‘ (…) To byl další důvod, proč jsem si říkal, že s fašismem diskutovat nejde.“
Dalším důvodem k pozdějšímu odchodu na španělská bojiště byly volby v roce 1935 a radikalizace henleinovců na Žatecku (a nejen tam). Proti těmto aktivitám se pamětník cítil bezbranným.
Po vypuknutí války ve Španělsku pravidelně četl zprávy o tamním dění, a když se dozvěděl o „náboru“ dobrovolníků, rozhodl se přihlásit. [Nejednalo se ovšem o nábor v pravém slova smyslu, protože odchod do cizí armády byl nelegální a navíc bylo Společností národů uvaleno embargo na pomoc Španělsku. Obě strany jej však porušovaly. pozn. aut.]
To nemá cenu, já do toho Španělska musím...
Adolf Vodička byl sympatizantem Komunistické strany Československa, líbila se mu zejména jejich sociální politika. Jakožto člen Svazu mladých, kde bylo mnoho členů komunistické strany, se mohl blíže seznámit s komunistickým prostředím a myšlením, i když zde byli také lidé politicky nevyhranění.
„Byl jsem třikrát u odvodu. Ani jednou mě neodvedli, že jsem malej a slabej. Já jsem si říkal, že přece jenom ve Španělsku něco platnej budu. (…) Já jsem byl výbornej sportovec, takže to taky byl výcvik. Já jsem tady doma, ještě než jsem se rozhodl jít do Španělska, chodil do Svazu mladých střílet do terče. To jsem se naučil, samozřejmě, to byly malý pistole. Naučil jsem se střílet, jenomže místo pušky jsem se[ve válce] dostal k těžkýmu kulometu.“
Když se dozvěděl, že komunisté organizují propagaci pomoci Španělsku a odchod dobrovolníků, přihlásil se u nich a dostal patřičné instrukce k opuštění republiky. Měl jet se skupinou asi osmi dalších lidí, které neznal a k nimž se neměl během cesty hlásit. Se svými plány se nikomu z rodiny nesvěřil. Tento pokus však nevyšel, protože byl ve vlaku v Chebu odhalen průvodčím, který zřejmě dostal echo, že se Adolf Vodička pokouší dostat do Španělska. Nepomohlo ani doporučené vymlouvání, že se dotyčný chystá na světovou výstavu v Paříži. Po tomto incidentu se musel třikrát týdně hlásit na četnické stanici po dobu asi tří měsíců. Nakonec četníka, jenž ho měl na starosti, přemluvil, aby ho na tři dny uvolnil z této povinnosti, a ihned nato v Praze vyhledal sekretariát KSČ.„Oni mi řekli: ,Tak a tak tam pojedeš. U Krumlova překročíte hranice do Rakouska, tam bude kousek za hranicema nějakej člověk s tím a tím heslem. Ten vás doveze do Vídně a ve Vídni půjdete na Východní nádraží, tam nastoupíte do vlaku a nebudete nikomu říkat, že jedete do Španělska. Chraň vás Pán Bůh, abyste o tom mluvili!‘“Skupina čítala šest lidí a, jak uvádí Adolf Vodička, opakovaně se jim stávalo, že ačkoliv nehovořili o cíli své cesty, spolucestující to poznávali sami od sebe a projevovali jim solidaritu, zdravili je a dělili se s nimi o jídlo. Z rakousko-švýcarských hranic pokračovali do Basileje, kde již bylo shromážděno dva tisíce lidí chystajicích se pomoci bojujícímu Španělsku. Odsud pokračoval Adolf Vodička a jeho společníci do Curychu, kde bylo připraveno pro dobrovolníky uvítání, na němž veřejně promluvil i starosta.
Další kroky dobrovolníků směřovaly do Paříže, kde se soustředili ve vile v Rue Lafayette. Po načerpání sil pokračovali do Perpignanu; ve vlaku je lidé zdravili pozdravy „Viva España“, „Salut“ a i jinak jim projevovali své sympatie. V Perpignanu se rozdělili do skupin pro přechod Pyrenejí.
„Museli jsme až do dvou tisíc metrů. Musím říct, já jsem to vydržel, musím se pochlubit, a byli větší a silnější, kteří se vraceli zpátky, a těm potom zařídili v noci rybářský lodě, poněvadž to je kousek, tak tři čtyři kilometry. (…) Rybáři je převáželi po dvou, po třech. Ale říkám, dost těch lidí nevydrželo těch dva tisíce metrů. Když jsme vyšli na vrchol, tak najednou jsme viděli před náma sluncem zalité Španělsko. Dolů už se nám šlo dobře.“ Přechod hor trval asi patnáct hodin. Na španělské straně byli srdečně přivítáni.
Zvítězíme, nebo padneme!
První obcí, na kterou ve Španělsku narazil, byla pevnost Figueras. Zde byli vojáci republikánské armády, kteří zahraniční dobrovolníky přivítali. Na nákladních autech se dopravili do Gerony: „... když jsme dojeli do Gerony, tak jsme nemohli projít. Celé náměstí plné lidí – vítali nás s takovým nadšením!“Pokračovali do Valencie, snad na každém nádraží čekali lidé s vínem a jiným občerstvením pro dobrovolníky. Ve Valencii měl vlak půlhodinovou přestávku, během níž se mezi zahraničními vojáky začaly tvořit skupinky podle národností: „Já najednou slyším: ,J-jsou t-tady ně-nějaký Češi?‘ A já, do dneska nevím, jak se to stalo, já jsem začal koktat taky! ,Jo-jo-jo-jo, ta-dy.‘ On se na mě kouk‘, zamračil se, pak se dal do smíchu a povídá: ,T-to už po-posílají do Š-Španělska dě-děti?‘ A já povídám: ,Ne-ne... Teda promiň, já už jsem dospělej a todle koktání – já ani nevím, jak je to možný.‘ A on povídá: ,Pozná se, že nekoktáš, neděláš to dobře.‘ Tak to bylo moje první setkání s Čechoslovákem, ten byl potom těžce raněnej a dělal po uzdravení ve fabrice v Barceloně. Už taky nežije.“
Z Valencie konečně dojeli do centra mezinárodních brigád v Albacete, kde se dnes nachází muzeum věnované mezinárodním brigádám. Přestože se do Španělska vydal v šestičlenné skupince Čechoslováků, ostatní se mu po cestě poztráceli a už se s nimi nikdy nesetkal. Neví dodnes, jaký byl jejich osud a kde skončili.
Adolf Vodička byl nasazen ke kulometné rotě, asi po dvou měsících si velitel všiml, že si obstojně osvojil španělštinu, takže ho jmenoval výkonným rotmistrem s funkcí sekretáře roty. „Já jsem se musel starat o zásobu jídla, o zásobu zbraní, o náboje, o dovoz a převezení na jinou frontu... Já jsem se sám divil, já jsem během dvou měsíců mluvil plynně španělsky.“Zahraniční dobrovolníci se stali samozřejmou součástí republikánské armády: „My jsme byli zařazeni do normální republikánský divize, té velel Španěl. Ta divize měla samozřejmě španělské vojáky a my jsme tam byli normálně jako batalion, jako brigáda. Podle toho, jak velká ta jednotka byla.“ Mezi českými veliteli převládali komunisté: „Velmi brzy přišli na to, že tam nemají nějaké švejky, že jsme vojáci a že se umíme postavit.“Občas docházelo ke sporům o pravomoce, hlavně o udílení trestů. Na politické působení komunistů, podle slov Adolfa Vodičky, nebyl čas. „Fakt je ten, že tam byli lidi, kteří zasahovali [do uspořádání vojska], jenomže to nebyla normální civilní armáda jako tady ta naše[tj. v tehdejším Československu], kde všichni poslouchali a když se někdo ozval: ,Hele, nech si to, nikdo se tě neptá.‘ Tak to tam neexistovalo. My jsme řekli: ,Tady na frontě nebudete ten váš zásah dělat, udělá se, až nás stáhnou z fronty, to je za dva tejdny, a potom to projednáme.‘ (…) Musím říct, že zasahovali spíš nahoře; u jednotek, tam byla pohoda. (…) Až po válce jsme zjistili, že tam došlo k různým zásahům, které bez nás udělali a my bychom s nimi nebyli souhlasili.“
Prvních bojů se účastnil s polskou rotou na frontě u Teruelu, nebyli však schopni čelit přesile a museli se stáhnout. „Mezitím mě řekli, že se formuje novej československej batalion a jmenuje se batalion checo-balcánico, byli tam i Jugoslávci a Rumuni. Když jsem tam přišel, už tam byla strašná spousta Čechů (…). Šli jsme na pohoří Aragón, to město Caspe Alcaníz. Jenže pak jsme zjistili, že na to nestačíme. Byl tam s námi ještě jeden španělskej prapor a ty měli také značné ztráty, my taky, tak jsme dostali rozkaz ustoupit. Protože ono to bylo pohoří, my jsme neměli žádné těžké dělostřelectvo, měli jsme dva nebo tři lehký kanony, to by nestačilo. Kulomety jsme tahali na ramenou, taky něco vážily, no, tak jsme začali ustupovat.“
„Tam se přihodila jedna moc pěkná věc. Jak jsme ustupovali, tak jsme potkali skupinu Španělů a nesli na nosítkách na ramenou těžce raněnýho kluka. A potřebovali se dostat na druhou stranu Ebra (…) a dostat ho tam do nemocnice. Najednou vedle nás zastavil nějakej džíp. Z toho vystoupilo šest mužů. Civilně oblečený. Přišli k nám a ptali se různými jazyky a řekli, že jsou novináři. Byl tam Švýcar, byli tam Francouzi, Američan, anglickej novinář. No a ptali se, odkud ustupujeme. My jsme řekli, že od Caspe. (…) Ptali se nás, jak to vypadá, jaký máme úspěchy atd. Najednou ten jeden povídá, potom jsem se dozvěděl, že to byl Američan: ,To jsou vaši lidi?‘ Povídám: ,Ne, to jsou Španělé.‘ On mluvil německy. A povídá: ,A ten je raněnej?‘ A teď najednou koukám, že ten německej [novinář] přechází do angličtiny. (…) A ten anglickej novinář prohlásil: ,Tak, dva tady půjdeme s nima pěšky a tyhle ať nastoupí do našeho džípu a odvezou je do nemocnice za Ebro.‘ Ten francouzskej novinář trošku protestoval a ten americkej ho seřval, že jestli chce, aby [raněnej]umřel. To nám teprve potom přeložili. Já jsem se toho Švýcara ptal německy: ,Kdo to je?‘ ,No, to je americkej spisovatel Hemingway.‘“Později sháněli Hemingwaye, aby mu poděkovali za záchranu života kamaráda, ale už ho nepotkali.
Zranění
O rok později se Čechoslováci zapojili do ofenzívy na Ebru. „A já mám taky odtamtud fotku a dokonce z místa, kde jsem byl raněn. Tam jsme seděli, kluci říkali: ,Hele, my se jdeme podívat, jak to vypadá v zákopech, zůstaň tady a hlídej nám věci.‘ Já tam zůstal, přišel tam ke mně druhej kluk a povídá: ,Co tady děláš?‘ Já povídám: ,Ále, tady mají kluci náboje a zbraně, tak to hlídám.‘ A bác. Dělostřeleckej granát.
Šestnáct střepin potom zjistili v nemocnici v Barceloně. Potom mě poslali do jiné nemocnice v Mataró, kde byla česká ošetřovatelka [Vladimíra Hánělová – Mirka]. No, a odtamtud jsem vyšel a krátce nato jsme byli odvoláni španělskou vládou. (…) Naše jednotky byly odvolány z fronty, už byly v týlu, v zázemí.“ Když vyšel z nemocnice, náhodou potkal skupinku Čechoslováků, kteří se rozhodli bojovat ilegálně. Řekli mu: „Hele, my jsme řekli, nám nikdo nebude poroučet, my jsme tu dobrovolně a budem bojovat. Koukej, šest kilometrů vodsaď je Barcelona a Barcelona je ohrožená. Máme lehkej kulomet, máme flinty, máme ruční granáty, jestli chceš, pro tebe taky. Pojď s námi. Tak jsme šli blíž k Barceloně. Tam jsme ještě zaútočili. Jenomže, to byla taková sranda, že nás tam bylo pár, fašistů přesila. Tak jsme ustoupili. (…) Je konec a vodtaď jediná možnost je do té Francie. To, co na tom bylo to nejhorší – boj u Barcelony byl přesně v den mých narozenin, 26. ledna 1939. Koncem ledna už jsem byl ve Francii.“
Konec mezinárodních brigád
Již v půlce roku 1938 bylo na mezinárodní úrovni dohodnuto, že se mají dobrovolníci stáhnout ze španělského území. „Trošku zklamaní jsme byli, ale na tu španělskou vládu byl takovej nátlak. My jsme dostávali z domova dokonce noviny. Sice se zpožděním... Tak jsme četli, že mezinárodní organizace [Společnost národů] dělá na Španělsko silnej nátlak, aby nás odvolalo. Fašistů, Italů a Němců, tam bylo kolem dvaceti tisíc. A odvolali pět tisíc. A to udělali tak, že odvolali všechny ty, co byli v týlu, ty, co byli ranění a už nemohli na frontu a pár takovejch horších vojáků. Pět tisíc! Španělská vláda trvala na tom, že na obou stranách budou odvoláni. Jako gesto. Tak jako potom Francie a Anglie zradili nás, tak Španělsko taky zradili. (…) To, co tady naše noviny ještě dneska píšou, že Rusové zradili Španělsko, to je naprostá lež, protože Rusové měli tu obtíž, že jim potápěli ve Středozemním moři lodě. Lodě plné zbraní. (…) Říkali jsme, to je ohromný, jak demokratická vláda Velké Británie a Francie mluví o zradě [v souvislosti se Sovětsko-německou dohodou známou jako pakt Molotov-Ribbentop, pozn. aut.]. Ani je nenapadlo, že by tady Německu dali ultimátum, že na Sudety nebudou sahat. To né. (…) O tom se nepsalo jako o zradě. Rusové udělali jednu velkou chybu – že se tam, ve Španělsku, vměšovali do velení. Měli samozřejmě zkušenosti, byli výborní velitelé, to je pravda, jenomže to byla věc španělského lidu. My bysme neměli jedinej kulomet, kdyby nebyly ty ruský maximy. My bysme neměli jedinej tank, kdyby nebyly tanky z Ruska, jediný nákladní auto.“
Po opuštění španělského území byli dobrovolníci hned za hranicemi uvedeni francouzskou policií do internačního tábora v Saint-Cyprien, jednalo se spíše o kus ohraničené louky na pobřeží Středozemního moře. Domů se nemohli dostat, neměli ani peníze, ani doklady. Jediná možnost by byla pokusit se o riskantní ilegální cestu. Vzhledem k tomu, že již nebylo možné cestovat přes Německo a Rakousko, nepřipadala tato eventualita v úvahu. Zde pobyli asi čtrnáct dní. Pak byli převezeni na kraj Pyrenejí „... a tam byl docela normální koncentrák. Drátěný ohražení, (…) ale byly tam chaty a v těch chatách byly postele, dřevěný lehátka. (…) Francouzi se k nám ze začátku nechovali špatně, ale [jevili] tak nějak spíš nezájem. První, kteří se k nám začali chovat přítelsky, byli barevní francouzští vojáci z Afriky. Ti nám potom přes drát podávali cigarety a sem tam nějakou tu lahvičku vína. Potom přišel červenec, výročí Velké francouzské revoluce. My jsme se dozvěděli od Francouzů, od těch strážných, že to je 150. výročí a že se bude ve Francii slavit. A že je taky docela dobře možné, že dostaneme nějaký lepší jídlo. Každej druhej Čechoslovák byl sokol nebo skaut, tak jsme se domluvili, že nacvičíme prostná. Bylo nás šest set!“ Kromě toho ještě vytvořili pyramidu ze svých těl, na jejímž vrcholku stál Adolf Vodička, protože byl ze všech nejmenší a nejlehčí. Tímto vystoupením si získali vedení tábora a od té doby se výrazně zlepšila jejich strava. I chování dozorců bylo o poznání přátelštější. Za oslavu výročí pádu Bastily panu Vodičkovi osobně poděkoval velitel tábora.
Československá zahraniční armáda ve Francii
Adolf Vodička vstoupil na podzim roku 1939 do vznikající československé zahraniční armády. „Španěláci“ byli pro ostatní armádní složky podezřelou skupinou. A také Adolfa prověřoval zpravodajský důstojník, měl s ním drobnější incident – protestoval u velitele proti tomu, že mu bez jeho svolení prohledával osobní věci. Sloužil u pomocné roty, pracoval v kanceláři a využíval zde svých jazykových znalostí (španělština, francouzština, němčina, později se ještě naučil anglicky). „U tý pomocný roty najednou všichni chtěli vědět, jak se bojovalo v tom Španělsku. (…) Tam mi velitel říká: ,Hele, ty bys tu moh‘ udělat přednášku o válce, vždyť žádnej z nás tu válku nezná, jak to tam chodí. A tys tam byl.‘ (…) Svolal rotu, já jsem přednášel, já jsem poučoval, jak se mají chovat. A pak jsme jeli na frontu. (…) Nějaký velký boje tam nebyly. Akorát jedna rota překročila řeku, jméno si už nepamatuju, a tam zadržovali Němce. Dost se jim podařilo je zastavit. Potom dostali Němci posilu a kluci měli co dělat, aby se dostali přes řeku. (…) Pak jsme jeli už dolů, na jih, páč jsme věděli, že pro nás tam válka skončila. Byli jsme z toho strašně otrávený. Říkali jsme: ,Tak Španělsko prodali, nás prodali, Sudety, a teď prodali taky Francii.‘ Po válce jsem se dozvěděl, že celá parta nějakejch čtyřiceti nebo padesáti našich kluků zůstali ve Francii a vytvořili partyzánskej oddíl.“
Do Anglie
Nejkratší cesta do Anglie vedla přes Bayonne, přístav na pobřeží Atlantiku. V případě ohrožení odsud bylo možné utéci do Španělska, tato možnost byla ovšem uzavřena pro bývalé interbrigadisty. V přístavu narazili na kanadskou loď, na kterou se naloďovali polští vojáci. Během plavby se Adolf Vodička seznámil s bratrem své budoucí ženy. Vyprávěl mu: „Já tam mám sestru. Ona je tak malá, jako ty, ale hubatější. Načež, když jsme se pak seznámili, tak ona říká: ,Jé, ty jsi ještě menší, než mi brácha říkal.‘ Já říkám: ,Ty jsi zase hubatější, než mi brácha říkal.‘“
Přistáli v Liverpoolu, kde „španěláci“ dostali jasně najevo, že pro ně není v nové armádě místo. Došlo zde k nějakému nedorozumění, nakonec bylo Adolfu Vodičkovi nabídnuto, aby se začlenil do roty pomocných prací. „To byli ti, kteří kopali zákopy, opravovali zbraně atd. To byli pioneer corps. (…) Tak jsme se tam všichni hlásili, a najednou přijde za náma nějakej rotmistr, nebo co to bylo, s nějakým papírkem a četl tam asi takovejch třicet jmen. Vyvolával. Já koukám, že tam jsem taky. Řekl, abychom šli stranou. A dál: ,Vy do pioneer corps nesmíte, my vás tam nepustíme, vy půjdete do internačního tábora.‘ My jsme říkali: ,A proč?‘ ,Vy jste komunisti.‘ Na to asi deset nebo dvacet kluků říká: ,Já nejsem ale vůbec v žádný politický straně!‘ Druhej řek‘: ,Já jsem sociální demokrat.‘ Třetí řek‘: ,Já jsem národní socialista...‘ Koukali jsme jako blázni. Odvezli nás do Skotska, do tábora, pak jsme se později dozvěděli, že je to tábor pro válečné zajatce. Nebyli tam jenom španěláci. Celkem nás bylo dvacet, pětadvacet.“ Pamětník se domnívá, že tato situace byla důsledkem osobních nevraživostí ze strany československého velení. Nakonec se díky intervencím v předsednictvu vlády, na ministerstvu vnitra a interpelacím Labour Party v parlamentu podařilo dosáhnout osvobození takto zadržovaných Čechoslováků. Byla jim dána možnost vstoupit do anglické armády. Nevstoupil ani jeden.
„Já jsem v Anglii zůstal v civilu. Dostali jsme okamžitě od anglických organizací nějakou tu finanční podporu. Takže jsme měli z čeho žít, mohli jsme si najít byt.“ I když materiální podpora byla dostatečná, vyhledal Adolf Vodička středisko československých uprchlíků, kde se mu náhodou podařilo najít zaměstnání: „... tam jsem potkal Gríšu Spurnýho, to byl manžel komunistické senátorky [Anežky Hodinové-Spurné, pozn. aut.]. A on mi řek‘: ,Hele, ty znáš jazyky, jak jsi říkal. (…) Nosek tady hledá nějakýho sekretáře, kterej by mu psal zprávy, oběžníky atd.‘ On byl místopředsedou Československé státní rady v Londýně. Nosek nebyl žádnej takovej zatvrzelej, zažranej komunista. To byl velmi slušnej, solidní a tolerantní člověk. Já na něj vzpomínám, to byl hrozně fajn člověk.“[Václav Nosek (1892-1955), před válkou člen ÚV KSČ, před odchodem do exilu byl krátce vězněn. Ve Velké Británii byl jedním z čelních představitelů komunistické emigrace. V letech 1942-1945 místopředsedou Československé státní rady; od roku 1945 člen předsednictva ÚV KSČ, do roku 1953 ministrem vnitra, v letech 1954-1955 ministrem pracovních sil. pozn. aut.]
Vedoucím sekretariátu byl Gríša Spurný a sekretářem Adolf Vodička. V této funkci byl až do konce války. Seznámil se zde s řadou osobností československého exilu, např. s Janem Masarykem. Kromě toho pracoval v novinách Nové Československo, které vydávala Levá fronta.
Po válce
„Já jsem pracoval na osidlovacím úřadu. Ten nepřímo podléhal Ministerstvu vnitra a jednoho dne, v 50. roce jsem dostal příkaz, poněvadž končil osidlovací úřad, přejít na Ministerstvo vnitra do zahraničního zpravodajství, protože umím jazyky. To bylo obranné zpravodajství. Ale byli [interbrigadisté] i v tom dalším zpravodajství. Právě i jeden z těch, kteří pak byli popraveni – Závodský. Já jsem byl zavolán na Ministerstvo vnitra a tam mi řekli, že mají pro mě místo, že umím jazyky, že budu dobře honorován a že tam nebudu nikým obtěžován, ale že pro ně je (to) důležité, protože nemají lidi s jazyky. Tak jestli bych to chtěl vzít. Já jsem řekl: ,Podívejte, já si to ještě rozmyslím.‘ ,Za tři dni nám sem přijdete říct, buď, anebo. Já bych vám radil, abyste řekl ano, bude to pro vás daleko lepší.‘ Vyšel jsem ven, šel jsem chodbou k východu a za mnou šel nějakej chlap v civilu a říká: ,Hele, pojď se mnou ven, já ti něco řeknu.‘ Já jsem říkal: ,A vy jste kdo?‘ ,To není důležitý, abys nemusel to moje jméno zamlčovat, tak ho nebudeš znát. Ale doporučuju ti, abys to vzal, protože máš rodinu. Máš dvě děti, máš manželku, taky by to nemuselo dobře dopadnout. A tam, do toho zahraničního zpravodajství, tam málo lidí zasahuje.‘“O rok později byl zavřený Závodský, Valeš, Šling. Adolf Vodička byl ze svého zaměstnání vyhozen. Nějaký čas nemohl najít pořádnou práci, chvíli pracoval na dopravním oddělení Veřejné bezpečnosti (zde třídil zabavené cizojazyčné knihy), nakonec se uchytil v Nakladatelství politické literatury. V letech 1962–1964 zakládal na Kubě Československé kulturní středisko. Léta 1965–1967 strávil jako zástupce ČKD v Indii u Hajdarabádu. Po návratu odešel do důchodu a občas externě tlumočil nebo překládal pro ČKD.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Marta Edith Holečková)