Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Božena Vodrážková (* 1923)

• narozena roku 1923 v Praze

• dětství ve Francii

• práce v továrně na dětský nábytek

• bratr za války na práci v Německu

• Lidice před zničením

• život na Podhorově statku

• vyhlazení Lidic

• transport do Ravensbrücku

• židovské děti v Ravensbrücku

• svědkové Jehovovi v koncentračním táboře

Paní Božena Vodrážková se narodila se 9. prosince 1923 v Praze na Bulovce. Dětství prožila na venkově v okolí Prahy, podle toho, kde maminka zrovna pracovala. Cesta za prací je po vypuknutí druhé světové války přivedla také do Lidic. Božena Vodrážková měla o rok staršího bratra Josefa. „Uměli jsme si hrát i s cihlou,“ naráží paní Vodrážková na skutečnost, že po smrti tatínka se o ně starala matka a žili velmi chudě. „Ta holka je nějaká těžká,“ dělal si prý bratr z cihly legraci.

Jak píše ve svých vzpomínkách maminka pamětnice Cecílie Brožová, její partner a tatínek obou dětí se jmenoval Josef Kalous, nebyli oddáni a děti měly příjmení po mamince (a tedy po dědečkovi). Josef byl původně cestář, pak se ale přeorientoval na práci v zemědělství a před narozením Boženy odjel za prací do Francie, odkud posílal domů peníze. Po narození dcery se za ním Cecílie s oběma dětmi vydala a žili nejprve v Lotrinsku, později na severu Francie, kde Josef v roce 1925 dostal práci v dole Parisien. Utrpěl úraz, a to je nakonec v roce 1927 donutilo k návratu. Doma otec onemocněl tuberkulózou a nemohl najít práci. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval. Odjel do domovské obce, do Domažlic, a zemřel.

Božena Vodrážková jako dítě vyrůstala u prarodičů na Brandýsku, do školy chodila ve Stehelčevsi. Babička i dědeček byli kuchaři, babička pracovala v restauraci U zlaté husy na Václavském náměstí v Praze. Bratr Josef se vyučil strojním zámečníkem v Buštěhradě u pana Minaříka, Božena nastoupila do služby v Hostivici u Kafkových, později dostala práci v továrně na dětský nábytek u Hostouně, podnik patřil panu Kučerovi. Pak žila s maminkou v Makotřasech u sedláka Karhana. Tam se matka seznámila se svým novým partnerem Vasilem Generalovem, který pocházel zřejmě z Podkarpatské Rusi.

V listopadu roku 1939 se s maminkou a bratrem odstěhovali do Lidic, kde maminka nastoupila do služby u Jaroslava a Miloslavy Podhorových. Dostali pronajatou jednu velkou místnost, původně prádelnu, u mlýna č. p. 66, deputátního domu, který patřil k Podhorovu statku. Maminka pracovala na poli, starala se o dobytek a tak podobně. Božena byla nadále zaměstnána v továrně pana Kučery.

Boženě Vodrážkové se v Lidicích líbilo: „Byla to hezká vesnice, proti Makotřasům byla lepší, protože tam byl kostel, muži hráli hokej a panovala tu větší pospolitost.“ S přítelkyněmi si ráda chodívala sednout na lavičku u rybníka, který byl kousek za domem, kde s maminkou bydlely. Zaznamenala ale i vzájemné rozpory mezi obyvateli Lidic. „Pýcha, pýcha tam byla hrozná. Já jsem byla chudá a maminka mi dala ušít dvoje šaty, jedny modré a druhé zelené. Když byly ušité, konal se ples a já tam přijdu, bratr říkal: ‚Pojď tancovat.‘ Tak jsem šla, v těch krátkých šatech, a oni všichni měli dlouhé, plesové, a já jen krátké. Tak tam čumím a přišel pro mě až  kluk ze Hřebče, tak jsem s ním šla tancovat.“ Měla pocit, že ji Lidičtí příliš neberou.

Bratr v roce 1940 odjel s kamarádem Josefem Syslem do Německa hledat práci. Usadil se ve městě Varel-Oldenburg. Po válce se vrátil do Československa.

Lidice byly obsazeny nacisty v noci z 9. na 10. června 1942. Boženu pronásledoval té noci těžký sen o tom, že je ve sklepě plném zlých černých koček. Vzbudil ji křik německých vojáků: „Raus, raus!“ Obě je s matkou odvedli do školy k ostatním ženám a dětem. Byly asi mezi posledními, protože prý bylo nad ránem, když je vzbudili, a ve škole nepobyly dlouho. „Venku bylo ticho jako v kostele, ticho jako před bouřkou, takové ošklivé ticho.“ Ptáci nezpívali. Vasil Generalov musel do Horákova statku.

Božena Vodrážková vzpomíná na pana Lišku, mlynáře z Podhorova mlýna: „Chudák pan Liška, na toho si vzpomínám. Museli jsme všichni ráno otevřít okna, aby měli ti, co nás okupovali, přehled, a on šel kolem, my jsme měli nízko okno, on šel okolo, a říkal: ‚Brožová, co s námi bude, co s námi bude!‘ Tak zoufalým hlasem. On se oběsil, způsobil si smrt.“ Vzpomíná také na Liškova syna Mirečka: „Měli takového krásného kluka Mirečka a on uměl číst noviny. Takový malý kluk, a už mi četl noviny!“

Božena Vodrážková vzpomíná na ošatky na cennosti v lidické škole, na slámu nastlanou na podlaze tělocvičny v Kladně, na malé modrooké děvčátko Evu Kubíkovou. Z písemných vzpomínek Cecílie Brožové se dozvídáme například i to, jaké jídlo jim vojáci v reálce servírovali. Po třech dnech v tělocvičně kladenského reálného gymnázia ženy putovaly vlakem do Ravensbrücku. Cecílie Brožová s sebou vezla peřinu a po příjezdu do tábora o ni pochopitelně přišla.

V Ravensbrücku měla Božena Vodrážková s ostatními z Lidic statut politického vězně. Byly tu ale také takové, které byly vězněny kvůli své víře – svědkyně Jehovovy. Začala se s nimi pravidelně scházet ve chvílích volna. „To bylo tak, že jsme měly freistunde a bylo docela krásně, západ slunce, a teď ony říkaly: ‚Pánbůh tě miluje. Miluje všechny lidi a tebe taky.‘ Já jsem měla radost z toho, že mě miluje Pán. Protože já ho taky mám ráda a hledím, abych dělala dobře, abych neubližovala nikomu. A dívám se na ten nádherný západ slunce a říkám si: ‚Kdo tohle udělal? Stvořitel to udělal. Přeci není možné, aby se tady bez Stvořitele objevil člověk vybavený moudrostí, rozumem a všemi takovými vlastnostmi.“

Mezi svědky Jehovovými se potkala například s Boženou Novákovou z Prahy, která byla už jako svědkyně Jehovova zatčena. Spřátelily se. Božena od věřících čerpala sílu k překonávání útrap zdejší existence. Byla hrdá, že ji začali nacisté počítat k tzv. Bibelforscher, a dostala místo černého trojúhelníku fialový. „Vždycky, když jsem měla volno, tak jsem k nim utíkala.“ Protože svědkyně byly pohromadě na 1. bloku a lidické ženy byly jinde, musela Božena Vodrážková omezit kontakty s lidickými ženami, aby se mohla stýkat se svědkyněmi. „Moc jsem se s nimi nestýkala, ony měly jiné zájmy.“

Na bloku spala s maminkou. V roce 1943 byla maminka převezena na práci jinam, zřejmě do Lipska, a Božena Vodrážková dostala vedle sebe Josefu Součkovou. S ní si ale nijak zvlášť nerozuměla. Bratr jí do tábora posílal balíčky. Za války v roce 1943 se oženil a poslal i svatební fotografii.

Svědkové Jehovovi měli v koncentračním táboře trochu jiné zacházení. Pro svoji poslušnost a pravdomluvnost, odvozenou z věrouky, dostávali úkoly, kde se nacisté potřebovali na vězně více spolehnout. Později, ke konci války, k nim utekla na blok. Důvěra k této církvi se vytvořila tak hluboká, že doprovází Boženu Vodrážkovou dodnes.

Vzpomíná na skupinku několika židovských dětí, které byly přivezeny někdy na jaře v roce 1943 nebo 1944 asi na tři dny do Ravensbrücku. Židovský chlapec zpíval oblíbenou polskou písničku „Mały biały domek“, pamětnice si ji dodnes pamatuje a zpívá ji. „Asi tři dny tam ty děti byly. A já jsem jim vyprávěla pohádky a věnovala jsem se jim, hladila jsem je a ony (pak) šly pryč.“ V koncentráku také zažila námluvy polského vězně, který jí posílal balíčky s milostnými dopisy. Vzkázala mu po polské spoluvězeňkyni, aby námluvy odložil na dobu po válce: „Ať mi nepíše, ať mi neposílá paczky (balíčky), že se chci dožít konce války.“ Nikdy později už o něm neslyšela.

Na rozdíl od lidických žen zůstala až do konce války na starém lágru. Poslední dny strávila ve společnosti svědků Jehovových. Jednou se opilý esesák začal rozkřikovat, že tábor je podminovaný a vyletí do vzduchu. V noci, plná obav, nemohla Božena Vodrážková spát, na rozdíl od ostatních, kteří po modlitbě klidně usnuli. Přišel nálet a bomby dopadaly v blízkosti tábora.

Když se svědky Jehovovými opouštěla tábor, šla si hned třikrát za sebou pro potravinový balíček: „Kdo půjde ven, dostane balíček. Tak já měla jeden balík, druhý balík a třetí a tak jsem měla jídla! Co si udělám? Kakao? Nebo kávu? Nebo mléko? Už jsem nevěděla co.“ A jak to, že dostala tři balíčky? „No protože jsem tam byla víckrát,“ směje se pamětnice.

Do Československa ji dopravily speciální autobusy vypravené z vlasti. S maminkou a bratrem se setkali u strýce. Prakticky jako jediná lidická rodina se tedy v úplnosti znovu sešli.

Po válce žila v Kladně a zpočátku nepracovala. V 50. letech po vybudování nových Lidic se tam přestěhovala a pracovala jako zahradní dělnice v růžovém sadu a na pietním území. Od 90. let žije opět v Kladně. Dodnes se hlásí ke svědkům Jehovovým. Bratr už není na živu, žije pouze jeho manželka Marie Brožová. Natáčení pro Post Bellum odmítla.