Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Vohlídalová (* 1942)

• narozena 8. února 1942 v Londýně

• rodiče byli vyloučeni z komunistické strany a pohybovali se v disidentských kruzích

• na Karlově univerzitě vystudovala knihovnictví

• pracovala v liberecké knihovně

• za protesty proti okupaci v roce 1968 byla vyhozena z práce

• v listopadu 1989 sehnala videozáznam z Národní třídy a v liberecké nemocnici pořádala promítání pro zaměstnance

• po revoluci se stala ředitelkou knihovny a měla na starosti stavbu nové budovy, za kterou získala řadu ocenění

• byla nařčena ze zpronevěření peněz na novou knihovnu, obvinění bylo nakonec staženo

„Tohle dítě bude mít obrovské štěstí,“ prorokovala prý porodní bába, která Věru Vohlídalovou přivedla na svět v neděli 8. února 1942 v Londýně. „To se splnilo i nesplnilo, žila jsem jako na houpačce,“ dodává pamětnice. Její rodiče spojilo dohromady levicové přesvědčení,  k němuž je přivedlo dětství a mládí ve velmi chudých poměrech. I sama Věra Vohlídalová dlouho věřila myšlenkám komunismu, ale právě komunistický totalitní režim z ní později udělal společenského outsidera. 

Otec Antonín Tomášek pocházel ze znojemské rodiny špeditéra, malého dopravce zboží s jedním koňským povozem. Protože jeho matka byla těžce nemocná, v otcově nepřítomnosti se staral o svých šest sourozenců. Pracoval ve spotřebním družstvu jako kontrolor ve vesnických obchodech, byl členem sociální demokracie a posléze komunistické strany, pro své politické aktivity se občas dostal i do vězení. Ve třicátých letech ho komunistická buňka vyslala na druhý konec republiky, do tehdy převážně německého Liberce. „Měl rakouské školy a i když pocházel z českého prostředí, velmi dobře se německy domluvil,“ vysvětluje Věra Vohlídalová. 

I když otec byl už tehdy ženatý, v Liberci navázal nový vztah s Margarete Bilek, o čtrnáct let mladší dívkou ze sudetoněmecké rodiny sklářů z Albrechtic. I ona prožila těžké dětství: ve třech letech ztratila otce, v šestnácti matku, mnozí z jejích devíti sourozenců se nedožili dospělého věku. Starší bratři Bruno a Egon jí ale umožnili vystudovat obchodní akademii, takže pracovala jako administrativní síla ve spotřebním družstvu Vorwärts (vpřed). Právě tady se seznámila s levicovou ideologií a zde také poznala Aloise Tomáška, který se kvůli ní rozvedl. 

Po zabrání Sudet v roce 1938 rodiče přesídlili do Turnova a otec pomáhal organizovat vlakové transporty antifašistů, antinacistů a komunistů z pohraničí do Velké Británie: „Vědělo se, že budoucí okupanti si nechávají sestavovat seznamy těchto lidí,“ vysvětluje Věra Vohlídalová. Její matka odešla do Anglie s pomocí mezinárodního ženského hnutí přes Polsko v prosinci 1938 a otec ji následoval až na poslední chvíli před německou okupací, 14. března 1939. Později se dozvěděl, že už dva dny poté ho v Turnově hledalo gestapo.V Londýně se její rodiče vzali. 

 

První knížky četla v angličtině

Věřina matka si v Londýně našla práci jako komorná v rodině britské aristokratky. Otec v té době žil v Edinburghu u rodiny majitelů benzínové pumpy. „Lady byla velmi tolerantní a umožňovala mamince, aby ji tatínek navštěvoval. Sama ho učila, chtěla z něj vychovat anglického gentlemana,“ vypráví Věra Vohlídalová. Tatínek se chtěl v Británii přihlásit do československé armády, ale protože mu tehdy bylo již téměř čtyřicet let a trpěl lupénkou, nepřijali ho. Doporučili mu zaměstnání v továrně na letecké motory. 

Později rodiče žili v mezinárodní levicové komunitě, kde byli také Maďaři, Poláci, Bulhaři Indové, většinou lidé pocházejíí, stejně jako Věřini rodiče, z chudých poměrů. Poznali zde také rodinu Seifterových, z níž pochází i Pavel Seifter, později signatář Charty 77 a český diplomat. Správcovou kkomunity byla Hettie Bauer, zastupující britskou vládu, jinak ale vše řídila komunitní samospráva. Členové komunity pracovali, chovali prasata, ale také žili bohatým kulturním životem, hráli divadlo, chodili na výlety či do botanické zahrady. „Příslušníci různých národů prezentovali svou kulturu, ušili si kroje, předváděli národní tance,“ vzpomíná Věra Vohlídalová. „Všichni měli touhu se vrátit, ale muselo se žít dál.“

Děti měly být kvůli hrozbě náletů evakuovány mimo Londýn, ale malá Věra odloučení velmi špatně snášela a rodiče ji na doporučení lékaře vzali zpátky do Londýna. Zde navštěvovala školku, podobnou dnešním lesním školkám. Děti trávili většinu času venku, kde i spaly. Rodiče s ní doma mluvili německy, ve školce ale poznávala angličtinu a v angličtině také četla první knížky. 

Německy už nikdy mluvit nebudu

Otec po válce pracoval pro organizaci UNRRA, která zřizovala repatriační tábory pro válečné uprchlíky.  „Tatínek měl za úkol vybudovat repatriační tábor v Mannheimu. Byl to velký tábor, otec říkal, že mu rukama prošlo skoro milion lidí různých národností,“ říká Věra Vohlídalová. 
První měsíce v Československu tak Věra prožívala jen s matkou, která neuměla česky a společnost jí dávala jednoznačně najevo, že jako Němka - třebaže antifašistka - tu není vítaná. Po zážitcích z kosmopolitního společenství v Británii to byl pro matku i dceru značný šok. „Maminka seděla doma, práci nedostala, česky neuměla. Často se chodila loučit se svými příbuznými a známými, kteří byli odsouvání do Německa,“ vzpomíná Věra. Malé děvčátko tak běžně zůstávalo doma samo bez dozoru. Do liberecké školky chodila se sousedkou Gitou, která byla o rok starší. Jednou se s Gitou vracely ze školky domů, nahlas a radostně si povídaly v němčině. „Šel za námi takový výrostek, který křičel, že to na nás řekne a šel to nahlásit příslušníkovi. Policista nás začal honit a něco na nás křičel,“ říká Věra. Obě děti se strachy pomočily. Utekly, schovaly se do chodby cizího činžáku a po návratu domů Věra prohlásila, že německy už nikdy mluvit nebude. 

Na konci roku 1946 se konečně vrátil domů otec. V Liberci dostal funkci tajemníka pro průmysl a podílel se na komunistickém převratu v únoru 1948. Poté jezdil po kraji a přesvědčoval rolníky ke vstupu do JZD. Podle Věry Vohlídalové dělal i věci, s kterými úplně nesouhlasil. Myslel si, že část kapitálu by měla zůstat v soukromých rukou. „Říkával, že stát neumí hospodařit,“ konstatuje Věra Vohlídalová.  

Přestože někteří otcovi přátelé byli v padesátých letech popraveni, oba rodiče zůstávali komunistickým myšlenkám věrní a veškerá negativa si vysvětlovali jako chyby jednotlivců.

Z Liberce do Prahy a zpět

Věra začala chodit do školy v roce 1948. Matka pracovala na sekretariátě KSČ v Liberci a žili v jediné velké místnosti s dvanácti okny, bývalé tovární hale. Později se přestěhovali do činžovního domu a Věra nastoupila do druhé třídy na základní školu v Orlí ulici, do dřevěné budovy, kde se topilo v obyčejných kamnech. I díky tomu, že ve třídě bylo několik romských dětí, tu zažila toleranci vůči národnostní rozmanitosti, kterou dřív ve školce postrádala. Vstoupila do pionýra, kde působili bývalí skautští vedoucí, po obecné škole vychodila měšťanku a posléze jedenáctiletku, která nahradila dřívější gymnázia. „Maturovala jsem v sedmnácti letech, v roce 1959,“ říká. 

Poté nastoupila do Prahy na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy jako studentka knihovnictví. Sdílela levicové přesvědčení svých rodičů a také jejich zápal pro společenskou angažovanost: začala pracovat pro ČSM a usilovala o založení nové studentské stavovské organizace, která ovšem nebyla povolena. Po promoci dostala prestižní umístěnku do univerzitní knihovny v Praze, po které nejspíš toužilo mnoho jejích spolužáků. Ona se ale chtěla vrátit do Liberce a také ředitel tamní knihovny velmi usiloval získat ji do svého týmu. Po náročných jednáních se mu nakonec podařilo ji tam přesunout 

„Okamžitě jsem dostala zadání založit oddělení informační služby,“ říká. V liberecké knihovně působila do roku 1967, poté začala budovat vysokoškolskou knihovnu na Vysoké škole textilní a strojní. 

Rok 1968 otevřel rodičům oči 

Pražské jaro 1968 přivítala Věra i její rodiče jako možnost obrody levicových idejí. Srpnová okupace vojsky Vařsavské smlouvy ale znamenala v jejich životech velký zlom: „Tehdy se nám zhroutily mnohé z myšlenek, o kterých jsme si mysleli, že jsou správné.“ Celá rodina se velmi aktivně zapojila do kritiky okupace: její matka v libereckém rozhlasu tlumočila do němčiny projev napsaný Václavem Havlem a přednesený hercem Janem Třískou. „Tatínek už byl v té době v důchodu, chodil po ulicích nebo na partajní výbor a  provokoval, hodil jim tam partajní knížku na stůl,“ vzpomíná Věra Vohlídalová. 

Pro Věru ale tato aktivita měla těžké následky: „Patřila jsem mezi těch osmdesát lidí, kteří neprošli prověrkami a byli vyhozeni z práce. Řekla jsem jim, že je to hazard s lidskými mozky.“ Nepracovat bylo v té době trestné, Věra žila v hrůze, že ji ještě zavřou za příživnictví, a protože byla čerstvě vdaná, sehnala si potvrzení od kamaráda gynekologa, že je tři týdny těhotná. Zaměstnavatel musel vzít výpověď zpátky.   

„Ten stav po okupaci pro nás znamenal obrovské zklamání a neskutečné proměny lidských charakterů,“ říká. „V té době chodit s hlavou vztyčenou v rudým kostýmu... Nikdo se s vámi nebavil.“ 

Jejího otce zavedlo rozčarování ještě dál: na chalupě u rodiny Seifterových, které poznal už v Londýně, se scházel s disidenty a v roce 1977 se stal signatářem Charty 77. 

 

Člověk se má zajímat o prostředí, kde žije

V roce 1988 paní Vohlídalové zemřela dcera, velmi rychle a nečekaně. Bolest, kterou cítila smrtí dcery, se snažila překonat porevoluční aktivitou, zúčastnila se výběrového řízení a stala se ředitelkou Státní vědecké knihovny v Liberci. Záhy musela vyřešit problém pro knihovnu nedostatečných a nevyhovujících prostor. Díky její iniciativě a obrovskému úsilí se v roce 2001 podařilo veřejnosti otevřít do té doby u nás zcela nevídanou knihovnu, která se svou architektonickou koncepcí stala unikátem: nezávisle propojila budovu knihovny s budovou synagogy a stala se místem setkávání a kulturního vyžití pro Židovskou obec i pro veřejnost. „Byla jsem vychovaná v tom, že člověk se má zajímat o prostředí, kde žije,“ dodává k tomu Věra Vohlídalová.