„Mezi mé mnohé záliby patří i hudba. Matka mně v mládí vyhledala starého profesora pana Michla, žáka Antonína Dvořáka, aby mě naučil hrát na klavír. Moc jsem toho nezvládl a asi po třech letech jsem svého učitele opustil. Po druhé světové válce však i do Slaného začala pronikat jazzová hudba, která se mi moc líbila. Slánský učitel Vladimír Trsek, zvaný Pulpe, byl rovněž obdivovatelem tohoto žánru, a protože byl zřejmě v muzikantské nouzi, vyhlédl si mě jako klavíristu pro svou skupinu hrající pod názvem Divadlo malých forem. V roce 1962 nás několik nadšenců – Jiří Plašil, Václav Hokův, Tomáš Hanuš a já – vedených předsedou V. Trskem – založilo ve Slaném jazzový klub. V některých výpovědích se mezi zakládajícími vyskytují i jména J. Růžička a J. Novák. To však je asi z neznalosti či úmyslně zkresleno. Ze zakládajících členů jsem naživu již jen já. Tehdy jsme hráli také na pravidelných Večerech pro známé, kam byly zvány i mimoslánské orchestry a sólisté. První večer se konal již v roce 1962, později byly tyto koncerty přejmenovány na jazzové večery. S Pulpem jsem hrál v různých formacích až do okupačních dnů 1968. Úspěšné bylo zejména String trio. Když jsem se začátkem devadesátých let vrátil do Slaného, založil jsem v roce 1994 na Trskovu památku orchestr Pulpeho sirotci. Účinkoval na koncertech, příležitostných oslavách a jazzových festivalech. Původní kvinteto se rozrostlo během času až na osm lidí. S bývalými Pulpeho spoluhráči jsem mohl počítat opravdu jen sporadicky, proto někteří členové mé kapely dojížděli na zkoušky ze vzdálenosti až třicet kilometrů. Skoro všechny aranže jsem dělal sám, repertoár byl oproti Trskovým dobám mnohdy modernější. Nicméně hráli jsme i původní úpravy Pulpeho Decimetu, rovněž jsme po doplnění externisty účinkovali jako Slánský Bigband na Slánských jazzových dnech. Některé skladby jsou zachyceny na vícerých amatérských CD. Od roku 2001 s námi zpíval americký zpěvák L. A. Davison, se kterým jsme na závěr existence kapely v roce 2007 natočili separátní disk. (Ukázka z CD, zpěv Davison). Poslední koncert se konal v roce 2008. O tři roky později jsem vytvořil autorské CD, kde jsou pouze vlastní skladby, mnou aranžované a nahrané na počítači. Za spoluúčast na činnosti Pulpeho sirotků bych rád poděkoval zastupitelstvu města Slaného, které nám nejen finančně, ale i organizačně vycházelo vstříc.“
„Když jsem se začátkem devadesátých let vrátil do Slaného, založil jsem v roce 1994 na Trskovu památku orchestr Pulpeho sirotci. Účinkoval na koncertech, příležitostných oslavách a jazzových festivalech. Původní kvinteto se rozrostlo během času až na osm lidí. S bývalými Pulpeho spoluhráči jsem mohl počítat opravdu jen sporadicky, proto někteří členové mé kapely dojížděli na zkoušky ze vzdálenosti až třicet kilometrů. Skoro všechny aranže jsem dělal sám, repertoár byl oproti Trskovým dobám mnohdy modernější. Nicméně hráli jsme i původní úpravy Pulpeho Decimetu, rovněž jsme po doplnění externisty účinkovali jako Slánský Bigband na Slánských jazzových dnech. Některé skladby jsou zachyceny na vícerých amatérských CD. Od roku 2001 s námi zpíval americký zpěvák L. A. Davison, se kterým jsme na závěr existence kapely v roce 2007 natočili separátní disk.“
„K mé muzikantské činnosti patří také brněnský orchestr 5 F, který jsem založil v roce 1956 během svého studia. Byl to soubor o deseti lidech hrající spíše taneční hudbu, takříkajíc studentská kapela. Podstatně větších úspěchů dosáhl můj brněnský soubor foukacích harmonik. Jmenoval se Harmonikon kvartet. Oproti jiným podobným skupinám jsme hráli ne běžné, ale náročnější skladby. Zaranžoval jsem často i klasické kompozice jako Šavlový tanec nebo Vjezd gladiátorů atd. To porota při soutěžích vždy ocenila, a proto jsme vyhráli mimo jiné ve své kategorii i celostátní soutěž v Bratislavě. Se skončením studia však osud rozfoukal všechny členy do různých částí republiky, a tak v roce 1959 soubor zanikl. Ale ještě dnes je možno slyšet něco z tehdejších našich foukaček na vlnách Českého rozhlasu.“
„Po příchodu do emigrace se stal členem Československého klubu Jan Palach. V něm společně se svým kamarádem J. Neuwirtem asi deset let natáčeli exilovou činnost na magnetofonový pásek a vypracovali rovněž různé literární pořady pro exilovou komunitu. Tím vytvořili jedinečný audioarchiv, který byl díky knížeti Schwarzenbergovi po roce 1994 nejprve uskladněn na zámku Orlík, později na žádost Českého rozhlasu převezen do rozhlasového pražského archivu, kde je dodnes. Podařilo se nám uplatnit se i v Radiu Zürich, které v roce 1973 odvysílalo náš hodinový pořad (Heute vor fünf Jahren), později v roce 1978 další hodinovou reportáž o zážitcích Čechů při příchodu do Švýcarska. V roce 2006 napsal knížku ‚Jaký jsem byl přes mobil‘, což jsou veršované pohledy na jeho tehdejší okolí. O šest let později vydal publikaci povídek ‚Jak život úsměv nosí‘. Obě knížky se nacházejí v kladenské a slánské knihovně. V současné penzijní době žije ve Slaném, zabývá se zejména fotografií a jejím počítačovým zpracováním. Vytvořil obrazovou reportáž o přestavbě Husovy ulice v roce 2016.“
www.meuslany.cz/data/ke_stazeni/rozvoj_mesta/i-akce/hus/foto-vohralik.pdf
Jiří Vohralík se narodil 7. ledna 1936 v Praze. Později se odstěhoval do Slaného, kde jeho matka Jiřina provozovala asi od roku 1940 v objektu restaurace Na Střelnici kino Čas. Po roce 1948 bylo kino znárodněno. Do základní školy a gymnázia chodil ve Slaném. Po maturitě v roce 1954 absolvoval v roce 1959 vysokoškolské studium stavebního inženýrství v Brně. Do zaměstnání nastoupil do podniku Stavby silnic a železnic, poté odešel do investičního oddělení ředitelství firmy Benzina. V roce 1968 emigroval do Švýcarska. Pracoval u různých projekčních firem, nejdéle jako stavební dozor staveb v aglomeraci Curych. Po změně politických poměrů se po roce 1989 do Čech vrátil. Po příchodu do emigrace se stal členem Československého klubu Jan Palach. V něm společně se svým kamarádem J. Neuwirtem dokumentovali exilový kulturní život a sami připravovali různé literární pořady pro českou komunitu. Tím vytvořili jedinečný audioarchiv, který byl díky knížeti Schwarzenbergovi po roce 1994 nejprve uskladněn na zámku Orlík a nakonec skončil v archivu Českého rozhlasu. V roce 1973 Radio Zürich odvysílalo jejich hodinový pořad o dění kolem pražského rozhlasu v okupačních dnech (Heute vor fünf Jähren), později v roce 1978 další hodinovou reportáž o zážitcích Čechů při příchodu do Švýcarska. Po návratu do vlasti se stal kapelníkem orchestru Pulpeho sirotci, který hrál ve Slaném v letech 1994-2008. V roce 2006 napsal knížku „Jaký jsem byl přes mobil“, což jsou veršované pohledy na jeho tehdejší okolí. O šest let později vydal povídky „Jak život úsměv nosí“. Obě knížky jsou k dispozici v kladenské a slánské knihovně. Dnes (2016) žije ve Slaném a zabývá se zejména fotografií a jejím počítačovým zpracováním. Vytvořil například obrazovou reportáž o přestavbě Husovy ulice.
