Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Vojtek (* 1934)

• narodil se 10. ledna 1934 v Horních Bojanovicích

• od dětství se chtěl stát malířem

• v roce 1952 se neúspěšně hlásil na AVU

• stal se venkovským učitelem, byl vyslán budovat komunismus do pohraničí

• kolem roku 1969 vystoupil z KSČ

• v důsledku toho byl vyloučen ze školství, pracoval převážně v dělnických profesích

• stal se viceprezidentem výtvarné skupiny Konfese

• na svých plátnech dokumentoval podobu krajiny kolem obce Mušov, která se dnes nachází na dně vodního díla Nové Mlýny

• na přelomu 70. a 80. let se ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti

• od konce 70. let působil jako malíř na volné noze, v roce 1985 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců

• dnes (rok 2023) žije v Břeclavi a i nadále se věnuje výtvarné tvorbě

Už v dětství věděl, že se chce stát malířem. Místo vysněné Akademie výtvarného umění si ale zvolil pedagogiku. S malbou a kresbou začal coby učitel v západních Čechách. Nekončícím zdrojem inspirace se pro něj však stala krajina jižní Moravy. Svými barvami pečlivě zdokumentoval například krajinu v okolí obce Mušov, která dnes leží na dně vodního díla Nové Mlýny.

Antonín Vojtek se narodil 10. ledna 1934 v Horních Bojanovicích na jižní Moravě jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Jeho rodiče byli každý jako z jiného světa. Zatímco maminka Františka pocházela z velmi zbožné rodiny zemědělců, tatínek Antonín byl proletář, zedník a ateista, který se díky četbě knih Karla Marxe ještě za první republiky stal přesvědčeným stoupencem idejí komunismu, o kterých věřil, že spasí svět. Byl také členem komunistické strany.

Válku jsme chodívali pozorovat na kopec

Dětství malého Toníka bylo velmi svobodné. Jako tulák mohl prozkoumávat okolní přírodu, z níž se v dálce zračil hřeben Pálavy. Nejvíc ze všeho jej však fascinovala panská zahrada velkostatkáře Huga Wesselého. „Vysázel tam sazenice rostlin z celého světa a uprostřed nechal vyhloubit jezero s malým ostrůvkem. Vedla k němu cestička vysypaná bílým pískem a po nich se procházely víly v bílém s velkými kloboučky a deštníky, Rakušanky z Vídně.“

Poklidnou idylu přerušila druhá světová válka. Rodné Horní Bojanovice se najednou staly nárazníkovou obcí protektorátu. „Říkalo se, že Hitler zabral vedlejší Hustopeče. Válku jsme chodívali pozorovat na kopec nad sousedními Němčičkami. Jinak jsme slyšeli jen hřmění,“ vybavuje si tehdy pětiletý Antonín Vojtek své první válečné vjemy.

Skutečné vzpomínky se mu více vybavují až v souvislosti s osvobozeneckými boji v květnu 1945. „Tatínek věděl, že přijde velké nebezpečí, že se musíme schovat. Na kopci u kapličky Němci stavěli děla. Najednou začala létat letadla jako stříbrné mušky a shazovala bomby. Utíkali jsme se skrýt do sklepa. Při každé další ráně se nám písek z podlahy sypal na hlavu, všichni jsme křičeli,“ vzpomíná Antonín Vojtek, který se svou rodinou ve sklepě probděl celou noc. Za svítání už bylo ticho. O bojích svědčily vysklené okenní tabulky a strach. „Najednou přišel voják, kozák s rudou hvězdou. Doteď slyším, jak za ním tatínek volá: ‚Zdravstvujtě, zděs German nět.‘ A pak začali proudit další vojáci, primitivní vozy, koně, kozy i velbloudi.“ Když vojáci vzali útokem místní lihovar, chaos se začal stupňovat. „Vojáci začali obtěžovat místní ženy, pokoušeli se o znásilnění. Jeden voják se snažil zmocnit i mé maminky, která měla v náručí mou dvouletou sestru.“

Otec byl přesvědčený, že odevzdat sad do družstva bude k užitku všech

V září 1945 Antonín nastoupil na Reálné gymnázium v Hustopečích. S tátovou zednickou taškou vypadal mezi ostatními spolužáky z lékařských rodin jako z jiného světa.

Mezitím se však doba změnila, první poválečné volby vyhrála komunistická strana, která nakonec v roce 1948 převzala veškerou moc ve státě. Toto období má pamětník spojené s meruňkovým sadem, který v té době zakládal společně se svým otcem. „Sad měl více než třicet stromů, byla to pořádná dřina vykopat všechny ty jámy.“ Jenže veškerá práce přišla vniveč asi o dva roky později. „Tatínek řekl, že stromy vykácíme a že pozemek bude patřit JZD. Nijak se nehněval, byl přesvědčený, že je to v zájmu toho, aby se všichni lidé měli dobře. Byla to jeho pevná, leč svým způsobem šílená víra,“ popisuje Antonín Vojtek vztah svého otce ke komunistické ideologii.

Pohraničí mi bylo cizí, všude rozbořené domy, opuštěné německé vesnice, pustina

Během dospívání se Antonín Vojtek začal učit kreslit a malovat. Tehdy nalezl svůj velký vzor: akademického malíře Maxe Švabinského. Po maturitě v roce 1952 si proto podal přihlášku na Akademii výtvarných umění. „Pozvánku k přijímacím zkouškám mi ředitel školy dal s několikadenním zpožděním, takže jsem do Prahy nepřijel včas. Ale ani tak jsem neměl šanci. Ze sto třiceti uchazečů brali jen třináct,“ říká Antonín Vojtek a dodává, že za zpožděné pozvání k přijímačkám může i jeho otec. „Chtěl, abych se stal učitelem a mohl šířit komunismus mezi mladé,“ dodává.

Tak se i stalo. Po absolvování pedagogického kurzu byl mladý Antonín vyslán coby učitel budovat komunismus do pohraničí. Dostal umístění v Mariánských Lázních, kde nastoupil jako učitel první třídy. V roce 1953 se stal ředitelem v jednotřídce v nedalekých Třech Sekerách a posléze učil také v Lázních Kynžvart. Své působení v západních Čechách, poznamenané druhou světovou válkou, vyhnáním Němců i stavbou železné opony, označuje jako sedmileté vyhnanství. „V pohraničí jsem byl v krajině, která mi byla cizí, samé smrky, všude rozbořené domy, opuštěné německé vesnice, pustina. Lidé prali v dřevěných neckách na dvorcích, všude Romové, které tam dosídlili. Byl jsem v krajině, kde se každý chtěl prostě jen dožít dalšího dne. Nebylo se čeho chytit,“ vzpomíná Antonín Vojtek. Přesto tady prožil své velké výtvarné začátky. „Maloval jsem les, domečky na vesnici, muže, jak jede s koňmi, ženu, jak sedí na secím stroji,“ vyjmenovává malíř.

V té době si také podal přihlášku do komunistické strany.[1] „Když za mnou přišli milí lidé s tím, že si zasloužím tu odměnu být také ve straně, tak jsem to vzal,“ říká Antonín Vojtek, který byl v té době podobně jako jeho otec přesvědčen, že komunismus je správná idea. „Však on na své přesvědčení také zemřel. Když slyšel o maďarském povstání v roce 1956 a o tom, že komunisty věší v Budapešti na kandelábr, zbledl a nebyla s ním řeč. Zlomilo jej to a zřejmě to ovlivnilo i jeho zdraví.“

Komunismus byla dobrá myšlenka, kterou lidé zničili zabíjením

Antonín Vojtek se v roce 1958 vrátil na Moravu podle svých slov jako vyhlášený učitel a stal se součástí učitelského sboru na základní škole v Hustopečích. „Dělal jsem nástěnky o tom, jak se dojí krávy, pracoval jsem v Pionýru, vozil jsem děcka na Pálavu a vůbec do přírody.“ Během uvolnění komunistického režimu koncem šedesátých let dokonce přiměl pionýry vyměnit rudý šátek za modrý. „Bylo to na protest proti režimu. V modré byla volnost, modrá obloha,“ vysvětluje pamětník a dodává, že se krátce pohyboval také v komunitě nově obnovené skautské organizace.

S tím, jak se režim uvolňoval, se k malíři dostávalo množství informací, o kterých předtím neměl ponětí. „Poslouchal jsem Svobodnou Evropu, kde říkali, že lidé od nás utíkají na Západ a že do nich na hranicích střílí. Že mnohým sedlákům drželi u hlavy pistoli, aby podepsali přihlášku do družstva.“ Antonín Vojtek začal o komunismu pochybovat a cítil zásadní rozkol mezi komunistickými myšlenkami, o kterých s nadšením mluvil jeho tatínek, a skutečnou praxí. „Byla to dobrá idea, ale lidé ji zničili svou gaglavostí a zabíjením,“ shrnuje pamětník.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nečekal. „Nikdo nic nevěděl. Ráno na balkoně jsme slyšeli hřmění velkých letadel, která letěla strašně nízko. Sousedka Blanka tehdy plakala, že jsme zase okupovaní. Že jsme byli Němci a teď budeme zase Rusi,“ popisuje Antonín Vojtek tehdejší situaci a dodává, že si uvědomil, že tohle je nadlouho konec svobody. „Šel jsem se podívat na ulici, kde byli všichni. Psali jsme po stěnách hesla: ‚Otec osvoboditel, syn okupant.‘ Ptali jsme se jich, proč tady jsou, nechápali jsme to.“ V reakci na srpnové události roku 1968 vytvořil Antonín Vojtek linoryt Polibek smrti a beznaděje (1968) a perokresbu Mrtvá láska, inspirovanou písní Hany Zagorové.

Rok po invazi odevzdal stranickou legitimaci

Pražské jaro náhle skončilo. Intervence armád Varšavské smlouvy srazila společnost na kolena a nastupující normalizace rozjela kolotoč stranických prověrek a kádrování. Přísné prověrky postihly nakonec okolo půl milionu členů na všech partajních úrovních. Stranickou legitimizaci odevzdal v roce 1970 také Antonín Vojtek.[2] „Na stranické schůzi jsem přistoupil ke stolku, položil legitimaci a řekl, že s tím, co se děje, nesouhlasím a že nechci ztratit svobodu. Musel jsem to udělat i za cenu toho, že už třeba nebudu moct učit ve škole.“ Vyhazov na sebe nenechal dlouho čekat. Antonín Vojtek byl na krátký čas přeřazen do domu pionýrů v Hustopečích a Břeclavi a nakonec na základní školu v Zaječí. „Tam se mnou udělali proces. Pozvali si mě do sborovny, kde bylo spoustu lidí z okresu a ze strany. Pokládali mi různé otázky. Hlavně je zajímalo, jestli lituju toho, že jsem vystoupil ze strany.“ Jelikož Antonín Vojtek trval na svém, byl ze školství vyloučen nadobro.

Dlouho nemohl najít odpovídající zaměstnání. Nakonec vystřídal několik převážně dělnických profesí. Pracoval v JZD Rudé armády v Hustopečích, poté krátce jako slévač v Kovolitu Modřice a nakonec v mostárně Nové huti Klementa Gottwalda v Hustopečích. Tam mu nabídli místo tajného výtvarníka. „Zavolali do kanceláře a řekli mi, že pro ně budu dělat propagandistické transparenty a obrazy na plátno a že už nemusím pro ně pracovat jako dělník a dostanu vlastní ateliér. Tak jsem si řekl, že to je docela dobrý,“ vzpomíná. Pro mostárnu vytvořil například transparent s nápisem „Ať žije SSSR“ nebo velkoformátovou maketu vesmírné rakety. „Já už jsem se nad tím vším snad i bavil,“ říká.

S výtvarnou obcí se začal seznamovat počátkem sedmdesátých let. Tehdy jej oslovil malíř a grafik Bohumil Vrzal s tím, že zakládá výtvarnou skupinu Konfese. „Chtěl, abych se k nim přidal a stal se jejím viceprezidentem,“ dodává pamětník. Konfese prezentovala moderní abstraktní tvorbu a k jejím členům patřili zejména Milan Juřena, Ludvík Němeček, Karel Novák, Marcela Pavelková-Vrzalová, Václav Petr a další. Pro Antonína Vojtka to byla příležitost setkat se s profesionálními brněnskými umělci. První výstava Konfese, do které svými díly přispěl i Antonín Vojtek, se uskutečnila v roce 1969 v Dělnickém domě v Břeclavi.

Skupina byla aktivní do roku 1975. „Potom ji zakázali, protože jsme neměli oficiálního zřizovatele, a tudíž nad námi nemohli mít přehled.“ Sám však skupinu opustil dříve kvůli vnitřním neshodám. Znovuzaložení se skupina dočkala po roce 1989, leč opět bez Antonína Vojtka.[3]

Svědkem mizející krajiny ukryté na dně Nových Mlýnů

Zásadního výtvarného uznání se malíř dočkal na začátku sedmdesátých let. Fond výtvarného umění tehdy vyzval umělce, aby zachytili okolí obce Mušov, která byla odsouzena k zániku kvůli stavbě vodního díla Nové Mlýny. Tuto výzvu Antonín Vojtek přijal. „Měl jsem skútr a každou volnou chvíli jsem jezdil kreslit. Tamní krajina byla doslova líbezná. Byl to ráj: louky, tůně, písčité cesty, hlavaté vrby a prales. To všechno se táhlo od Pálavy až skoro k Pohořelicím. S tou krajinou jsem se doslova zasnoubil. Přespával jsem v ní. I komáři si na mě zvykli,“ popisuje malíř místa, která zmizela na dně novomlýnských vodních děl. Krajinu pečlivě dokumentoval dva roky.

Poté brněnská výtvarná komise Díla[4] uspořádala výstavu Mizející krajina v Galerii pod krokodýlem v Brně na Staré radnici, do které přijala i několik pamětníkových kreseb, což pro něj znamenalo velký úspěch. Další práce pocházely z ateliérů Jaroslava Dvořáčka, Stanislava Dvořáka, Marie Filippové, Františka Hejče a dalších výtvarníků.

Se stavbou první nádrže se začalo v roce 1975, ačkoli se tomu snažila zabránit řada ekologů a konalo se několik protestních akcí, kterých se účastnil také Antonín Vojtek. Se svým projevem vystoupil také na schůzi ekologů v Brně. Svůj postoj ke stavbě novomlýnské nádrže později vyjádřil i ve své knize Antonín Vojtek: malíř jižní Moravy takto: „Totalitní pohroma se na krajinu přivalila s rozhodnutím budovat nádrže. Do míst, kde tiše a klidně tekla od nepaměti řeka Dyje, tam, kde se setkávala se svou sestrou Svratkou, přijely bagry, tahače a buldozery, motorové pily ukončily život stromů, byly zničeny domovy ptákům i ostatní zvířeně. A já se ptal – proč? [...] Totalitní režim nejen že nenaslouchal lidu, ale nepřijal ani návrhy oponentů, kteří chtěli dosáhnout stejných cílů (závlahy) při zachování krajiny a unikátních luhů a lesů. Totalitní režim ve své megalomanii se rozhodl krajinu vymazat z mapy. [...] Myslím si, že krajina, která je v jakési ‚klinické smrti‘, má ještě šanci. Je třeba oživit a probudit alespoň oblast III. nádrže.“[5]

Na StB mi říkali, že by mě třeba mohlo přejet auto

Koncem sedmdesátých let se Antonín Vojtek stal umělcem na volné noze a začal organizovat vlastní výstavy. O jeho obrazy měli zájem i milovníci umění ze zahraničí včetně Západu, například Německa, Anglie, Švédska atd. I z toho důvodu se dostal do hledáčku břeclavské Státní bezpečnosti, která si na něj v roce 1977 založila spis prověřované osoby pod krycím jménem Malíř.[6] „Jednoho dne někdo zaklepal na dveře mého ateliéru v Hustopečích. Jeden z nich byl manžel mé bývalé kolegyně, druhého muže jsem neznal. Oba se představili, že jsou od Státní bezpečnosti, že jdou na přátelskou návštěvu a že je zajímají moje obrazy. Ne že by ve mně hrklo, ale bylo mi to divné.“ Stejná návštěva se opakovala i v další dny, celkem malíře navštívili více než desetkrát. Teprve po týdnu vyložili karty na stůl. Řekli mu, že jej sledují a že vědí o jeho kontaktech na Západ. Dokonce jej podezírali ze styku s nějakou Polkou, která měla být zapojena do hnutí Solidarita. „Ten jeden byl drsný, říkalo se mu ‚Řezník‘. Zvyšoval na mě hlas, ptal se mě, jestli vím, kdo je podepsaný na jeho hodinkách. Měl to být Berija, Stalinův poradce.“[7]

Státní bezpečnost Antonína Vojtka i nadále sledovala. „Kam jsem se vrtl, byli i oni. Šel jsem třeba jen na kafe do bufetu a už tam seděli dva, kteří mě poslouchali. Když jsem jezdil autem na Kyjovsko, čekávali na mě na silnici.“

Malíř se snažil před Státní bezpečností skrýt, a tak se přestěhoval ze svého ateliéru v Hustopečích do jízdárny v lednickém zámeckém parku. Státní bezpečnost však malíře brzy vypátrala a nátlak se začal stupňovat.  Několikrát byl předvolán k výslechu do Břeclavi, kde se z něj snažili dostat nějaké informace. „‚My dobře víme, že u vás byla návštěva z Francie, Německa, Rakouska. My chceme republice jen pomoct,‘ říkali mi. Já jsem jim na to řekl, ať se nezlobí, ale že nic říkat nebudu, že vím, co je to donašeč a konfident.“ Pak došlo na výhrůžky.  „Říkali, že hned vedle je místnost, která je celá otapecírovaná. A že nemám chtít, aby mě do ní strčili. Taky mi vyhrožovali, že mě třeba může někde srazit auto.“

Okolnosti nabídky ke spolupráci s StB jsou v dochovaných svazcích popsány takto: „Byly uskutečněny tři kontakty s cílem zjištění jeho schopností a možností k operativnímu využívání. V průběhu provedených kontaktů bylo zjištěno, že jmenovaný není vzhledem ke svým osobním vlastnostem a závislým vazbám na některé osoby z řad kultury a umění vhodnou osobou k operativnímu využívání.“[8]

Členství ve Svazu československých výtvarných umělců otevíralo dveře

Koncem sedmdesátých let Antonín Vojtek začal usilovat o členství ve Svazu československých výtvarných umělců. Tato organizace sloužila v době komunistického režimu jako posuzovatel umění určeného k prodeji nebo k instalaci ve veřejném prostoru a tím i jako nástroj kontroly umělců ve svobodném povolání. Členství ve Svazu československých výtvarných umělců nebo registrace ve Fondu byly podmínkou, aby umělec mohl prodávat svá díla nebo se ucházet o veřejné zakázky.

Podle Archivu bezpečnostních složek získal Antonín Vojtek členství v roce 1979, to však o dva roky později nebylo prodlouženo, což byl důvod k tomu, aby si na umělce opět došlápla Státní bezpečnost. Ta jej podezírala „z trestného činu podle § 100 trestního zákona v problematice kultura, (…) protože jmenovaný v současné době prodává své obrazy, k čemuž nemá příslušné oprávnění, a je zde podezření, že se dopouští trestné činnosti podle § 118 trestního zákona nedovolené podnikání.“[8]

Umělcovy pokusy stát se opět členem Svazu československých výtvarných umělců se dlouhá léta setkávaly s neúspěchem. O jeho snahách je v Archivu bezpečnostních složek dochováno toto: „Vojtek se (…) snaží výrazně angažovat zejména u příležitosti různých politických výročí a k těmto se snaží zaměřovat svoje výstavy. (…) bylo zjištěno, že chce tímto vyvolat dojem, že se angažuje pro současnou politiku KSČ, ale jeho cílem je hlavně získat členství ve Svazu výtvarných umělců a tím si zajistit podmínky pro další činnost.“[8]

Jakožto neorganizovaný umělec na volné noze pamětník nemohl cestovat do zahraničí ani vystavovat v oficiálních institucích. Antonínu Vojtkovi se nakonec podařilo stát se členem Svazu československých výtvarných umělců až v roce 1985.[9] Ve stejném roce Státní bezpečnost signální svazek na prověřovaného Antonína Vojtka archivovala. Po přijetí do svazu se mu konečně otevřely nové možnosti vystavování, kulturního života a také cestování.

Pád komunistického režimu zastihl Antonína Vojtka v Podivíně. Jeho dům se stal jedním z míst, kde se rodila místní buňka Občanského fóra. Antonín Vojtek se stal jejím mluvčím. „Byli jsme parta asi pěti lidí a pořádali jsme shromáždění pro celé město.“ Události sametové revoluce se promítly také v jeho tvorbě, konkrétně v sérii obrazů Revoluce I.–V. a Listopadová revoluce.

Po rozštěpení Občanského fóra v roce 1991 se pamětník podílel na založení ODS v Podivíně. Politice se však aktivně nevěnoval. „Brzy přišlo zklamání z toho, jaké praktiky se u nás prosazovaly,“ říká pamětník.

Místo toho se nadále aktivně věnuje výtvarné činnosti. V roce 1992 založil svou první galerii v Podivíně, poté v Břeclavi (1999), v Chorvatsku (2001), ve Staré Břeclavi (2003) a v Horních Bojanovicích (2010). Dnes (rok 2023) žije ve Staré Břeclavi a stále aktivně tvoří, jak sám říká, v duchu zásad pravdy a krásy.

 

[1] Podle Archivu bezpečnostních složek Antonín Vojtek vstoupil do KSČ v roce 1961. 

[2] Viz dokument Úryvky z Archivu bezpečnostních složek, v sekci Dodatečné materiály. „V roce 1970 byl pro své pravicové názory a protisocialistickou činnost vyloučen z KSČ a zároveň ze školství.“

[3] KONFESE – volné sdružení výtvarníků. TUPÝ, Zdeněk. Vrzal art studio [online]. 1999 [cit. 2023-11-09]. Dostupné z: https://www.bohumilvrzal.cz/konfese.php

[4] Podnik Českého fondu výtvarných umění Dílo se sídlem v Praze byl založen roku 1954. Jeho úkolem byla distribuce výtvarných děl, kontrola jejich úrovně, pořádání výstav soudobého umění, zakázková činnost a zřizování speciálních dílen a provozoven sloužících umělcům k realizaci jejich tvůrčích záměrů. Prodejny Díla obchodovaly s uměleckými díly, reprodukcemi nebo knihami o výtvarném umění.

[5] VOJTEK, Antonín. Antonín Vojtek: Malíř jižní Moravy, op. cit., s. 43–44.

[6] Viz dokument Úryvky z Archivu bezpečnostních složek v sekci Dodatečné materiály.

[7] Lavrentij Pavlovič Berija byl sovětský politik, maršál Sovětského svazu a náčelník státní bezpečnosti, za Stalina během druhé světové války šéfem sovětské tajné služby NKVD a lidového komisariátu vnitra (ministerstvo vnitra). V roce 1946 se oficiálně připojil k politbyru.

[8] Viz dokument Úryvky z Archivu bezpečnostních složek v sekci Dodatečné materiály.

[9] VOJTKOVÁ, Julie. Antonín Vojtek: kresba, abstrakce, krajinomalba. Brno, 2023. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, ústav hudební vědy, s. 20.