Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslava Alena Vojtíšková (* 1931)

• narozena 20. prosince 1931

• v roce 1945 vstoupila do skautského oddílu v Bítochově

• v roce 1953 se provdala za Antonína Vojtíška - Šakala

• manžel zatčen v roce 1954 a odsouzen na šestnáct let

• propuštěn v roce 1960 na amnestii

• problémy se zaměstnáním a šikana

• druhá i třetí obnova Skauta

• manžel zemřel 22. srpna 2011

Skautka

Alena Vojtíšková se narodila 20. prosince 1931. Bydlela s rodiči v č. p. 1 v Bítochově. Se skautingem začínala v rámci jeho první obnovy v roce 1945. Nejprve musela spolu s ostatními dětmi nasbírat dostatek starých hadrů, vyměnit je za body a za ty se jim podařilo koupit látku. Z té maminky ušily košile a nastříhaly a obarvily šátky.

V roce 1949 se Františku Němcovi podařilo uspořádat skautský tábor u Klatov, oficiálně se jednalo o brigádu na sběr borůvek. Zde se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Antonínem Vojtíškem – Šakalem, kterého si také v roce 1953 vzala a podle něhož má také přezdívku Šakalka. Do plánů ohledně sňatku jim zasáhla měnová reforma, nakonec se jim ale podařilo dát dohromady dva tisíce korun a své ano si řekli na Staroměstské radnici v Praze.

Zvůle moci

Otec Antonína Vojtíška chtěl, aby syn pokračoval v jeho provaznickém řemesle a převzal rodinnou dílnu, vyučil se tedy provazníkem. Nechtěl se ale řemeslu věnovat, a tak nastoupil na Vojenskou školu v Jičíně. Nakonec poslechl otce a začal pracovat v provaznickém družstvu v Semilech. Práce mu šla od ruky a zvolili ho na místo předsedy revizní komise.

Jednou vedoucímu odmítl podepsat výkaz hodin, upozornil ho na to, že si počítá plné hodiny za vedení i montáž a součet je vyšší než čtyřiadvacet hodin. Dostalo se mu nepřátelské výstrahy, aby si dal pozor. Asi tři čtvrtě roku po svatbě jel Antonín Vojtíšek z práce na kole, jak měl ve zvyku. Když projížděl okolo oddělení Státní bezpečnosti v Semilech, příslušníci StB ho shodili z kola a zatkli. Pamětnice na něj marně čekala, a tak šla ohlásit jeho zmizení. O zatčení ji neinformovali. „Jeden estébák mně tvrdil, že až ho najdou, tak ho zavřou, až zčerná, že určitě utekl za hranice. Já jsem tvrdila, že neutekl.“ Od kolegů z práce Alena Vojtíšková zjistila, že odjel domů jako vždy.

V doprovodu manžela Antonínovy sestřenice, kapitána Karla Moury, jela na prokuraturu do Liberce a po tamním neúspěchu do Hradce Králové, ale stejně se nic nedozvěděli. Když se z cesty vracela domů, potkala tatínka, který ji připravil na následky domovní prohlídky, která u nich proběhla: rozřezané matrace, peřiny a hrozný nepořádek. Alena Vojtíšková nabyla jistoty, že je manžel zavřený. Jednoho dne jí otec do Jednoty, kde pracovala, přinesl úřední oznámení. Soudní přelíčení s manželem se mělo konat druhý den v Praze v Kapucínské ulici.

Příbuzní souzených nejprve čekali na chodbě před soudní síní, pak je vyhodili do průjezdu domu a až po čase se mohli vrátit. Po chodbě kolovaly zvěsti o rozsudcích smrti. Deset obžalovaných odsoudili za členství v Junáku po roce 1945, založení ilegální skautské skupiny, podrývání výchovy mládeže, přípravu atentátu na tajemníka OV ČSM, shromažďování zbraní a další činnost takzvaně směřující ke svržení lidově demokratického zřízení, řečí paragrafů – velezrada a vyzvědačství. Antonín Vojtíšek dostal šestnáct let a podobné tresty padly i v případě dalších devíti skautů.

Šest let bez manžela

Jen zřídka směla Alena Vojtíšková navštívit manžela ve vězení. Návštěvy trvaly vždy patnáct minut a v ruzyňské věznici je načasovali tak, aby návštěvníci nemohli dorazit autobusem. Poprvé si vzala taxíka, řidič věděl, že nemá na vybranou, a účtoval si pět set korun. Podruhé šla na návštěvu spolu s maminkou pěšky. Přivést maminku se ukázalo jako špatný nápad, s Antonínem měli velmi blízký vztah a již instrukce ostrahy o chování během návštěvy ji rozplakaly a vidět ho v tak zuboženém stavu jí přivodilo šok.

Z Ruzyně převezli Antonína do příbramského pracovního tábora Bytíz. Odloučení od manžela snášela Alena Vojtíšková špatně. „Dokonce mě poslali na psychiatrii do Liberce. Šéf psychiatrie přede mnou seděl, držel před sebou zákoník republiky a říkal mi: ‚Vy byste udělala nejlépe, kdybyste se odstěhovala!‘ Já mu řekla: ‚Ale pane primáři, já jsem šťastná, že můžu bydlet u rodičů!‘ Sklap a šla jsem… Tím by mě byli získali a někde bych jim sloužila, to je jasný.“

Těžké životní podmínky, dřina v uranových dolech a týrání velitelem tábora, nazývaným vězni pro svoji tělesnou konstituci Suchý vítr, se těžce podepisovaly na manželově zdraví. „O amnestii prezidenta Novotného mi přišla do Jednoty, kde jsem pracovala, telefonická zpráva, že přišel telegram z nějaké Cerkvice: ‚Přijedu dnes v noci, Toník.‘ Já jsem v tom rozčilení, bylo to vlastně šest let od manželova zatčení, tak jsem si sedla na stůl a řekla: ‚Která svině komunistická si ze mě zase vystřelila?‘ A protože mě jedna kolegyně hlídala, tak mě napomenula: ‚Ale Áťo, co to říkáte?!‘ A já jsem jí řekla: ‚Bodejť by ne, šest let jsem bez něj, a teď najednou tohle.‘“

Po práci si vyzvedla telegram a večer vyrazila čekat na manžela. „Stála jsem na náměstí vedle lékárny, vedle mě nějaký pán, měl něco zabaleného v novinách a jinak byl v modrákách. Zeptal se mě: ‚Nevíte, jestli už jel autobus do Boskova?‘ A já mu řekla: ‚Nejel, taky na něj čekám. A nejste vy pan farář?‘ ‚Ano.‘ ‚A jedete z Mírova, že jo? Tak se nebojte, Martička na vás už čeká…‘ Manžel v autobuse nepřijel, tak jsem šla na poslední vlak… Jdu k vlaku na peron a někdo říká manželovi: ,Támhle máš Alenku…‘ Šla jsem k manželovi a řekla jsem mu: ‚Prosím tě, kdes vzal tenhle plášť, šaty a boty? Vždyť jsi byl v modrákách.‘ A on řekl: ‚Jo, to přijela pojízdná prodejna a museli jsme si je koupit.‘“

Ti, co se nelíbili komunistům

Antonín se sice vrátil, ale s podlomeným zdravím. Bral velké dávky streptomycinu a na krku se mu vytvořila cysta. Tu mu nakonec operovali a zákrok přežil jen zázrakem. Postupně znovu nabyl sil a začal si hledat zaměstnání. Prošel výkopovými pracemi, pozemními stavbami, střevárnou, správou silnic a v roce 1968 založil mechanizační středisko. Pracoval jako vedoucí a zásobovač za jediný nízký plat v cihelně ve Víchové nad Jizerou. Výroba cihel šla jen s obtížemi, a tak provoz přetransformovali na kovovýrobu.

Alena Vojtíšková začala pracovat ve skladovém hospodářství ČSAD, z fyzicky náročné práce, při které musela přenášet těžká břemena, odešla až po dlouhé době, kdy se jí naskytla příležitost nastoupit na průvodcovské místo. Uměla rusky a vylepšila si svoji němčinu a angličtinu. Mohla provázet výpravy po Maďarsku a Německé demokratické republice. Jazyky později vyučovala i na integrované škole ve Vysokém nad Jizerou. Syn, který se Vojtíškovým narodil, měl od útlého dětství zdravotní i psychické problémy. Nakonec ho museli dát do ústavu, ale umístit se ho povedlo až po intervenci známých. 

Uměl vše opravit a leccos vyrobit

Manželé Vojtíškovi na Skaut nezapomněli, ale nechtěli se dostat do dalšího konfliktu s komunistickou mocí. Povedlo se jim v roce 1969 zorganizovat tábor v Navarově. Další aktivity znemožnila nastupující normalizace. Pád režimu v roce 1989 uvítali s nadšením a ihned se vrhli do obnovy Junáka.

V Jilemnici se 1. května 1990 na sté výročí skautingu v tomto městě i ve světě Antonínovi podařilo zaplnit celé náměstí skauty. Založili tábořiště ve Valdově u Nové Paky a navázali spolupráci s holandskými skauty a přátelství s jejich prezidentem Gerardem Waardijkem. Antonín založil středisko Skautský domov, uplatnil i své provaznické dovednosti a stavěl ty nejlepší provazové prolézačky.

Antonín Vojtíšek zemřel 22. srpna 2011 ve věku osmdesáti let.