Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Vojtková (* 1955)

• narozena roku 1955 ve Šternberku

• pochází z rodiny moravských Chorvatů, která má kořeny v Novém Přerově

• ačkoliv se narodila až po vystěhování Chorvatů, jejím mateřským jazykem je moravská chorvatština, kterou dodnes ovládá na velmi vysoké úrovni

V roce 1948 přišlo na Šternbersko několik desítek rodin moravských Chorvatů. Nepřišli jen tak, kraj na pomezí Jeseníků a Hané sice má svá kouzla, ale ne pro ty, kteří přichází nedobrovolně s pocitem, že jdou do vyhnanství. Moravští Chorvati sem byli přesídleni na základě rozhodnutí Akčního výboru ONV Mikulov, který, krátce po únorovém převratu v roce 1948, začal realizovat plán na vystěhování Chorvatů z jižní Moravy. Jeho cílem bylo, aby se nevelká menšina, žijící na území Moravy od 16. století, plně asimilovala s českým prostředím. Jak ukazuje příběh paní Anny Vojtkové, mnozí Chorvati lpěli na své identitě tak pevně, že se jí prostě za žádnou cenu vzdát nechtěli, a tak ji předávali dále i těm svým dětem, které se narodily až po vysídlení.

Anna Vojtková se narodila v roce 1950 v nemocnici ve Šternberku Anně Vranešicové. „Maminka s námi, mnou a dvěma sourozenci, zůstala sama. Řekla, že se nevdá, že nás vychová sama. A proto jsme měli jméno po ní, chorvatské jméno, a vlastně jsme byli Chorvati.“

Rodina Vranešicova vlastnila v Novém Přerově malý grunt. O téměř veškerý svůj majetek přišla na konci války, kdy Přerovem procházela válečná fronta a jedna ze střel zapálila jejich dům. Další tragédie přišla v létě 1948, kdy měli být Vranešicovi, podobně jako ostatní chorvatské rodiny, z Nového Přerova vystěhováni.

„Maminka povídala, že přijela vlakem do Novosedel a že na jednom z vagonu, který tam stál, viděla jméno dědečka, Jan Vranešic. Hned jí bylo jasné, že to je vagon nachystán pro ně, že teď se tedy budou stěhovat oni. Přišla dom a rodičům nahlásila: Sbalíme si věci a v noci utečeme do Rakouska. Nebyl by to až takový problém, měli na rakouské straně hranice pole a také bratra, který by jim pomohl. Ale dědeček do Rakouska nechtěl, že zůstane doma. No a tak je vystěhovali.“

Rodina Vranešicova byla vysídlena do Domašova na Šternbersku.  „Když přišli, neměli to jednoduché. Místní zlatokopové totiž nevěděli, kdo to přichází. Mysleli si, že to jsou cikáni nebo Němci, naši neměli ani občanky, ty jim sebrali.“ Velkým štěstím bylo, že v Domašově bydlelo asi devět chorvatských rodin, které si pomáhaly a mohly se na sebe spolehnout. „Žily tu sestry Slunské, Grohovi, Walterovi, Skokaničovi, ještě jedni Vranešicovi… Když se dělalo seno nebo něco, tak protože maminka byla sama, přišel strýc Skokanič nebo Walter a pokosili louku. Drželi jsme hodně pohromadě.“

Malá Anna v chorvatštině vyrůstala: „Ještě když jsme byly děti a venku někoho potkaly, pořád jsme spolu mluvily chorvatsky. Doma, s mámou a babičkou, jsme mluvily jen chorvatsky. A tak, když jsem šla do školy, stávalo se, že nějaké to slovíčko jsem česky ani neznala. Třeba jsem nevěděla, jak se česky řeknou rizance. To se používalo jenom doma, a tak jsem nevěděla, že to jsou česky nudle. Některé slova jsme nevěděly, ale jinak jsme česky uměly dobře. Jenom jsme prý mluvily dost nahlas, každý říkal, že křičíme. Později mi bylo líto, že nás maminka v dětství neučila i německy, uměla moc dobře ten rakouský dialekt. Ona ale říkala, ´Já jsem měla co dělat, abych vás naučila chorvatsky, natož německy. To by mě za to snad zavřeli, kdybych vás učila němčinu.´ V těch padesátých, šedesátých letech to nebylo jednoduché.

Když jsme byly děti, maminka nám vyprávěla každý večer. Tehdy nebyla televize, a tak když jsme si lehly do postele, pomodlily jsme se a maminka začala povídat, jaké to bylo v Přerově. Vzpomínala na to, co prožila, když byla mladá, na kiritof, který trval tři dny, každý den musela mít nové šaty. Na válku, to bylo zlé, moc zlé. Když jsem potom slyšela někde nějaké jméno, hned jsem věděla, ten patří do Frélichova, ten patří do Přerova… Moje maminka byla statečná a velmi, velmi hrdá. A protože nám tak moc vyprávěla, vyrůstaly jsme, jako bychom v Přerově žili.

Pamatuji si, když jsme byli malí, a šli jsme s mámou třeba do Olomouce nebo do Šternberka. Maminka tam náhodou jen tak někoho potkala, a to bylo pláče, to bylo objímání, tak byli šťastní, že se zase vidí. Chorvati zkrátka byli jedna rodina. Možná přes páté koleno, ale to bylo jedno, prostě všichni jedna rodina. Proto nemůžu pochopit, že dneska se třeba lidi ani nevidí se svými bratranci. To my jsme se chtěli sejít vždycky všichni.

Moje maminka kroj neměla a ani babička ho nenosila. V Domašově ale žila teta Jargo Slunská, a ta v kroji chodila celý život. Byla svobodná, a když zestárla, maminka o ni pečovala, měly k sobě dost blízko. Když ještě žila, říkala jsem si, že ji poprosím, ať mi jeden ten kroj dá, jenže jsem se nikdy neodvážila. Teta zemřela, a protože neměla žádné pozůstalé, ani nevím, kam ty kroje pak přišly. Asi propadly státu a kdo s tím pak co udělal… Teta nosila pracovní kroj každý den, a v neděli, když šla do kostela, to byla teprve hezky oblečená.

S manželem jsem se náhodou seznámila na svatbě u našeho souseda. Když jsem chtěla jít už domů, tak mi říká, ať mu dám adresu. A já na to, ale prosím tě, ani si na mě nevzpomeneš, a já mám takové dlouhé chorvatské jméno. A on říká, moje maminka je taky Chorvatka. Moje matka se ho zeptala, a jak se jmenovala? No že Mokrušová. A odkud? Z Nového Přerova. A tak máma řekla, běž dom a přines tu svatební fotografii. Donesla jsem ji a maminka mu ukazuje: ´Tohle je tvoje máma, tohle je tvoje babička.´ Tak na to tak hleděl, šel domů, doma to řekl. Začali jsme spolu chodit a po půl roce se naše mámy znovu setkaly. Od vysídlení se neviděly, oni ti Mokrušovi byli vystěhováni hned mezi prvními v roce 1946. To bylo tak dojemné setkání… A teta Jago, ta, co bydlela v Domašově, mi řekla: ´Já jsem tak ráda, že jste se našli vy dva, naši.´ Na to nikdy nezapomenu, jak to říkala. To bylo tak hezké. Můj muž chorvatsky nemluví, ale rozumí. Jeho otec, Vojtek, byl Čech, a tak se u nich doma mluvilo česky.

Když se doma mluvilo o Přerově, tak maminka nikdy neřekla Přerov, Nový Přerov. Vždycky řekla doma, u nás doma. Byl to pro ní domov a v Domašově si nikdy nezvykla, chtěla se vrátit. Potom, po revoluci, když si někteří zažádali o vrácení svých majetků, jsem se jí ptala, jestli se o to mám taky zajímat a něco v tom podniknout. Ke konci života už byla taková zahořklá a řekla, nekad si to ti Hanaki v rit vtaknu, ať si to Ti Hanáci strčí někam.

Já jsem byla v Přerově poprvé, když mi bylo sedmnáct. Jely jsme tam s mámou, nějakou tetou a její dcerou. Procházely jsme vesnicí, maminka a teta nám ukazovaly, kde kdo bydlel, to všechno věděly. Maminčin dům byl až těsně na hranici za hřbitovem, ale my jsme došly jen ke hřbitovu a dál to nešlo. Byl tam u cesty navezen takový val, už zarostlý, a tak jsme se stavili jen na hřbitově, od někoho si půjčili klíč a podívali se do kostela, navštívili dvě paní, které tam zůstaly. Potom jsem se do těch krajů znovu vrátila až v roce 1991, když byl ve Frélichově ten první chorvatský sraz.

To jsme jeli s mužem i s maminkou. Byl to silný zážitek. Znovu se setkali lidé, kteří se neviděli od války, tak to bylo moc dojemné. Na mě nejvíc působilo, když jsem viděla ty chorvatské kroje. Stáli jsme v kostele a dívky z Pálavy měly na sobě naše kroje, to se mi tak moc líbilo. Hned jsem si vzpomenula na tetu Jagu. Tehdy, poprvé, to bylo nejhezčí, takové spontánní. Pro ty lidi to moc znamenalo, že se znovu vidí, ať už pocházeli z Frélichova, z Přerova nebo Dobrého Pole. Maminka potom ještě Nový Přerov navštívila dvakrát. Jsem moc ráda, že se toho dožila.

S našimi dětmi jsem chorvatsky nemluvila. I oni rozumí, ale nemluví. Už mi to vyčítali, ale já jsem řekla, že mě to tehdy ani nenapadlo. Říkala jsem si, že je to řeč, kterou nikde nepoužijí, nikde se s ní nemluví… tak potom se to zase otočilo. Ale do dneška, když se setkáme s bratrem nebo se sestrou, tak neexistuje, abychom na sebe mluvili česky. Jsem za to ráda, jsem hrdá, že to tak mám. Hlásím se k české historii, k tomu, že žiju v Česku, ale také k tomu, že jsem Chorvatka.