Dáša Vokatá

„Jo a s Krylem, to bylo také krásné... Seznámila jsem se s ním u opata Opaska v klášteře (v Rohru), který pořádal každý rok na svatodušní svátky setkání mládeže, benediktini tam mají školu a škola měla prázdniny, tak tam sezval mladé lidi z těch českých rodin a dělal se tam pro ně takový seminář, přednášky, písničky atd. Do té doby tam vystupoval pouze Kryl, to bylo tak v roce 1981. Když jsem přijela, to bylo první setkání naživo, on je tak o deset roků starší než já, byla jsem dítě, když už on emigroval v roce 1969, ale jeho písničky jsem znala a zpívali jsme je ve škole. A on říká: ‚Hele, Dášo, ty seš tady čerstvá emigrantka, znají mě tam lidi ještě, zpívají ještě ty moje písničky? Vždyť já už tam tak dlouho nejsem.‘ A já říkám, no jasně, že zpívají, ty jsi tam pořád přítomnej, a on mi to nechtěl věřit, kroutil hlavou, tak jsem vzala kytaru a zazpívala jsem mu píseň ‚Lásko‘. A on začal brečet, slzel u toho a od té chvíle jsme byli přátelé na život a na smrt až do jeho smrti, blízcí přátelé.“

„A vůbec nejkrásnější vzpomínky mám na život ve Vydří s Magorem, protože tam to byl úplně jinej Magor, než jak ho znají lidé tady. Tam jako kdyby se změnila jeho osobnost. Já mu vždycky říkala ‚humpolecký sedlák‘, on měl duši sedláka, miloval přírodu, znal všechny rostlinky, jak se všechno jmenuje, a on tam žil s takovou láskou ke krajině a k lidem, byl v naprosté pohodě a já jsem třeba s ním zažila hodně let a času, kdy tam vůbec nepil, byli jsme za střízliva, chodili jsme na houby, vařila jsem kulajdy a borůvkové koláče a chodili jsme do lesa a sousedé to mohou dosvědčit, jak hodný krásný člověk byl Martin takhle v soukromí, když byl sám. Jenže já jsem pak musela odjet do Vídně živit v mezičasech ty děti a on odjel do Prahy a tady se zřítil a řádil a lidé už ho znají, jen jak tady někde opilej řve po lidech nebo je mlátí. Já měla to štěstí, že jsem zažila toho nádherného Martina, a nic krásnějšího už v podstatě nemůžu zažít.“