Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Vokatý (* 1936)

• narodil se 19. ledna 1936 v Trutnově

• v říjnu 1938 musela rodina po záboru pohraničí odejít a usadila se v Červeném Kostelci

• 1. července 1942 byl otec Jaroslav Vokatý zatčen gestapem a 9. července popraven v Pardubicích na Zámečku

• po válce se s matkou přestěhovali zpět do Trutnova

• od roku 1947 navštěvoval gymnázium v Trutnově a později stavební průmyslovku v Hradci Králové

• byl členem reprezentačního družstva sjezdového lyžování

• po dokončení školy pracoval ve Stavoprojektu Trutnov

• v roce 1958 dokončil dálkově studium architektury na Stavební fakultě ČVUT Praha

• po roce 1968 nepodepsal souhlas s invazí, v práci mohl zůstat, ale nesměl cestovat

• po roce 1989 založil vlastní soukromý ateliér

• v roce 2022 žil a pracoval v Trutnově

Vladimír Vokatý přišel jako malý kluk o tatínka. Nacisté ho během heydrichiády popravili, poněvadž pomáhal parašutistům ze skupiny Silver A. Po válce ale byly jeho zásluhy tabu. Nebyl totiž komunista, ale člen Sokola. O jeho odboji proti nacismu se nemluvilo ani v rodině. Vladimír Vokatý si žil svůj život a přitom se snažil za pomoci rodinné pozůstalosti dopátrat příběh svého otce.

„Maminka plakala a já jsem se jen krčil v koutku,“ vypráví Vladimír Vokatý o zatčení  svého tatínka, odbojáře ze sokolské skupiny S21B. Technický úředník Jaroslav Vokatý pomáhal radiotelegrafistovi ze skupiny Silver A Jiřímu Potůčkovi a po prozrazení si pro něj do bytu v Červeném Kostelci přišlo gestapo.

„Tatínek byl přes ulici u holiče, takže tam gestapáci šli a přivedli ho domů. Rozloučil se a vzal si nějaké věci, které si s sebou vzít mohl,“ říká Vladimír Vokatý. Čtyři gestapáci, kteří nehledě na letní počasí měli kožené kabáty a klobouky, si otce odvedli. Vladimírovi bylo tehdy šest let a už si nevzpomíná, jestli gestapo byt prohledávalo. Otce už ale víckrát neviděl. Devátého července 1942 ho spolu s dalšími čtrnácti českými vlastenci popravili na pardubickém Zámečku.

Otec byl v sokolském odboji

Vladimír Vokatý se narodil 19. ledna 1936 v Trutnově. Jeho tatínek Jaroslav Vokatý pracoval na telegrafním stavebním úřadě v Hradci Králové. Během mobilizace v roce 1938 ale narukoval a maminka Pavla zůstala s dětmi sama. Po mnichovské dohodě v říjnu 1938 připadl Trutnov do zabraných sudetských území a do tří dnů se museli vystěhovat. Matce se dvěma malými dětmi, Vladimírem a jeho sestrou Hanou (1937), tehdy pomohli sokolové. Odjela do Červeného Kostelce, který zůstal v tehdy ještě nezabraném, ale okleštěném Československu.

Nastěhovali se do pokoje v podnájmu v rodině, která vlastnila řeznictví. „Když se tatínek vrátil, chodili jsme všichni na výlety, snažil se, abychom my děti žily v pohodě,“ říká o svém otci pamětník. Ještě před válkou byli oba rodiče nadšení sokolové, účastnili se činnosti spolku, cvičili, jezdili na slety. Za války se pak otec zapojil do sokolského odboje, konkrétně do činnosti skupiny S21B, která sdružovala právě členy Sokola z okolí Trutnova a Malých Svatoňovic.

Sokolský odboj sehrál výraznou roli při pomoci československým parašutistům vysazeným z Anglie. Na sklonku zimy roku 1942 se k šéfovi organizace, učiteli Josefu Schejbalovi z Malých Svatoňovic, dostala prosba radisty skupiny Silver A Jiřího Potůčka, zda by mu pomohli vyřešit technické problémy s radiostanicí. Učitel oslovil své přátele z odboje - telegrafního dozorce Jana Balatku z Úpice, radiomechanika Jaroslava Mertu ze Rtyně a Jaroslava Vokatého.

Radiotelegrafista  Jiří Potůček působil ve východním Podkrkonoší opakovaně a právě za pomoci S21B. V okolí Červeného Kostelce našel útočiště po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy Němci usilovně pátrali po jakékoli stopě. Ukrýval se v Bohdašíně a poté na Končinách u manželů Burdychových, kam si pro něj 30. června 1942 přijelo gestapo. Jiřímu Potůčkovi se sice podařilo z obklíčení utéct, ale gestapo mu přesto bylo v patách. Nakonec ho vyčerpaného zastřelil český četník Karel Půlpán. Usmrtil ho 2. července 1942 v Trnové nedaleko Pardubic. 

Sousedé rodinu podporovali

Jaroslav Vokatý skupině v její odbojové činnosti velmi pomáhal. „Maminka o jeho zapojení vůbec nevěděla, tatínek si to nepřál. Maminka mu pak do vězení vezla prádlo a jídlo, dozorci balík sice přijali, ale určitě už mu ho nedali, pravděpodobně byl už po smrti,“ vzpomíná Vladimír Vokatý. Vypráví také o tom, že jejich otec nemá žádný hrob, tak jako žádný ze 194 obětí poprav během heydrichiády na pardubickém Zámečku. Nacisté těla nevydali příbuzným, nechali je spálit v krematoriu a popel vsypali pravděpodobně do Labe.

Pavla Vokatá zůstala s dětmi Vladimírem a Hanou sama. „Žádné zaměstnání mít nemohla, ale uměla účetnictví, a tak příležitostně pracovala pro někoho, kdo to zrovna potřeboval,“ říká Vladimír Vokatý. Rodinu podporovali i domácí a jeden ze sousedů, pan Mandát, který pěstoval včely, jim dával med.

Konec války má pamětník spojený s davy lidí prchajících před frontou. „Maminka se o nás bála, a tak nás nepouštěla ven, sledoval jsem dění z okna a viděl třeba kolonu ukrajinských bojovníků, kteří na vozech spěšně projížděli Kostelcem,“ vzpomíná Vladimír Vokatý. Po prázdninách pak ještě v Červeném Kostelci nastoupil do první třídy.

„Učitelé věděli, co se s tatínkem stalo, ale nijak to nerozebírali ani nechtěli žádný doklad, co s ním je. Ani maminka se nijak nevracela k tomu, co se stalo. Brali jsme to tak, že všechno skončilo válkou,“ říká Vladimír Vokatý. V roce 1946 se přestěhovali opět do Trutnova, kde dostali byt po jednom odsunutém Němci.

V Trutnově tehdy žilo jen minimum původních německých obyvatel. Mluvilo se tu česky a skoro všichni byli nově příchozí osídlenci Sudet. Vladimír i jeho sestra se věnovali lyžování v blízkých Krkonoších. Sokol měl chatu na Rýchorách, kam se chodilo kolem opuštěných chalup zcela vysídlené obce Sklenářovice. „Domy nikdo neužíval, a tak padaly, někdy je nechával bořit i stát,“ vybavuje si Vladimír Vokatý podobu vesnice ve stráni nad Mladými Buky, která zcela zanikla.

Stal se uznávaným architektem

Maminka do znárodnění vedla v Trutnově obchod s textilem, který po válce získala po odsunutém německém majiteli. Po roce 1948 pracovala jako účetní v dopravní firmě. Znovu se vdala a jejím druhým mužem se stal bývalý voják ze západní fronty. „Byl hodný, snažil se dělat věci, které jsou užitečné a podporoval mě ve sportu,“ vzpomíná Vladimír Vokatý. Ale rodina popraveného nekomunistického odbojáře a západního veterána vzbuzoval zájem Státní bezpečnosti a všichni se ocitli pod pečlivým dozorem.

Vladimír Vokatý studoval na trutnovském gymnáziu, ale po roce přestoupil na stavební průmyslovku do Hradce Králové. Po maturitě začal pracovat a o dva roky později pokračoval dálkovým studiem na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Podstatnou část profesního života pak strávil ve firmě Stavoprojekt a jako architekt se výrazně podílel na výstavbě města Trutnova.

Souhlas se vstupem vojsk nepodepsal

Bylo mu dvaatřicet let, když od polské hranice vpadly v srpnu 1968 do Československa tanky vojsk Varšavské smlouvy. „Stavoprojekt byl tehdy tím místem, kde se psaly plakáty, které pak visely po celém Trutnově. Nedělali jsme nic jiného,“ vzpomíná Vladimír Vokatý. Dobu čistek a prověrek se jim pak podařilo přežít údajně díky tomu, že měli rozumné vedení, které nechtělo nikoho vyhazovat. I Vladimír Vokatý ve firmě zůstal, přestože souhlas s okupací nepodepsal.

„Jen jsem nedostával výjezdní doložky, abych mohl cestovat, ale s tím se člověk musel smířit,“ uvádí pamětník. Doba po roce 1989 přinesla uvolnění v cestování, ale na druhou stranu i konec městské firmy Stavoprojektu. Protože ale architektonické zakázky neměl kdo dělat, založil Vladimír Vokatý vlastní ateliér a zakrátko už zaměstnával kolem patnácti lidí. Projekty staveb, které vzešly z jeho kanceláře, získaly tituly Stavba roku České republiky a Stavba roku Královéhradeckého kraje.

Mezi největší projekty ateliéru Vladimíra Vokatého patří O2 arena v pražské Libni, stavba I. etapy Kampusu UK v Hradci Králové a Kongresové centrum navazující na O2 arenu.

Sokolský odboj komunisté úmyslně opomíjeli

Vladimír Vokatý se vždy zajímal o historii své rodiny, zejména o vše kolem tatínkova zapojení do odboje. Čerpal přitom hlavně z materiálů, které měla u sebe jeho matka. „V minulosti byla snaha upozadit veškerý domácí odboj kromě toho komunistického, o sokolských odbojářích se během komunistického režimu téměř nemluvilo, a tak je stále co objevovat,“ říká pamětník.

„Je potřeba si válku stále připomínat a snažit se věci pochopit v širších souvislostech. Abychom se z historie dokázali poučit,“ uzavírá vyprávění pro Paměť národa Vladimír Vokatý.