Václav Vokolek

* 1947

  • „Bylo mi asi pět nebo šest let a večer vidím nějakou nervozitu. Rodiče mě honem posílají spát, ale děti všechno vycítí, takže jsem předstíral spánek a sledoval je. Najednou vidím, že rodiče jdou do sklepa. V noční košili jdu za nimi, aby mě neviděli, a tam můj běžně manuálně nešikovný otec vytrhává ostění v prostorách bývalého mandlu a něco schovává. Hned druhý den jsem odtrhl to samé ostění a našel jsem otcovu poemu Únor. Rodiče netušili, že jsme v prostorách mandlu měli bunkr a s klukama z okolí jsme se zde tajně scházeli. Takže já jsem jim v osmi letech předčítal Únor. Úžasné nebezpečí, které dopadlo naštěstí dobře. Později jsem měl pocit, že tato otcova báseň je satisfakcí české literatury. Vždycky jsem si říkal, že kdyby se režim změnil, tak tato báseň bude v čítankách. Otec byl jediný český spisovatel, který únor 1948 radikálně a bezprostředně odsoudil. Pro příklad básník Karel Šiktanc napsal oslavu února 1948 ještě v šedesátých letech. Takže po sametové revoluci jsem otcovu báseň vzal a odnesl ji do Literárních novin, kde jsem měl šéfredaktora dobrého známého. Ale ten mi velmi promptně řekl, že takovéhle věci tisknout nebude.“

  • „Tehdy mi rodiče dali přihlášku na bývalé gymnázium, nyní jedenáctiletku. Ředitelkou byla obrovská komunistka, známá v celém Děčíně, která dokonce adoptovala korejské dítě. Ta, když se dozvěděla, že mám na její školu přihlášku, dostala hysterický záchvat. Naštěstí se to nějaká dobrá duše dozvěděla a doběhla to říct otci, který přihlášku stáhl. Mohl jsem maximálně do učení, ale nakonec jsem nastoupil na průmyslovou stavební školu, která měla dokonce za první republiky statut vysoké školy. Strávil jsem tam zcela zbytečné čtyři roky a od prvního dne jsem věděl, že to nikdy nebudu dělat. A také jsem to nikdy nedělal.“

  • „Nesl jsem to svého času jako újmu, že Květa byla zavřená, samozřejmě nevinně. Tak jsem se jí na to kdysi jako mladík ptal a ona mi řekla něco, co mě úplně omráčilo a dodnes to mám jako důležité téma, ale v té době jsem to ani nedokázal pochopit. Ptal jsem se jí, jaké to tam bylo, a čekal jsem takové ty klasické hrůzy z kriminálu. Jenomže ona mi odpověděla, že to tam byla nádhera. Ty holky, které byly zlodějky nebo prostitutky, ji potřebovaly. Cítila se tam na svém místě, byla tam potřebná a úžasně si rozuměly. Když přišla amnestie, vlastně ji to hodně naštvalo. Takovou výpověď politického vězně jsem nikdy neslyšel. A to byla celá Květa.“

  • „Emanuel Frynta byl jeden z těch mála lidí, kteří otce neopustili. Byl stejně tak statečný jako můj otec, ale trochu jinak. Pocházel z univerzitní rodiny, byl velmi nadaný, ale když nastaly po roce 1948 na univerzitě změny, tak z nesouhlasu ze studia odešel. Celý život měl potíže. Neměl vysokou školu, protože byl statečný. Respektive nechtěl souznít s nestatečností. Vždycky jsem u něj v Praze bydlel, znal jsem jeho rodinu a měli jsme spolu krásný vztah. Měl obrovský vliv na mnoho umělců a byl to neskonalý znalec literatury. Stal se pro mě vstupním oknem do pražského uměleckého světa. Tehdy vyslovit jméno Medek bylo pro mladou generaci něco nepředstavitelného, šly na nás mdloby. Frynta Medkovi zavolal a domluvil mi s ním setkání. Medek mě přijal s úžasnou noblesou a pokorou, přestože byl mistr a já nic, zcela vážně se se mnou bavil.“

  • „Nějakým způsobem jsme si v nesvobodném státě vytvářeli naprostou svobodu. Hráli jsme divadlo a tak dále a na státě jsme žili úplně nezávisle. Živil jsem se tehdy jako restaurátor, někdo jako hlídač, ale svým způsobem jsme v principu vlastní osobní svobody byli svobodní. I proto, že nám vůbec nešlo o nějaké kariéry, nešlo nám o peníze a vzájemně jsme se podporovali. Vzpomínám třeba na bratry Hůlovy a jejich úžasnou galerii a setkávání lidí. Když jsme se tam sešli na vernisáži ve sto lidech, byl to úspěch. Čili šlo o setkávání velmi úzké skupiny lidí, ale všichni byli nesmírně obětaví.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 31.03.2022

    (audio)
    délka: 02:01:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 26.05.2023

    (audio)
    délka: 02:10:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byl jsem svobodný za normalizace stejně jako dnes

Václav Vokolek v osmdesátých letech
Václav Vokolek v osmdesátých letech
zdroj: Archiv Václava Vokolka

Václav Vokolek se narodil 1. ledna 1947 v Děčíně rodičům Vladimírovi a Věře jako jediný syn. Po komunistickém převratu komunisté znárodnili rodinnou tiskárnu v Pardubicích. Pamětníkův dědeček následkem toho zemřel. Pamětníkův otec, spisovatel Vladimír Vokolek, odmítl vstoupit do Svazu československých spisovatelů, nemohl vydat žádnou ze svých knih a začal učit na obecné škole. Sestru pamětníkova otce Květu Vokolkovou, která byla řádovou sestrou, komunisté věznili za podvracení republiky. Strýcové Vlastimil a Vojmír utekli do uzavřeného vnitřního světa umění a tvořili na okraji, do šuplíku nebo v samizdatu, stejně jako otec Vladimír. Václav Vokolek nemohl z kádrových důvodů studovat gymnázium a maturoval na střední průmyslové škole stavební. V šedesátých letech se přihlásil na pedagogickou fakultu, ale záhy odešel. Díky odbornému vlivu strýce Vojmíra se od dětství toužil stát malířem. Oficiální výuka na Akademii výtvarných umění však absolutně neodpovídala jeho představě o moderním umění. Od roku 1967 pracoval jako správce zámku v Nelahozevsi, kde měl prostor pro vlastní tvorbu. Od roku 1967 pracoval jako správce kláštera v Oseku. Zde se setkal s internovaným posledním řeckokatolickým biskupem a v nedalekém Litvínově se osudově spřátelil se spisovatelem Josefem Jedličkou. Na počátku normalizace sledoval osobní msty, kterým dala upevněná komunistická moc prostor během čistek. Od roku 1971 se rozhodl věnovat restaurování dřeva, které mu umožnilo pracovat svobodně a nezávisle. Osobní vnitřní svoboda se pro něj stala nejvyšší hodnotou. Od téhož roku začal psát a tvořit knihy jako grafické partitury a vizuální texty. Zaměřil se na tvorbu na pomezí výtvarného umění a literatury. Svou práci vystavoval na neoficiálních výstavách po celých Čechách i v zahraničí. V osmdesátých letech vyjížděl často do Polska, které si zamiloval zejména díky atmosféře kolem Solidarity. Spřátelil se s několika vůdčími postavami hnutí. Po sametové revoluci se začal ještě více věnovat pedagogické činnosti, působil jako redaktor několika časopisů, publikoval své básně a eseje, spoluzaložil nakladatelství Triáda a vydal desítky knih. V době natáčení (2022) žil a stále tvořil v Milovicích.