Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vít Vokolek (* 1936)

• narodil se 28. května 1936 v Pardubicích

• pochází z uměleckého rodu Vokolkových – pardubických tiskařů a nakladatelů

• otec Vlastimil Vokolek působil od začátku 30. let jako spolumajitelem tiskárny

• po boku otce navštěvoval pamětník řadu významných umělců 20. století

• v roce 1944 zažil bombardování Pardubic

• rodinnou tiskárnu brzy zlikvidovali komunisté

• rodina Vokolkových byla vystavena perzekuci

• v listopadu 1960 tragicky zemřela pamětníkova matka Helena Vokolková při železničním neštěstí u Stéblové

• v letech 1954–1958 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy

• celý život se věnoval archeologii

• v roce 2021 žil v Pardubicích

Narodil se do významného rodu pardubických tiskařů a nakladatelů. Jeho otec Vlastimil Vokolek se jakožto nejstarší ze svých bratrů stal na začátku 30. let minulého století spolumajitelem knihtiskařského podniku, který přešel pod název „V. Vokolek a syn“. Tiskárna však nepřežila nástup komunistické moci a stroje i vybavení rozmlátili posluhovači totalitního režimu bezcitně palicemi.

Do týdne pak následovala smrt dědečka a zakladatele tiskárny Václava Vokolka. Ani poté perzekuce rodiny Vokolkových neustala. I přes veškeré nepříjemnosti se Vít Vokolek svého vysněného povolání nevzdal, na rozdíl od dráhy umělecké si zvolil tu vědeckou a od 50. let 20. století se postupně vypracoval až v renomovaného archeologa.

Vít Vokolek se narodil 28. května 1936 v Pardubicích a převážnou část svého dětství prožíval právě v rodinné tiskárně. Jeho otec Vlastimil Vokolek (1903–1985) byl člověkem mnoha zaměření – ve svém mládí studoval ve Francii typografii a s oblibou cestoval. Jenže před svými zálibami upřednostnil rodinné řemeslo a zodpovědně se podílel na chodu tiskárny, seznámil se se značnou spoustou umělců a následně založil své vlastní vydavatelství.

Dveře bytu Vokolkových se netrhly. Do pronajatého bytu v Jindřišské ulice přicházely časté návštěvy, většinou se jednalo o významné československé literáty jako Jaroslava Seiferta, Karla Čapka a mnohé další. Pamětníkův otec společně se svými bratry, tedy Vojmírem a Vladimírem, kteří byli neméně výjimeční a nadaní, jsou autory známé literární edice List tří bratří.

Strýc mě oblékl do františkánského hábitu a položil do rakve

Vojmír Vokolek (1910–2001), mladší bratr Vlastimila, si v prostorech tiskárny zřídil svůj ateliér, kde často pobýval i jeho synovec. Odsud pochází Vítovy rané náznaky rytů do dřevěných destiček a následkem jeho počínání vznikla i publikace Dětských dřevorytů, kterou vydal otec Vlastimil v roce 1949. „Strýc navíc vyřezával i dětské loutky, maloval kulisy a po večerech nám hrával loutkové divadlo. Do příběhu uměl provázat i zrovna probíranou politickou situaci. Často mě s sebou brával na procházky po městě, přitahovaly ho zvláštní postavy, například metaři nebo žebráci. Naučil mě dívat se na přírodu, na osvětlení, což se mi později hodilo i při mé profesi. Jednou mě dokonce použil i jako figuranta, když mě oblékl do františkánského hábitu a položil do rakve,“ vypráví.

Vítův strýc Vojmír, zapálený a svéhlavý malíř, který vyzkoušel nejrůznější techniky malby, byl taktéž náruživým kráčivcem a při své studijní cestě ve třicátých letech pěšky provandroval Apeninský ostrov. Malebné církevní fresky, které ho na cestách Itálií uhranuly, se později staly inspirací pro jeho budoucí tvorbu. V letech 1958 až 1983, kdy se věnoval malbě fresek, vyzdobil celkem devět kaplí a kostelů. Jeho synovec Vít Vokolek vzpomíná na jednu z návštěv svého strýce v kostele v Hrbkově na Chrudimsku: „Pan farář mu po třech letech musel domlouvat, že by měl už přestat malovat. Po zlikvidování tiskárny si tam zřídil ateliér, přespával tam a mimo stropu pomaloval naprosto vše. Včetně sakristie.“

Komunistická strana se po roce 1948 snažila poetickou tvorbu Vojmíra Vokolka cenzurovat, přesto jeho fonetické verše proklouzly do vysílání zahraničního rozhlasu Svobodná Evropa, což způsobilo značný rozruch. Na základě tohoto vysílání zakázaly Vítu Vokolkovi komunistické úřady až do roku 1989 zahraniční výjezdy. Vítovo přání cestovat tak zůstalo do té doby nenaplněno a o Francii slýchával jen z otcova vzpomínání.

Abecedu znal ze sazárny

Než Vít nastoupil do prvního ročníku základní školy, znal abecedu a celkem obstojně četl, což měly na svědomí jeho pravidelné návštěvy sazárny v prvním poschodí tiskárny. Namísto toho, aby se zabýval dětskými knížkami, vrhnul se rovnou na dějiny umění nebo francouzskou literaturu, zejména pak knihy Henriho Pourrata. V jeho zájmu ho otec podporoval a už od dětství mu nosíval tematické knížky o pravěku.

Sám otec měl totiž zájem o historii, byl členem muzejního spolku a po nedělní mši brával svého syna na členské schůze do muzea. Mezitím, co si vyřizoval své spolkové záležitosti, Vít s úžasem pozoroval a zkoumal pravěké nádoby.

Tady to nespadne, říkal opat Opasek

V době válečných let rodina Vlastimila Vokolka odjížděla z Pardubic na letní byt do Práčova nedaleko Chrudimi. Právě tam, na pravěkém hradišti, vznikaly Vítovy první náčrty a kresby pravěkých valů, které dobře znal z odborné literatury. Na místní faře trávil Vít i jeho dva mladší sourozenci Vojtěch a Ludmila letní prázdniny často bez dozoru rodičů, kteří kvůli práci zůstali v tiskárně. Venkovské místo nedaleko Chrudimi mělo dětem poskytnout bezpečí, protože od východu se blížila válečná fronta a s ní i častější signalizace sirén ohlašujících letecký nálet.

Přesto se Vít bombardování Pardubic nevyhnul a vzpomíná na letecký nálet z července 1944: „Na návštěvu k nám shodou náhod přijel opat Anastáz Opasek. Ukrýval se s námi ve sklepě pod tiskárnou. Byli jsme rádi, že nás chránil, nejen on, ale i Pán Bůh. Opat Opasek stál ve dveřích, držel se futer a říkal: ‚Tady to nespadne!‘“  A měl pravdu. Dvě letecké pumy sice poničily blízké okolí, ale ze sklepa všichni vyvázli bez újmy na zdraví. 

Po dokončení obecné školy Vít Vokolek přešel na gymnázium, byť jeho otec si přál, aby po skončení války syn studoval v cizině, konkrétně v Anglii. Vždyť na zahraniční studia mu založil hned po narození spořící fond. Nasvědčoval tomu i Vítův zájem studovat jihoamerickou kolumbijskou kulturu, což nebylo možné nikde jinde než v Anglii nebo v Americe. A tak roku 1947 měl jako primán odcestovat za studiem na Britské ostrovy. Na základě přání maminky se rozhodlo, že se jeho studiumještě na rok odloží, a to se stalo osudovým, protože následoval únorový komunistický puč.

Bezcitná likvidace tiskárny zabila dědečka

„Otec i matka u nás mluvili francouzsky, ale tento jazyk mě nenechali nikdy učit. Až potom jsem pochopil proč! Protože v těchto padesátých letech, kdy už jsem měl dostatečný rozhled, nechtěli o některých záležitostech, převážně politických, přede mnou mluvit,“ vysvětluje Vít Vokolek. V roce 1950 zavedli v tiskárně komunisté národní správu a v červnu toho roku podnik „V. Vokolek a syn“ musel zastavit provoz.

„Přesto jsme do tiskárny mohli ještě chodit. To bylo ale to nejhorší – chodit prázdnou a tichou tiskárnou bez strojů. Otec i tak šel každé ráno do tiskárny a zůstával tam po celý den. Nikdy si nestěžoval a nikdy jsem od něj neslyšel špatné slovo. Snášel to s křesťanským klidem, ačkoliv v duchu musel velmi trpět,“ vzpomíná.

Vítův dědeček Václav, zakladatel tiskárny, byl přímo u toho, když stroje v tiskárně nechali komunisté zlikvidovat. Jeho slabé srdce tento šok neuneslo, prodělal srdeční infarkt a do týdne zemřel. Budova bývalé tiskárny posléze sloužila pro opravu televizorů, ale v 70. letech 20. století ji při přestavbě Jindřišské ulice definitivně zbourali.

Musel jsem se k tomu narodit

Vít Vokolek v té době už neměl sebemenší pochyby o své budoucí archeologické profesi. Navíc strýc Vojmír přivedl do bytu Vokolkových svého spolužáka docenta Bedřicha Svobodu, archeologa z Národního muzea, který neskrýval nadšení nad Vítovým zájmem, seznámil Víta se zkušenými archeology, kteří ho brávali s sebou na terénní výzkumy a využívali jeho kreslířských dovedností.

„V roce 1954 jsem odešel studovat do Prahy Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Jak mě tam páni profesoři Filip nebo Eisner propašovali, to jsem se bohužel v životě nedozvěděl. Ale zkrátka přijat jsem byl!“ říká. Pamětník přerušil, nebo lépe řečeno utlumil umělecké sklony, které v něm byly od dětství pěstovány a soustředil se na vědeckou dráhu.

Skutečná francouzština za vousy Bohuslava Reynka

V té době také zprostředkovával korespondenci mezi otcem a Vladimírem Holanem, za kterým Vít docházel do bytu ve vile – později zvané podle jejího dalšího slavného obyvatele – Jana Wericha. Kromě Vladimíra Holana pojilo jeho otce přátelství také s Josefem Florianem, Jakubem Demlem a řadou dalších významných umělců. Zejména pak spolupráce s vysočinským básníkem a grafikem Bohuslavem Reynkem. Toho až do šedesátých let navštěvoval na petrkovském zámečku – rozumějte venkovském rozpustilém statku se zabláceným dvorkem – spolu se svým synem Vítem.

„Vybavuje se mi zimní Petrkov, jak jsme se brodili pěšky sněhem od železniční zastávky v polích až ke statku. Topilo se jenom v kuchyni. Pan Reynek seděl u kamen a jednou za čas přikládal polínka a mezitím s otcem, který seděl u stolu se mnou, probírali situaci literární i politickou. Většině jsem nerozuměl, zvláště panu Reynkovi, kvůli jeho velkým fousům. S těmi zněla francouzština opravdu skutečně,“ vzpomíná Vít Vokolek.

Rodinné ztráty pokračovaly

Po sklíčeném období padesátých let osud přidělil Vokolkovým ještě jednu tvrdou životní zkoušku. Vítova maminka Helenka se v listopadu 1960 stala jednou z obětí tragické železniční nehody u Stéblové. Nemuselo k tomu vůbec dojít, jenže komunističtí partajníci trvali na svém, že nikdo z jejich rodiny nesmí být v Pardubicích zaměstnán. Otec Vlastimil pracoval jako dělník ve Východočeských chemických závodech, manželka i syn Vít dojížděli pracovat do Hradce Králové.

I když většinou jezdívali spolu, toho dne se Vít rozhodl vyrazit dřívějším vlakovým spojem, čímž si zjevně zachránil život. Ztráta matky do značné míry přispěla i k jeho úvahám o emigraci. Kontakty do zahraničí měl, získal je při svých studiích. K důležitému životnímu kroku se nakonec neodhodlal a zůstal nablízku svému ovdovělému otci.

Ztráta tiskárny, úmrtí otce a manželky nebo naprostá nemožnost vydávat knihy pamětníkova otce přirozeně deprimovaly, přesto ke všemu přistupoval s božskou pokorou. Těšil se z toho, že jeho nejstarší syn vystudoval fakultu, a neméně radostné pro něho bylo, když s ním mohl odjet na výzkum do terénu. Ačkoliv radostí pomalu ubývalo, nikdy se necítil osamocen.

Byt v Jindřišské ulici získal během šedesátých let přezdívku „ostrůvek pozitivní deviace“, kam za Vlastimilem Vokolkem přicházela debatovat řada mladých umělců a básníků, jako například Jiří Pištora, Petr Kabeš, Jiří Grůša a mnozí další. V závěru života se o zesláblého Vlastimila starala jeho mladší sestra Květa, která v 50. letech dvacátého století prožila internaci a později ji uvěznili v Leopoldově mezi prostitutkami a vražedkyněmi.

Družstevníci rozorali mohyly

Vít Vokolek byl zpočátku své práce jediným archeologem pro území východních Čech. Období budování jednotných zemědělských družstev v kombinaci s bezohledným přístupem komunistů k archeologickým pozůstatkům mu práci znepříjemňovalo. V těch letech se navíc rozvíjela hluboká orba, a tak se snažil zachránit mnohá pohřebiště před rozoráním.

„Chlubili jsme se tím, jak máme jedny z nejlepších zákonů o záchraně památek, ale nikdo je nedodržoval. Mnoho mohyl bylo rozoráno a zničeno, protože každý ‚jezedák‘ měl v partaji nějakého svého strýce. Snažil jsem se zachránit, co se dalo,“ vysvětluje Vít Vokolek.

Deset let se pamětník věnoval archeologickému průzkumu v Plotištích nad Labem. Značnou část roku trávil jen v prosté maringotce bez přívodu elektřiny i vody a domů za manželkou se vracel jednou za čtrnáct dní. Život v ústraní měl však výhody, nemusel se totiž v muzeu podílet se na přípravách výstav připomínajících výročí Vítězného února nebo Velké říjnové socialistické revoluce. Na výzkumech a v maringotce prakticky vydržel až do roku 1989. Byl to jiný způsob života a vědy, který modernizace zcela přeměnila. Od devadesátých let pak Vít Vokolek pracoval v Národním muzeu, což mu umožňovalo pokračovat v práci v oboru a zároveň cestovat po celém světě.

V roce 2021 žil stále v Pardubicích, byl archeologem v penzi a stále se aktivně účastnil nových výzkumů, při kterých předával své zkušenosti mladším kolegům.