Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Bohuslav Vokoun (* 1928  †︎ 2020)

• narodil se 17. září 1928 v Praze

• žil s rodiči v Bolehošti, ale záhy se stal sirotkem

• strýc František Vanický ho po smrti své sestry přijal do rodiny

• od roku 1936 v sirotčinci v Horní Čermné a pak v Žamberku

• v letech 1942–1945 se učil pekařem v Častolovicích

• v roce 1948 vstoupil do KSČ

• dva roky pracoval na Stavbě mládeže v Horním Litvínově

• v letech 1948–1950 studoval průmyslovou školu v Pardubicích

• v letech 1955–1960 vystudoval VŠCHT v Praze

• 21. srpna 1968 byl přímo v ulicích Prahy

• po prověrkách byl v roce 1970 vyškrtnut z KSČ

• celý život pracoval v pekařském průmyslu

• jako pekařský technolog hodně cestoval

• zemřel 19. srpna 2020

Bohuslav Vokoun se narodil 17. září 1928 v Praze. Krátce po příchodu na svět, 19. září 1928, byl pokřtěn ve farnosti u svatého Apolináře v Praze II. Jeho matka, Marie Vanická (1902–1933), služebná v Bolehošti, byla v době narození svého syna svobodná. Podle pamětníkova vyjádření nebyl sňatek mladým rodičům církví umožněn pravděpodobně z důvodu nezletilosti Bohuslavova otce. Za pomoci svého bratra Františka vyhledala Marie Vanická k porodu místo v Praze, porodnici u Apolináře, kam byly svobodné matky přijímány. Bohuslavův otec František Vokoun (1908–1934), kočí v Lípě u Týniště, uzavřel s Marií sňatek 17. února 1930.

Po porodu byla Marie se svým synem půl roku u svého strýce v Hradci Králové. Ten měl sám půlročního syna, takže se tam zřejmě učila i péči o dítě. Pak se vrátila do Bolehoště.

Malý Bohuslav žil se svými rodiči ve skromném domku na samotě. Před domem byla louka a les, ze kterého se ozýval ptačí zpěv. Bohuslav ho rád poslouchal. Své rané dětství líčí jako dobu osamocení, bez kamarádů a bez hraček. „Asi jsem dost času prospal. Rodiče byli stále v práci, otec vozil písek a maminka asi někde sloužila. Já jsem byl doma sám. Vůbec jsem nevnímal, že jsem sám…“ Jako výjimečný případ si pamatuje příhodu, kdy maminka nakrájela brambory na plátky, upekla je a dávala mu je k jídlu. „Byly hrozně dobré. Já jsem jeden plátek vzal a dal mamince. Viděl jsem, jak ji to potěšilo.“ 

Když bylo Bohuslavovi pět let, jeho maminka znovu otěhotněla. Při práci na žních si ale ublížila a po zásahu porodní asistentky, která jí zavedla do těla infekci, byla Marie Vokounová odvezena do nemocnice v Rychnově nad Kněžnou, kde 13. prosince 1933 zemřela. Pamětník nevnímal, že maminka zemřela. Byl zvyklý na samotu a nikdo mu nic neřekl. Půl roku po své manželce zemřel v květnu 1934 i František Vokoun, když se v pískovně po dešti sesunul svah a zavalil ho. Přestože to byla událost, o které v Bolehošti každý mluvil, malý Bohuslav nevěděl nic. Nechápal, že je z něho sirotek.  

Po smrti rodičů jel pamětník do Velké Ledské, do rodiny bratra jeho matky, starosty Františka Vanického. „Jeli jsme povozem přes potok, já se bál té vody pod námi a brečel jsem. Lidé, co mě vezli, se smáli.“ U Vanických měli dva syny ve věku dvanáct a čtrnáct let. „Starosta ke mně měl dobrý vztah, občas se mnou mluvil. Ale jeho žena ne, ta viděla jen své syny. A kluci se mnou také nemluvili.“ U Vanických se seznamoval s přírodou, květinami a zvířaty a pomalu se rozkoukával po světě. „Starosta byl podnikavý člověk. V Jičíně byla továrna na výrobu zemědělských strojů a on v ní pracoval jako obchodní zástupce. Měl asi slušné peníze, protože v té době už měl motocykl i auto.“ Teta, starostova manželka, ale Bohuslava ráda neměla a dávala mu to také najevo. Když se někdy pomočil, musel za trest spát jednu noc v prohlubni chlebové pece na slámě nebo ve stáji u krav. Pamětník u svých pěstounů také začal chodit do školy. Pomalu získával kamarády a kuráž komunikovat s lidmi. Jeho školní výsledky však nebyly dobré. První rok propadl z počtů a náboženství. Přičítá to vlastní uzavřenosti a neschopnosti mluvit, kterou si přinesl ze svého raného dětství. „V Bolehošti jsem s nikým nemluvil a nikdo nemluvil se mnou. Až ve škole jsem se učil mluvit, ale zpočátku jsem nedokázal učiteli ani odpovědět na otázku.“ Po školním neúspěchu v první třídě, pravděpodobně v roce 1936, odvezl strýc Vanický na popud své manželky Bohuslava do sirotčince v Horní Čermné.

V sirotčinci

Svěřenci sirotčince Jednoty bratrské v sudetské Horní Čermné byli vychováváni ve sportovním duchu – chodili na výlety do lesa, který patřil k ústavu, a na zahradě pěstovali zeleninu. Celý den byli na čerstvém vzduchu, hráli si na pašeráky a policisty, sbírali šišky na topení. V sirotčinci začal pamětník získávat povědomí o blízkosti lidí, o kamarádství a o tom, co asi znamená pojem „rodina“. „Můj kamarád Bečvář byl menší nevýbojný hoch a každý si na něj troufl. Když ho Matějka otravoval, tak mě vždycky volal, abych mu pomohl. A já vždycky Matějku nějak odstranil. My jsme takhle drželi při sobě. Byli jsme rodina. To byly pro mě první momenty, kdy jsem pocítil, že někam patřím, že mám kamarády a že jsou na tom stejně jako já. Pomáhali jsme si.“

Bohuslav vzpomíná na začátek října 1938, kdy do vsi přijelo auto s tlampačem, který oznamoval, že se obec stala součástí Velkoněmecké říše. „Čeští učitelé odešli a hned druhý den jsme měli německé učitele. Výuka začala životopisem Adolfa Hitlera a německou hymnou, mluvili na nás německy. Později se v našem sirotčinci ubytovali němečtí piloti. Brali nás na klín, zkoušeli, jak umíme mluvit, a smáli se na nás. Asi si mysleli, že jsme sudetští Němci.“ Když přijeli další vojáci a už pro ně nebylo místo, vystěhovali v roce 1939 obyvatele sirotčince do vnitrozemí – do Žamberka.

Druhý sirotčinec byl katolický a vládl v něm přísný režim, kterým tři řádové sestry vychovávaly své svěřence a obstarávaly správu zařízení. „Kontrolovaly náš příchod ze školy, jestli se učíme, boty se musely řadit podle stěny vedle sebe v chodbě, musely být čisté, tkaničky dovnitř. Měli jsme každý jinou povinnost – úklid chodby, schodů, pokojů, WC, kontrolu bot. Byli jsme pořád pod dozorem.“ V ústavu bylo kolem čtyřiceti chovanců – chlapců i dívek. Bohuslav byl pověřen ministrováním. Brzké ranní vstávání mu však vynahradil výdělek za tuto službu. Peníze mu tři roky ukládal farář na sociální fond. I v Žamberku byli samozřejmě za války Němci. „Měli jsme výhled z oken pod zámek, kudy vedla silnice vzhůru k náměstí. Když začala válka, jela po této silnici německá vozidla s vojáky. To byl pro nás šok. Mysleli jsme, že jsme zase v Německu!“ Vedle sirotčince byli v sokolovně ubytovaní němečtí vojáci a na žamberském náměstí byla v Panském domě umístěna organizace Hitlerjugend. Německá mládež mívala na náměstí halasné nástupy a kolem nich chodíval Bohuslav se svými kamarády do školy. „Z náměstí bylo vidět na kasárna, tehdy obsazená Němci, na jejichž fasádě do dálky svítil velký nápis: ‚Für deutschen soldaten ist nichts unmöglich‘ (Pro německé vojáky není nic nemožné).“

Bohuslav Vokoun vzpomíná také na barona Parishe, který bydlel v žamberském zámku. „Chodíval s celou rodinou do kostela, měli svá místa poblíž oltáře. Choval se k nám zdvořile, vždy se uklonil a zdravil nás kloboukem. Měli tři syny a tři dcery. Na Vánoce chodili k nám do ústavu a nosili nám dárky – barevné tužky, jednoduché hračky atd.“

Doba Vánoc byla pro pamětníka nelehká. „Odmalička jsem rodinu v podstatě nevnímal. Mrzelo mě jen to, že za dětmi do sirotčince občas chodívali jejich rodiče nebo jiné návštěvy. Za mnou nikdy nikdo nepřišel. To mi bylo líto. Byl jsem z toho smutný a často jsem o tom přemýšlel. Ale bral jsem to jako situaci, která se nedá změnit. Jen bych si býval přál, kdyby přišel alespoň ten starosta. Ale nepřišel nikdo.“

Pekařem

Když v roce 1942 rozhodly řádové sestry, že půjde do učení na pekaře, nastoupil do Častolovic k mistru pekařskému, Václavu Bělkovi. Neměl tam na růžích ustláno: „Bylo to tam pro mě hrozně těžké – práce v noci, málo spánku, málo jídla. Nosili jsme na zádech těžké pytle, byli jsme vysílení prací. Mistr byl na mě hodně náročný. Naštěstí jsme si s druhým učněm vypomohli s jídlem. Když jsme byli sami v pekárně, tak jsme si tam brali sušené rohlíky, které byly určené na strouhanku.“ První den mu mistr a starší učeň řekli, co ho čeká, kde bude mít postel, kde si má uložit kufr, kdy bude vstávat a také že bude jezdit na kole s pečivem a chlebem k zákazníkům. „V ten moment jsem ztuhnul, protože jsem na kole neuměl jezdit, natož vozit na řídítkách dva košíky plné pečiva a na zádech chleba. Navíc za kolem byla zapojená kára, do které se dávaly čtyřkilové bochníky – celkem 40–50 kilogramů chleba jsme vozili do Čestic sedlákům.“ Ale naučil se to rychle a koš s pečivem vysypal jen jednou – právě na své první cestě.

Dne 24. srpna 1944 viděl Bohuslav na vlastní oči hustá mračna amerických bombardérů, které letěly na Pardubice. „Já jsem se divil, jak můžou letět tak těsně u sebe! Obloha se zatemnila. Země se třásla, slyšeli jsme to až v Častolovicích.“ Cílem stovek amerických letounů byly pardubické průmyslové závody, rafinerie, nádraží i okolní vesnice. Nálet byl ničivý. Rafinerie Fanto údajně hořela čtyři dny. Na letiště dopadlo 380 tun bomb a zahynulo přes dvě stě osob. 

S koncem války a s výučním listem v kapse se pamětník rozhodoval, jak dál naložit se svým životem. Měl rád jazyky, ale na školu neměl peníze. Odešel tedy jako tovaryš do pekárny v Hronově s měsíčním platem 180 korun. V roce 1946 zamířil na popud svého známého do Ústí nad Labem, kde krátce pracoval v pekárně, která byla v národní správě. Platově si polepšil, bral 450 korun měsíčně. V letech 1947/1948 pracoval v rámci dvouletky v Horním Litvínově na stavbě mládeže „Solidarita“ jako brigádník. Stavěli domky pro horníky. V roce 1947 tam Bohuslav Vokoun odpracoval 120 dní, v roce 1948 to bylo 280 dní. Tam se skamarádil se starším zedníkem, který mu nahrazoval otce a který mu také doporučil vstup do KSČ, což pamětník v roce 1948 udělal. Své působení v KSČ hodnotí jako pasivní: „Já jsem nebyl k ničemu. Pro stranickou kariéru jsem byl nezajímavý. Měl jsem na starost třeba organizaci schůzí, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nepůsobil jsem na lidi uvědoměle. Jednou jsem byl ale oceněn v nějaké soutěži za nástěnku.“

V letech 1948–1950 studoval dvouletou průmyslovou školu v Pardubicích. Při škole chodil ráno do pekárny na brigády a jednou za týden ještě na nádraží v Pardubicích vykládal vagony s uhlím. Tím si vydělal nějaké peníze. Začaly mu také chodit peníze ze sociálního fondu, našetřené za pobytu v žamberském sirotčinci za ministrování. V Pardubicích si ho do svého podniku vybral jako nejlepšího žáka ředitel národního podniku Středočeské mlýny a pekárny v Praze-Holešovicích, kam v roce 1950 Bohuslav nastoupil do technického oddělení.

V letech 1950/51 absolvoval základní vojenskou službu ve Vysokém Mýtě u pěšího vojska. Po vojně nastoupil do pekáren Beroun, kde byl do roku 1954. V letech 1954/55 absolvoval kurz jedenáctiletky pro pracující v potravinářském průmyslu v Košátkách poblíž Mladé Boleslavi.

V letech 1955–1960 vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, potravinářskou fakultu, a hned po ní šel na umístěnku do Západočeských pekáren v Chebu. Tam pobyl rok a pak už se vrátil do Prahy. Pracoval ve Výzkumném ústavu mlýnů a pekáren jako samostatný výzkumný pracovník až do roku 1972. Poté pracoval až do důchodu ve Výzkumném ústavu potravinářské a chemické technologie v Praze.  

V Praze

Koncem šedesátých let se oženil s litografkou Janou, rozenou Endersovou (1944–1983), a v roce 1968 se jim narodil syn David. Prvního syna Pavla má ze vztahu s přítelkyní ze Slovenska.

Srpen 1968 prožil v Praze. V té době měl čtyřměsíčního syna, se kterým odjela manželka na chatu za Prahou. Bohuslav se vracel autobusem do Prahy do práce: „V autobuse byli lidé nezvykle zamlklí, byla cítit zvláštní atmosféra. Nevěděl jsem, co se děje. Všichni mlčeli. Když jsme přijeli k Národnímu divadlu, viděli jsme tanky. To byl šok!“ Dne 21. srpna 1968 byl pamětník přímo v centru dění. V ulicích viděl tanky a davy lidí. Vzpomíná, že pracoval ve výzkumném ústavu s kolegyní, která pocházela z Ruska, a čekal, jak bude na situaci reagovat. I ona vpád Sovětů do Československa odsoudila. V horní části Václavského náměstí se střílelo, a tak se schoval v prázdné kanceláři. Viděl tam také sovětské vojáky, jak honí nějaké české muže. Na zdi Obuvi Baťa visely plakáty se satirickými nápisy. Když tam přišel druhý den, aby si je opsal, už tam nebyly.

Po roce 1968 prošly tisíce lidí prověrkami třídní a politické spolehlivosti. Postoje lidí k srpnové okupaci a míra pravdivosti pak na dlouhou dobu určovaly jejich další osudy. „Tehdy jsme byli voláni k prověrkám. Měli jsme se vyjádřit, jaký máme vztah k srpnovým událostem. Protože já jsem s tím nesouhlasil, musel jsem opustit výzkumný ústav na Vinohradech. Bylo ale zajímavé, že mě paradoxně přemístili na Generální ředitelství Mlýnů a pekáren, což byla lépe ohodnocená práce.“ Na základě prověrek byl v roce 1970 Bohuslav Vokoun vyškrtnut z členské základny KSČ.

Využil nabídku z výzkumného ústavu na Smíchově, kam přestoupil. Jezdil po celém Československu, ale i do Bulharska, Polska nebo NDR zaučovat zaměstnance pekáren na nová strojní zařízení. Po rozdělení ústavu na potravinářské zařízení a chladicí zařízení pamětník přešel do Projektového ústavu Mlýnů a pekáren. To už byl v důchodu, ale přivydělával si ještě prací pro rakouskou firmu, která nabízela českým pekárnám kvasící přípravky. Publikoval v oborovém časopisu „Pekař cukrář“ články z historie pekařství, zajímal se o osobnost prvorepublikového senátora a zároveň pekaře s manažerským talentem Jana Kotrby.

V roce 2020 žil sám v Záchlumí u Žamberka, kam se dostal na doporučení svého bratrance, když v Praze přišel o byt. Do Prahy ho to stále táhne, protože tam prožil převážnou část svého života – přesně šedesát let – s krátkými přestávkami, kdy žil a pracoval mimo ni.

Bohuslav Vokoun neměl dobré startovní podmínky do života. Byl vždy zvyklý poradit si sám, brát, co mu je nabízeno, a stát stranou. „Měl jsem pořád něco nakázané a přikázané,“ říká s tím, že byl zvyklý poslouchat. Lákaly ho jazyky nebo stavařina, ale stal se pekařem. Protože zůstal v oboru po celý svůj profesní život a byl zvyklý hodně pracovat, stal se vyhledávaným odborníkem. Svého cíle – něco v životě dokázat – tedy z valné části dosáhl.