Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. MUDr. Jan Volavka (* 1934)

• narodil se 29. prosince 1934 v Praze ze smíšeného česko - židovského manželství

• nacistickými norimberskými zákony byl klasifikován jako židovský míšenec prvního stupně

• spolu s otcem se v roce 1944 neúspěšně pokusili vycestovat do Turecka, na hranicích byli zatčeni

• strávil tři týdny ve věznici v Uherském Hradišti

• otec Vojtěch Volavka byl následně deportován do pracovního tábora v Bystřici

• matka Hana, rozená Frankensteinová, byla v únoru 1945 deportována do Terezína

• po deportaci obou rodičů zůstal jako desetiletý doma sám

• v letech 1953-59 vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy

• 22. srpna 1968 emigroval do Německa a následně do USA

• stal se uznávaným odborníkem na neurobiologii násilí

Počátkem roku 1944 vymyslel Janův otec Vojtěch Volavka plán: spolu se synem se pokusí najít útočiště před válkou v neutrálním Turecku. Dobrodružná cesta vlakem ale skončila už na hranicích se Slovenskem – nacisté je zadrželi a zavřeli do vězení v Uherském Hradišti. Devítiletý Jan strávil v nacistické věznici tři týdny. “Němci vězně dost mlátili. My jsme byli v cele, odkud bylo skrz mříže vidět na chodbu. Bylo vidět, jak ty vězně odvádějí z výslechů s úplně rozbitými obličeji, krvácející. Nemohli chodit, byli úplně zničení. To na mě udělalo skutečně celoživotní dojem. Potom jsem se vlastně rozhodl, že zkusím přijít na to, čím to je, že ti lidé jsou takoví. Takže jsem se ve své kariéře poměrně dost věnoval psychopatologii násilí.”

Heine, Schiller, Goethe...

Jan Volavka se narodil 29. prosince 1934 v Praze. Jeho otec, Vojtěch Volavka, byl známý kunsthistorik, který před válkou šéfoval Moderní galerii – předchůdkyni dnešní Národní galerie. Jako velký zastánce moderního umění patřil k těm, kdo jako první začali analyzovat moderní obrazy z technologického hlediska. Maminka Hana byla židovského původu. Její rodiče, Otýlie a Josef Frankensteinovi, měli menší továrnu na stuhy v Jaroměři. Své židovství nijak intenzivně neprožívali. “Myslím, že o velkých svátcích chodili do synagogy, ale co se týče třeba nějakých dietních předpisů, tomu se nevěnovali,” říká Jan Volavka. Ani maminka Hana nebyla podle něj “religiózní osoba”. Stejně jako její muž vystudovala dějiny umění a před válkou působila jako vedoucí knihovny Uměleckoprůmyslového musea v Praze. 

Stoupající agresivita nacistického Německa Haně Volavkové její židovské kořeny „připomněla“. Počátkem roku 1939, ještě za druhé republiky, ji pro židovský původ propustili z Uměleckoprůmyslového musea. Její muž Vojtěch v té době dostal pozvání do USA od Princetonské univerzity. “Byl zrovna v Londýně na nějakém sjezdu,” vypráví Jan Volavka. “Zatelefonoval mamince, aby mě vzala a přijela, že to s tím Hitlerem vypadá nějak špatně. Že bychom měli vypadnout, zejména když ona je Židovka. Ale maminka byla velká vlastenka a myslela, že Němci jsou kulturní národ – Heine, Schiller, Goethe…” Hana Volavková se v té době jako Židovka necítila. Po svatbě v roce 1933 ostatně přestoupila ke katolictví – víře, kterou praktikoval její muž Vojtěch. Chtěla syna vychovat k české kultuře, a tak nabízenou možnost úniku nevyužila.

Židovský míšenec prvního stupně

Rodina tedy zůstala v Praze. 1. září 1939, v den, kdy začala druhá světová válka, nastoupil ani ne pětiletý Jan do školy. “Antisemitské útoky jsem tam nezažíval, ale byl jsem izolovaný. Byla nařízení, že Židé se nesmí stýkat s nežidy. Rodiče mých spolužáků svým dětem řekli, že jsem Žid, a že by se mnou neměly mluvit. Tak se mnou nemluvily, nehrály si se mnou a byl jsem prostě takový školní vyvrhel.”  Horší věci než ve škole Jan zažíval mimo školu: v Čelakovského sadech před Mezibranskou ulicí, kde tehdy rodina bydlela, si na něj často počíhala skupina místních “grázlů”. “Byli starší než já a vždycky jich na mě bylo takových deset. No a ti mě mlátili. Volali: ‚Žide, Žide!‘ a tak. Pamatuju si, že třeba namalovali na zem bílou křídou kříž a přinutili mě, abych ho slízával jazykem. Při tom mě kopali do zadku,” líčí Jan Volavka a dodává, že sousedé, kteří ho za války takto trýznili, z jeho života ani po válce nezmizeli. “Oni toho teda nechali. Potkávali jsme se na ulici – zarytě se na mě dívali, já jsem se na ně zarytě díval zpátky. Nikomu se nic nestalo.”

Jan byl nacistickými norimberskými zákony klasifikován jako židovský míšenec prvního stupně – s těmi se v protektorátu zacházelo přece jen méně drasticky než s “plnokrevnými” Židy. “Položidé” mladší čtrnácti let zpravidla nebyli posíláni do transportů, Jan mohl dokonce chodit do školy a na rozdíl od své matky také nemusel nosit židovskou hvězdu. “Pamatuju si, jak jsem s maminkou šel přes Václavské náměstí, nějak odpoledne, kdy tam určitě žádní Židé nesměli,“ vypráví Jan Volavka vzpomínku, která se mu v souvislosti s matčinou hvězdou vybaví. “Maminka se rozhlídla, vzala mě za ruku, levou rukou vzala aktovku a tou aktovkou si tu hvězdu přikryla. A řekla: ‚Tak a teď běžíme.‘ A to Václavské náměstí jsme přeběhli. Když se na to dívám zpátky a přemýšlím, co se nám mohlo stát, tak si nejsem jistý, jestli to byl nejlepší způsob, jak se dostat přes Václavské náměstí. Ale ona byla prostě taková – nějak zvlášť moc se nebála.”

Uchovávání židovské minulosti matka přijala jako svůj životní úkol

Janovi rodiče Hana a Vojtěch byli značně konfliktní pár. Před válkou se pro vzájemné neshody rozvedli, dál ale žili společně. Podle vzpomínek jejich syna Vojtěch Haně zřejmě nikdy zcela neodpustil její rozhodnutí neemigrovat. Přesto počátkem roku 1942, kdy transporty Židů do koncentračních táborů nabraly intenzivního tempa, učinil odvážné rozhodnutí. 21. ledna 1942 si Hanu Volavkovou znovu vzal, čímž sám sebe vystavil značnému nebezpečí – a skutečně také nakonec strávil ve vězení a pracovním táboře delší dobu než jeho žena. Své ženě a svému synovi tak ale s velkou pravděpodobností zachránil život. Smíšené manželství oběma skýtalo ochranu téměř do konce války. Kritický rok 1942, který byl osudový pro velkou část protektorátních Židů, rodina ve zdraví přežila. V dubnu 1943 dokonce maminka Hana získala práci v Židovském ústředním muzeu, které v té době spravovala Židovská náboženská obec v Praze. Židovská obec přesouvala do muzea předměty ze zanikajících lokálních obcí, které tak doufala zachránit pro dobu po válce, nacistům naproti tomu zřejmě vyhovovalo mít židovský majetek shromážděn na jednom místě.

Hana Volavková v muzeu díky smíšenému manželství vydržela i v dobách, kdy její spolupracovníci byli postupně odsouváni do koncentračních táborů a zabíjeni. Po válce se Janova maminka stala ředitelkou muzea a, jak její syn říká, přivedla muzeum ke slávě, kterou dnes prožívá. Uchovávání vzpomínek na židovskou minulost přijala jako svůj životní úkol – i proto, že ji holokaust připravil o nejbližší příbuzné. „Musím říct, že jsem v životě nikoho neviděl tak dlouho a tak úporně plakat jako maminku, když se dozvěděla – myslím roku čtyřicet dva nebo tři – že její rodiče a její bratr zemřeli v Osvětimi. Myslím, že si uvědomila, že nejenom, že přišla o svoje nejmilejší lidi, ale že možná taky udělala největší chybu svého života. A že to možná všichni odnesem.”

V nacistickém vězení

Počátkem roku 1944 přišel onen pokus Vojtěcha Volavky uprchnout spolu se synem do Turecka – pokus, který skončil pobytem ve vězení v Uherském Hradišti, jenž Jana celoživotně ovlivnil. Kromě spoluvězňů, které přinášeli z výslechů zmlácené, vzpomíná Jan Volavka i na vlastní výslechy, které absolvoval společně s otcem. “Já jsem neuměl dost německy, abych jim rozuměl. Měl jsem hrozný strach, takže když se mě na něco zeptali, tak jsem se jenom rozbrečel. Táty se na něco ptali a on jim odpovídal takovým velmi rozvážným profesorským tónem. A oni skutečně přestali řvát a přijali ten jeho společenský tón,” líčí otcovu odvahu a dodává, že během nocí na cele zaháněli strach povídáním, takže Jan tu mimo jiné od svého otce získal “úžasný kurz dějin Evropy”.

Otec Vojtěch si v nacistické věznici pobyl asi čtyři měsíce. Poté byl přímo z Uherského Hradiště deportován do pracovního tábora v Bystřici u Benešova, kde nacisté koncentrovali manžele Židovek, kteří se nerozvedli. Syn Jan byl propuštěn po třech týdnech. K překvapení maminky Hany, která o osudech manžela a syna neměla žádné zprávy, se tak z cesty do Turecka vrátil předčasně a s policejním doprovodem. “Ona nevěděla, jestli má být překvapena radostně, nebo jestli má být zděšena. Ale nakonec byla radostně překvapená, že mě má doma, a strávili jsme spolu krásné tři dny. Mě se po ní taky hodně stýskalo v tom vězení,” vyznává Jan Volavka.

Co kdybys šel se mnou do Terezína?

Dřív, než přišel konec války, se ale matka a syn museli rozloučit ještě jednou. Od léta 1944 nacisté více méně přestali smíšená manželství chránit. V únoru 1945, kdy otec byl již dávno v pracovním táboře pro partnery Židovek, došlo i na Hanu Volavkovou. Když jí přišlo předvolání do transportu, začala obcházet známé a hledat někoho, kdo by se o desetiletého Jana postaral. Vodila ho od rodiny k rodině, ale nikdo prý “neměl zájem”. Vojtěch Volavka, který byl praktikující katolík, jí z tábora v Bystřici korespondenčně vzkázal, aby syna zavedla do Strahovského kláštera. Hana se podle rady zachovala, ale ani na zdejší premonstráty Jan “neudělal dobrý dojem”. Takto Jan Volavka vzpomíná na následující chvíle: “Pak jsme šli od Strahova úvozem, Nerudovkou, dolů. Už byla tma. Maminka se dala do pláče, že neví, co se mnou má dělat. Já jsem ji těšil, že snad nebude tak zle. A ona řekla: “A co kdybys šel se mnou do toho Terezína?” To mě trochu překvapilo, protože jsme oba věděli, že z mých kamarádů, co odjeli do Terezína, jsme už o nikom nikdy neslyšeli. Tak jsem řekl, že bych možná do toho Terezína radši nešel.”

Druhý den ráno, když se Jan probudil, byla matka pryč. Desetiletý Jan se o sebe musel postarat sám. “Ono to zní strašně, ale já jsem věděl, že všichni mí kamarádi už jsou mrtví. A že můžu být rád, že pro mě nejde gestapo. Takže jsem byl docela šťastný, když jsem někde sehnal kus chleba,” říká ke svému tehdejšímu rozpoložení Jan Volavka a dodává: “Víte, já jsem měl – a my všichni jsme měli – úplně jiná měřítka na to, co je v životě důležité. Dneska se zabýváme úplnýma blbostma, maličkostma, kterým dovolujeme, aby nám otravovaly život.”

Zhruba po čtrnácti dnech přišla do bytu matčina přítelkyně ze studií a hladového a špinavého Jana tam našla. Na rozdíl od předchozích návštěvníků, kteří osamělého chlapce vyzpovídali a odešli, se ho Elsa Kučerová ujala. Odvezla ho s sebou do Roztok, kde měli Kučerovi “překrásnou vilu, auto a služebnictvo”. V této roztocké oáze strávil Jan Volavka zbytek války. S Kučerovými navázal velmi blízký vztah, rád pobýval v jejich knihovně, poslouchal BBC a kochal se výhledem na nedaleké letiště v Klecanech, kde nacisté sváděli neúspěšné boje proti americkým stíhačkám. V nadšení ho uváděly americké letouny přelétávající nad Roztokami: “Ty bombardérky byly stříbrné a měly obrovské bílé hvězdy. No, od té doby jsem americký vlastenec.”

S koncem války se rodina postupně shledala. Otec Vojtěch v květnu 1945 uprchl z tábora v Bystřici a s vojskem generála Vlasova přijel do Prahy. Maminčin návrat z Terezína zbrzdila epidemie tyfu, kvůli které museli osvobození vězni projít dvoutýdenní karanténou. Do Prahy se Hana Volavková vrátila až počátkem června, zato však ve velkém stylu. “Byla jediný koncentráční vězeň, o kterém jsem slyšel, který přijel domů z koncentráku taxíkem,” poznamenává Jan Volavka a dodává, že maminka byla “dost schopná osoba”. Snad proto, že byli oba velmi schopní, a že spolu, jak se jejich syn domnívá, “soutěžili”, se rodiče po válce – když už nebylo třeba, aby si zachraňovali životy – znovu rozvedli.

Výzkumný ústav padlých slonů

Jan po válce nastoupil do primy gymnázia a v roce 1953 začal studovat Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Antisemitismus raných padesátých let prý osobně nepociťoval – na rozdíl od maminky. “Maminka zjistila, že se stala ředitelkou muzea, jehož hlavní oficiální postoj byl, že předstíralo, že neexistuje,” přibližuje Jan Volavka strategii nechtěného muzea, které ovšem režim z mezinárodně politických důvodů nemohl zcela zlikvidovat.

Od poloviny padesátých let se společenská atmosféra přece jen uvolňovala. Jan po studiích nastoupil do psychiatrického ústavu v Horních Beřkovicích, později zakotvil ve Výzkumném ústavu psychiatrickém. “To mělo zkratku VÚPS, takže se tomu neoficiálně říkalo ‚Výzkumný ústav padlých slonů‘, poněvač tam byli všichni ti reakcionáři, kteří se nemohli uplatnit na univerzitě, protože by tam kazili mládež. Takže tam byla lepší vědecká úroveň než na univerzitě.”

Když přišel 21. srpen 1968 a invaze vojsk Varšavské smlouvy, Jan Volavka nechtěl opakovat chybu svého otce, který v roce 1939 propásl možnost k emigraci. Bez velkého rozmýšlení sedl do auta, postavil se do fronty na benzín a ještě toho dopoledne spolu s manželkou dorazili k hranicím. Bezprostředně po 21. srpnu byly hranice dočasně propustné, přímo toho dne dopoledne ale ještě pohraničníci příliš netušili, co se děje, a manžele Volavkovy bez víz projet nenechali. Jan se ženou se vrátili do Prahy.

Druhý den okupace Jan zavolal své známé, která pracovala na holandském vyslanectví. Dozvěděl se, že se má ve dvě v noci dostavit k zadním dveřím francouzské ambasády, která v té době v Praze zastupovala i Spolkovou republiku Německo. “Rusové vyhlásili zákaz vycházení, ale pořádně to neohlásili, takže tak přišla o život řada lidí,” přibližuje Jan Volavka okolnosti nebezpečné cesty pro víza. “Tak já jsem v jednu v noci vyběhl na to francouzské vyslanectví. Slyšel jsem hodně výstřelů, ale nikdo mě neobtěžoval. Tak jsem zaťukal, řekl jsem slušně: ‚Bon soir,‘ a strčil jsem tam dva pasy. Slyšel jsem takové beng, beng – ta razítka – slyšel jsem: ‚Bon voyage,‘ dveře se zavřely a zas jsem běžel domů.” Další den ráno vyrazil Jan s manželkou k hranicím nanovo. Tentokrát je úspěšně překročili a okupované Československo nechali za sebou.

Do Vietnamu bych šel, kdyby mě odvedli

Svůj emigrantský život začali Volavkovi v SRN s osmnácti dolary v kapse. V úplných počátcích byli vděčni za pomoc Červeného kříže, který poskytoval “pět nebo deset marek a polévku”. Záhy se ale doktoru Volavkovi podařilo získat stipendium v Max Planckově institutu. Zde strávil šest měsíců, během nichž si vyjednal místo odborného asistenta na univerzitě v New Yorku a rodina se přesunula do USA. V New Yorku, kam se dostali koncem šedesátých let, byla v té době enormní kriminalita, společnost byla podle Jana Volavky “brutalizována” v důsledku války ve Vietnamu a protestů proti ní. Šedesátá léta přinesla “velký pokrok v občanských právech, současně se ale společnost odpoutala od svých morálních zásad, které ale bohužel byly spjaté s rasismem”. “Já jsem to vůbec nechápal,” říká Jan Volavka k počátkům v nové zemi, “a vlastenecky jsem se přihlásil do Selective Service – jako že můžu být odvedený, kdyby mě vlast potřebovala. Což formálně byla moje povinnost, ale skoro nikdo to nedělal. Ale já bych byl do toho Vietnamu šel, kdyby mě odvedli. Já jsem myslel, že to je vlastně indirektní boj proti Rusům.” Odveden ovšem Jan Volavka nebyl a později podle svých slov začal chápat, že válka ve Vietnamu je omyl, a že americký rasismus nejsou jen lži, o kterých čítal v Rudém právu, ale že je to skutečně závažná věc.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let získal doktor Volavka trvalou profesuru na New York University a intenzivně se zaměřil na výzkum násilí a agresivity psychotiků. V devadesátých letech vydal svou stěžejní knihu Neurobiology of Violence. Když přišel listopad 1989, byl už natolik odborně zavedený a měl rozpracováno tolik projektů, že návrat pro něj byl nemyslitelný. Měl ale radost a, jak říká, začal shánět peníze a přemýšlet, jak by pomohl československé psychiatrii. “Myslel jsem, že co můžu udělat, je, že pozvu na dva roky nějaké české doktory – ty chytré, co už uměli bezvadně anglicky – aby u nás pracovali. Ti se pak dobře uplatní a zlepší tu psychiatrii. A taky, že Spojené státy budou mít přátele ve střední Evropě, což mi tenkrát jako americkému vlastenci připadalo důležité,” říká profesor psychiatrie Jan Volavka.