Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Voldán (* 1953)

• narozen 20. prosince 1953 v Pardubicích v rodině vojáka z povolání

• po gymnáziu v Soběslavi vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze

• po škole nastoupil jako redaktor zpravodajství v Československém rozhlase

• na konci osmdesátých let a v nultých letech dělal rozhlasového zpravodaje v Moskvě

• pamětník období perestrojky za vlády sovětského vůdce Michaila Gorbačova

• v letech 1993 až 1997 vedl zahraniční redakci Českého rozhlasu

• od roku 1997 do roku 2000 působil jako zpravodaj Českého rozhlasu v Londýně

• v roce 2023 žil střídavě v Praze a ve Zlíči, ve východních Čechách

• jako penzista spolupracoval s Českým rozhlasem a s Českou televizí

Patří k menšině novinářů, kteří si vybudovali úspěšnou kariéru v době komunistického režimu, ale prestižní posty získali a obstáli v nich i v demokratických poměrech. Petr Voldán nastoupil po absolvování žurnalistiky do tehdejšího Československého rozhlasu a v roce 1987 ho vedení poslalo jako svého zpravodaje do Moskvy. Za vlády otce perestrojky Michaila Gorbačova, který prosadil reformy vedoucí k rozpadu Sovětského svazu i celého východního komunistického bloku, to byla pro žurnalisty velmi atraktivní pozice.

Když po listopadu 1989 padl v Československu totalitní režim, byl ještě v Moskvě. „Protože jsem se na tento post dostal za minulého režimu, počítal jsem s možným odvoláním. Odvolávací dopis jsem dostal, ale vzápětí ho vedení vzalo zpět a já zůstal jako zpravodaj v Moskvě ještě asi tři čtvrtě roku,“ vzpomíná. Referoval tak i o první návštěvě prezidenta Václava Havla v Moskvě v únoru 1990. Havel se svým týmem tenkrát přesvědčil Gorbačova, aby urychleně nařídil stahování sovětských vojsk z Československa.

Do Prahy se Petr Voldán vracel v nejistotě, jestli si nebude muset hledat nové místo. Nomenklaturní kádry ve vedení rozhlasu nahradili hlavně takzvaní osmašedesátníci, kteří byli za normalizace na černé listině. Například Richard Seemann, který se po vyhazovu z rádia živil jako kotelník, přijal místo šéfa zpravodajství a poté i ředitele. Ten Petra Voldána podržel a v roce 1993 mu předal šéfování zahraničního oddělení.

Na konci devadesátých let pak Petr Voldán vystřídal rozhlasovou legendu a signatáře Charty 77 Karla Kyncla na prestižním místě rozhlasového zpravodaje v Londýně. Ještě si ani nestačil vybalit, když v Paříži zahynula při autonehodě britská princezna Diana, což vyvolalo obrovské emoce nejen ve Spojeném království, ale i po celém světě. „Byl to křest ohněm.“

Texty přinesl někdo z ústředního výboru

Roku 2000 ho rozhlas poslal opět do Moskvy. Sovětský svaz už byl minulostí, vládu nad Ruskem převzal po Borisi Jelcinovi Vladimir Putin. Krátce po příletu pamětníka do ruské metropole havarovala v Barentsově moři jaderná ponorka Kursk. Umřelo v ní skoro sto dvacet námořníků. Do médií tenkrát ještě pronikly projevy nespokojenosti ruského lidu. „Putin zpočátku mlžil a tragédii zlehčoval. Příbuzní námořníků ho málem ukamenovali,“ vzpomíná pamětník na ostrý start svého druhého období v Moskvě.

Jako kaz na své kariéře, na který po pádu totality poukazovali i někteří jeho rozhlasoví kolegové, vnímá svůj podíl na pořadu Hovory z druhé strany z roku 1981. Byla to součást dezinformační kampaně Státní bezpečnosti proti redakci exilového časopisu Svědectví v Paříži a jeho hlavní osobnosti Pavlu Tigridovi, který byl také spolupracovníkem Svobodné Evropy. Komunistický režim ho označoval za jednoho z nejnebezpečnějších představitelů exilového protikomunistického odboje a snažil se ho aspoň zdiskreditovat.

Čtyřdílný pořad Hovory z druhé strany obsahoval mimo jiné úryvky z odposlechů Pavla Tigrida a jeho ženy. Petr Voldán říká, že dostal za úkol načíst k tomu spojovací texty: „Nejsem na to pyšný. Přinesl to někdo z ústředního výboru komunistické strany. Nikdo se mě neptal, jestli to chci dělat. Do textů jsem nemohl zasahovat. Neměl jsem z toho dobrý pocit, protože to byla jasná propaganda, ale nebyl jsem takový hrdina, abych to odmítl. Práce v rozhlase mě nesmírně bavila a nechtěl jsem tam skončit.“

Když se točila Babička, sledoval jsem filmaře z vysoké trávy

Petr Voldán se narodil Vlastě a Břetislavovi Voldánovým 20. prosince 1953 v Pardubicích. Byl nejstarší ze tří dětí. Otec pocházel z Vysočiny. Vyučil se jemným mechanikem a opravoval šicí stroje. S budoucí manželkou, tehdy kožešnickou šičkou, se potkal v České Skalici. Spolu pak pracovali v podniku Kara v Trutnově. „Poté musel jít otec na vojnu a v armádě už zůstal. Stal se vojákem z povolání. Náš život se odvíjel podle toho, kam ho poslali,“ vypráví.

Z Pardubic se rodina stěhovala do Nového Města nad Metují, potom do Josefova a pak do Tábora. V Josefově začal Petr Voldán chodit do školy, povinnou školní docházku ukončil v Táboře. Na gymnázium dojížděl do Soběslavi. Jižní Čechy si oblíbil a měl rád také Vysočinu. Prarodiče z otcovy strany žili v Hlinsku a jako dítě tam často jezdil. „Babička měla ráda malíře a brávala mě na výstavy. U babičky a dědy také byly stohy časopisů Svět v obrazech plné reportážních cestopisů, které jsem miloval,“ vzpomíná.

Zvláště mu přirostlo k srdci rodiště jeho matky ve východních Čechách. Pocházela ze Zlíče, kousek od Ratibořic a Babiččina údolí, místa, které je spjato s životem spisovatelky Boženy Němcové. „Jezdil jsem tam na prázdniny. A tetu jsem měl v Jiráskově rodišti, v Hronově. Historie těch míst na mě silně působila a zasela semínko patriotismu.“ Pamatuje si, když Antonín Moskalyk natáčel v Ratibořicích film Babička. „Schovávali jsme se ve vysoké trávě, abychom byli co nejblíže filmařům. Viděli jsme scény na splavu s Viktorkou, kterou hrála Libuše Geprtová. Byl to velký zážitek.“

Ve škole ho nejvíc bavila čeština a zeměpis. Už na gymnáziu v Soběslavi přispíval do školního časopisu a jako gymnazistovi mu vyšel první článek v okresních novinách. Naštvalo ho, když přišel v Táboře pět minut před zavírací dobou do papírnictví a prodavačka ho vyhodila, tak o tom napsal sloupek. V časopise mu pak otiskli i další příspěvky a Petr Voldán se jimi prezentoval při zkouškách na žurnalistiku. Studoval ji na pražské Univerzitě Karlově v letech 1973 až 1978. Už na škole se začal specializovat na rozhlas. Toto médium ho nadchlo a po škole získal místo ve zpravodajství Československého rozhlasu.

Před cestou do Moskvy přišlo pozvání od Státní bezpečnosti

V týmu reportérů měl například za úkol referovat o výstavbě metra nebo o rekonstrukci Národního divadla. Komentoval prvomájové oslavy, připravoval medailonky oceněných hrdinů socialistické práce. Nejvíce ho bavilo natáčet autentické reportáže plné zajímavých zvuků. „Tenkrát jsme ještě vyjížděli i s techniky. Vzpomínám si třeba na reportáž z Lán, kde byla ovčí farma. Chtěli jsme tam mít i jiné zvuky než bečení, a tak technik lezl kolem ovcí po kolenou a zkoušel nahrát, jak uštipují trávu.“

Dodnes si cení reportáže z výlovu rybníka v jižních Čechách. „S technikem Jiřím Hrubcem jsme chtěli zachytit, jak rybáři zatahují sítě. Šli jsme s nimi do vypuštěného rybníka a samozřejmě jsme zapadli do bahna. Rybáři z nás měli srandu. V reportáži ale bylo slyšet mlaskání bláta. Na mém hlase bylo znát, s jak velkými obtížemi zvedám v tom bahně nohy.“

Nebyla to ale idylka. Vysílání Československého rozhlasu, tak jako všech ostatních médií, sloužilo komunistickému režimu a jeho ideologii. Cenzurní systém kontroloval všechny výstupy informací. V Československém rozhlasu byla cenzura každodenní realitou. Jak přesně fungovala, nedokázal Petr Voldán popsat. Byla to podle něho zodpovědnost vedoucích. Nesměli pustit do éteru nic, co by mohlo být v rozporu s linií Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ).

„Nepamatuji si, jestli býval tenkrát v redakci ještě fyzicky přítomný cenzor. Nevím, jak přesně komunikovali naši šéfové s ÚV. Pokud se ale třeba jednalo o stěžejní politické události, například vystoupení prezidenta nebo generálního tajemníka, dostávali jsme z tiskového odboru ÚV přesné instrukce, která konkrétní pasáž z projevu se má vysílat. Tak to bylo a my jsme to neřešili. Stejně to byly jen nic neříkající fráze,“ uvádí Petr Voldán, který během svého působení v rozhlase vstoupil do komunistické strany. Členy byla většina ambiciózních redaktorů.

Petr Voldán říká, že jako zpravodaje v Sovětském svazu ho vybral Květoslav Faix, někdejší šéfredaktor Ústředního vysílání politického zpravodajství a publicistiky. Poté ho kontaktovala Státní bezpečnost. „Bylo to spojeno s mým výjezdem do zahraničí. Každý, kdo měl jet ven, byl Státní bezpečností oslovován. Vznesli dotaz na možnou spolupráci. Vymluvil jsem se, že na to asi nebude čas. Nic jsem jim nepodepisoval ani nehlásil,“ říká. Zdůrazňuje, že po roce 1989 získal negativní lustrační osvědčení, které bylo podmínkou jeho další kariéry v rozhlase. Pamětníkovo jméno je v Archivu bezpečnostních složek ČR zapsáno v kategorii kandidát tajné spolupráce a důvěrník, svazek byl zničen 5. prosince 1989.

Na moskevské úředníky platilo české pivo a silonky

Do Moskvy přiletěl Petr Voldán v době, kdy se pod vedením generálního tajemníka Michaila Gorbačova zásadně měnila politika Sovětského svazu. „Pořád tam vládl komunistický režim, ale ledy tály. Gorbačov byl nesmírně populární, zvláště na Západě. Pro mě bylo velice zajímavé hledat témata, na kterých se ukazovalo, jak se to tam uvolňuje,“ shrnuje situaci v Moskvě v roce 1987.

Politika „glasnosti“ dovolila určitou míru otevřenosti, která byla do té doby tabu, včetně témat týkajících se zločinů minulosti. V pobaltských i dalších svazových republikách se rodila hnutí za nezávislost na Sovětském svazu. Ekonomické reformy umožnily soukromě podnikat, což v Československu ještě neexistovalo. „Poměry v Sovětském svazu byly tenkrát volnější než u nás. Naše vedení nebylo nadšené z informací v mých příspěvcích. Musel jsem se odvolávat na nezpochybnitelné funkcionáře.“

I když se věci v Sovětském svazu měnily k lepšímu, třeba zásobování potravinami pořád drhlo. „Když jsem přijel, vyfasoval jsem na tiskovém odboru ministerstva zahraničí potravinové lístky na cukr a další potraviny.“ Vyjet někam z Moskvy bylo i pro zpravodaje ze sovětského satelitu obtížné. „Musel jsem předem hlásit, kam chci jet, jakou trasou, co tam hodlám dělat,“ vypráví pamětník. Vstřícnost úřadů posiloval drobnými pozornostmi, tak jak tam bylo zvykem od carských dob. „Výborně fungovalo plzeňské pivo, české silonky nebo bonboniéry. Frčely také papírové bundy, které se daly zmačkat do kuličky.“

Dobré vztahy s lidmi z tiskového odboru ministerstva zahraničí byly pro něj zásadní. „Organizovali třeba novinářskou cestu do Jakutska. Chtěli tam jet všichni, ale v letadle bylo místo jen pro asi dvacet novinářů. Na kontaktech záleželo, kdo tam jel,“ vysvětluje Petr Voldán, který se dostal na Sibiř i na Čukotku, navštívil Pobaltí, Ukrajinu, Gruzii nebo Moldávii. Vzpomíná na katastrofální zemětřesení v Arménii v prosinci 1988, kdy zahynulo asi padesát tisíc lidí. Zcela zničeno bylo město Spitak. Petr Voldán tehdy v Arménii natáčel. „Pamatuji si na náměstí plné rakví. Sahaly až do výše prvního patra. V zemi byly trhliny. Ze sutin trčely ruce.“

S Michailem Gorbačovem ve speciálu na Maltu

Dostal se do blízkosti Michaila Gorbačova, jehož popularita byla na sovětského vůdce nebývalá. Obdivovala ho například tehdejší britská premiérka Margaret Thatcherová, která v něm poznala významného reformátora. „K novinářům byl Gorbačov docela vstřícný. Měl opravdu charisma, dovedl si získat lidi. Na začátku prosince 1989 jsem se díky známosti s jedním z jeho poradců dostal do speciálu, kterým letěl na summit na Maltu,“ vypráví pamětník.

Pár týdnů po pádu berlínské zdi se na tomto ostrově ve Středozemním moři setkal Michail Gorbačov s americkým prezidentem Georgem Bushem. Státníci bydleli a jednali na lodích, a jak vzpomíná Petr Voldán, počasí jim nepřálo. Moře bouřilo, vlny prý dosahovaly tří metrů. Byl problém dostat se z jedné lodi na druhou. I tak se jednalo o historicky významné setkání, které ukončilo takzvanou studenou válku mezi východním a západním blokem.

Československo v té době prožívalo zásadní politické změny zvané sametová revoluce. Po masových protikomunistických demonstracích, které inicioval brutální zásah proti vysokoškolákům v Praze 17. listopadu 1989, zrušilo Federální shromáždění vedoucí úlohu komunistické strany. Na konci roku už byl zvolen československým prezidentem bývalý disident a politický vězeň Václav Havel. Po jeho triumfální cestě do Spojených států amerických v únoru 1990 zamířil se svou delegací do Sovětského svazu. „Atmosféra těch jednání byla nesmírně zajímavá. Zvláště Jiří Dienstbier, bývalý rozhlasák, byl jako ministr zahraničí velmi vstřícný.  Bylo to úplně o něčem jiném,“ vzpomíná.

Když se Petr Voldán vrátil roku 1990 do Prahy, ředitelem Československého rozhlasu byl bývalý rozhlasový redaktor, někdejší umělecký ředitel Divadla na Vinohradech a signatář Charty 77 František Pavlíček, který se od sedmdesátých let živil jako dělník. Podobný byl i osud Richarda Seemanna, který šéfoval zpravodajství. „Otevřeně jsme se spolu bavili a on řekl, že chce, abych zůstal. Byl jsem rád. Řada zpravodajů ale odešla. Samozřejmě jsem vystoupil z KSČ.“

Po Richardu Seemannovi převzal v roce 1993 vedení zahraniční redakce tehdy již Českého rozhlasu. Československý rozhlas zanikl po rozdělení federace. Jako zpravodaj v Londýně tenkrát působil Karel Kyncl, kterého šikana Státní bezpečnosti vyhnala do emigrace. Žil v Londýně, kde přispíval do exilových médií a zasloužil se o vydávání textů zakázaných československých autorů. Po revoluci zůstal ve Velké Británii, ale do Prahy často jezdil.

Co jste to s tím Karlem zase udělali? zlobila se paní Kynclová

„Byli jsme kamarádi. Byl to fantastický člověk, mírný a lidský. Dobře jsem znal jeho historii. Obdivoval jsem jeho odvážné postoje proti režimu,“ říká pamětník. Oceňoval také jeho osobité příspěvky, které posílal do pořadu Zápisník zahraničních zpravodajů. Menší potíž byla v tom, že Karel Kyncl nedodržoval „stopážovou“ disciplínu. Příspěvek do zápisníku měl mít kolem pěti minut, on však posílal deset i patnáct. „Myslel si, že to třeba nějak půjde anebo že si s tím poradíme. Museli jsme to krátit. Naše stříhání nesla nejhůř paní Kynclová. Sotva v sobotu skončil Zápisník, už telefonovala: ‚Petře, co jste to s tím Karlem zase udělali? Vždyť vy jste mu to ostříhali na pět minut!‘“

Když Karel Kyncl v roce 1997 v důsledku nemoci náhle zemřel, Petr Voldán ho v Londýně vystřídal. „Byli jsme na tom střídání předem domluveni, ovšem nikdo nečekal, že to bude tak brzy. Narychlo jsem se stěhoval s rodinou do Londýna.“ Oproti tomu, co zažil v sovětské Moskvě, se jevila situace v Londýně jako jednoduchá. „Když se střídaly vlády, střídaly se dvě partaje. A vévodila tomu královna, která zvala novináře na garden party. Byla to čest, které se mi také dostalo.“ Jako novinář tehdy „pokrýval“ například takzvanou Velkopáteční dohodu, uzavřenou v roce 1998 mezi Irskem a Británií, která ukončila třicet let trvající konflikt v Severním Irsku.

Po čtyřech letech v Londýně mu Český rozhlas nabídl post v Rusku. Do Moskvy opět odcestoval i s rodinou a působil tam v letech 2000 až 2004. „Oproti předchozímu období jsem se tam mohl volněji pohybovat. Dostal jsem se všude možně. Měl jsem možnost vidět, jak se prohlubuje propastný rozdíl mezi Moskvou a venkovem,“ vypráví pamětník.

Válečný zpravodaj by ze mě asi nebyl

I nultá léta, kdy Rusku začínal vládnout Vladimir Putin, byla bohatá na zpravodajské události. Vedle havárie ponorky Kursk to byl třeba útok čečenských teroristů v moskevském muzikálovém divadle Dubrovka v říjnu 2002. Zahynulo tam sto třicet civilistů. V souvislosti s tím si Petr Voldán vybavuje příklad nefunkčnosti bezpečnostního systému v Moskvě. „Při výročí útoku jsem dostal pozvání do divadla na připomenutí této tragédie. Měl jsem fotobrašnu se spodním patrem, ve kterém jsem nosil objektivy. Při vstupu mi zkontrolovali jen vrchní část tašky, nemusel jsem procházet ani rámem. Mohl bych do divadla pronést cokoliv.“

Dramatické chvíle zažil jako zvláštní zpravodaj v Afghánistánu, kam vyjížděl z Moskvy. Po teroristických útocích 11. září 2001 ve Spojených státech amerických, ke kterým se přihlásila teroristická organizace Al-Káidá, tam zahájily Spojené státy, Velká Británie a jejich spojenci takzvanou válku proti teroru. Cílem bylo zajmout vůdce Al-Káidy Usámu bin Ládina a zničit islamistické radikální hnutí Táliban.

Vzpomíná, že před začátkem leteckých útoků spojenců cestoval do Afghánistánu přes Tádžikistán. „Jezdívali jsme tam z Dušanbe. Jednou jsem se neplánovaně dostal do Kábulu. Cestovali jsme v koloně džípů přes předhůří Hindúkuše. Z dvanácti aut jich dojelo jen osm. Byla to strašná cesta,“ vzpomíná. Dostal se do oblasti bojů a nedělalo mu to dobře. „Válečný zpravodaj by asi ze mě nebyl. Byl jsem rád, když jsem se dostal do bezpečí.“ Afghánistán však na něj silně zapůsobil svými přírodními krásami.

V Rusku je dost lidí, kteří nejsou v jádru špatní

Cestování bez toho, aniž by na něho někdo mířil samopalem, si užil při spolupráci s Českou televizí. Na konci devadesátých let totiž začal natáčet s ostravským týmem pořad Postřehy odjinud.  Autorsky se podílel na jedenácti sériích cestopisných fejetonů, například z Ázerbájdžánu, Skotska, Švýcarska, Finska, Vietnamu či Sečuánu.

Když mu v roce 2004 skončilo čtyřleté působení zahraničního zpravodaje v Moskvě, Český rozhlas opustil a začal pracovat pro kosmonauta Vladimíra Remka v Bruselu. Komunistickým režimem glorifikovaný kosmonaut, který roku 1978 vzlétl na palubě sovětské kosmické lodi Sojuz 28 do vesmíru, úspěšně kandidoval na poslance Evropského parlamentu. Na kandidátku ho jako nestraníka zařadila komunistická strana. Remek do té doby pracoval jako obchodní rada na českém velvyslanectví v Moskvě, kde se potkával i s Petrem Voldánem.

„Bydleli jsme v Moskvě nedaleko od sebe. Natáčel jsem s ním a spřátelili jsme se. Protože rozhlas mi nic určitého nenabídl, jeho nabídku jsem přijal.“ Asistenta poslance Evropského parlamentu dělal dvanáct let. V době natáčení rozhovoru pro Paměť národa žil střídavě v Praze a ve Zlíči ve východních Čechách, kde si opravil dům po babičce. Jako penzista spolupracoval s Českým rozhlasem a pro televizi připravoval další sérii Postřehů odjinud.

Vzhledem k tomu, že strávil osm let v Moskvě a opakovaně navštívil Ukrajinu, živě se zajímal o válku, kterou tam v roce 2022 rozpoutalo Rusko. „Je to pro mě velké zklamání. Nemyslel jsem si, že Rusko zajde tak daleko,“ říká pamětník. Dodává, že má v Rusku přátele, kteří jsou z této války nešťastní a Putinovi nefandí. „Je tam dost lidí, kteří nejsou v jádru špatní. Jejich postoje závisí na míře informací, životních podmínkách i zkušenostech. Samozřejmě propaganda hraje svou roli. Každopádně bych Rusy neházel do jednoho pytle.“

Petr Voldán se domnívá, že konflikt se potáhne dlouho. „Nemůžeme ani doufat, že se něco vyřeší odstraněním Putina. Vzhledem k tomu, kým je obklopen, by ho mohl nahradit někdo ještě horší. Ruská opozice je, bohužel, velmi slabá a roztříštěná. Nejsou schopni se spojit, protože každý chce být největším šéfem.“