Otakar Volejník

„Jednou jsme si na odpočívadle připravovali snídani a přijelo auto s francouzskou poznávací značkou a něco nám začali vyprávět. My jsme nevěděli, o co jde. A tak nám do písku malovali tanky. A když jsme potom přijeli do kempu, tak jsme zjistili, že Sověti jsou u nás, že nás okupují. V tom kempu jsme hned dostali – že jsme tam byli s malými dětmi, tak nám bylo nabídnuto, že můžeme jít bydlet do hotelu. My jsme to odmítli, protože už jsme měli postavený stan. A tak jsme tam dostali stravu gratis, dostali jsme poukázky na benzin, dostali jsme vyměněný dináry…“

„Přišlo k tomu, že jsme museli přijít k prověrkám, kde na mě byl činěn tlak, abych vstoupil do pionýrské organizace a dělal vedoucího. Když jsem ho mohl dělat ve skautech, tak proč bych ho prý nemohl dělat v Pionýru... Já jsem to odmítl a odmítl jsem také vstup sovětských vojsk. To mi asi zapříčinilo, že jsem byl přeřazen na nižší funkci, o dvě platové třídy níž, a bylo mi zakázáno učit na učňovské škole. Po tom přeřazení jsem musel opustit zaměstnání a najít si zaměstnání nové.“

„Když já jsem skautoval, tak denně aspoň jeden dobrej skutek, to byl předpoklad. Mít takovej moudrej život, slušně se chovat. To, myslím, bylo tenkrát takový víc přitahující. Dneska ty děti už asi nejsou k tomu tak dělaný. Já jsem skautoval před válkou v těch pohnutejch dobách, která se taky dovedla na nás podepsat: Taková ta láska k domovu, k vlasti, což dneska se tak nějak moc nevede. Byli jsme vychovávaný taky trošku pro tu brannou povinnost, taková disciplína byla.“

„Tak předem dobrý kamarády – a nový kamarády, který jsem poznal ve skautingu. Potom si myslím, že přeci mě vychoval trošku k takovýmu samostatnýmu myšlení a vůbec – což jsem si ověřil třeba na vojně – že jsme přece jen nebyli takoví leví jako někteří, kteří tam přišli jen tak... Byli jsme už více samostatný. Dovedli jsme žít v kolektivu. Myslím si, že ta průprava pro ten život v tom skautingu byla dobrá.“

„Před radnicí stály dvě nákladní auta, který bylo potřeba uklidit. Tak jsme tam jeli, jenže mezitím se už ty vojáci němečtí zformovali a už zase táhla tady celá řada těch vozů a vojáků. A jak tak jedeme nahoru k té radnici – protože všude byly záseky v těchhletěch silnicích, tam se nemohlo nikde jet, jenom hlavní silnice byla otevřená – tak jsme viděli, jak lidi takhle od těch baráků se kliděj do chodbiček. Tak jsme se ohlídli, a za námi Němci, panečku, se samopalem to ‚hasili‘. Mezi radnicí a jak je hudební škola, tam byl zásek. Tam jsme dojeli tím autem, z toho jsme vyskákali ještě s tím jedním kolegou a ten třetí, kterej řídil, ten se zdržel. Ten chtěl vytrhnout klíček ze zapalování, ovšem to už Němci nás doběhli, takže dostal pár po puse, sebrali mu klíčky a my jsme se zastavili až tady za těma zátarasama a byli jsme rádi. Měli jsme celkem ‚stažíno‘, protože jsme nevěděli, co se mohlo všechno stát. K večeru už pak přijely ruský tanky a už to bylo všechno v pořádku.“

„Vzal mně spoustu času. Vzal mně spoustu času, ale toho prakticky nelituju, protože se to obrátilo zase na druhý straně: Něco jsme těm děckám dali! Takže prakticky mi nic nevzal, když se to tak vezme.“

„Protože jsme měli už takovej oddíl starších skautů, bylo nám tenkrát 18 let, v Technolenu jsme si koupili zelenou látku, náš otec ve svým závodě krejčovským nám ušil stejnokroje a už jsme v červnu jeli na Ležáky, kde jsme pomáhali při organizaci a při té výstavbě tam toho areálu. Tam jsme bydleli v té vesničce vedle a tam jsme docházeli. V noci jsme tam drželi službu, dostali jsme pušky s municí ostrou a hlídka naše byla kontrolovaná v noci a dostali jsme pochvalu – je to na tablu ve skautským domově.“