kapitán v. v. Karel Volena

„Já si pamatuji, že jsem měl zápal plic. Hráli jsme fotbal, já jsem se napil vody a dostal jsem zápal plic. Poslali mě do nemocnice a Francouzi mě poslali z nemocnice zpátky, že nemáme peníze na zaplacení lékaře. Tak ti francouzští sousedé, jak bydleli vedle v uličce, tak ti se spojili dohromady. Ta jedna, to byla manželka štajgra. Tak ta šla za tím doktorem. Tam jim vynadala a museli mě tam vzít a oni platili veškerý peníze, co to stálo. A pak domů a léky, všechno mně nosili. Že máme pít šampaňské. Tak jsem pil šampaňské. Měl jsem se dobře. Tam byli bezvadní sousedé.“

„V Sallaumines, tam nic. Tam během války akorát bombardovali Spojenci a jedna bomba spadla do kostela. Tam nic nebylo, akorát kostel dostal svoje. A můj táta, místo aby šel za náma, tak šel do kostela. Opil se a hrál na harmonium. Tam mu to bouchlo nad hlavou a on o tom ani nevěděl. Opilej a hrál na harmonium.“

„Co jsme dokázali udělat, to je unikátní na celým světě. Jak je šachta, tak na tom dvoře byly hromady dřeva na budování těch chodeb. A my jsme kradli to dřevo a dělali jsme si ty bunkry. Všichni. A propojili jsme to mezi sebou. A ta halda, co tam byla za pět let, za dva roky tam nebyl ani klacík. Ty baráky byly propojený přes zahradu. Tam se udělala taková místnost, abychom mohli být schovaní. A každý tam měl možnost dostat se dovnitř.“

„Tak já jsem šel do toho Le Havru a dali mi vyprošťovací tank. Ten protiminovej. To je tank, má svůj válec vpředu a jsou tam řetězy. A jak popojedeš a najedeš na tu minu, tak to celej buben takhle nadskočí a zase spadne. Tak jsem tak odminovával přístav. Pak přišel za mnou jeden francouzský důstojník. ,Ty, poslouchej! Co ty máš za národnost?‘ Říkám: ,Čechoslovák.‘ - ,Co tady děláš? Vždyť už je po válce.‘ - ,Jak po válce? Už je konec války?‘ Tak jsem to nechal být. Ukrad’ jsem tam džíp, dojel jsem do Dunkerque. Tam nikdo nebyl. Tak jsem se ptal. Jo ono už je po Ose. Na mě se vyprdli. Tak jsem tam nechal natankovat, tam se dostal benzin všude, natankoval jsem a jel jsem dohonit brigádu na letiště v Norimberku.“

„Oficíry obsluhují vojáci podle anglických zvyků. Byl jsem u stolu. Sedíme tam a čekáme. Teď tam přišel Honza Masaryk. Všichni jsme vstali. On podal ruku, my podáme ruku a slyšel jsem akorát: ,Jak se máš?‘ A já mu česky říkám: ,Ty vole, dobře.‘ Mám svědky. Kdyby ještě žili, tak to můžou říct. A ten velitel, ten zčervenal, a kdyby měl pistoli, tak mě odstřelil. A ten Čech, ten Skalník z Mostu říkal: ,Pane ministře, nezlobte se na něho, on není Čech, on je Francouz. On mluví tak, jak se na vojně naučil. On říkal: ,Co tady dělá?‘ A on říkal: ,Táta je Čech, matka Italka. Jsou to Češi, ale žili ve Francii. On neumí jiný jazyk než francouzsky.‘ Tak s Masarykem jsme sedli a on začal mluvit francouzsky a já taky. Ptal se mě, jak jsem se dostal tam a co míním po válce dělat. Říkám: ,Jedině Bůh ví, co bude po válce.‘ Jestli se těším domů. Říkám: ,Já v Československu nikdy nebyl. Jen když jsem měl dva roky. O tom, co tam je a co ne…“