Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk přestal být homo sapiens
narodil se 2. června 1924 v Táboře
po vyhlášení protektorátu se celá rodina zapojila do odboje
ukrývali generála Františka Slunečka a parašutistu ze skupiny Bivouac Františka Pospíšila
2. února 1943 byli Miloš s otcem a později i matka s babičkou zatčeni
Miloš byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a v pracovním táboře v Kladně
od 7. února 1944 do 20. dubna 1945 byl spolu s otcem vězněm KT Flossenbürg
absolvoval pochod smrti z Flossenbürgu
celá rodina se po válce šťastně sešla
Miloš po komunistickém puči musel odejít z vysoké školy
otec Josef byl v roce 1950 odsouzen na osm let do pracovního tábora
pracoval v Československém rozhlase a Československé televizi
po roce 1968 musel z televize odejít
zemřel v roce 2012
Bezprostředně po vzniku protektorátu se jeho rodina zapojila do odboje. Ukrývali u sebe generála Františka Slunečka nebo parašutistu ze skupiny Bivouac Františka Pospíšila. Rodina za to tvrdě zaplatila, 2. února 1943 gestapo zatklo Miloše, oba jeho rodiče i babičku. Po krutých výsleších, během nichž nikoho nevyzradili, byli vězněni v Malé pevnosti Terezín. Milošovu maminku pak deportovali do Ravensbrücku, Miloš s otcem putovali do bavorského koncentračního tábora Flossenbürg. Oba zde v nesmírně krutých podmínkách přežili více než rok a v závěru války absolvovali ještě pochod smrti.
Když po tom všem slavil v červnu 1945 Milošův rodný Tábor návrat prezidenta Beneše z exilu, staronový prezident prý každému z navrátivších se politických vězňů podal ruku. „Říkal: ‚Buďte svědomím národa,‘“ vzpomíná Miloš Volf. „A víte, já jsem si to vyložil tak, že je to velká zodpovědnost – jednak k ideálům kamarádů, kteří položili život za svobodu a demokracii. A jednak k mladé generaci, které musíme vysvětlit, jaké příčiny vedly k válečným hrůzám. Ne kvůli pomstě, ale aby dbali na to, aby se to nikdy neopakovalo.“
Miloš Volf se narodil 2. června 1924 v Táboře, dětství prožil na táborském Blanickém předměstí. Jeho otec Josef tu vlastnil malý koloniál, matka Marie byla v domácnosti a starala se o tři syny. Nejstarší z nich, Miloš, byl v kvartě víceletého gymnázia, když přišel „divný“ školní rok 1938/1939. Během něho do třídy přibylo množství nových spolužáků – nejdřív děti uprchlíků z odstupovaných Sudet a po březnu 1939 pak ještě dva chlapci vyhnaní jako „čehúni“ ze Slovenského státu.
Brzy poté Volfovi začali spolupracovat s rodící se Obranou národa. 1. května 1939 Miloše oslovil František Knotek, který se přátelil s jeho otcem a jehož švagr byl vedoucím táborské odbojové organizace. Chtěl vědět, zda by byl ochotný dělat odboji spojku – a Miloš souhlasil. V následujících dnech se v podkrovním bytě v domě Volfových ukryl generál František Slunečko, jemuž hrozilo zatčení. Miloš, který však tehdy generálovu pravou totožnost neznal, se o něho staral, vyřizoval vzkazy, tajně k němu vodil další spojky a spolupracovníky. Poté co se Slunečkova přítomnost v Táboře vyzradila, musel generál změnit působiště. Dočkal se však konce války a během květnového povstání velel obráncům Staroměstské radnice.
Po rozprášení první garnitury Obrany národa v únoru 1940 odboj budoval nové velící struktury a do čela táborské organizace se dostal bývalý ruský legionář a vrchní dozorce krajské věznice Jaroslav Vacek. „Ten to hned celé dal pod ilegální organizaci KSČ, pod ústřední výbor. A už to nebyla Obrana národa, už to bylo takové všelijaké,“ uvedl Miloš Volf s tím, že Vacek si prý počínal příliš neopatrně. „Přivedli k nám ubytovat chlapíka, později jsme zjistili, že se jmenoval Zákora. Vacek za ním přišel, přivedl chlapa, druhý den přišel s dalším chlapem, další den zase s jiným. My jsem říkali: ‚Takhle to nejde, aby tolik lidí vědělo, že je tady ilegální byt!‘ A ten Zákora, ten si tam jenom studoval marxismus-leninismus.“
Přes výhrady k Vackovu vedení Volfovi dál pomáhali. Kromě ukrývání ohrožených osob, které se střídaly v jejich podkrovním bytě, Miloš tajně rozvážel jídlo ženám zatčených odbojářů a staral se i o několik židovských rodin v okolí Tábora. Mouku, cukr či margarín jim doručoval na kole ve futrálu od houslí.
Koncem listopadu 1942 Vacek k Volfovým přivedl českého parašutistu Františka Pospíšila. Ten byl vyslán z Anglie jako velitel výsadkové skupiny Bivouac, která měla za úkol sabotovat některé továrny a také zásobování německých jednotek po dráze. Mladý Miloš opět zastával funkci rychlé spojky, kryl záda Pospíšilovi, když strunou shazoval telefonní dráty, obhlížel s ním okolí pro připravované akce. Doprovázel ho také do Pelhřimova, kde mu další člen odboje zhotovil fotografii pro falešný doklad, nebo k lékařce Kublové, jež Pospíšilovi vyjmula nacistickou kulku z lýtka.
Jenže zatímco Miloš Volf podle svých slov nikdy nechtěl vědět víc, než bylo nezbytně nutné, Jaroslav Vacek si zřejmě s opatrností hlavu příliš nelámal. Fanfarónsky prý požadoval, aby Pospíšil po vzoru atentátu na Heydricha spáchal podobný atentát na velitele táborského gestapa. „Říkal jsem mu: ‚Ježišmarjá, vy nerozlišujete mezi Heydrichem a tadyhle táborským gestapem? Heydrich, to byl mezinárodní úkol!‘ Nechtěli tomu rozumět. Řekli, že Pospíšil je konfident, a chtěli ho od nás odvést. Ale my jsme ho nedali. Já jsem asi týden ležel na prahu před dveřmi jeho pokojíku – kdyby se tam dostali zadem,“ líčí Miloš Volf neshody v táborském odboji.
O tom, že Volfovi u sebe ukrývají českého výsadkáře, v každém případě brzy vědělo až příliš mnoho lidí. V lednu 1943 gestapo zatklo táborského odbojáře Josefa Hofmanna. Ten se na cele několikrát pokusil o sebevraždu, gestapo ho ale vždy „zachránilo“ a tvrdými výslechy z něj dostalo informace, které vedly k dalšímu zatýkání. 2. února byl zatčen Vacek s dalším spolupracovníkem. Miloš se o tom dozvěděl ve škole a rychle pospíchal domů, aby zničil všechny stopy po Pospíšilově pobytu. Šifrovaným korespondenčním lístkem ještě stačil varovat i samotného parašutistu, který uprchl ihned po Hofmannově zatčení.
Odpoledne téhož dne, tedy 2. února 1943 si gestapo přišlo i pro Miloše Volfa a jeho otce, později pak zatklo i Milošovu matku a babičku. Dva Milošovy mladší bratry si poté k sobě vzali otcovi rodiče.
„Dali mě do cely, kde jsem byl asi čtyři dny. Teprve 6. února mě vzali k výslechu. Hrál jsem, že nerozumím dobře německy. Tlumočník to překládal a já jsem si zatím mohl rozmyslet, co odpovím. ‚Kdo k vám chodí?‘ Já povídám: ‚Ježíš, k nám chodí lidí!‘ ‚Kdo?‘ ‚No zákazníci, vždyť máme krám.‘ A už jsem dostával rány! Ale nepřiznali jsme nic.“ Dlouhé a kruté výslechy se opakovaly po tři měsíce, během nichž Miloš zhubl 34 kilogramů a začalo mu selhávat srdce. K výpovědi ho chtěli donutit i tak, že před ním mlátili otce i maminku. Poté zas před maminkou bili jeho, aby vypovídala ona. „Víte, to si člověk říká: ‚Stejně bych jí nepomohl, stejně by ji potom zlikvidovali. A dokud nebudou vědět...‘ V bytě u nás nic nenašli, neměli proti nám nic.“
Začátkem května 1943 všechny tři převezli do věznice pražského gestapa v terezínské Malé pevnosti. Výslechy vyčerpaný Miloš se dostal do komanda, které rozebíralo malé šance a zaváželo sutí podmáčenou půdu. Dozorci se tu vyžívali v týrání vězňů, uřízené a zpocené je nutili, aby si lehli do studeného bláta, takže zesláblí vězni snadno onemocněli. „V poledne a večer, když se chodilo dovnitř, jsme vozili vždycky dva tři lidi na kolečku mrtvé.“
Posléze mu spoluvězni pomohli, aby se z tohoto komanda dostal do pískovny, kde to bylo přece jen o něco lepší. A pak mu pomohl i zdejší dozorce Soukup, prý sudetský Němec z Českých Budějovic a bývalý kočí budějovického pivovaru. Byť šlo o „primitiva“, který se chlubil, že jednou ranou zabil vězně, Miloše si z nějakého důvodu – snad pro jeho pochvalnou poznámku o budějovickém pivu – oblíbil. Začal ho využívat pro práci ve své vlastní domácnosti: Miloš mu klepal koberce, krmil králíky a nakonec i místo jeho dcery kreslil výkresy do školy.
„Do konce června si zlepšila kreslení ze čtyřky na dvojku. A on mi dal krajíc chleba – ale abych to snědl tam. Já jsem toho půlku ukrojil, strčil do kapsy, a on mě viděl. ‚Komu to chceš dát?‘ Já říkám: ‚Tatínkovi.‘ – ‚Tvůj tatínek je tady?‘ Říkám: ‚Tady, no, pane komandant, on by chtěl k vám do komanda.‘ – ‚Ať nastoupí ráno ke komandu. A co tomu šíká maminky?‘ – ‚Ta je tady taky.‘ – ‚Ó, taky tady.‘ A v pondělí mě poslal na ženský dvůr, abych štemoval pro elektrikáře – abych viděl maminku.“
V červenci 1943 však Miloše zařadili do transportu do Osvětimi – Malá pevnost byla přeplněná a nacisté si chtěli „udělat místo“. Miloš již čekal v izolační transportní cele, kvůli bombardování trati ale transport nakonec nemohl odjet, a tak Miloš namísto do Osvětimi putoval do Kladna. Tam si naopak polepšil: vězně, kteří pracovali v „poldovce“ a ubytováni byli v místní sokolovně, tu část doby hlídali jen čeští protektorátní četníci – a ti se jim snažili nenápadně pomáhat.
Zůstal tu do ledna 1944, kdy ho odvezli do pražské „Pečkárny“, hlavní tuzemské úřadovny gestapa. Následně se v další věznici, tentokrát na Pankráci, setkal se svým otcem. S označením RU – Rükkehr Unterwünscht neboli „návrat nežádoucí“ – oba mířili do bavorského koncentračního tábora Flossenbürg.
„Do Flossenbürgu jsem přišel 7. února 1944. Je to bavorská Sibiř, je tam minus třicet stupňů, to bylo běžné. Stáli jsme na apelplacu, museli jsme se svléknout a stáli jsme tam nazí. Někteří staří padali, tak je odvezli. Nahnali nás do koupelny, vařící voda, studená voda a zase ven.“
S označením RU byl určen k „likvidaci prací“ – k tomu účelu nacisté ve Flossenbürgu využívali kamenolom, kde vězni těžili žulu pro monumentální nacistické budovy. „Každý musel vzít dole kámen a nést ho po schodech po hraně toho kamenolomu nahoru. Kápové nás přitom mlátili: ‚Ty máš malej kámen!‘ A už dostal a musel vzít větší. A když si na někoho zasedli, tak ani ten druhý kámen nebyl dost dobrý. Vězeň si musel lehnout a deset jiných na něj navalilo kámen a potom řekli: ‚Vidíte, vy jste takoví hajzlové! On radši umřel, než aby pracoval.‘ A večer polévali schody vodou, takže to bylo zledovatělé. Když pak lidi šli a první už byl v půlce, tak oni začali dělat dole rambajs, lidi chvátali, uklouzli, padli – ruce zlámaný, nohy zlámaný, kameny lítaly, bylo to strašné. Když se ten kámen donesl nahoru, museli jste ho hodit dolů, aby ho další den mohl vynést zase někdo jiný.“
Říkalo se, že v kamenolomu vězeň přežije se štěstím měsíc. Miloš tam pracoval tři týdny, když jednoho dne našel v táboře jakýsi kabel a večer na ubikaci se na něm pokusil oběsit. Tehdy mu v tom zabránil spoluvězeň a za další čtyři dny se Milošovi podařilo dostat z kamenolomu do továrny, kde se vyráběla německá letadla Messerschmitt. Stejně jako v Terezíně, kde se nechal přeložit na zednickou práci, musel i zde předstírat, že je někým, kým nebyl – tentokrát se do továrny přihlásil jako zámečník. Úspěšně zde montovat křídla letounů by se mu nebylo mohlo podařit bez pomoci solidárních spoluvězňů.
Pomohl mu také jeho malířský talent. Kreslením „gratulaček“, tedy přání k svátku a narozeninám kápům z řad kriminálních vězňů si obstarával příděly jídla navíc a mohl se o ně dělit i s tatínkem. Díky znalostem jazyků se pak dostal do výdejny skladu materiálu a následně se spojil i s dalšími Čechoslováky z ilegální táborové organizace.
O hrůzné zážitky přesto nebyla nouze: „Tábor byl přeplněný, protože byl pro tři tisíce pět set vězňů – a nás už tam bylo víc než šestnáct tisíc. A to už nešlo spát, jen sedět na lůžku. Jen Němci, ti mohli ležet, ale my ostatní seděli. A ty, co už se nevešli ani k sezení, zamkli na umývárnu a tam stáli celou noc. Ráno, když otevřeli, vypadli ti, co tam umřeli.“
Vši hýbaly táborem a šířil se tyfus. „Krematorium nestačilo, pálili lidi na hromadách politých hořlavinou. Dodneška si vzpomínám na tu pyramidu lidského popela u krematoria. Bylo to ošklivé a lidi si zoufali.“ Povzbuzením pro vězně mohly být zprávy z bojiště, kde se schylovalo k definitivní porážce nacistů. Spolu s Milošem Kučerou z podzemní organizace Čechoslováků si proto Miloš Volf chodil pro čerstvé zprávy k vězňům, kteří opravovali rádia, a společně se je snažili šířit po táboře. „Lidi se trošičku vylepšili, už nebyli takoví otrávení. Ale Němci si toho všimli a na Štědrý večer ve čtyřicátým čtvrtým zaveleli večer apel, už potmě, a oběsili tam šest Rusů – údajně pokus o útěk, ale v podstatě nás chtěli zastrašit. V pozadí na půdě těch dozorců hořel rozsvícený vánoční strom. A každý z těch popravených Rusů musel před tím, než ho pověsili, dostat padesát ran bejkovcem. O každé ráně musel vědět, takže když omdlel, polili ho vodou, pak teprve dostával další. Bylo to strašný a já jsem z toho byl taky nanic.“
Když se v samém závěru války přiblížila k Flossenbürgu fronta – tedy americká armáda – nacisté spěšně začali připravovat likvidaci tábora. Kriminální vězně, kteří předtím v roli kápů vykonávali svévolnou moc nad politickými vězni, teď nacisté oblékli do esesáckých uniforem a posílili s nimi stráž kolem tábora. „My jsme museli odpárat svoje čísla na hromadu, vysypaly se tam blokové kartotéky, daly se tam ty bejčáky, co byly na bloku – a všechno se to spálilo. Spálili i ty, co tam věšeli, ty, co popravovali, aby nezůstalo tohle svědectví.“ Příslušníci SS nakonec svěřili tábor do rukou flossenbürgského starosty a zmizeli.
„My už jsme nedostávali čtvrt kila chleba, ale sotva osminku. Ale najednou se Američani dali z taktických důvodů jiným směrem. Dozorci se vrátili a všechny svolali.“ Vězňům prý bylo řečeno, že budou předáni do rukou mezinárodního Červeného kříže, ještě předtím však musí být vyhotoveny nové kartotéky. Miloš, který předtím zastával funkci pomocného blokového písaře, se pustil do sepisování falešných kartoték. „Dvě noci a dva dny jsem nespal, abych to dodělal, protože jsem si říkal – odevzdám to a budeme osvobození. Dvacátého ráno to nesu hotové na hlavní správu, a oni řekli: ‚Hochu, to je podfuk, v noci už šel první transport.‘“
V pravidelných formacích tři krát dvě stě lidí začali být vězni „evakuováni“ z tábora, jinými slovy nacisté nehodlali připustit, aby vězni živí padli do rukou osvoboditelů, a ty tak čekala ještě závěrečná etapa jejich věznění – brutální pochody smrti.
Toho dne, tedy 20. dubna 1945, už vězňové nedostali ani obvyklou řídkou polévku, ale jen jakýsi sirup, který si rozdělovali po třech lžících na člověka. Po jednom z apelů, při němž esesáci vyřadili další formaci určenou k odchodu, se Miloš vracel do svého bloku a uviděl jednu z vůbec nejhorších scén, které v táboře zažil. Skupina vyhladovělých vězňů, kteří již za sebou měli transport smrti z Buchenwaldu a nyní je čekal další podobně hrozný pochod z Flossenbürgu, se vrhla na onen sirup. „Padli do toho, teď přišli čoklové, a ti chlapi z toho nevstali, byli na tom sirupu nalepení jak na mucholapce. Psi je tam roztrhali. A vrátili se další vězňové zespoda z apelplacu a lžičkami z těch nebožtíků seškrabovali… To bylo snad nejhorší, co jsem zažil – když člověk přestal být homo sapiens.“
Ve dvě hodiny opustil brány KT Flossenbürg i Miloš Volf se svým otcem Josefem a dalšími Čechy. Dozorci vězně hnali na jihovýchod, podél bývalých československých hranic. Po půlhodině se podle Miloše začali objevovat první mrtví – kdo zaostal, klopýtl, nemohl dál, toho dozorci zastřelili. Teprve o půlnoci jim umožnili se na půl hodiny prospat. Miloš, který měl za sebou dvě noci probdělé nad kartotékami, byl na pokraji sil. Usnul tvrdě a po pouhé půlhodině spánku se nemohl probrat, otec se s ním musel hádat, aby ho přinutil znovu vstát.
Další den se spustil prudký déšť a promrzlým a hladovým vězňům se šlo o to hůř. V jedné vesnici je začali kamenovat mladíci z Hitlerjugend – naštěstí prý trefili také jednoho dozorce, takže ti jim vrhání kamenů zakázali. Zatímco esesáci se v chůzi střídali a část vždy jela v doprovodných vozech, vězňové museli znovu pochodovat celý den až do půlnoci, než se mohli opět uložit. „Tentokrát nás nechali spát hodinu. To už na mě bylo moc. Zdálo se mi, že spíme na seně a přinesli nám chleba s máslem a mléko… No ale šli jsme dál a za námi už bylo málo lidí, už to tam stříleli. Říkám tátovi: ‚Táto, jeden z nás se musí vrátit domů. Já se pokusím to udržet, ale ty jdi, ať jsi vpředu.‘ Táta říkal: ‚Ne. Buď oba, nebo nikdo.‘ Najednou kde se vzal, tu se vzal – ten Rus, co jsem mu tenkrát dal chleba! Táta mu vysvětlil, že jsem nespal. On zmizel, za chvíli s ním přišli další tři. Dva popadli mě pod paží, dva tátu, protáhli nás dopředu a zmizeli. To udělali ten den ještě asi třikrát.“
Odpoledne došli k zámečku Thierlstein – vzdušnou čarou od Flossenbürgu nějakých 80 kilometrů – a za ním se uložili na stráň. Miloš Volf okamžitě usnul. Probudil se až další den: dozorci byli pryč, vězňové ohlodávali kůru z listnatých stromů v okolí a zblízka zaznívala střelba a rachocení tanků. Poté, co se ještě objevili němečtí vojáci a několik vězňů postříleli, konečně dorazila i americká armáda. Kdosi z vězňů ji přivítal vztyčeným bílým hadrem. „Řekli, že nesmíme být v lese, že Němci přepadávají vězně, převlékají se do vězeňských šatů a vězně zabíjejí. Že se máme vrátit do blízkého amerického tábora, tam že Američani vězně opatřují jídlem. Tak jsme šli, bylo nás pět Čechů a jeden mladý Ukrajinec, ale řekli jsme si – za dráty znovu nepůjdeme.“ Namísto k Američanům došli k osaměle stojící chatě, v níž, jak se ukázalo, pobývala žena německého oficíra, která sem uprchla z Berlína se svou matkou a dcerou. Miloš s ostatními v chatě zůstali, zabrali si jednu z místností, vykoupali se, vyvařili si šaty.
V nedalekém městečku pak sehnali chleba, omastek, dokonce i zeleninu a ovoce. Kdosi je chtěl vzít do restaurace, oni si ale po měsících hladovění museli na vydatnější jídlo dávat pozor, řada osvobozených vězňů totiž zemřela v bolestech poté, co se neovládli a do syta se najedli.
Na bavorské samotě se zotavovali do 7. května – toho dne pozdě odpoledne zachytili rádiové volání Prahy o pomoc. Opatřili si tedy česko-německá potvrzení, že jsou osvobození vězni, napekli si na cestu bramborové placky a vydali se směrem k domovu. Hranice předválečné Československé republiky překročili u Všerub: „A tam – československá vlajka! Československá vlajka… Víte, ono to vypadá divně, ale my jsme ji líbali. Protože po tom všem…“
Když po další cestě, během níž Miloše málem zastřelil poddůstojník Rudé armády, konečně dorazili to Tábora, zjistili, že jejich dům je zabraný. Ubytovali se tedy u Milošovy babičky, která se už stačila vrátit z Terezína. O mamince zatím neměli zprávy, i ta ale naštěstí přežila koncentrační tábor Ravensbrück, takže se nakonec všichni shledali.
Miloš Volf se po válce rozhodl dostudovat; dodělal si maturitu a nastoupil do Prahy na právnickou fakultu. Měl už po prvních státnicích, když přišel komunistický převrat a Miloš musel měsíc po únoru 1948 ze školy odejít. „Protože otec měl krámek – sice malý, ale byl to krám. A protože jsme byli osvobození Američany. Tak jsem musel podepsat, že žádám o uvolnění z vysoké školy,“ vyprávěl Miloš Volf, za jehož otcem Josefem přišel hned v únoru 1948 předseda místní KSČ. „Řekl mu: ‚Nemyslete si, že když jste byl zavřený od Němců, že nemůžete být zavřený znovu. Protože jste živnostník – čili vykořisťovatel a třídní nepřítel.‘ No a potom tátu zavřeli v padesátém roce po vykonstruovaném procesu.“
Josef Volf byl odsouzen k osmi letům v pracovním táboře. Po uplynutí poloviny doby trestu napsal Miloš s maminkou Marií prezidentu Zápotockému, s jehož matkou Marie byla vězněna v Ravensbrücku, a žádali o jeho propuštění. „Tátu pak poslali namísto do důchodu k vápnu. Zemřel v roce 1972.“
Miloš Volf se musel po únoru 1948 vzdát také funkce ve Svazu osvobozených politických vězňů. Narukoval na vojnu, kde si ho bývalí odbojáři předávali a drželi nad ním ochrannou ruku, aby nebyl převelen k pomocným technickým praporům. Po roce služby se dostal do armádního rozhlasu. Odsud po návratu do civilu přešel do Československého rozhlasu a později do Československé televize, kde vytvářel pořady pro děti a mládež a podílel se i na jednom z nejsledovanějších pořadů 60. let – Zvědavá kamera. Po roce 1968 však z televize musel odejít. Několik let se pak živil jako skladník, než se uchytil v reklamě.
Celý život se také věnoval záležitostem druhé světové války a byl členem Svazu protifašistických bojovníků. Přednášel pro studenty a předsedal setkáním se spoluvězni z Flossenbürgu. Mnohokrát tento bývalý nacistický koncentrační tábor navštívil a pomáhal i s budováním zdejšího památníku. Miloš Volf zemřel v roce 2012.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Kristýna Himmerová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vlastislav Janík)